22 Cdo 858/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně
Ing. K. Š., dříve B., zastoupené JUDr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v
Brně, Kotlářská 989/51a, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu, se sídlem v
Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO 44992785, zastoupenému JUDr. Vladimírou
Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, o určení
spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 47/2008, o
dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.
10. 2015, č. j. 15 Co 250/2010-190, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2015, č. j. 15 Co
250/2010-190, se ruší ve výrocích II. a III. o nákladech řízení a věc se vrací
v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, č. j.
55 C 47/2008-63, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí
ideální 1/3 nemovitostí, a to pozemků parc. č. 7826/20 o výměře 98 m2, ostatní
plocha, jiná plocha, a parc. č. 7826/21 o výměře 512 m2, ostatní plocha, jiná
plocha, v katastrálním území Ž., obec B.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2.
10. 2015, č. j. 15 Co 250/2010-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
o věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku II. tak, že žalovanému se právo na
náhradu nákladů řízení nepřiznává. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z nově zjištěných skutečností, a to že žalobkyně prodala
svůj podíl na předmětných pozemcích kupní smlouvou ze dne 4. 6. 2015
společnosti Ovideo s. r. o. Společnost je v katastru nemovitostí na LV. č. 4571
zapsaná jako vlastník pozemků parc. č. 7826/20 a parc. č. 7826/21. Usnesením ze
dne 2. 10. 2015, č. j. 15 Co 250/2010-183, odvolací soud zamítl návrh
žalobkyně, aby tato společnost vstoupila do řízení jako její procesní
nástupkyně, neboť společnost se vstupem nesouhlasila. Odvolací soud
konstatoval, že žalobkyně v důsledku převodu podílu pozbyla věcnou legitimaci v
této věci. Z toho důvodu by soud nemohl její žalobě vyhovět, i kdyby prokázala
splnění předpokladů k vydržení vlastnického práva k podílu na předmětných
pozemcích. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil.
O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle § 150 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění k 31. 12. 2012 (čl. II. bod 4 zákona č.
404/2012 Sb.) – dále „o. s. ř.“, za použití § 220 odst. 1 o. s. ř. a nepřiznal
úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Důvody zvláštního zřetele
hodné spatřoval v tom, že původní žalobce M. B. neměl jinou možnost domáhat se
svého vlastnického práva, než soudní cestou, neboť v katastru nemovitostí
existoval duplicitní zápis vlastnictví. Žalobkyně ani původní žalobce nevěděli
o uzavření smlouvy o převodu vlastnictví mezi F. B. a Československým státem –
Obvodním národním výborem Brno IV. ze dne 8. 5. 1980. Ve víře v jejich
vlastnictví byli utvrzováni jednak tím, že podíl na uvedených nemovitostech byl
předmětem dědictví a rovněž samotným jednáním žalovaného, který s původním
žalobcem od roku 1993 jednal jako se spoluvlastníkem a uzavřel s ním také v
roce 2001 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byly uvedené nemovitosti. Žalovaný
tak rovněž přispěl ke sporu účastníků. Výrok o nákladech odvolacího a
dovolacího řízení odůvodnil ustanovením § 224 odst. 1, § 243g a § 150 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně a žalovaný (ten pouze do
nákladů řízení) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění k 1. 1. 2013 (Čl. II bod. 2 zákona č.
293/2013 Sb.) – dále „o. s. ř.“, a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
záviselo na dříve vyřešené otázce hmotného práva, která má být dovolacím soudem
posouzena jinak. Polemizuje se závěry dovolacího soudu o tom, že žalobkyně
(její předchůdci) sporný spoluvlastnický podíl nedržela. Navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvádí, že dovolání nepovažuje za
přípustné, neboť právní otázka, zda držitelem pozemku může být ten, kdo na něj
fakticky dlouhou dobu nevstupuje a vykonává panství nad věcí, když se přitom
držby nechopil někdo jiný, již byla dovolacím soudem opakovaně vyřešena.
Napadený rozsudek je v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2015, č. j. 22 Cdo 473/2015-166.
Žalovaný podal dovolání proti akcesorickým výrokům II. a III. o náhradě nákladů
řízení. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při použití
moderačního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že
postup odvolacího soudu, který mu nepřiznal jako úspěšnému účastníkovi právo na
náhradu nákladů řízení s odkazem na § 150 o. s. ř., aniž by mu nastínil uvedený
záměr a dal možnost se k němu vyjádřit, aby mohl uplatnit své procesní námitky,
je porušením práva na rovnost řízení a na spravedlivý proces. Žalovaný
polemizuje s důvody, kterými odvolacím soud odůvodňuje aplikaci § 150 o. s. ř..
Poukazuje na skutečnost, že původní žalobce se nepokusil o odstranění
duplicitního zápisu v katastru nemovitostí smírnou cestou a nepokusil se
předejít soudnímu sporu. Od výkupu pozemku se dlouhodobě (13 let) jako vlastník
nechoval. Ihned po jeho koupi byl pozemek zaplocen a je součástí areálu školy a
využíván jako součást školní zahrady. Odůvodnění o dobré víře není případné,
neboť rozhodnutím soudu bylo vyřešeno, že původnímu žalobci nesvědčila.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil výroky II. a III. rozsudku
odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného se ztotožňuje se závěry odvolacího
soudu, že jsou splněny podmínky pro použití moderačního práva. Rozhodnutí
odvolacího soudu v nákladových výrocích považuje za správné.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání byla podána včas řádně zastoupenými
oprávněnými osobami - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s.
ř.). Dále se zabýval přípustností dovolání.
„Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“ (§ 237 o. s. ř.).
K dovolání žalobkyně: Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom
je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i
tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho
naplnění. Žalobkyně však v dovolání nepolemizuje se (správným) názorem, pro
který odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a to že
žalobkyně, která uzavřela ohledně sporného spoluvlastnického podílu kupní
smlouvu se třetí osobou a již není jako spoluvlastnice evidována v katastru
nemovitostí, ztratila věcnou legitimaci a nemůže být v řízení úspěšná bez
ohledu na to, zda vlastnické právo vydržela či nikoliv. V této souvislosti
ostatně ani nijak nevymezuje přípustnost dovolání. Dovolání polemizuje s
právním názorem dovolacího soudu, o který odvolací soud rozhodnutí neopřel.
Není tu nic, co by založilo přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaného je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení závisí na vyřešení otázky procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu; je
i důvodné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014, s
odkazem na četnou judikaturu Ústavního soudu vyslovil, že z práva na
spravedlivý proces „vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení
procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění
moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně
zvažuje…Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí
rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit,
na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex
post v odvolání.“ (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp.
zn. II ÚS 828/06, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, nebo ze dne 5.
2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13; viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2439/2014). Protože odvolací soud záměr postupoval
podle § 150 o. s. ř. účastníkům nepředestřel, nemělo žalované město možnost se
k zamýšlenému postupu podle § 150 o. s. ř. vyjádřit; jeho rozhodnutí je tak v
rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a
spočívá na nesprávném právním hodnocení věci. V dalším řízení tak bude žalované
město mít možnost vznést námitky proti aplikaci § 150 o. s. ř. (viz též jeho
dovolání) a odvolací soud je pak posoudí s přihlédnutím k judikatuře (viz
zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného je důvodné. Proto nezbylo, než
rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení zrušit a věc v tomto
rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu