USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce A.
S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované obci T., IČO XY, se sídlem v
XY, zastoupené JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou se sídlem v
Havířově, Pavlovova 586/8, o zaplacení 16 727 200 Kč, vedené u Okresního soudu
v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 112 C 355/2017, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2019, č. j. 15 Co
312/2018-242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 62 097,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
zástupce žalované JUDr. Sylvy Totkové Kolderové.
o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II). Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 15 Co 312/2018-242, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Podstata věci je v tomto: Žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY v obci XY. Záměrem žalobce je použít pozemky pro výstavbu
rodinných domů a související infrastruktury. Na základě změny územního plánu
obce XY účinné od 4. 11. 2014 byly pozemky zařazeny do nezastavitelné plochy;
před změnou územního plánu se pozemky nacházely v zastavitelné ploše určené „k
bydlení smíšenému s hlavním využitím pro stavby bydlení“. Žalobce má za to, že
v důsledku změny územního plánu mu vznikla (jako vlastníkovi shora uvedených
pozemků) škoda ve výši 16 727 200 Kč představující rozdíl mezi cenou
žalobcových pozemků za předpokladu, že jsou pozemky určeny k zastavění, a cenou
těchto pozemků v případě, že jsou zařazeny do nezastavitelné plochy. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně odůvodňujících
uzavřít, že pozemky žalobce byly na základě příslušného opatření obecné povahy
– územního plánu obce XY účinného od 26. 8. 2008 - včleněny do „zastavitelné
plochy Z 151“ a na základě změny č. 3 územního plánu obce XY, účinné od 4. 11. 2014, byly z této zastavitelné plochy vyňaty. V současné době mají pozemky
žalobce charakter nezastavitelných pozemků. Odvolací soud dovodil, že s ohledem na okamžik vzniku škody je třeba požadavek
žalobce na její náhradu posoudit podle relevantní právní úpravy účinné k 4. 11. 2014, tedy ke dni, kdy nabyla účinnosti příslušná změna územního plánu. Uvedl, že v poměrech projednávané věci nejsou splněny předpoklady pro přiznání
práva žalobce na náhradu škody (kvantifikovanou rozdílem cen zastavitelných a
nezastavitelných pozemků) na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem. Dále dovodil, že žalobce nemá právo na náhradu škody ani na základě §
102 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 (dále rovněž jako „stavební zákon“), jelikož na základě
tohoto ustanovení není možné nahradit vlastníkovi pozemku újmu spočívající v
prostém poklesu jeho ceny v důsledku změny územního plánu. Uzavřel, že v takovém případě existuje mezera v zákoně neumožňující reparovat
újmu vzniklou snížením ceny pozemku jeho vyjmutím ze zastavitelného území, a
proto připadá do úvahy nahrazení takové újmy na základě přímé aplikace čl. 11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Pro vznik práva na náhradu újmy podle
čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je však nutné, aby vlastník
pozemku před změnou územního plánu formálně projevil v úředním styku svůj úmysl
zastavět pozemky, např. podáním žádosti na příslušný úřad o územní rozhodnutí o
změně využití pozemků, rozhodnutí o umístnění stavby či stavební povolení. V
posuzované věci tak žalobce neučinil, pouze obecně a v rovině svých
podnikatelských vizí (např.
ve formě zpracované studie) zamýšlel své pozemky
použít k výstavbě. V takovém případě není dáno právo žalobce na náhradu újmy
spočívající v prostém poklesu cen pozemků v důsledku změny územního plánu ani
na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to za jakých podmínek má
vlastník pozemku právo na náhradu újmy spočívající ve snížení obvyklé ceny
pozemku v důsledku změny jeho funkčního využití (zrušení určení pozemku k
zastavění) na základě změny územního plánu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že náhradu újmy podle přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod lze přiznat pouze za podmínky, že vlastník pozemku formálně
projeví v úředním styku před změnou územního plánu svůj úmysl zastavět pozemky. Předně namítá, že čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod žádnou
takovou podmínku nestanovuje a nelze dovodit, že právo na náhradu za nucené
omezení vlastnického práva je podmíněno splněním dalších podmínek. V tomto
ohledu považuje rovněž rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť
relevantní skutečnosti byly předmětem dokazování pouze okrajově a jen ve vztahu
k podmínkám práva na náhradu újmy ve smyslu stavebního zákona. Dále uvádí, že kritéria definovaná odvolacím soudem pro přiznání náhrady za
omezení vlastnického práva na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod (existence a intenzita záměru vlastníka pozemku stavbu
na pozemku realizovat) nejsou zcela exaktně určená. V takovém případě jsou však
majetkové důsledky změny funkčního využití pozemků na základě změny územního
plánu či vydání nového územního plánu nepředvídatelné, a to pro vlastníky
těchto pozemků i obce, které územní plány vydávají. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
žalobce nemá právo na náhradu újmy spočívající v poklesu cen pozemků žalobce v
důsledku změny územního plánu. Podle žalované vylučuje právo žalobce na náhradu
újmy již § 102 odst. 3 stavebního zákona, a proto není možné přiznat žalobci
toto právo ani na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod. Poukazuje na to, že ke změně územního plánu došlo ve veřejném zájmu a
na základě zákona. Podotýká, že tato změna není konečná, žalobce může opětovně
žádat o změnu územního plánu a zařazení pozemků do zastavitelné plochy (žalobce
tak po dobu téměř 6 let neučinil, místo toho se snaží získat od žalované plnění
ve značné výši). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl,
příp. zamítl. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda (a případně za
jakých podmínek) má vlastník pozemku právo na náhradu za omezení vlastnického
práva v důsledku změny funkčního využití pozemku (zrušení určení pozemku k
zastavění) na základě změny územního plánu, jež nastalo po 1. 1. 2013 a je
kvantifikováno rozdílem mezi obvyklou cenou pozemku za předpokladu, že pozemek
se nachází v zastavitelné ploše, a obvyklou cenou pozemku za předpokladu, že se
v zastavitelné ploše nenachází. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2909/2018 (toto a
další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, že
uplatňuje-li žalobce nárok na náhradu škody podle § 102 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu, řídí se jeho posouzení stavebním zákonem
ve znění účinném v době, kdy došlo ke skutečnosti, od níž svůj nárok odvíjí. V
posuzované věci nabyla změna územního plánu obce XY, na jejímž základě bylo
zrušeno určení pozemků žalobce k zastavění, účinnosti dne 4. 11. 2014, a proto
je nutné posuzovat právo žalobce na náhradu škody podle zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánovaní a stavebním řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. také § 3028 odst. 1 ve spojení s § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník). Podle § 102 odst. 2 stavebního zákona vlastníkovi pozemku, kterému vznikla
prokazatelná majetková újma v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění na
základě změny územního plánu nebo vydáním nového územního plánu, náleží náhrada
vynaložených nákladů na přípravu výstavby v obvyklé výši, zejména na koupi
pozemku, na projektovou přípravu výstavby nebo v souvislosti se snížením
hodnoty pozemku, který slouží k zajištění závazku. Tato náhrada náleží též
vlastníkovi pozemku nebo osobě, která byla před změnou nebo zrušením
regulačního plánu anebo před změnou nebo zrušením územního rozhodnutí, územního
souhlasu nebo veřejnoprávní smlouvy nahrazující územní rozhodnutí podle § 94
odst. 3 oprávněna vykonávat práva z nich vyplývající (dále jen „oprávněný"),
pokud uvedenou změnou nebo zrušením bylo zrušeno určení k zastavění a vznikla
mu prokazatelná majetková újma. Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 202/20 (toto a další
níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz),
dovodil, že „úprava náhrady ‚prokazatelných nákladů‘ vyjádřená v § 102
stavebního zákona tedy nezahrnuje kompenzaci za samotné snížení ceny pozemku v
důsledku změny jeho funkčního využití. Pokud má však zásah do vlastnického
práva v podobě omezení vyplývajícího z územního plánu takovou intenzitu, že
omezení přesahuje míru spravedlnosti, je nutné uvažovat o přiznání náhrady na
základě přímé aplikace čl. 11 odst.
4 Listiny za přiměřeného užití § 102
stavebního zákona, a to včetně ustanovení o subjektech povinných k výplatě
náhrad, o lhůtách a procedurách k jejich poskytnutí a o soudní ochraně“ (srov. odst. 16 usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 202/20). K tomu ve shora uvedeném usnesení poznamenal, že „právě uvedený přístup je v
souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, podle které je v
případech opatření upravujících užívání majetku neexistence odškodnění jedním z
faktorů, jež je nezbytné vzít v potaz při zjišťování, zda byla zachována
spravedlivá rovnováha; absence kompenzace sama o sobě však nemůže představovat
porušení práva pokojně užívat majetek (viz např. rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva ze dne 29. 3. 2010 ve věci Depalle proti Francii, č. stížnosti
34044/02, § 91). Při posuzování přiměřenosti zásahu a nároku na kompenzaci je
rovněž nutné vzít v úvahu i aspekt určitého rizika spojeného s nákupem pozemků
(srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 11. 1991 ve věci
Pine Valley Developments Ltd a ostatní proti Irsku, č. stížnosti 12742/87, §
59). Ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny nelze vykládat tak, že by zakládalo právo na
náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem. Zákon může
obecně stanovit meze vlastnického práva, aniž by takovéto omezení bylo spojeno
s právem na náhradu; nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4
Listiny tak je třeba vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení
[viz bod 16 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST
27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.)]“ (srov. odst. 17 – 18 usnesení Ústavního soudu
ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 202/20). Z uvedeného vyplývá, že vlastník pozemku má právo na náhradu za omezení
vlastnického práva v důsledku změny funkčního využití pozemku (zrušení určení
pozemku k zastavění) na základě změny územního plánu, jež nastalo po 1. 1. 2013
a je kvantifikováno snížením ceny pozemku, za předpokladu, že toto omezení
vyplývající ze změny územního plánu dosahuje intenzity přesahující míru
spravedlnosti, a to na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, včetně ustanovení o
subjektech povinných k výplatě náhrad, o lhůtách a procedurách k jejich
poskytnutí a o soudní ochraně. Podle § 102 odst. 3 stavebního zákona náhrada vlastníkovi nebo oprávněnému
nenáleží, jestliže k uvedenému zrušení došlo na základě jeho návrhu nebo po
uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu nebo jeho změny, či
regulačního plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila. Ustanovení o uplynutí lhůty 5 let se neuplatní, pokud v této lhůtě a) nabylo
účinnosti rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas pro stavbu, pro
kterou bylo zastavění uvedenou územně plánovací dokumentací určeno a toto
rozhodnutí nebo souhlas je platné, nebo b) před uplynutím lhůty 5 let byla
uzavřena veřejnoprávní smlouva nahrazující územní rozhodnutí a tato
veřejnoprávní smlouva je účinná.
Je-li tedy posuzováno, zda má vlastník pozemku právo na náhradu za omezení
vlastnického práva na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, je nutné také
zohlednit § 102 odst. 3 stavebního zákona. Z toho vyplývá, že pokud došlo ke
zrušení pozemku k zastavění po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního
plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila, náhrada
vlastníkovi pozemku ani na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona nenáleží
(nejsou-li splněny podmínky pro přiznání náhrady stanovené v § 102 odst. 3 větě
druhé stavebního zákona). Shora uvedené ustanovení (§ 102 odst. 3 stavebního zákona) upravující lhůtu 5
let omezující právo vlastníka pozemku na náhradu v důsledku zrušení určení
pozemku k zastavění je účinné od 1. 1. 2013, a to na základě nabytí účinnosti
zákona č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a
některé související zákony (v předchozí právní úpravě obdobná lhůta nebyla
stanovena). V souvislosti se implementací výše uvedené lhůty 5 let neobsahují
příslušné právní předpisy žádné intertemporální ustanovení, a proto je nutné s
ohledem na principy legitimního očekávání a právní jistoty dovodit, že běh této
lhůty mohl skončit nejdříve k 1. 1. 2013, a to i když okolnosti vztahující se k
jejímu počátku nastaly víc než 5 let před 1. 1. 2013 jakožto dnem účinnosti
zákona č. 350/2012 Sb. (srov. přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 306/2001). V projednávané věci vyšel Nejvyšší soud ze skutkových zjištění soudů nižších
stupňů (která nebyla v dovolacím řízení žádným způsobem napadena, a proto,
kromě dalších důvodů, nebyl ani dovolací soud oprávněn je přezkoumávat), že
pozemky žalobce byly včleněny do zastavitelné plochy na základě územního plánu
obce XY účinného ke dni 26. 8. 2008 a určení těchto pozemků k zastavění bylo
zrušeno na základě změny územního plánu obce XY ke dni 4. 11. 2014, kdy nabyla
změna územního plánu účinnosti. Z uvedeného se podává, že došlo ke zrušení
pozemků žalobce k zastavění po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního
plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila, a proto
žalobci jakožto vlastníku pozemku již jen z tohoto důvodu nenáleží náhrada
spočívající v poklesu cen pozemků ani na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona. K uvedenému Nejvyšší soud dodává, že omezení vlastnického práva žalobce v
poměrech posuzované věci rovněž nepředstavuje tzv. kvalifikovaný případ (ve
smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 202/20), a
proto ani z tohoto důvodu nelze žalobci právo na náhradu za omezení
vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
přiznat. Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I.
ÚS 202/20, vyložil, že
„ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny nelze vykládat jako základní právo na
náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem. Zákon může
obecně stanovit meze vlastnického práva, aniž by takovéto omezení bylo spojeno
s právem na náhradu; nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4
Listiny tak je třeba vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení
[viz bod 16 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST
27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.)]. Za znaky kvalifikovaného omezení vlastnického práva, jež nezbytně vyžaduje
poskytnutí náhrady, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti výslovně označil
omezení vlastnického práva jdoucí nad rámec povinností, které zákon obecně
stanovuje pro všechny subjekty vlastnického práva za dodržení principu
rovnosti; druhou podmínkou je intenzita omezení vlastnického práva, jež může
být vyjádřena více faktory, a to především otázkou rozsahu samotného omezení a
dále délkou trvání takového omezení, tedy zda jde o omezení dočasné nebo trvalé
(body 17 a 18 výše citovaného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09). Při posuzovaní, zda lze za snížení ceny pozemku v důsledku změny jeho funkčního
využití přiznat určitou kompenzaci, resp. zda je jednotlivec nucen snášet
nadměrné břemeno, je především nutné zohlednit legitimní očekávání vlastníka
pozemku ohledně jeho konkrétního funkčního využití (např. realizace výstavby). Jinými slovy, je nutné v konkrétním případě zohlednit existenci a intenzitu
záměru vlastníka pozemku stavbu na pozemku realizovat. Intenzita dopadu omezení
na vlastníka pozemku totiž může být různá v závislosti na tom, jak svůj pozemek
zamýšlel využívat: zákaz provádět určité změny vlastníka nemusí nijak omezit
(neboť takové změny provádět vůbec nezamýšlel) nebo se naopak může stát, že
vlastník pozemku zamýšlel provádět určité úpravy (typicky zřizovat stavby) a
již pro tyto změny podnikl některé přípravné kroky (např. získal rozhodnutí o
umístění stavby, stavební povolení apod.) [srov. nález sp. zn. III. ÚS 950/17
ze dne 19. 12. 2017 (N 232/87 SbNU 781)]“ (srov. odst. 17 – 20 usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 202/20). V projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu
odvolacího soudu, že v důsledku změny územního plánu nedošlo ke kvalifikovanému
omezení vlastnického práva žalobce, jež nezbytně vyžaduje poskytnutí náhrady. Je nutné zohlednit, že žalobce pouze obecně a v rovině svých podnikatelských
vizí zamýšlel své pozemky využít k výstavbě, avšak nepodnikl v tomto směru
žádné přípravné kroky k získání příslušných správních rozhodnutí umožňujících
zahájení výstavby (např. rozhodnutí o umístění stavby, stavební povolení). Za
přípravné kroky mající za důsledek kvalifikované omezení vlastnického práva
nelze považovat vypracování územní studie v roce 2008, nenásledovaly-li další
úkony žalobce směřující k výstavbě, např. žádosti o příslušná správní
rozhodnutí, na základě kterých mohla být výstavba zahájena. Obdobné rovněž
platí pro smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o díle ze dne 8. 11. 2013.
Lze
tedy uzavřít, že závěry soudů nižších stupňů ohledně intenzity omezení
vlastnického práva žalobce jsou řádně odůvodněné a nejsou zjevně nepřiměřené, a
proto v dovolacím přezkumu obstojí. Pokud odvolací soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu za omezení
vlastnického práva v důsledku změny funkčního využití pozemku (zrušení určení
pozemku k zastavění) na základě změny územního plánu, jež nastalo po 1. 1. 2013
a je kvantifikováno snížením ceny pozemku, je jeho rozhodnutí založeno na
právních otázkách, při jejichž řešení se neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS
2000/16). Opodstatněná není ani námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je
překvapivé, protože odvolací soud akceptoval argumentaci žalobce o posouzení
jeho nároku podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ale
nepřiznal žalobci právo na náhradu újmy pro jeho jednání, které však „bylo
předmětem dokazování jen velmi okrajově a ve vztahu k podmínkám nároku dle
stavebního zákona.“
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť při řešení této právní
otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková
rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a
právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé tak
není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním
právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). K tomu lze také poznamenat, že
jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá ani
poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019). V projednávané věci se žalobce již při svém účastnickém výslechu při jednání
soudu prvního stupně konaném dne 4. 4. 2018 podrobně vyjadřoval ke
skutečnostem, které souvisí s nabytím předmětných pozemků a jeho dalším
jednáním směřujícím k realizaci staveb na těchto pozemcích (viz č. l. 110 verte
a násl.) Rovněž žalovaná ve vyjádření ze dne 26. 4. 2018 poukazuje na tzv.
kvalifikované omezení vlastnického práva, na základě kterého je třeba přiznat
náhradu při zrušení určení pozemku k zastavění s tím, že v poměrech
projednávané věci nejsou dány skutečnosti opodstatňující přiznání náhrady (viz
č. l. 118 a násl.). Odvolací soud se ztotožnil s relevantními skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně a z těchto skutečností vyšel při právním
posouzení jednání žalobce v souvislosti s realizací výstavby na předmětných
pozemcích. Odvolací soud tedy neposuzoval skutečnosti, které žádný z účastníků
řízení nikdy netvrdil či nepopíral, avšak skutečnosti zjištěné soudem prvního
stupně na základě dokazování (ke kterým se vyjadřovali oba účastníci řízení)
právně hodnotil jinak než soud prvního stupně. Z tohoto důvodu nelze označit
rozhodnutí odvolacího soudu jako překvapivé. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce jako nepřípustné podle
§ 237 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.