22 Cdo 967/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně obce Zvole, se sídlem ve Zvoli, Hlavní 33, IČO: 00241890,
zastoupené Mgr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská
619/49, proti žalované obci Libeř, se sídlem v Libři 35, IČO: 00241415,
zastoupené JUDr. Miloslavem Moravcem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Laurové
2519/3, o určení vlastnického práva k vodnímu dílu – vodovodu, vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 320/2006, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 29 Co
461/2013-346, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále
jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž
bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je
dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.
března 2013, č. j. 9 C 320/2006-315, ve výroku I. určil, že žalobkyně je
výlučnou vlastnicí vodního díla blíže specifikovaného v tomto výroku, a ve
výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 29 Co 461/2013-346, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť ustálená judikatura dosud neřešila otázku
vlastnického práva k hlavnímu zásobnímu vodovodnímu řadu, na který jsou přímo
napojeny domovní vodovodní přípojky ve vlastnictví třetích osob, a to s ohledem
na otázku, zda takové přípojky jsou příslušenstvím věci hlavní či nikoliv,
popř. jaké právní a faktické důsledky by v případě, že by takové přípojky byly
součástí věci hlavní, vznikly pro vlastníka věci hlavní a vlastníka přípojky.
Žalovaná namítá, že je třeba posuzovat vznik stavby nejen podle obchodního
zákoníku, nýbrž i podle zákona č. 138/1973 Sb. Soudy nesprávně právně posoudily
význam protokolu o uvedení do provozu vodovodních řadů do užívání, z jehož
obsahu je zřejmé, že „oba jeho účastníci byli alespoň konkludentně dohodnuti o
tom, který z nich a v jakém rozsahu bude držet a spravovat tu část
vodohospodářského díla, které je umístěno v jeho katastrálním území a které
bylo pro účely vydání tohoto protokolu rovněž řádně vymezeno jako zásobní řad
do Libně a zásobní řad do Zvole.“ Žalobkyně neprokázala objektivně existující
skutečnosti, které by osvědčovaly existenci naléhavého právního zájmu, neboť
příčinou sporu byly značné úniky dodávané vody pro špatně provedené podružné
zásobní řady v obci Zvole. Soudy se nezabývaly otázkou možného vydržení
vlastnického práva s odkazem na to, že žalovaná nemohla být objektivně v dobré
víře a že nelze přesně stanovit běh desetileté vydržecí doby. Soudy se
náležitým způsobem nezabývaly všemi okolnostmi, které vedly k provedené stavby
obou zásobních řadů, nevzaly v potaz ani doložená rozhodnutí správních orgánů,
z nichž je zřejmé, že i žalovaná byla stavebníkem vodního díla, byla jeho
oprávněným držitelem a uživatelem. Soudy obou stupňů vycházely jen z právní
úpravy obchodního zákoníku a ostatní důkazy, které měly k dispozici,
nepovažovaly za natolik relevantní, aby byly způsobilé pro jiné právní
posouzení věci.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří
obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě dovolatelka vymezuje jedinou otázku přípustnosti
dovolání, která neměla být doposud v judikatuře vyřešena, a sice „otázku
vlastnického práva k hlavnímu zásobnímu vodovodnímu řadu, na který jsou přímo
napojeny domovní vodovodní přípojky ve vlastnictví třetích osob, a to s ohledem
na otázku, zda takové přípojky jsou příslušenstvím věci hlavní či nikoliv,
popř. jaké právní a faktické důsledky by v případě, že by takové přípojky byly
součástí věci hlavní, vznikly pro vlastníka věci hlavní a vlastníka přípojky.“
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolacímu soudu není zřejmé,
jak by se řešení této „otázky“ mělo projevit do výsledku sporu. Na řešení této
otázky není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno a ani nebyla předmětem
sporu v průběhu řízení. Absentuje v této souvislosti především relevantní
argumentace, jak a proč má být vlastnický režim vodních děl odlišný od
vlastnického režimu k jiným zhotoveným věcem v režimu zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, a jak se tato skutečnost projeví v poměrech posuzované věci.
Poukazuje-li žalovaná na zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), je
třeba zdůraznit, že vodní zákon sice stanoví, co je vodohospodářským dílem (§
38), nestanovuje však žádné zvláštní způsoby nabytí vlastnického práva; to se
týče i vodohospodářských děl několika organizací podle § 39 vodního zákona.
Ostatně soudy obou stupňů nedospěly ani ke skutkovému závěru, že by byla
uzavřena dohoda o výstavbě a provozu takového díla, na níž by bylo případně
vázáno povolení vodohospodářského orgánu.
Dovolacímu soudu není dále zřejmé, jak by se v poměrech posuzovaného případu
měla projevit otázka, zdali vodovodní přípojky napojené na vodovodní řad jsou
příslušenstvím věci hlavní či nikoliv. Předmětem soudního řízení je totiž
určení vlastnického práva k vodnímu dílu - vodovodu, nikoliv určení
vlastnického práva k vodovodním přípojkám. Předmětem řízení není ani otázka
právních a faktických důsledků v případě, že by takové přípojky byly součástí
věci hlavní. Nad rámec uvedeného lze ve vztahu k vodovodním přípojkám odkázat
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003
(uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 5, str. 192).
Přípustnost dovolání by nemohly založit ani další námitky uváděné v dovolání, s
nimiž ostatně žalovaná nespojila žádnou otázka hmotného či procesního práva.
K námitce, že soudy nesprávně posoudily význam protokolu o uvedení do provozu
vodovodních řadů do užívání, z jehož obsahu je zřejmé, že „oba jeho účastníci
byli alespoň konkludentně dohodnuti o tom, který z nich a v jakém rozsahu bude
držet a spravovat tu část vodohospodářského díla, které je umístěno v jeho
katastrálním území a které bylo pro účely vydání tohoto protokolu rovněž řádně
vymezeno jako zásobní řad do Libně a zásobní řad do Zvole,“ je třeba uvést, že
touto námitkou žalovaná nerozporuje právní posouzení, nýbrž rozporuje
nepřípustně zjištěný skutkový stav, jímž není dovolací soud oprávněn se zabývat
(srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Z judikatury dovolacího soudu se
totiž podává, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů
vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní
práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000)]. Jak již uvedl
dovolací soud výše, žádné skutkové zjištění o dohodě účastníků, které by mohlo
sloužit jako základ pro úvahu o vlastnickém právu žalované, však odvolací soud
(ani soud prvního stupně) neučinil.
Dovolací soud se dále neztotožňuje s obecnou a blíže nerozvedenou námitkou
nedostatku naléhavého právního zájmu, když závěry soudů obou stupňů o tom, že
určovací žaloba je nejvhodnějším způsobem pro vyřešení sporů mezi účastníky,
jsou zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96
(uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3, str. 58)], jakož i
Ústavního soudu [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp.
zn. III. ÚS 17/95 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
S námitkou, že se soudy nezabývaly otázkou možného vydržení vlastnického práva,
dovolací soud nesouhlasí, když z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že se
odvolací soud vydržením zabýval. Odvolací soud k vydržení jasně uvedl, že
nebyly tvrzeny skutečnosti, z nichž by bylo lze o vydržení uvažovat, podle
odvolacího soudu bylo však zřejmé, že žalovaná nemohla být v dobré víře
vzhledem ke všem okolnostem ohledně držby vlastnického práva k vodovodnímu
dílu, neboť nebyla zjištěna žádná okolnost svědčící o oprávněnosti držby
žalované. Ostatně žalovaná v dovolání spatřuje nesprávnost posouzení otázky
vydržení v tom, že se soudy nezabývaly všemi okolnostmi vedoucími k provedení
stavby, nevzaly v potaz doložená rozhodnutí správních orgánů, považovaly
některé důkazy za relevantní. Tím však žalovaná ve skutečnosti nerozporuje
právní posouzení případu, nýbrž rozporuje zjištěný skutkový stav, případně
vytýká soudům vady, jichž se měly v řízení dopustit. Námitky brojící proti
skutkovému stavu ani námitky vad řízení však k přípustnosti dovolání zjevně
vést nemohou (opětovně srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu