NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 1427/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobců
a) Mgr. M. C., a b) MUDr. R. Z., proti žalovaným 1) B. V., a 2) MUDr. L. V. –
T., zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 41/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2005, č. j. 26 Co
653/2004-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobci se po žalovaných domáhali zaplacení 500.000,- Kč s
příslušenstvím. Uváděli, že žalovaní se o tuto částku na jejich úkor bezdůvodně
obohatili, neboť jim nevrátili složenou kupní cenu za nemovitosti, převáděné
kupní smlouvou ze dne 26. 7. 1996, přesto, že k převodu vlastnictví v důsledku
zamítavého rozhodnutí katastrální úřadu nedošlo.
Rozsudkem ze dne 30. března 2000, č. j. 11 C 16/2000-68, uložil Okresní soud v
Hradci Králové (soud prvního stupně) žalovaným, aby do 30 dnů od právní moci
rozsudku zaplatili společně a nerozdílně žalobcům, oprávněným rovněž společně a
nerozdílně, částku 500.000,- Kč spolu s 20 % úrokem z prodlení ročně z této
částky od 21. 11. 1998 do zaplacení (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok
II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Krajský soud v Hradci Králové
jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. září 2001, č. j. 25 Co 663/2000-98,
tento rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze
dne 30. října 2002, č. j. 33 Odo 868/2001-119, rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení. V reakci na
rozsudek dovolacího soudu Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12.
února 2003, č. j. 25 Co 474/2002- 129, rozsudek soudu
prvního stupně - vyjma výroku II. - zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 14. září 2004, č. j. 11 C 41/2003-179, uznal žalované povinnými, aby společně a
nerozdílně zaplatili žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku
500.000,- Kč spolu s 18 % úrokem z prodlení z této částky od 21. 11. 1998 do
zaplacení; v části, jíž se žalobci po žalovaných domáhali zaplacení 20 % úroku
z prodlení z částky 500.000,- Kč za dobu od 5. 7. 1997 do 20. 11. 1998 a 2 %
úroku z prodlení z částky 500.000,- Kč za dobu od 21. 11. 1998 do zaplacení,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci
uzavřeli dne 26. 7. 1996 kupní smlouvu, jíž žalovaní prodali žalobcům pozemky
č. 229/5, 229/6 a 229/7 spolu s chatou a skleníkem v katastrálním území T. za
sjednanou kupní cenu 500.000,- Kč. Žalobci kupní cenu zaplatili ve dvou
platbách (dne 8. 7. 1996 předali žalovaným 300.000,- Kč a dne 29. 7. 1996
částku 200.000,- Kč). Návrh na vklad vlastnického práva k převáděným
nemovitostem podle této kupní smlouvy byl rozhodnutím Katastrálního úřadu v
Hradci Králové ze dne 23. 5. 1997, č. j. 11 V11-4039/96, které nabylo právní
moci dne 4. 7. 1997, zamítnut, takže žalovaní zůstali nadále vlastníky těchto
nemovitostí. Žalobcům však odmítli přijatou kupní cenu vrátit. Na podkladě
těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že v důsledku pravomocného
rozhodnutí katastrálního úřadu zanikl závazek žalovaných pro nemožnost plnění a
v důsledku zániku kupní smlouvy odpadl i právní důvod pro plnění ze strany
žalobců. Žalovaní své vlastnické právo k převáděným nemovitostem nepozbyli,
žalobcům vznikl nárok na vrácení jimi zaplacené kupní ceny. Soud prvního stupně
nepřijal obranu žalovaných, že žalobci odpovídají za škodu ve výši 150.000,-
Kč, která jim byla způsobena poškozením chaty nezjištěnou osobou. Důvodnou
neshledal ani jejich námitkou, že mají vůči žalobcům právo na vydání
bezdůvodného obohacení ve výši 311.200,-Kč získaného užíváním
nemovitostí v době od 26. 7. 1996 do 30. 5. 2003 bez právního důvodu. Vzal
totiž za prokázané, že žalobci užívali předmětné nemovitosti pouze v době od
26. 7. 1996 do 4. 7. 1997. Dovodil, že okamžikem rozhodnutí o zamítnutí návrhu
na vklad vlastnického práva žalobců k převáděným nemovitostem si žalovaní
museli být vědomi toho, že vlastnické právo na žalobce nepřešlo a že oni
zůstali nadále vlastníky předmětných nemovitostí. Protože žalovaní vlastnické
právo k převáděným nemovitostem nikdy nepozbyli, neshledal významným, zda jim
žalobci tyto nemovitosti vrátili či nikoli, a vycházel pouze ze zjištění, zda,
příp. do kdy žalobci nemovitosti užívali. Při zjištění, že žalobci nemovitosti
žalovaných užívali od 26. 7. 1996 do 4. 7. 1997 uzavřel, že právo žalovaných na
vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalobcům tímto užíváním dostalo, je
promlčeno, neboť mohlo být uplatněno pouze do 5. 7. 2000, přičemž žalovaní svou
obranu uplatnili až 27. 8. 2001 a žalobci vznesli námitku promlčení. Konstatoval, že stejně tak by bylo promlčeno i právo na náhradu škody, pokud by
v řízení bylo prokázáno, že za ni žalobci odpovídají; k tomu však nedošlo.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. dubna
2005, č. j. 26 Co 653/2004-204, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním
napadeném vyhovujícím výroku a v akcesorických výrocích potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně
shledal správnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž výslovně
namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem, že neprokázali své
tvrzení ohledně doby užívání nemovitostí žalobci a že k tomuto tvrzení
nenavrhli potřebné důkazy. Jsou přesvědčeni, že listinnými důkazy (především
jimi předloženou korespondencí účastníků) i svědeckými výpověďmi prokázali, že
žalobci užívali předmětné nemovitosti i po datu 4. 7. 1997. Vytýkají odvolacímu
soudu, že „potvrdil názor soudu prvního stupně, že navrhovaný výslech žalobců
by nepřispěl ke zjištění skutkového stavu“, neboť jsou přesvědčeni, že tomu
bylo právě naopak. V této souvislosti rovněž poukazují na „naprostou absenci
jakéhokoli důkazu, kterým by žalobci učinili nesporným konec užívání
nemovitostí k datu 4. 7. 1997“. Závěr odvolacího soudu, že žalobci užívali
předmětné nemovitosti pouze do 4. 7. 1997 tak nemůže mít oporu v provedeném
dokazování. Protože žalobci ve skutečnosti „užívali nemovitosti v celém rozsahu
minimálně do doby, než obdrželi rozhodnutí dovolacího soudu, který způsobil
zásadní změnu v jejich chování“, musí být nesprávný i právní závěr odvolacího
soudu ohledně promlčení nároku žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení,
které žalobci na jejich úkor získali tímto užíváním. Svou poslední výhradu
směřují dovolatelé proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že jim nic
nebránilo, aby přijatou kupní cenu po rozhodnutí katastrálního úřadu žalobcům
vrátili, takže přisouzení úroku z prodlení neodporuje dobrým mravům. Předně
namítají, že k vrácení kupní ceny nebyli až do podání žaloby vyzváni a jejich
následný postoj (nevracet přijatou kupní cenu) vycházel z přesvědčení, že jsou
v právu. Rozhodnutím o úrocích z prodlení se žalovaní cítí být poškozeni, neboť
za 6 let probíhajícího sporu tyto úroky přerostly samotnou jistinu a zaplacení
celkové částky si vyžádá přijetí řady opatření na úkor jejich podnikání a
povede k nepřijatelným likvidačním důsledkům. Ze všech uvedených důvodů
dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4.
2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání
postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými), zabýval
nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c/ zmíněného ustanovení je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.
3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přestože dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud v pořadí již
druhý rozsudek soudu prvního stupně, nemůže být dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/, neboť soud prvního stupně po kasaci nerozhodl jinak než ve
svém dřívějším rozsudku (žalobě bylo opětovně vyhověno). Zbývá tudíž pouze
přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., z jehož znění vyplývá, že
dovolání je podle něho přípustné pouze k řešení právních otázek. To znamená, že
jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně
použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje
k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod
mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě
dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov.
výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání žalovaných (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že
nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud
dospěl, a že přitom současně vytýkají i vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jsou totiž přesvědčeni, že v řízení
dostatečně prokázali, že žalobci jejich nemovitosti, které byly předmětem
nerealizované kupní smlouvy, užívali i po datu 4. 7. 1997 („až do doby, kdy
převzali rozsudek dovolacího soudu, který způsobil zásadní změnu v jejich
chování“) a pokud by soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené
důkazy, popř. provedly další navržené důkazy, a vzaly v úvahu všechny jejich
argumenty, musely by k takovému skutkovému závěru nutně dospět. Podstatou
dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně
zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů,
při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a
zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění
skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Argumentují-li
dovolatelé v těchto souvislostech i nesprávným právním posouzením věci, pak
pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud – stejně jako před ním soud
prvního stupně - nepochybil ve svém skutkovém závěru ohledně doby užívání
nemovitostí ze strany žalobců (resp. nedopustil se vad řízení), musel by
návazně dospět k odlišnému právnímu závěru o promlčení práva žalovaných na
vydání bezdůvodného obohacení, které na jejich úkor žalobci získali konzumací
tohoto užívání, tedy musel by dovodit, že toto právo uplatněné v rámci obrany
proti žalobě nebylo promlčeno. Jinak řečeno výtka nesprávnosti posouzení otázky
promlčení práva žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení je založena výlučně
na vytýkání vad řízení a na kritice správnosti skutkových zjištění. Jak již
bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových
výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek
odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či některou z
vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.
s. ř., přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje jediná dovolací námitka, jíž je
argumentováno, že pro rozpor s dobrými mravy mělo být žalobcům odepřeno právo
na úroky z prodlení, neboť to odůvodňují v řízení zjištěné skutečnosti, resp.
to, že za 6 let probíhajícího sporu přerostly úroky z prodlení žalovanou
jistinu, což vede k nepřijatelným likvidačním důsledkům. Řešení této otázky
především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť
úvaha, zda výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů je
či není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností
každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi
obtížně zobecnit. Navíc výklad pojmu „dobré mravy“ podal Nejvyšší soud České
republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Pokud jde o posuzování požadavku
věřitele na zaplacení úroku z prodlení z pohledu ustanovení § 3 odst. 1
občanského zákoníku, lze odkázat např. na jeho rozhodnutí ze dne 29. 3. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 5/2002, v něm je dovozováno, že „požadavek věřitele na zaplacení úroku z
prodlení nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ani v
situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v
soudním řízení, a že odepřít ochranu je výjimečně možné pouze takovému
požadavku, který opomíjí zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu
prodlení, nevychází z jeho smyslu, případně jej dokonce zneužívá k poškození
dlužníka nebo vzhledem k poměrům účastníků vede k nepřiměřeným důsledkům v tom
smyslu, že dlužníka likvidačním způsobem zatěžuje, zatímco pro věřitele
neznamená podstatný přínos“. Otázka úměry sankční povinnosti je pak řešena
Nejvyšším soudem již v jeho rozhodnutí ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo
588/2003, kde je činěn závěr, že na nepřiměřenost – a tudíž i rozpor s dobrými
mravy – nelze usuzovat z celkové výše sankce, je-li důsledkem dlouhodobého
prodlení a tím spojeným navyšováním, neboť opačný závěr by zvýhodňoval dlužníka
(čím déle by dlužník neplnil svou povinnost, tím více by byl zvýhodněn při
posuzování přiměřenosti sankce). Protože odvolací soud v posuzovaném případě
rozhodl v intencích těchto výkladů, nelze ani dovozovat, že jeho rozhodnutí je
v rozporu s hmotným právem.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud
takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§
243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy žalobcům, kteří by měli právo na náhradu těchto nákladů, v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu