22 Cdo 1696/2017-463
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J.
B., zastoupené JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou se sídlem v Karlových
Varech, T. G. Masaryka 883/53, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Janou
Suchou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 42, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových
Varech pod sp. zn. 12 C 76/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2016, č. j. 14 Co 102/2016-364, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
4. 2. 2016, č. j. 12 C 76/2014-319, ze zaniklého společného jmění žalobkyně a
žalovaného přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného osobní automobil
tovární značky FORD C-MAX GHIA, rok výroby 2009, RZ, VIN:, žalobkyni uložil
povinnost zaplatit ze smlouvy o konsolidaci půjček ze dne 10. 7. 2013, č.
212035635 u GE Money bank, a. s., částku 512 542,73 Kč představující zbytek
úvěru ke dni 23. 10. 2013, žalovanému uložil povinnost zaplatit ze smlouvy o
půjčce ze dne 2. 5. 2012, poskytnuté K. Š., částku 64 428 Kč představující
zbytek půjčky ke dni 23. 10. 2013, ze smlouvy o půjčce ze dne 30. 5. 2012,
poskytnuté K. Š., částku 65 962 Kč představující zbytek půjčky ke dni 23. 10.
2013, a ze smlouvy o půjčce ze dne 30. 5. 2012, poskytnuté K. Š., částku 52 270
Kč představující zbytek půjčky ke dni 23. 10. 2013. Žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 249 542,36 Kč, a to v
pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení
včetně znalečného a tlumočného.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného
rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 14 Co 102/2016-364, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že ze zaniklého společného jmění žalobkyně a žalovaného
přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného osobní automobil tovární značky
FORD C-MAX GHIA, rok výroby 2009, RZ, VIN:, a současně žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 20 078 Kč (výrok
I.) Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.
až IV.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod
uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám a tvoří
součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“)
zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zánik
společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní
skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby,
Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111),
přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se
vypořádání SJM řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon
výslovně něco jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod R 103/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, oba – stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího
soudu - dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Dovolatelka především tvrdí, že dovolací soud doposud neřešil otázku „účelu“
spotřebovaných úvěrů a půjček, převzatých jedním z manželů bez souhlasu
druhého. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení povahy závazků
sjednaných výlučně dovolatelkou a spotřebovaných za trvání manželství, jakožto
závazků netvořících součást společného jmění manželů. Podle jejího názoru jde o
závazky, které jsou součástí společného jmění manželů, i když za ně nebyly
pořízeny individuálně určené věci. Tato námitka není důvodná. Podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.
společné jmění manželů tvoří závazky,
které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání
manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně
jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým
poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010,
uveřejněném pod č. C 13 833 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), vyložil, že ustanovení § 143
odst. 1 písm. b) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou právní
hypotézou; to jaké byly v konkrétní věci majetkové poměry manželů, zda byl
závazek těmto poměrům přiměřený, je na úvaze soudu, kterou by dovolací soud
mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyla řádně odůvodněna anebo by byla
zjevně nepřiměřená. Při posuzování otázky, zda dovolatelkou převzaté závazky představují součást
společného jmění manželů, vyšel odvolací soud z úvahy, podle níž hledisko míry
majetkové přiměřenosti se musí vztáhnout ke konkrétní majetkové situaci
manželů, tedy ke konkrétnímu a individualizovanému společnému jmění manželů v
jeho celém rozsahu. Tyto závěry dovolací soud sdílí, neboť nelze odhlédnout od
celkových majetkových poměrů manželů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013). Odvolací soud zjistil, že účastníci vlastnili pouze běžné vybavení domácnosti a
osobní automobil, který byl jedinou věcí mající větší hodnotu. Jejich měsíční
příjem sice činil 40 000 Kč až 50 000 Kč, jejich účty však vykazovaly debetní
zůstatky, které účastníci nebyli schopni v běžném měsíci vyrovnat. V době, kdy
dovolatelka uzavírala smlouvu o úvěru (konsolidace půjček) na 299 000 Kč, měla
na účtu debetní zůstatek 30 000 Kč. Jestliže za této situace sjednala závazek v
hodnotě 299 000 Kč, je správná úvaha odvolacího soudu o tom, že není přiměřený
majetkovým poměrům manželů. Obecně lze za závazky odpovídající majetkovým poměrům považovat zejména takové,
k jejichž úhradě manželé disponují potřebnými finančními prostředky, jejichž
použití nebude pro jejich celkovou majetkovou sféru představovat výraznější
dopad (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2498/2013). Tato podmínka v dané věci zjevně splněna není, neboť k úhradě
vzniklých závazků by musel být použit nemovitý majetek sloužící k uspokojování
potřeb bydlení, nebo osobní automobil, na jehož pořízení však byly použity
prostředky z půjčky uzavřené žalovaným. Jednostranně sjednaný závazek ve výši
299 000 Kč, který dovolatelka bez souhlasu žalovaného převzala, proto
nepředstavuje závazek přiměřený celkovým majetkovým poměrům manželů, zejména s
přihlédnutím ke skutečnosti, že účastníci nedisponovali prostředky k jejich
úhradě a žalovaný sám byl zavázán z další půjčky, uzavřené z důvodu nákupu
osobního automobilu. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od závěrů vyplývajících z
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a
sp. zn.
22 Cdo 1387/2008, a to, že „pokud není prokázán opak, má se za to, že
majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění
manželů“. K tomu lze pouze připomenout, že právní úprava společného jmění
manželů v režimu obč. zák. je sice postavena na tom, že veškerý majetek nabytý
a závazky vzniklé za trvání manželství se stávají součástí společného jmění
manželů, existují však zákonem stanovené výjimky a jednou z nich je právě
výjimka uvedená v § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. týkající se závazků,
jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které
převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, jako tomu bylo v tomto případě. Obstát nemůže ani další námitka dovolatelky, že odvolací soud na věc nesprávně
aplikoval § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., a na jeho základě vyloučil ze
společného jmění manželů její závazek ve výši 299 000 Kč. Z odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu (viz str. 6 odst. druhý, na který dovolatelka
poukazuje) přitom vyplývá, že odvolací soud na věc aplikoval § 143 odst. 1
písm. b) obč. zák., neboť dospěl k závěru, že se nejedná o společný dluh
účastníků, ale o závazek dovolatelky přesahující míru přiměřenou majetkovým
poměrům manželů, převzatý bez souhlasu druhého manžela. Jedná se tedy o výlučné
prostředky dovolatelky, které byly vynaloženy na běžné životní potřeby, nebyly
použity na pořízení určité věci, a proto za ně nemůže požadovat náhradu. Úspěšná nemůže být ani další námitka dovolatelky, že odvolací soud při
vypořádání společného jmění manželů nijak nezohlednil disparitu podílů. Tato námitka byla nepřípustně uplatněna až v dovolacím řízení. Nejvyšší soud
přitom ve své ustálené rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském
soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost
účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím
řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v
odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím
řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz)]. Pokud tedy
účastník řízení svou námitku neuplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se
jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na
nesprávném právním posouzení věci, jestli s touto námitkou přichází účastník až
v dovolání [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22
Cdo 2507/2011 (dostupné na www.nsoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K namítané „překvapivosti rozhodnutí“ uvádí dovolací soud následující:
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp.
překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno
na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, a řada dalších rozhodnutí). O
překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své
rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly
známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků
řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé není
rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním
právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně. Dovolací soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé jen proto,
že zatímco soud prvního stupně neshledal, že by závazek dovlatelky přesahoval
míru přiměřenou poměrům a učinil jej předmětem vypořádání společného jmění
manželů, odvolací soud závazek dovolatelky předmětem vypořádání společného
jmění manželů neučinil, neboť dospěl k závěru, že se jedná o závazek
překračující míru přiměřenou poměrům, tedy výlučný závazek dovolatelky. Dovolatelka při zachování obvyklé opatrnosti musela předpokládat, že se
odvolací soud bude v rámci odvolacího řízení otázkou, zda byla či nebyla
zachována míra přiměřená poměrům, opakovaně zabývat. O překvapivé rozhodnutí
odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí
na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o
nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení, tj. při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po účastníku požadovat – viz
princip vigilantibus iura scripta sunt) za rozhodné pro právní nebo skutkové
posouzení věci (viz podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011). Ostatně, i kdyby snad o překvapivé rozhodnutí šlo,
založilo by pouze vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout jen v
případě přípustného dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015). Dovolatelka dále namítá vadu řízení spočívající v tom, že jí nebyla dána
možnost vyjádřit se k odvolání žalovaného a tvrdí, že tím bylo porušeno její
právo na spravedlivý proces. Opomíjí však skutečnost, že sdělením její
zástupkyně JUDr. Michaely Kubsové ze dne 15. 6. 2016, zaslaném odvolacímu soudu
k jeho výzvě, aby se vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez
nařízení jednání, mimo jiné uvedla, že souhlasí s rozhodnutím věci bez ústního
jednání i v případě, že se výzva soudu nevztahuje na odvolání žalovaného, který
rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž napadl odvoláním (viz usnesení
odvolacího soudu ze dne 14. 6. 2016, č. j. 14 Co 102/2016-358). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací
soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř.