22 Cdo 967/2024-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) V. F. a b) E. F., zastoupených JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátu, Masarykovo náměstí 91/28, proti žalované obci Kurovice, IČO 00287377, se sídlem v Kurovicích 68, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/46, o 1 230 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 26/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 11. 2023, č. j. 58 Co 247/2022-341, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 16 359 Kč do 3 dnů do právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Radka Ondruše.
1. Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2022, č. j. 5 C 26/2022-296, zamítl žalobu o zaplacení 1 230 000 Kč s úrokem z prodlení v „zákonné výši“ z této částky od 1. 10. 2021 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 58 Co 247/2022-341, k odvolání žalobce a) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že dovolací soud „podobnou otázku ještě neřešil“.
4. Mají za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil následující právní otázky: „Je spravedlivým a ústavně přípustným přístupem postup žalované, která zajistila ochranu kulturní památky vymezením plochy sídelní zeleně v územním plánu, jehož účelem je ochrana kulturní památky s tím, že se jedná o postup nahrazující zřízení ochranného pásma kulturní památky zřizované podle zákona o státní památkové péči, a to prostřednictvím územního plánu, či přijetím nového územního plánu, bez poskytnutí spravedlivé náhrady, ve srovnání se stejným postupem žalovaného, pokud by zřizoval ochranné pásmo kulturní památky, podle zákona o státní památkové péči s jeho zákonnou povinností náhradu za zřízení ochranného pásma kulturní památky poskytnout? Je možné považovat za přiměřenou náhradu, při zásahu do vlastnického práva zrušením zastavěnosti pozemků v ploše, která tvoří uzavřený areál to, že je tato náhrada kompenzována zhodnocením jiných pozemků téhož vlastníka, tak, že tyto jsou nově zařazeny do zastavitelných ploch, přičemž tato náhrada není poskytnutou náhradou trvalou, plnohodnotnou, neboť takto poskytnutá náhrada je plně v moci žalované, která má ničím neomezené oprávnění, prostřednictvím územního plánování rozhodovat o způsobu využití pozemků ve vlastnictví jiných osob a touto náhradou tak v podstatě fakticky disponovat? Zdali, je přiměřeným zásahem, do vlastnického práva žalobců, tedy zásahem nepřesahujícím spravedlivou míru, zásah žalované, kterým došlo ke změně v části plochy dlouhodobě stabilizované jako plochy zastavitelné, plochy v uzavřeném areálu užívaným jako celek, a to ve veřejném zájmu, na plochy, mající charakter využití jako sídelní zeleň? Zdali se, v daném konkrétním případě, tedy v případě změny územního plánu, dotýkající se dlouhodobě stabilizované zastavitelné plochy, aktivně využívané, použije ustanovení § 102 odst. 3, o povinnosti vlastníka provádět činnosti svědčící o tom, že vlastník v posledních 5 letech prokazatelně prováděl kroky směřující k zastavitelnosti pozemků v rámci takto vymezené stabilizované plochy?“
5. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
6. Žalovaná navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. Uvedla, že územní plán byl vydán v souladu se zákonem, omezení vlastníka nepřesáhlo spravedlivou míru, stavební záměr žalobců nedosahoval fáze ani určitosti a vážnosti, kterou judikatura vyžaduje, vymezení jiných pozemků v jižní části areálu v dvojnásobné výměře představuje dostatečnou (preventivní) kompenzaci a žaloba byla podána více než 5 let od účinnosti opatření, kterým se změnily plochy k zastavění určené již v roce 2001.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Žalobci se domáhají zaplacení rozdílu mezi obvyklou cenou jejich pozemků před přijetím opatření obecné povahy, které nabylo účinnosti v květnu 2016, územního plánu žalované, a po přijetí tohoto opatření, neboť došlo ke změně funkčního využití jejich pozemků v oploceném výrobním areálu, které byly původně určeny k zástavbě a na nichž je nyní jakákoli stavební činnost zakázána.
11. Nárok na náhradu škody způsobené změnou územně plánovací dokumentace se posuzuje podle právní úpravy účinné v době, kdy došlo ke skutečnosti, od níž svůj nárok odvíjí (srov. § 3028 odst. 1 ve spojení s § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2909/2018, dostupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
12. Podle § 102 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2020, vlastníkovi pozemku, kterému vznikla prokazatelná majetková újma v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění na základě změny územního plánu nebo vydáním nového územního plánu, náleží náhrada vynaložených nákladů na přípravu výstavby v obvyklé výši, zejména na koupi pozemku, na projektovou přípravu výstavby nebo v souvislosti se snížením hodnoty pozemku, který slouží k zajištění závazku. Tato náhrada náleží též vlastníkovi pozemku nebo osobě, která byla před změnou nebo zrušením regulačního plánu anebo před změnou nebo zrušením územního rozhodnutí, územního souhlasu nebo veřejnoprávní smlouvy nahrazující územní rozhodnutí podle § 94 odst. 3 oprávněna vykonávat práva z nich vyplývající (dále jen „oprávněný"), pokud uvedenou změnou nebo zrušením bylo zrušeno určení k zastavění a vznikla mu prokazatelná majetková újma.
13. Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 202/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), dovodil, že „úprava náhrady ‚prokazatelných nákladů‘ vyjádřená v § 102 stavebního zákona tedy nezahrnuje kompenzaci za samotné snížení ceny pozemku v důsledku změny jeho funkčního využití. Pokud má však zásah do vlastnického práva v podobě omezení vyplývajícího z územního plánu takovou intenzitu, že omezení přesahuje míru spravedlnosti, je nutné uvažovat o přiznání náhrady na základě přímé aplikace čl.
11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, a to včetně ustanovení o subjektech povinných k výplatě náhrad, o lhůtách a procedurách k jejich poskytnutí a o soudní ochraně“. Uvedl také, že „při posuzovaní, zda lze za snížení ceny pozemku v důsledku změny jeho funkčního využití přiznat určitou kompenzaci, resp. zda je jednotlivec nucen snášet nadměrné břemeno, je především nutné zohlednit legitimní očekávání vlastníka pozemku ohledně jeho konkrétního funkčního využití (např. realizace výstavby).
Jinými slovy, je nutné v konkrétním případě zohlednit existenci a intenzitu záměru vlastníka pozemku stavbu na pozemku realizovat. Intenzita dopadu omezení na vlastníka pozemku totiž může být různá v závislosti na tom, jak svůj pozemek zamýšlel využívat: zákaz provádět určité změny vlastníka nemusí nijak omezit (neboť takové změny provádět vůbec nezamýšlel) nebo se naopak může stát, že vlastník pozemku zamýšlel provádět určité úpravy (typicky zřizovat stavby) a již pro tyto změny podnikl některé přípravné kroky (např. získal rozhodnutí o umístění stavby, stavební povolení apod.) [srov. nález sp. zn. III.
ÚS 950/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 232/87 SbNU 781)]“.
14. Právní otázka, zda se v případě změny územního plánu, dotýkající se dlouhodobě stabilizované zastavitelné plochy, aktivně využívané, použije ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona, nepředstavuje otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, dospěl k závěru, že je-li posuzováno, zda má vlastník pozemku právo na náhradu za omezení vlastnického práva na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, je nutné také zohlednit § 102 odst. 3 stavebního zákona; došlo-li ke zrušení zastavitelnosti pozemku po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila, náhrada vlastníkovi pozemku ani na základě přímé aplikace čl.
11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona nenáleží (nejsou-li splněny podmínky pro přiznání náhrady stanovené v § 102 odst. 3 větě druhé stavebního zákona). Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 102/21.
15. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze zjištění, že předmětné pozemky žalobců byly včleněny do zastavitelné plochy v roce 2001, určení těchto pozemků k zastavění bylo zrušeno v územním plánu obce, který nabyl účinnosti 18. 5. 2016. Do té doby nepodali žalobci žádost o vydání územního rozhodnutí či stavebního povolení, jejich záměr výstavby haly na jednom z dotčených pozemků byl ve fázi zcela obecného záměru zachyceného ve studii prezentované až v průběhu července 2015, další přípravné kroky pro realizaci záměru žalobci neučinili. Závěr odvolacího soudu, že žalobcům v takovém případě nárok na náhradu za omezení vlastnického práva na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny nezáleží, neboť podmínky stanovené v § 102 odst. 3 stavebního zákona nebyly splněny, je v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
16. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka přiměřenosti zásahu do vlastnického práva žalobců. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který vedle nesplnění podmínek podle § 102 odst. 3 stavebního zákona považoval za další důvod pro zamítnutí žaloby to, že omezení vlastnického práva žalobců nepředstavuje tzv. kvalifikovaný případ ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 202/20, neboť nešlo o zásah, který by přesahoval spravedlivou míru a byl natolik intenzivní, že by jej bylo třeba kompenzovat peněžitou náhradou.
Vzal přitom v úvahu nejen možná legitimní očekávání žalobců ve vztahu k využití konkrétních pozemků, ale i skutečnost, že předmětné pozemky o výměře celkem 3 686 m2 byly sice nově zařazeny do plochy sídelní zeleně, v rámci stejného areálu však byly zároveň nově do ploch smíšené výrobní, tedy zastavitelné, zařazeny pozemky o celkové výměře 8 500 m2, a to při současném osvobození od poplatku za vynětí ze zemědělského půdního fondu. Tyto úvahy nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
17. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu navíc plyne, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
18. Odvolací soud rovněž v odst. 22 odůvodnění rozsudku srozumitelně vysvětlil, že vymezení nových zastavitelných ploch v rámci výrobního areálu zohlednil soud prvního stupně při posouzení přiměřenosti a spravedlivé míry zásahu do vlastnického práva žalobců, nepovažoval ji však za náhradu za zásah do vlastnického práva žalobců, a tedy ani nevyslovil, že šlo o zásah, za který náhrada přísluší. Dovolání proto nemůže být přípustné ani pro otázku přiměřenosti náhrady za zásah do vlastnického práva. Své rozhodnutí nezaložil odvolací soud ani na řešení otázky, zda je zajištění ochrany kulturní památky pomocí vymezení plochy sídelní zeleně v územním plánu, spravedlivým a ústavně přípustným přístupem. Uvedl naopak (odst. 23 odůvodnění), že není oprávněn obsah opatření obecné povahy, ve kterém byla tato otázka řešena, přezkoumávat.
19. Dovolací soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 20. 11. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu