22 Cdo 1068/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D, a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce JUDr. J. K., proti žalované Ing. J. M., zastoupené Mgr. Miladou
Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 21, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C
118/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8.
srpna 2007, č. j. 15 Co 384/2005–341, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 2007, č. j. 15 Co
384/2005-341, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. září 2004, č. j. 9 C 118/2003-184, rozhodl pod bodem I. výroku, že „z věcí,
které měli Ing. J. M. a Ing. M. M. ve společném jmění manželů, připadají do
výlučného vlastnictví a) Ing. M. M. 1) rodinný dům č.p. 134 na st. parc. č. 232/1 a st. parc. č. 232/1 o výměře 631 m2, nemovitosti zapsané na LV č. 1122
pro obec a k. ú. K. u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště N.,
2) průmyslový objekt bez čp. na st. parc. č. 2197 (pozemek jiného vlastníka),
nemovitost zapsaná na LV č. 2893 pro obec a k. ú. B. u Katastrálního úřadu pro
J. k., Katastrální pracoviště S., 3) pohledávka za Ing. J. Š., bytem M., S. 14
(správně S.), v celkové částce 728 523,- Kč, vyplývající z pravomocného
směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 9. 1997, č. j. Sm 41/97-10, 4) veškeré movité věci a pohledávky než uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, které jsou uvedeny v soupisu konkurzní podstaty úpadce Ing. M. M., sepsané správcem konkurzní podstaty Ing. J. U. dne 29. 5. 2002 v konkurzním
řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 20 K 24/2001“. Ing. M. M. přikázal k úhradě „1) pohledávky přihlášené konkurzními věřiteli a zjištěné v
konkurzním řízení vedeném pod č. j. 20 K 24/2001 u Krajského soudu v Plzni“. Do
výlučného vlastnictví Ing. J. M. přikázal „1) veškeré vybavení domácnosti
specifikované pod položkami 1 - 41, 2) soubor videokazet náležející k vybavení
videopůjčovny provozované žalovanou na adrese K. 134 a 3) nábytek tvořící
vybavení této videopůjčovny a pohledávku za J. H., bytem P., L. 38, M. H.,
bytem P. 7, H. 1 a Z. Z., bytem B., J. W. 693 v částce 289 844,- Kč,
uplatněnou žalovanou v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 118/2004 z titulu náhrady za investice do nemovitosti č. p. 86 v obci a k. ú. B., zapsané na LV č. 2572 u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální
pracoviště N.“; dále rozhodl, že „Ing. J. M. se přikazují k úhradě: 1)
pohledávka Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň-jih v částce 120.193,-
Kč za žalovanou z titulu dlužného pojistného a penále na sociálním zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, 2) pohledávka Finančního úřadu v
Blovicích – nedoplatek žalované na dani z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti a funkčních požitků v částce 979,- Kč podle výkazu nedoplatků
Finančního úřadu v Blovicích č. j. 29914/02/141570 ze dne 6. 12. 2002, 3)
pohledávka České pojišťovny, a. s., pojištění průmyslu a podnikatelů,
západočeská pobočka, IČ 45272956, za žalovanou v částce 37 007,- Kč s 11,5 %
úrokem z prodlení od 7. 2. 1997 do zaplacení a pohledávka v částce 1 484,- Kč
(náklady řízení) vyplývající z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni,
č. j. 28 Cm 874/97-68 ze dne 23. 4. 2003, 4) pohledávka Ing. M. P., bytem K.,
D. nábřeží 46, z titulu půjčky v částce 20.000,- Kč, 5) pohledávka dědiců po
zesn. P. M., posl. bytem K., N. S. 22, z titulu půjčky v částce 40 000,- Kč, 6)
pohledávka Ing. M. P., nar. 6. 2. 1962, bytem B., D. N. V., E. 7, z titulu
půjčky v částce 30 000,- Kč, 7) pohledávka H. M., bytem K., N. S., J.
ul. 1, z
titulu půjčky v částce 30 000,- Kč“, výrokem pod bodem II. rozhodl, že vzájemné
nároky manželů M., vyplývající z jejich zaniklého společného jmění, jsou jeho
rozhodnutím zcela vypořádány“, a výroky pod body III. - V. pak rozhodl o
nákladech řízení, nákladech státu a o soudním poplatku.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, z jakých skutkových zjištění
a závěrů vycházel, k jakým právním závěrům dospěl a jak je promítl do způsobu
vypořádání věcí a hodnot tvořících součást zaniklého společného jmění manželů.
Na základě způsobu rozdělení vypořádávaných hodnot uzavřel, že „vzájemné nároky
manželů M. vyplývající z jejich zaniklého společného jmění manželů jsou tímto
rozhodnutím zcela vypořádány“.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 8. srpna 2007, č. j. 15 Co 384/2005-341, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem pod bodem I. „z věcí, které měli
úpadce a žalovaná ve společném jmění manželů, se přikazuje a) do výlučného
vlastnictví úpadce 1. průmyslový objekt bez č. p. na staveb. parc. č. 2197
(pozemek jiného vlastníka), nemovitost zapsaná na LV č. 2893 pro obec a k. ú B. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště S. v hodnotě
1,329.620,- Kč, 2. movité věci sepsané Ing. J. U. - správcem konkursní podstaty
úpadce v řízení před Krajským soudem v Plzni sp. zn. 20 K 24/2001 v soupisu
konkursní podstaty úpadce ze dne 29. 5. 2002 na straně 2 bod 1 až 5, včetně
příloh 1 a 2, bez hodnoty a 3. movité věci sepsané Ing. J. U. – správcem
konkursní podstaty úpadce v řízení před Krajským soudem v Plzni sp. zn. 20 K
24/2001 v soupisu konkursní podstaty úpadce ze dne 29. 5. 2002 na str. 2 pod
bodem 7 – notebook, tester, telefon, počítač, Koruna SED, vše v hodnotě
204.434,- Kč, b) do výlučného vlastnictví žalované 1. rodinný dům čp. 134 na
st. parc. č. 232/1 a stavební parcela č. 232/1 o výměře 631 m2, nemovitosti
zapsané na LV č. 1122 pro obec a k. ú. K. u Katastrálního úřadu pro P. k.,
Katastrální pracoviště N. v hodnotě 5,354.620,- Kč, 2. veškeré vybavení
domácnosti uvedené pod bodem b) a 1. rozsudku soudu I. stupně pod položkami 1
- 41 v celkové hodnotě 90.930,- Kč, 3. soubor videokazet a veškeré vybavení
videopůjčovny provozované žalovanou v K. 134 v hodnotě 400.000,- Kč“. Výrokem
pod bodem II. byla odvolacím soudem žalované přikázána k úhradě „1. pohledávka
Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň-jih v částce 120.193,- Kč, 2. pohledávka Finančního úřadu v Blovicích ve výši 979,- Kč a 3. pohledávka České
pojišťovny a. s. ve výši 37.007,- Kč s příslušenstvím a 1.484,- Kč“. Výrokem
pod bodem III. byly úpadci a žalované přikázány do vlastnictví každému jednou
polovinou pohledávky „1. pohledávka za J. H., M. H. a Z. Z. v částce 289.844,-
Kč, 2. pohledávka proti České republice ve výši 19,495. 126,- Kč, 3. pohledávka
proti v. d. D. B. ve výši 15,882.588,- Kč, 4. pohledávka proti Ing. J. Š. ve
výši 903.523,- Kč, 5. LEAS-SCHILICHTS ve výši 15.342,- Kč, 6. DONAKL, s. r. o. Příbram ve výši 30.134,- Kč, 7. fa. K. STEJSKAL Blatná ve výši 49.904,- Kč, 8. PRIMA STRAKONICE ve výši 692,- Kč, 9. FALADA ELEKTRO ve výši 4.704,- Kč, 10. AGENTURA ŽAKY – STRAKONICE ve výši 45.445,- Kč, 11. P. V. ve výši 66.769,- Kč,
12. B. L. ve výši 88.560,- Kč, 13. E. Š. ve výši 25.000,- Kč, 14. JUDr. J. ve
výši 176.321,- Kč, 15. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI Praha ve výši 116.938,- Kč, a
16. pohledávka z nezaplacených účtů č. 9800317 ve výši 3.579,- Kč č. 9800333 ve
výši 1.862,- Kč č. 9800568 ve výši 5.106,- Kč“. Výrokem pod bodem IV. bylo
uloženo úpadci a žalované, aby zaplatili každý jednou polovinou pohledávky „1. Ing. M. P. ve výši 20.000,- Kč, 2. dědiců po zemřelém P. M. ve výši 40.000,-
Kč, 3. Ing. M. P., nar. 6. 2. 1962 ve výši 30.000,- Kč a H. M., ve výši
30.000,- Kč“. Výrokem pod bodem V.
bylo uloženo žalované, aby zaplatila úpadci
na vyrovnání podílu částku 2,011.905,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku“. Výrokem po bodem VI. bylo rozhodnuto o tom, že „nedílnou součástí
výroku tohoto rozsudku je soupis konkursní podstaty úpadce Ing. M. M. – ASYS,
K. 134, vyhotovený správcem konkurzní podstaty ing. J. U. – správcem konkurzní
podstaty úpadce v řízení před Krajským soudem v Plzni, sp. zn. 20 K 24/2001 ze
dne 29. 5. 2004, a to strana 2 bod 1 až 5, včetně příloh 1 a 2 a strana 2 bod
7“ a ve výroku pod bodem VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
„všech stupňů“. Odvolací soud rozhodoval ve věci poté, co jeho předchozí
rozsudek ze dne 21. prosince 2005, č. j. 15 Co 384/2005–267, byl zrušen
rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2006, č. j. 22 Cdo
1443/2006–307.
Odvolací soud vyšel z principu rovností podílů manželů na společném majetku;
oproti soudu prvního stupně se však neztotožnil se způsobem ocenění
nemovitostí, které byly předmětem vypořádání. Odvolací soud zdůraznil, že soud
prvního stupně správně uvedl, že je třeba vycházet z cen obvyklých, tímto
způsobem však nepostupoval, neboť vycházel z „cen dle cenového předpisu“ a
navíc uvedl, že vzhledem k existujícím zástavním právům je tržní cena
nemovitostí nulová. Odvolací soud naopak poukázal na to, že existence
zástavního práva váznoucího na nemovitostech nesnižuje jejich hodnotu, neboť ta
by mohla být snížena pouze určitými nájemními právy a věcnými břemeny
zatěžujícími nemovitost. Odvolací soud proto uvedenou vadu v úvahách soudu
prvního stupně odstranil tím, že za „základ vypořádání považoval ceny
nemovitostí tak, jak je žalovaná odůvodnila ve svém odvolání“, tj. z hodnotu
průmyslového objektu v Blatné ve výši 1 329 620,- Kč a rodinného domu s
příslušenstvím v K. ve výši 5 354 620,- Kč.
V návaznosti na závazný právní názor vyslovený v předchozím rušícím rozhodnutí
dovolacího soudu učinil odvolací soud součástí výroku rozsudku označený soupis
konkursní podstaty, resp. tu jeho část, která obsahuje soupis věcí bez hodnoty,
s nimiž úpadce podnikal – jde o věci souhrnně uvedené na straně 2 soupisu pod
bod 1 až 5. Bod 4 odkazuje na konkrétní seznam věcí (příloha 1), bod 5 odkazuje
na přílohu 2, kde jsou tyto věci pod č. 1 až 46 popsány. Také tyto přílohy
tvoří součást výroku rozsudku odvolacího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná prostřednictvím své zástupkyně
dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2
písm. a), b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Důvodnost dovolání spatřuje v tom, že:
a) při oceňování věcí, které náležejí do vypořádání společného jmění manželů,
nevycházely soudy obou stupňů ze stavu věcí ke dni zániku společného jmění
manželů a z cen ke dni vypořádání, b) soud porušil při rozhodování princip
rovnosti podílů manželů na společném majetku, c) v řízení nebyl zjištěn soupis
konkurzní podstaty úpadce ohledně věcí náležejících do společného jmění manželů
ke dni prohlášení konkurzu, přičemž součástí výroku napadeného rozsudku není
řádný, resp. správný, soupis konkurzní podstaty, d) předmětem vypořádání nebyly
pohledávky spadající do společného jmění manželů. V podrobnostech zástupkyně
žalované odkázala na obsah dovolání podaného samotnou žalovanou před tím, než
byla k jejímu zastupování v dovolacím řízení ustanovena.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou
oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání je
zčásti důvodné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009,
sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení.
