33 Cdo
689/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně R.U.R GROUP EXPORT – IMPORT s. r. o. se sídlem v Praze 4,
Křesomyslova 357/21, zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v
Praze 2, Legerova 44, proti žalovanému P. V., zastoupenému Mgr. Kryštofem
Mannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, o zaplacení 120.000,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 49/2007, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2007, č. j.
69 Co 263/2007-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení 14.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Karla Matějky, advokáta se sídlem v Praze 2, Legerova 44.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
března 2007, č. j. 27 C 49/2007-22, zamítl žalobu o zaplacení částky 120.000,-
Kč s odůvodněním, že v tomto rozsahu výkon práva na zaplacení požadované
smluvní pokuty, zajišťující včasnou návratnost půjčené částky ve výši 90.000,-
Kč podle smluv o půjčkách ze dne 22. 8. 2005 a 26. 8. 2005, odporuje dobrým
mravům. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě smluv poskytla žalovanému
dvě půjčky, každou ve výši 45.000,- Kč se splatností dne 22. 11. 2005. V obou
smlouvách byla pro případ, že žalovaný půjčky ve lhůtě nevrátí, sjednána
smluvní pokuta ve výši 10.000,- Kč za každý i jen započatý měsíc prodlení.
Platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. března 2006, sp. zn.
61 Ro 4337/2005, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 90.000,- Kč
s 5 % úrokem od 23. 11. 2005 do zaplacení společně se smluvní pokutou z obou
půjček v souhrné výši 20.000,- Kč. Platební rozkaz nabyl právní moci dne 6. 5.
2006. Dovolávaje se rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 33
Cdo 3072/2000, důvody, na jejichž základě odepřel žalobkyni podle § 3 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) soudní ochranu, spatřoval soud
prvního stupně ve skutečnosti, že byla-li u každé jednotlivé půjčky ve výši
45.000,- Kč dohodnuta konvencionální pokuta ve výši 10.000,- Kč za každý měsíc
prodlení s vrácením půjčené částky, je její požadavek na zaplacení nemravný.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. října 2007, č. j. 69 Co 263/2007-47,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni částku 120.000,- Kč a zároveň rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. Na základě týchž skutkových zjištění uzavřel, že
celková výše smluvní pokuty byla zcela závislá na době prodlení žalovaného se
splněním závazku včas vrátit poskytnuté půjčky. Na její nepřiměřenost nelze
usuzovat jen z toho, že celková výše pokuty přesáhne i několikanásobně
zajištěnou pohledávku pouze v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; při
včasném splnění by mu povinnost zaplatit tuto majetkovou sankci nevznikla. Z
těchto důvodů odvolací soud dovodil, že dohodnutá smluvní pokuta neodporuje
dobrým mravům a nejsou tu důvody jak pro aplikaci § 39 obč. zák., tak i § 3
odst. 1 obč. zák.
V dovolání žalovaný (dále též „dovolatel“) namítá, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce platnosti ujednání
o smluvní pokutě, neboť se jím obcházelo (ve prospěch žalobkyně) kogentní
ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. o maximální možné výši úroků z prodlení;
toto smluvní ujednání zároveň odporuje dobrým mravům, neboť dohodnutá smluvní
pokuta představuje 266 % ročně z dlužné částky. Odvolacímu soudu vytýká, že
přiznal význam té skutečnosti, že v rozkazním řízení zůstal nečinný, nepodal
včas odpor, a z toho dovodil, že nezpochybňuje platnost ujednání o smluvních
pokutách. Má zato, že nepoučil-li jej soud podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o svém
odlišném náhledu na právní posouzení věci tak, aby mohl doplnit svá tvrzení a k
nim navrhnout důkazy, např. „v otázce nezkušenosti“, zatížil řízení vadou, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu řízení spatřuje žalovaný v postupu odvolacího soudu, který mu
neposkytl poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a nevyzval jej k doplnění
rozhodných skutečností. Podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních
právech a povinnostech. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu zato, že věc je možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností;
postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle § 118a o. s. ř. Citované ustanovení vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Jeho
smyslem je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno
tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout
žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno
má. Tato poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li
účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k
porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z
tohoto důvodu vždy postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly
najevo až v odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení
spočívající v porušení § 118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci
z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve
věci samé svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje
k jinému právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně
rozhodnuta, doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly
z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud
nemůže sám postupovat podle § 118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění
nových skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být
účastníci přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti
podle § 118a odst. 2 o. s. ř., při níž možnost jiného posouzení věci po právní
stránce než podle účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či
motivem), pro který je soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit
vylíčení rozhodných skutečností, který však soud účastníku nesděluje. Odvolací
soud se vytýkané vady (nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nedopustil. Nebylo totiž důvodu takové poučení žalovanému poskytnout. Žalovaný úplně vylíčil rozhodující skutkové okolnosti, na nichž založil svou
procesní obranu.
Odvolací soud na základě stejných skutkových tvrzení, téhož
závěru o skutkovém stavu věci a na základě právního posouzení věci podle týchž
ustanovení § 3 odst. 1, § 39 a § 544 obč. zák. rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku
120.000,- Kč s příslušenstvím. Učinil tak veden úvahou o platnosti ujednání o
smluvní pokutě a nedostatku důvodů pro odmítnutí soudní ochrany nároku
žalobkyně podle § 3 odst. 1 obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo tedy
založeno na závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzením,
jež mohla pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, ani na právním
posouzení věci založeném na aplikaci odlišných hmotněprávních ustanovení, ale
na odlišném výkladu shora citovaných ustanovení občanského zákoníku. Nejvyšší
soud uvedl již v usnesení z 27. června 2003, č. j. 21 Cdo 121/2003-107, že
„postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže
účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené)
důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v
řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“
Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, kdy skutkový stav byl
provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav
poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá. Dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dán. Jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
popř. vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř. nebyly namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Námitku, že odvolací soud při rozhodování nesprávně „přiznal význam“ tomu, že
nepodal odpor proti vydanému platebnímu rozkazu, lze podřadit dovolacímu důvodu
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti,
jež má odvolací soud za prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci
při aplikaci hmotného práva. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by odvolací soud
zjištění, že žalovaný nepodal odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 14. března
2006, sp. zn. 61 Ro 4337/2005, shledal významným pro závěr o platnosti ujednání
o smluvní pokutě a pro odmítnutí aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. Pouze
připomněl, že žalovaný v minulosti proti ujednání o smluvní pokutě nevznášel
žádné výhrady. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje žalovaný v nesprávném závěru o
platnosti ujednání o smluvní pokutě. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor,
že ujednání obchází kogentní ustanovení o výši úroků z prodlení. Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli
v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti
věřiteli nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 obč. zák.); lze jí zajistit jakoukoliv
právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne
26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, přijal a odůvodnil závěr, že ustanovení §
544 a § 545 obč. zák. nevylučují možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s
placením peněžitého závazku. Na rozdíl od smluvní pokuty, která je samostatným zajišťovacím institutem (§
544 a násl. obč. zák.), je úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky (§ 121
odst. 3 obč. zák.) důsledkem změny závazkového právního vztahu nastalého
prodlením dlužníka (§ 517 odst. 1 a 2 obč. zák.). Z uvedených rozdílů právní
úpravy smluvní pokuty a úroku z prodlení, dále z toho, že občanský zákoník
neobsahuje žádnou právní úpravu o souběhu těchto majetkových sankcí a konečně i
z toho, že jde o dva různé právní instituty, vyplývá, že sjednají-li si
účastníci závazkového vztahu pro případ prodlení se splněním peněžitého
závazku, např. zaplacení půjčky, smluvní pokutu, je dlužník povinen v případě
prodlení se splněním uvedeného závazku zaplatit věřiteli sjednanou smluvní
pokutu a vedle toho i úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo
2495/98, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2000, číslo sešitu 1, pod č. 6); ujednání, které výši smluvní pokuty
činí závislou též na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti (např. procentní částkou za každý měsíc prodlení), není neplatné. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaný dále prosazuje názor, že sjednaná smluvní pokuta je zjevně nepřiměřená
pohledávce, kterou zajišťovala (266 % z půjčené částky), a je tudíž neplatná
pro rozpor s dobrými mravy. K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se
Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (např. v rozhodnutí ze dne
23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo
2495/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000,
ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. srpna 2001, sp. zn.
33 Odo 204/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. června 2004 sp. zn. 33 Odo
588/2003, uveřejněném zde pod č. C 2801, ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33
Odo 810/2006, nebo ze dne 23. května 2006, sp. zn. 33 Odo 1427/2005). Mezi účastníky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10.000,- Kč za každý, byť i
započatý měsíc prodlení až do úplného vyrovnání dluhu včetně smluvní pokuty
(viz smlouva ze dne 22. 8. 2005 a ze dne 26. 8. 2005). Taková výše smluvní
pokuty nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce
citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou
povinnost, a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které
by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout. V posuzované věci byla
konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou žalovaný nesplnil
povinnost, kterou sám smluvně převzal. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž
důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné
pohledávky do jejího zaplacení. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je
na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené
částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou
jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné
částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného
případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou
zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl
dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko
však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku
zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše
smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužník svou povinnost
zajištěnou smluvní pokutou neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je
smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z
její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným
navyšováním o jinak přiměřenou „měsíční sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je
nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by
dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování
případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí,
které má smluvní pokuta plnit. Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta ve výši
10.000,- Kč za každý, byť i započatý měsíc prodlení je s ohledem ke všem
okolnostem daného případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není proto
neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Žalovanému se tak prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich
obsahovaného vymezení nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku a
dovolací soud proto jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl. Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. je neúspěšný žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího
řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 3 odst. 1 bod 4, § 10
odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 13.850,- Kč, a paušální
částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši
300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §
149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).