22 Cdo 937/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce J. B., nar. 19. 6. 1939, zastoupeného advokátem, proti
žalovaným: 1) J. B., nar. 19. 7. 1929, 2) M. H., nar. 21. 8. 1946, 3) R. H.,
nar. 12. 3. 1951, 4) E. M., nar. 16. 4. 1949, 5) obci M., 6) F. Š., nar. 12.
12. 1957, a 7) A. Š., nar. 25. 8. 1964, všem zastoupeným advokátem, a 8) J.
B., nar. 17. 1. 1968, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Táboře pod sp. zn. 8 C 41/95, o dovolání žalovaných 1), 2), 3) a 4) proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26.
září 2000, č. j. 15 Co 474/2000-125, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní 1), 2) 3) a 4) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci
na nákladech dovolacího řízení částku 575 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. L. N.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 4. února 2000, č. j. 8 C
41/95-111, určil, „že výhradním vlastníkem pozemkové parcely č. 71/2 o výměře
616 m2, pozemkové parcely č. 71/3 o výměře 697 m2, pozemkové parcely č. 71/4 o
výměře 831 m2, pozemkové parcely č. 80/2 o výměře 592 m2, pozemkové parcely č.
94 o výměře 109 m2, stavební parcely č. 96 o výměře 116 m2, stavební parcely č.
97 o výměře 33 m2, pozemkové parcely č. 71/5 o výměře 43 m2, části pozemkové
parcely č. 1189/1 o výměře 71 m2, která je částí parcely původního pozemkového
katastru č. 72, vše v katastrálním území Mlýny, byl ke dni úmrtí J. B., nar. 6.
2. 1904, zemř. 6. 4. 1978“ a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že otec žalobce J. B. podepsal 5. 3. 1975 listinu označenou jako nabídka bezplatného odevzdání majetku do
vlastnictví státu. Touto listinou chtěl otec žalobce darovat státu mimo jiné i
parc. č. 71 o výměře 4415 m2, parc. č. 72 o výměře 512 m2 a parc. č. 80 o
výměře 3237 m2, vše v kat. území M. Tato původní nabídka nebyla přijata bez
výhrad ze strany obdarovaného. Na darovací listině provedla pracovnice
bývalého Okresního národního výboru (dále jen „ONV“) v T. B. T. změny – uvedla
u parc. č. 71 výměru 9315 m 2 a připsala parc. č. 1007/l o výměře 1,3016 m2 a
u parc. č. 1007/3 změnila výměru z 2845 m2 na 4424 m2. Tyto změny byly otci
žalobce jen oznámeny, jak vyplývalo z dopisu ONV v T. z 28. 4. 1975, a zároveň
mu bylo sděleno, že pozemky již byly nabídnuty JZD M. Tomu byly téhož dne
zaslány tři hospodářské smlouvy, kterými se pozemky získané darem od otce
žalobce včetně provedených změn převádí do užívání tohoto JZD. Do katastru
nemovitostí v kat. území M. byly po l. l. 1992 zapsáni jako vlastníci parc. č. 71/4 o výměře 831 m2 žalovaní 1) a L. H., která v průběhu řízení 12. 8. 1998 zemřela a jejím dědicem se stal žalovaný 8). Dále jsou v katastru
nemovitostí v kat. území M. zapsáni jako vlastníci stavební parc. č. 94 o
výměře 109 m2 a parc. č. 71/3 o výměře 697 m2 žalovaní 2) a 3), jako
vlastnice stavební par. č. 96 o výměře 116 m2, stavební parc. č. 97 o výměře
33 m2 , parc. č. 71/5 o výměře 43 m2, parc. č. 71/2 o výměře 616 m2 je
zapsána žalovaná 4), jako vlastník parc. č. 1189/1 o výměře 71 m2 žalovaný 5)
a jako vlastníci parc. č. 80/2 o výměře 592 m2 jsou zapsáni žalovaní 6) a 7). Žalovaným 1), 2), 3), 4), 6), 7) a L. H. byly pozemky, které vznikly oddělením
z pozemků parc. č. 71, 72 a 80, přiděleny do osobního užívání a v letech 1977 –
1990 uzavřeli dohody o zřízení práva osobního užívání k výše uvedeným
pozemkům. Do katastru nemovitostí byli zapsáni na základě novely zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen ObčZ), provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Jen pokud jde o parc. č. 71/5 o výměře 43 m2, je žalovaná 4)
zapsána jako její vlastnice na základě kupní smlouvy, kterou uzavřela 22. 7. 1992 jako kupující s prodávajícím žalovaným 5). Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že J. B., otec žalobce, nepozbyl vlastnictví k pozemkům parc. č. 71, 72
a 80, neboť nedošlo k jejich platnému darování státu pro nedostatek písemná
formy, kterou zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen ObčZ) ve znění
platném v roce 1975, pro převod nemovitostí vyžadoval. Nabídka daru, kterou
listinou z 5. 3. 1975 J. B. státu učinil, byla pracovníky státu změněna, a i
když šlo o protinávrh, nebyla prokázáno, že byl J. B. písemně akceptován. Dále
soud prvního stupně dospěl k závěru, že L. H. a žalovaní 1), 2), 3) 4), 6) a 7)
nemohli nabýt vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením, neboť jako jejich
osobní uživatelé nemohli být v dobré víře, že jim pozemky patří – nebyli jejich
oprávněnými držiteli ve smyslu § 132a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Těmi se mohli stát až 1. 1.
1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., kterým byl změněn zákon č. 40/1964 Sb. a který v § 872 odst. 1
stanovil, že právo osobního užívání pozemku, které vzniklo podle dosavadních
předpisů, se mění dnem účinnosti zákona ve vlastnictví fyzické osoby. Od tohoto
data však neuplynula desetiletá lhůta, kterou § 134 odst. 1 ObčZ ve znění
novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. pro vydržení nemovitostí stanovil.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 26. září 2000, č. j. 15 Co 474/2000-125, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil s tím, že „parc. č. 71/2 o celkové výměře 616 m2
sestává z dílů část parcely č. 71/2 o výměře 492 m2 a část parc. č. 71/2 o
výměře 124 m2 a parcela č. 71/4 o celkové výměře 826 m2 sestává z dílů část
parcely č. 71/4 o výměře 702 m2 a část parcely č. 71/4 o výměře 124 m2“. Dále
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Proti svému rozsudku připustil
dovolání.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že J. B.
nedaroval předmětné pozemky platně státu pro nedostatek předepsané formy
právního úkonu ve smyslu § 40 odst. l Občz ve znění platném v roce 1975, tj.
před novelou provedenou zákonem č. 131/1991 Sb., neboť v § 46 odst. l, 2
tehdy platného ObčZ bylo stanoveno, že smlouvy o převodech nemovitostí musí
být písemné a na jedné listině. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i v
závěru, že do 31. 12. 1991 nebyli L. H. a žalovaní, kteří uzavřeli dohody o
osobním užívání pozemků jejich oprávněnými držiteli a k jejich vydržení nemohlo
po 1. 1. 1992 dojít pro nesplnění předpokladu oprávněné držby pod dobu deseti
let.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní 1) až 4) dovolání. Vytýkají
odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky vydržení vlastnického práva k
pozemkům, které jim byly přiděleny do osobního užívání. Soud nevzal v úvahu
zvláštní charakter práva osobního užívání, které se svým obsahem velmi blíží
právu vlastnickému. Podle žalovaných „oprávněná držba pozemků, u kterých byli
držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří právo
osobního užívání těchto pozemků, vede k vydržení vlastnického práva ve smyslu §
134 ObčZ za použití § 872 odst. 6 ObčZ“(rozumí se ve znění novely provedené
zákonem č. 509/1991 Sb.) Jiný výklad by diskriminoval velkou část občanů,
kterým svědčilo právo osobního užívání a které nahrazovalo právo vlastnické v
tehdejších společensko-ekonomických podmínkách. Z ustanovení § 872 odst. 6 také
plyne, že „právo osobního užívání pozemků lze klást na roveň právu
vlastnickému“. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu ve výrocích, které se jich týkají, a věc vrátil v tomto rozsahu tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Považuje za správný závěr
odvolacího soudu, že dovolatelé vlastnictví k předmětným pozemkům nevydrželi.
Pokud byli přesvědčeni, že jsou osobními uživateli pozemků, nemohli být v
dobré víře, že jsou jejich vlastníky, a dobu, po kterou trvalo jejich
přesvědčení, že jsou osobními uživateli pozemků, nelze proto jako dobu
vydržecí započítat.
Nejvyšší soud provedl dovolací řízení podle procesních předpisů platných k 31.
12. 2000 (bod 17, hlava první, část XII zákona č. 30/2000 Sb.), tj. podle
občanského soudního řádu ve znění této novely (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ
v napadené části a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Vady řízení, vyjmenované v § 237 odst. l OSŘ ani jiné vady řízení, které mohly
mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly dovolacím soudem
zjištěny.
Dále dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Otázku, zda do desetileté vydržecí doby podle § 134 odst. l, 2 ObčZ ve znění
novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. lze započítat i dobu, po kterou byl
pozemek před 1. 1. 1992 v osobním užívání, řešil Nejvyšší soud v rozsudku z
28. února 2001, č. j. 22 Cdo 174/2002-96, ve kterém uvedl:
„Podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost. Podle § 868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí
se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č.
509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních
vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují
podle dosavadních předpisů“. Občanský zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb., ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal.
Ten byl znovu upraven posledně uvedenou novelou.
Podle § 135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982
Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane
občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let
a nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má
občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být
zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku
stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání
pozemku v rozsahu uvedené v § 200. Podle § 507a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do
doby uvedené v § 135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní
předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však
neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Z uvedeného vyplývá,
že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu § 132a odst. 1
ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Vydržet vlastnické
právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi.
Pouhá detence k vydržení nepostačuje – srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o
občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1986,
str. 428. Vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř.
nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, tak vylučuje dobrou víru
uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi“.
Uvedené závěry jsou použitelné i v dané věci. Dovolatelé užívali
sporné pozemky na základě rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání a
dohod o osobním užívání pozemků. Za tohoto stavu se zřetelem ke všem
okolnostem mohli být tito žalovaní toliko v dobré víře, že sporný pozemek
užívají z titulu práva osobního užívání pozemku, což vylučovalo vydržení
vlastnického práva ke sporným pozemkům podle § 135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po
novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. žalovanými, protože nenakládali s
pozemky jako s pozemky, které jim vlastnicky patří. S ohledem na shora uvedené
proto nemohli být považováni za oprávněné držitele. Dne l. ledna 1992 nabyla
účinnosti novela
občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., kdy podle § 872 odst. 1
ObčZ právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které
trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto
zákona na vlastnictví fyzické osoby. Právo osobního užívání pozemků však
žalovaným platně nevzniklo, neboť dohody o právu osobního užívání pozemku
uzavřeli se subjektem, který nebyl jejich vlastníkem - a proto nemohli
vlastnictví nabýt ani ze zákona podle § 872 odst. 1 ObčZ (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze 13. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy 7/2000 a rozsudek z 28. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo
2213/99).
Žalovaní nemohli vydržet vlastnické právo ke sporným pozemkům ani podle
§ 134 odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. I kdyby
byli přesvědčeni, že jim právo osobního užívání pozemku platně vzniklo a
transformovalo se na právo vlastnické, pak jejich dobrá víra, že jim pozemky
patří trvala jen od 1. 1. 1992 nejpozději do roku 1995, kdy byla podána žaloba
v tomto řízení. Stanovená desetiletá doba podmiňující vydržení tak neuplynula.
Neobstojí ani námitka žalovaných, že nabyli vlastnictví k pozemkům vydržením
proto, že je třeba provést zápočet jejich držby pozemků podle § 872 odst. 6
ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení
jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na
základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o
osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou
její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto
zákona.
Pozemek, k němuž podle dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na
uzavření dohody o osobním užívání, byl vymezen v § 135a odst. 2 Občz ve
znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb, a který, jak už uvedeno shora.
stanovil, že: Pozemek nebo jeho část, který má občan v nepřetržité držbě (§
132a a odst. l) pod dobu deseti let a k němuž by mohlo být zřízeno právo
osobního užívání (§ 119 odst. l) nabývá vlastnictví stát, občan nabývá právo,
aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v
§ 200.
Podle § 132a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. oprávněným
držitelem byl ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu patří.
Z uvedeného vyplývá, že § 872 odst. 6 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č.
509/1991 Sb. se vztahuje na případy, kdy pozemek nebyl občanu přidělen do
osobního užívání rozhodnutím, ale na případy, kdy občan – fyzická osoba,
který byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemek patří,
kdy tedy byl oprávněným držitelem a nikoliv jen osobou, která by pozemek jen
užívala, jeho detentorem.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ správné. Z tohoto vyplývá,
že je správné i rozhodnutí odvolacího soudu a dovolání bylo proto podle § 243b
odst. l OSŘ zamítnuto.
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, přísluší mu proto podle § 243b odst. 1,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů dovolacího
řízení. Jejich výše vyplývá podle bodu 10, hlavy 1., části XII. zákona č.
20/2000 Sb. z vyhlášky č. 117/1996 ve znění před novelou provedenou vyhláškou
č. 484/2000 Sb. Ty jsou dány odměnou advokáta za jeden úkon - vyjádření k
dovolání 500 Kč a paušální částkou náhrady hotových výdajů 75 Kč (§ 7, § 9
odst. l, § 11 odst. 1 písm. k), a § 13 odst. 3 zák. č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Marie
Rezková,v.r.
předsedkyně
senátu