22 Cdo 4276/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně E. H., zastoupené JUDr. Janem Žateckým, advokátem se sídlem v
Praze 4, Na Podkovce 171/16, proti žalovanému R. B., zastoupenému JUDr.
Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem v Praze 5, Grafická 22, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C
4/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
ledna 2014, č. j. 17 Co 426/2013-386, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2014, č. j. 17 Co
426/2013-386, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. ledna 2012, č.
j. 10 C 4/2007-330, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna
2012, č. j. 10 C 4/2007-330, výrokem pod bodem I. přikázal z věcí patřících do
zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně movité
věci označené pod položkami 1) až 16) v celkové hodnotě 15 000,- Kč. Výrokem
pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného dům č. p. 10 na
pozemku parc. st. č. 46 a pozemky parc. st. č. 46 – zastavěná plocha a parc.
č. 12/1 – zahrada v k. ú. L., obec T., v hodnotě 1 550 000,- Kč. Výrokem pod
bodem III. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu
částku 687 603,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a doplatku soudního
poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno
ke dni 7. 9. 2006. Účastníci koupili 18. 2. 1992 do společného jmění manželů
(„SJM“) dům č. p. v L. s pozemky. Žalovaný na koupi nemovitostí vynaložil ze
svého výlučného majetku 79 987,- Kč. Dům v L. 27. 8. 2007 vyhořel. Pojistné
plnění za vykradení domu, poškozenou střechu stodoly a vyhoření domu žalovaný
obdržel až po zániku manželství. Finanční nároky, které žalovaný v řízení
uplatňoval, mezi nimiž mimo jiné požadoval k vypořádání náklady vzniklé mu od
května 2005 v souvislosti s dojížděním z uvedené nemovitosti do Prahy, soud
vyloučil k samostatnému řízení. Dále soud zjistil, že žalobkyně za trvání
manželství dne 5. 5. 2006 koupila pozemek v k. ú. V. zapsaný na LV č. 377 za
kupní cenu 2 288,- Kč. Částku si půjčila od svého současného manžela J. H.
Obvyklou cenu nemovitostí v k. ú. L. znalec stanovil částkou 1 550 000,- Kč.
Soud prvního stupně ohledně pozemku v k. ú. V. uzavřel, že žalobkyně se za
trvání manželství stala jeho výlučnou vlastnicí, protože kupní cenu zaplatila z
peněz, které si půjčila na jeho zakoupení, tedy ze svých výlučných prostředků.
Pojistná plnění v souvislosti s pojistnými událostmi v domě v L. (čl. 110)
vyplacená žalovanému až po rozvodu manželství, soud do majetku v SJM nezahrnul.
Nemovitosti v k. ú. L. soud přikázal do vlastnictví žalovaného, který je po
rozvodu užíval. Při stanovení výše vypořádacího podílu soud vyšel z ceny
nemovitostí v k. ú. L. před požárem.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
21. ledna 2014, č. j. 17 Co 426/2013-386, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. K odvolací námitce žalovaného, že nemovitost v k. ú. L. v roce 2007
vyhořela, a tato skutečnost měla být zohledněna v jejím ocenění, odvolací soud
uzavřel, že k této námitce nelze přihlédnout, neboť k požáru došlo v době po
zániku SJM, ale před jeho vypořádáním, a v té době to byl žalovaný, kdo
nemovitost užíval. Odkaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 3285/2007 nepovažoval za případný, neboť tímto rozhodnutím byla řešena jiná
situace. Ani námitku, že znalec měl zohlednit (budoucí) náklady na zbourání
stodoly, která mu byla přikázána, nepovažoval za důvodnou, neboť vzhledem k
technickému stavu znalec stanovil její „nulovou“ cenu. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pozemek ve V. je ve výlučném
vlastnictví žalobkyně a nenáleží do SJM. Žalobkyně v době koupě již se
žalovaným nežila a peníze na kupní cenu si půjčila od svého tehdejšího přítele,
současného manžela.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení
otázek hmotného práva odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu i
Ústavního soudu. Soudy nesprávně zahrnuly nemovitosti v L. do majetku náležejícího do společného
jmění manželů. Dovolatel má za to, že prokázal, že nemovitosti byly pořízeny z
jeho výlučných prostředků. Dále vytýká soudům, že pochybily při stanovení hodnoty předmětných nemovitostí
v L. a vypořádacího podílu z nich. Nezohlednily skutečnost, že dům č. p. v
průběhu řízení o vypořádání SJM vyhořel, byl závažně poškozen a následně úplně
zničen. To se stalo v době, kdy oba účastníci byli jeho spoluvlastníky. Soudy
mu uložily, aby zaplatil žalobkyni vypořádací podíl z těchto nemovitostí
vypočtený z hodnoty domu před požárem. Dovolatel si je vědom, že při oceňování
věcí náležejících do SJM se obecně vychází ze stavu věci ke dni zániku SJM a
cena je stanovena ke dni vypořádání SJM; toto pravidlo však nelze
absolutizovat. Soudní praxe zná i výjimky. Soud měl v dané věci vyjít z
judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na danou věc použít výjimku a
vycházet z ceny pozemků po odečtení nákladů na odstranění zničených staveb. Měl
přihlížet ke skutečnosti, že žalovaný požár nezavinil a že pro plnou invaliditu
a nedostatek finančních prostředků a neochotu žalobkyně podílet se na zajištění
stavby, nebyl schopen zajistit provizorní zabezpečení stavby, aby dále
nechátrala. Finanční plnění z pojištění obdržel až půl roku po požáru a byl
nucen je použít na zvýšené náklady na bydlení, neboť žalobkyně mu od roku 2005
znemožnila bydlet v jejich společném bytě. Za nesprávný považuje i závěr soudu, že nemovitosti v L. v době vypořádání SJM
užíval. Nemovitosti neužíval ani on ani žalobkyně. Skutečnost, že do domu
žalobkyně nejezdila, svědčí pouze o tom, že neplnila povinnosti vyplývající z
vlastnictví nemovitosti a nepečovala o ně. Jako jediný se o dům a další
nemovitosti staral a dojížděl tam pouze za účelem jejich údržby, což bylo
svědecky prokázáno v trestním řízení. Bylo na jisto postaveno, že dům vyhořel
tři měsíce poté, co byl díky zásahu žalobkyně odpojen od elektrického proudu a
stal se neobyvatelným; přitom odpojení mělo za následek i vyřazení z provozu
bezpečnostního alarmu, který tam nainstaloval po vykradení domu. Žalovaný byl
posléze obžaloby zproštěn. Žalovaný nepovažuje rovněž za správné, že do SJM soudy nezařadily nemovitosti
ve V., které žalobkyně koupila za trvání manželství údajně z peněz zapůjčených
od jejího současného manžela. Zpochybňuje, že k půjčce vůbec došlo, a i kdyby
tomu tak bylo, tak k ní nedal souhlas; peníze žalobkyně nedostala darem, proto
se nemovitost nemohla stát jejím výlučným vlastnictvím. Rozhodnutí soudu se i v
tomto směru odchýlilo od ustálené judikatury. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před
nabytím účinnosti účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen
„o. z.“), postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“ „Není-li dále stanoveno
jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv
osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich
vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle
dosavadních právních předpisů“ (§ 3082 odst. 2 o. z.). Zánik společného jmění a
jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti, působící
postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š. a kol:
Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k
vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Právní režim zániku SJM a
jeho vypořádání nelze od sebe oddělit. Proto se vypořádání SJM řídí stejným
právním režimem, jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo
3779/2014, publikovaný na www.nsoud.cz.). Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího
soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v
nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Nemohl se tak zabývat zejména zpochybněním
skutkového zjištění, že nemovitosti v Limuzích nezakoupil ze svých výlučných
prostředků a že užíval dům před požárem. Rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s judikaturou dovolacího soudu;
proto je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. V rozsudku ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007, na který odkazuje i
dovolatel, Nejvyšší soud uvedl: „Pro oceňování vypořádávaného bezpodílového
spoluvlastnictví manželů obecně platí zásada vyjádřená již ve stanovisku
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu ustanovení občanského
zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1972, a později stvrzovaná
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 11/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod č. C 496), že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového
spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového
spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání. Toto
judikatorní, avšak zákonem (tj. občanským zákoníkem č.
40/1964 Sb.) nevyjádřené
pravidlo, nelze absolutizovat. Soudní praxe zná výjimky… Dovolací soud pak
souhlasí s názorem, který je vyjádřen v monografii Společné jmění manželů v
teorii a judikatuře, 2. vydání, Praha: ASPI, a. s., 2007, str. 217, podle
kterého výše uvedené pravidlo platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na
základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a
nedošlo k jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození“. „Podstata
výjimek z uvedeného pravidla spočívá v tom, že v určitých situacích je namístě,
aby při vypořádání bylo přihlédnuto k ceně věci ke dni rozhodování soudu, ale
podle stavu nikoliv ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, nýbrž taktéž
ke dni rozhodování soudu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1068/2008). Smysl uvedených výjimek spočívá v tom, že je třeba zohlednit jak běžné
opotřebení, způsobené užíváním oběma účastníky, tak i mimořádné poškození,
vzniklé v době užívání věci jen jedním z nich, je-li věc přikazována druhému
(nebylo by správné, aby druhému účastníkovi, kterému je věc přikazována, šlo k
tíži její zhoršení protistranou). Z logiky věci pak vyplývá, že totéž musí
platit o případu, kdy věc bez zavinění některého z účastníků v době mezi
zánikem SJM a jeho vypořádáním prokazatelně zanikla, resp. byla poškozena či
nadměrně znehodnocena živelní událostí (zde požárem). V takovém případě je
třeba ji ocenit podle stavu v době rozhodování soudu o vypořádání SJM. Opačný
postup by byl v rozporu se zásadami, na kterých spočívá občanské právo, zejména
s pravidlem, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s
dobrými mravy a nesmí vést k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění
(viz § 2 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ve spojení s § 3030). Jestliže soudy při ocenění domu vážně poškozeného požárem, který dovolatel
nezavinil (resp. nebylo učiněno skutkové zjištění o opaku), vycházely ze stavu
domu před požárem – v době zániku SJM - spočívá jejich rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o tom, že žalobkyně o společný majetek - předmětný dům -
nijak nepečovala, a tím též přispěla ke zhoršení jeho stavu, může být, bude-li
prokázáno, důvodem k tzv. disparitě podílů (§ 149 odst. 2 obč. zák. - viz slova
„jak se zasloužil o udržení společného jmění“). Protože zatím soudy takové
zjištění neučinily, nemůže k němu přihlížet ani dovolací soud. Dovolací soud naopak nesdílí názor dovolatele, že by do vypořádání bylo nutno
zahrnout částku na demolici stodoly, která je v havarijním stavu (takto byla
již zakoupena). Stav stodoly nutně ovlivnil její cenu, a to i v době, kdy ji
účastníci kupovali, a také v době vypořádání. Náklady na demolici stavby by
bylo možno zohlednit jen v případě, že by oba účastníky tížila právní povinnost
stavbu odstranit (např. na základě rozhodnutí stavebního úřadu). O takový
případ nešlo. Nicméně dovolací soud má za to, že v dalším řízení bude ještě
třeba vyjasnit, nakolik znalec stav stodoly skutečně zohlednil.
Samotná
skutečnost, že ji ocenil jako bezcennou, nestačí; je totiž pravděpodobné, že
cena nezastavěného pozemku je jiná než cena pozemku zastavěného a ta je zase
jiná podle toho, zda je na něm zřízena funkční stavba či zda se tam nachází
objekt v havarijním stavu, který bude nutno odstranit. To patrně platí i pro
případ, kdy je prodáván soubor nemovitostí (dům s pozemky); je třeba položit
otázku, zda cena tohoto souboru bude stejná, bude-li na něm stát stavba v
havarijním stavu, jako když tam taková stavba nebude. Ještě jinak řečeno:
Patrně bude rozdíl mezi obecnou cenou nemovitosti s polorozpadlou kůlnou a
cenou stejné nemovitosti, na které žádná kůlna není, a tudíž není třeba
vynaložit náklad na její odstranění; tento problém neřeší pouhé ocenění kůlny
„nulovou částkou“. Tuto otázku by měly soudy ještě vyjasnit. Dovolání je důvodné, i pokud vytýká, že do SJM soudy nezařadily nemovitosti ve
V., které žalobkyně koupila za trvání manželství z peněz zapůjčených od jejího
současného manžela. Bývalý Nejvyšší soud ČSSR již v rozsudku ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8
Cz 36/69, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/1970, zaujal právní názor, že „vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož
byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu
o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za
splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda
byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K
závazku manžela, který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako
plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že
smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na
společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví“. Tentýž závěr je použitelný i na institut společného jmění
manželů upravený v občanském zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb.; k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005. Jestliže tedy žalobkyně pořídila nemovitosti z půjčky, kterou sama uzavřela v
době trvání SJM, nezakládá to žádnou z výluk uvedených v § 143 odst. 1 obč. zák. a nemovitosti jsou ve společném jmění; to, co na půjčku zaplatila ze svého
výlučného majetku, může být vypořádáno jako tzv. vnos z výlučného na společný
majetek (§ 149 odst. 2 obč. zák.). I v této části spočívá rozhodnutí odvolacího
soudu na nesprávném právním posouzení věci. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.