30 Cdo 2567/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
v právní věci žalobce L. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se
sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, proti žalované O. N., zastoupené
JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 7, Husova 7, o určení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 47 C
250/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
října 2013, č. j. 11 Co 276/2013-243, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze
(dále již „odvolací soud“) ze dne 16. října 2013, č. j. 11 Co 276/2013-243,
jímž bylo rozhodnuto, že se žalobci vůči žalované nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení před soudy všech stupňů, je třeba podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, neboť žalobce v dovolání nevymezil dovolací důvod způsobem
stanoveným v § 241a odst. 3 ve vazbě na § 237 o. s. ř., takže pro tuto vadu
nelze v dovolacím řízení pokračovat [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne
29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; všechna zde označená rozhodnutí jsou
veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce nesouhlasí s rozhodnutím
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (soudem
prvního stupně, odvolacího i dovolacího soudu), které odvolací soud nepřiznal
žalobci vůči žalované v důsledku aplikace § 150 o. s. ř., jež stanoví, že
jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez
vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí
soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Uvedená otázka, která byla napadeným rozhodnutím řešena odvolacím
soudem, náleží do oblasti procesního práva, přičemž k tomu, aby se Nejvyšší
soud zabýval rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů, bylo nezbytné, aby žalobce v dovolání vymezil otázku, při jejímž
řešení se odvolacím soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (v jakém směru)
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
(dovolatelem zformulovaná) právní otázka posouzena jinak. V tomto směru ovšem
žalobce dovolací důvod nijak neprecizuje, pouze poukazuje na skutkové okolnosti
případu, z nichž – oproti odvolacímu soudu – dovozuje jiné právní posouzení při
rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Taková polemika s
odvolacím soudem ovšem sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Přesto (nad rámec odůvodnění) dovolací soud konstatuje, že v rozhodnutí
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů nelze
zaznamenat žádné pochybení ve směru odklonu od ustálené judikatury dovolacího
soudu, a nelze ani uzavřít, že by odvolacím soudem řešená otázka dovolacím
soudem dosud nebyla řešena, anebo měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je
nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo
právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně
vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou
výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné
pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 6. listopadu
2013, sp. zn.
30 Cdo 2880/2013, nebo ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo
1878/2013). Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí (ve stručnosti shrnuto), že
závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných
hledisek s tím, že nadepsaná rozhodnutí uvádí demonstrativní výčet těchto
rozhodných hledisek. Zvláštní pozornost přitom musí být věnována náležitému
odůvodnění úvah, které vedly soud k závěru ohledně aplikace § 150 o. s. ř. Tento závěr přijímá v řadě svých rozhodnutí též Ústavní soud České republiky
(dále již „Ústavní soud“), když opakovaně zdůrazňuje, že „i přes široký prostor
k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje
(včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace § 150
o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí,
které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, č. 131). Zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o
nákladech celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení
musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. II. ÚS
153/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 127). “ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2007, sp. zn. II ÚS
145/06; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti
přístupná na jeho webových stránkách www.nalus.usoud.cz). Úvaha soudu, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, nutné pro
aplikaci § 150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní
věci. Soud je povinen zabývat se veškerými okolnostmi případu, posuzovat výši
nákladů řízení a zjišťovat, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další
poměry účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady
nákladů řízení na každého účastníka. Soud musí také své rozhodnutí řádně a
přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen,
lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07). Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že s ohledem na právo na
spravedlivý proces „vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení
procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění
moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně
zvažuje…Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí
rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit,
na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex
post v odvolání.“ (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. II ÚS 828/06, ze dne 31. října 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, nebo ze dne
5. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13.). Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud popsaný prostor pro
účastníky, resp.
pro žalobce nevytvořil, nicméně tato okolnost, jež by v
případě přípustnosti dovolání představovala vadu řízení, sama o sobě nemohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí, neboť z napadeného rozhodnutí je zřejmé,
že se odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů důsledně zabýval všemi právně významnými okolnostmi, které ve skutkových
poměrech dané věci zakládaly předpoklady pro aplikaci § 150 o. s. ř. V nákladovém rozhodnutí odvolacího soudu tudíž dovolací soud nespatřuje
žádné prvky svévole, formalismu, extrémního nesouladu se skutkovými okolnostmi
daného případu, zjevné pochybení při aplikaci právní normy, přičemž pouhá
(shora již popsaná) vada řízení sama o sobě nemohla podle přesvědčení
dovolacího soudu mít vliv na správnost tohoto rozhodnutí. I kdyby tedy žalobce v uvedeném směru precizoval své dovolání v souladu
se zákonem, přesto by nemohlo být přípustné, neboť odvolací soud se při
aplikaci § 150 o. s. ř., s přihlédnutím k výjimečným okolnostem daného případu,
nijak neodchýlil (s výjimkou popsané vady řízení) od připomenuté judikatury
dovolacího soudu či Ústavního soudu. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.