22 Cdo 854/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce F. T. B. V. zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovaným: 1) JUDr. D. D.,
zastoupenému JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové,
Ulrichovo náměstí 737, a 2) PROLUX – Consulting, spol. s r. o., se sídlem v
Praze 1, Václavské náměstí 43, IČ: 62740458, zastoupené Mgr. Bohuslavem
Novákem, advokáte, se sídlem v Brně, Ponávka 2, o určení neexistence věcného
břemene, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 37/2002, o dovolání
žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2008, č.
j. 30 Co 88/2008-281, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Miroslava Běliny.
Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
června 2007, č. j. 7 C 37/2002-210, zamítl žalobu, aby soud určil, že právo
odpovídající věcnému břemenu užívání nemovitosti, a to pozemků st. parc. č. 191
a parc. č. 157/1 a budovy č. p. 124 na pozemku st. parc. č. 191 v kat. území
Žebrák, neexistuje. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že IPB, a. s., smlouvou o úvěru
ze dne 17. července 1998, č. 206898009, poskytla CMS, spol. s r. o., původně
žalované 2), úvěr ve výši 28.000.000,- Kč, který měl být splacen jednorázově
dne 10. 10. 1998. Dodatkem ze dne 26. 10. 1998 byl termín splatnosti úvěru
stanoven na den 30. 6. 1999. K zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne
17. července 1998 smlouvou o zřízení zástavního práva z téhož data, uzavřenou
mezi IPB, a. s., jako zástavním věřitelem, a CMS, spol. s r. o., jako
zástavcem, CMS, spol. s r. o., zastavila ve výroku rozsudku označené
nemovitosti. V bodě 8. smlouvy se mimo jiné zavázala, že zastavenou věc
nepřenechá do nájmu třetímu subjektu a že nezřídí k zastavené věci věcné
břemeno nebo jiná práva třetích osob. Pro případ porušení smlouvy zástavcem
byla v bodě 10. sjednána smluvní pokuta ve výši 280.000,- Kč. Dne 12. 5. 1999
uzavřela CMS, spol. s r. o., a žalovaná 2) smlouvu o zřízení věcného břemene,
spočívajícího v užívání předmětných nemovitostí pro účely podnikání a výkonu
správy žalované 2) s tím, že žalovaná 2) je oprávněna nemovitosti dále
pronajímat. Věcné břemeno bylo zřízeno bezplatně. Právní účinky vkladu této
smlouvy do katastru nemovitostí nastaly ke dni 19. 5. 1999. Žalovaná 2)
předmětné nemovitosti nikdy neužívala. Nemovitosti užívala DAGO A.P.C., s. r.
o., s níž CMS, spol. s r. o., uzavřela nájemní smlouvu ještě před uzavřením
smlouvy o zřízení věcného břemene. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu,
že smlouva o zřízení věcného břemene není neplatná podle § 37 obč. zák. ani
podle § 39 obč. zák.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce a žalovaného
1) rozsudkem ze dne 11. červne 2008, č. j. 30 Co 88/2008-281, řízení o odvolání
žalovaného 1) zastavil a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak,
že určil, že nemovitosti, a to pozemek st. parc. č. 191 – zastavěná plocha
nádvoří, pozemek parc. č. 157/1 – zahrada a budova č. p. 124 na pozemku st.
parc. č. 191, zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální
pracoviště Beroun, na LV č. 1056 pro kat. území Žebrák, nejsou zatíženy věcným
břemenem užívání ve prospěch žalované 2) podle smlouvy o zřízení věcného
břemene, uzavřené mezi žalovanou 2) jako oprávněnou z věcného břemene a CSM,
spol. s r. o., se sídlem v Trutnově, Havlíčkova 10, IČ: 14893894, ze dne 12.
května 1999. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně a
dokazování ještě doplnil opakováním důkazu výslechem svědka Ing. arch. P. S.,
provedl důkaz aktuální informací z katastru nemovitostí ohledně nemovitostí,
jejichž zatížení věcným břemenem je předmětem tohoto řízení, a obsahem spisů
Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 15 C 98/2004 a sp. zn. 5 C 362/2007 a učinil
skutkový závěr, „že skutečným smyslem a účelem smlouvy o zřízení věcného
břemene ze dne 12.května. 1999 nebylo zřízení věcného břemene užívání a správy
ve smlouvě konkretizovaných nemovitostí ve prospěch žalované 2), ale zajištění
současných, příp. i budoucích, pohledávek společnosti PROLUX – Consulting,
spol. s r. o., za společností CMS, spol. s r. o., vyplývajících ze smlouvy o
zprostředkování (bez data) uzavřené týmiž smluvními partnery“. Podle názoru
odvolacího soudu šlo ve skutečnosti o simulovaný právní úkon, kterým měl být
zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon, a v takovém případě platí, že
simulovaný právní úkon je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu
podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný. Smlouva o zřízení věcného břemene je
zároveň neplatná i podle § 39 obč. zák., neboť byla uzavřena v rozporu s účelem
ustanovení občanského zákoníku o zajištění závazků, tedy v rozporu s účelem
zákona. K tomu odvolací soud uvedl, že zastřeným právním úkonem měl být některý
z právních prostředků sloužících k zajištění závazků, a to podle zjištěné vůle
účastníků smlouvy zřejmě smlouva o zajišťovacím převodu práva podle § 553 obč.
zák., příp. i smlouva o zřízení zástavního práva podle § 151a a násl. obč. zák.
ve znění do 31. 12. 2000. Smlouva o zřízení věcného břemene však neobsahuje
nezbytné náležitosti takových smluv, takže ani zastřený právní úkon by nemohl
být platný. Neplatná dohoda o zřízení věcného břemene tak nemohla mít za
následek vznik předmětného věcného práva.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání podle
jeho obsahu z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového jištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že pokud odvolací soud
opřel svá skutková zjištění o vyjádření prvního žalovaného ještě před
vyhlášením konkurzu v řízení u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C
98/2004, pak měl posuzovat, k jakému procesnímu výsledku tato vyjádření měla
směřovat. Prvním žalovaným tvrzené skutečnosti a jeho argumentace nejsou
relevantním důkazem o tom, že by s prvním žalovaným, tehdy ještě se CMS, spol. s r. o., dne 12. 5. 1999 kontrahovali neplatně a obcházeli zákon. Nelze
souhlasit ani s hodnocením výpovědi svědka Ing. arch. S. v odvolacím řízení. Právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená
mezi žalovanými je neplatná pro rozpor se zákonem a pro nesoulad smluvní vůle a
projevu vůle mezi smluvními stranami, nesprávný. Skutečnost, že věcné břemeno
nebylo žalovanou 2) reálně realizováno, nemůže být na její újmu. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání s tím, že odvolací soud správně
zhodnotil provedené důkazy a dospěl ke správnému skutkovému závěru, že vůlí
smluvních stran při uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12. května 1999 nebylo zřídit věcné břemeno, ale zajistit pohledávky žalované 2) za
společnosti CMS, spol. s r. o. Poukázal na to, že žalovaná 2) se účelově začala
zajímat o výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu až po podání žaloby na
určení, že věcné břemeno neexistuje. Bylo na žalované 2), aby navrhla důkazy,
jimiž by byla výpověď Ing. arch. S. vyvrácena, což neučinila. Nemůže proto
namítat, že soud žádný takový důkaz neprovedl. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání
dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a
že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Tvrdí-li žalovaná 2), že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním
a následně k nesprávným právním závěrům, uplatňuje tak dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř. K tomu dovolací soud poznamenává, že Nejvyšší soud již v
rozsudku ze dne 4. ledna 2001, sp. zn.
21 Cdo 65/2000, publikovaném v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor
rozhodnutí“) pod pořadovým č. C 8 dovodil, že „za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 OSŘ, mimo jiné protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor“. Pro dovolací řízení
jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku
soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž
plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné
(logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. července 2001, sp. zn. 33 Odo 388/2001, publikovaný v Souboru
rozhodnutí pod pořadovým č. C 638). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné
pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska § 241a odst. 3 o. s. ř. V daném případě dovolatelka ani nezpochybňuje, že by pro rozhodnutí odvolacího
soudu klíčová zjištění neměla oporu v provedeném dokazování, ale namítá, že
odvolací soud provedené důkazy nesprávně hodnotil. Tato námitka však sama o
sobě nemůže obstát. Dovoláním lze úspěšně napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů,
na jehož nesprávnost lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního
stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud
prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje
vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než
které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1, 2 o. s. ř.). Podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se
zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly
logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy
bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené
odvolacím soudem je nesprávné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod
pořadovým č. C 4244 a v časopise Soudní rozhledy č. 1/2007). V daném případě argumentace žalované 2) směřuje výlučně k tomu, jak odvolací
soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti a
dovolací soud neshledal, že by odvolací soud porušil princip volného hodnocení
důkazů podle § 132 o. s. ř., ani že by výsledek hodnocení důkazů neodpovídal
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133-135 o. s. ř.
Dospěl
tedy k závěru, že v daném případě dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2
písm. a) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. nejsou dány. Pokud jde o správnost právního posouzení, odvolací soud postavil své rozhodnutí
nejenom na závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene
pro obcházení zákona ve smyslu § 39 obč. zák., ale především na názoru, že
uvedená smlouvá je neplatná pro nedostatek vážnosti vůle účastníků podle § 37
odst. 1 obč. zák. V tomto směru je jeho posouzení problematiky daného sporu
zcela správné, neboť se jí zaobíral velmi zevrubně, odpovědně a kvalifikovaně
natolik, že na jeho právní závěry lze zcela odkázat. Ve zcela skromné dovolací
argumentaci žalované 2) v tomto ohledu není nic nového, co by nebylo
dovolatelkou uplatněno již v předchozím řízení a co by odvolací soud ve svých
správných právních úvahách pominul. Proto dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. není opodstatněn. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by
k některé z uvedených vad došlo. Dovolací soud proto dovolání žalované 2) podle § 243b odst. 2 o. s. ř., zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované
2) bylo zamítnuto a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a §
142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu za jeho
zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 5 písm. b), § 10
odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 10.000,- Kč, a dále
paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a činí celkem včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20
% částku 12.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř. Nesplní-li žalovaná 2) dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce
podat návrh na výkon rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.