Podle § 149 odst. 2 věta první občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z
toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění
jsou stejné.
Podle § 150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je
na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného
jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku
podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí,
že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného
jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník
užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v
podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž
platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích
manželům společných.
Dovolatelka v dovolání namítala, že odvolací soud porušil při rozhodování
princip rovnosti podílů manželů na společném jmění.
Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury potud, že odklon od rovnosti
podílů při vypořádání společného jmění manželů přichází do úvahy, přičemž
dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o důvodech opodstatňujících odklon od
výchozího principu rovnosti podílů přezkoumat pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Aplikace uvedeného judikatorního závěru v daném případě nepřichází do úvahy již
proto, že odvolací soud se od principu rovnosti podílů při vypořádání
neodchýlil. Naopak v odůvodnění rozsudku zcela jednoznačně a opakovaně
zdůraznil, že tento princip rovnosti podílů považuje v dané věci za
aplikovatelný a několikrát na něj v souvislosti s vypořádáním konkrétních
hodnot odkázal. Dovolacímu soudu není ostatně zřejmé, jak by se uvedená námitka
v této situaci měla promítnout do poměrů souzené věci, neboť k této výhradě
dovolání neobsahuje žádnou argumentaci.
Žalovaná v dovolání dále poukazovala na skutečnost, že „předmětem vypořádání
nebyly pohledávky spadající do společného jmění manželů“. Podle obsahu dovolání
se mělo zřejmě jednat o „pohledávku ve výši 1 040 000,- Kč uplatněnou u
Krajského soudu v Plzni proti správci konkursní podstaty JUDr. Klímovi“.
Praxe dovolacího soudu je jednotná potud, že v řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví (i společného jmění manželů) může soud vypořádat
jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci
řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud České republiky za využití předchozí
judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května
2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5061), kdy v
návaznosti na to současně dovodil nepřípustnost uplatnění společné pohledávky v
režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM), pokud nebyla
uplatněna v tříleté zákonné lhůtě podle § 150 odst. 4 obč. zák. Nejvyšší soud v
této souvislosti rovněž poznamenal, že předchozí praxe, která umožňovala
kdykoliv během řízení o vypořádání BSM navrhnout nové položky k vypořádání,
vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti
„pátrá“ po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento
názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť
umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však neudržitelný
vzhledem k novější hmotněprávní úpravě vycházející zejména z posílení
dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k vzhledem k
uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2009, sp. zn.
22 Cdo 1192/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz).
Závěr o nepřípustnosti dodatečného zahrnutí společné pohledávky do režimu
zaniklého BSM po uplynutí zákonné tříleté lhůty v rámci jeho vypořádání soudem,
od něhož se Nejvyšší soud nehodlá odchýlit, a který lze vztáhnout i na
vypořádání zaniklého SJM, je použitelný i v souzené věci (k tomu dále srovnej
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo
2881/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz).
Z obsahu spisu se podává, že společné jmění manželů v daném případě zaniklo 14.
září 2001. Pro možnost vypořádat pohledávku uváděnou v dovolání žalovanou by
tato musela být učiněna předmětem řízení do tří let od zániku společného jmění
manželů, tj. do 14. září 2004.
Žalobce v uvedené tříleté lhůtě uvedenou pohledávku předmětem řízení neučinil.
Žalovaná u jednání konaného dne 28. ledna 2004 v obecné rovině uvedla, že
součástí společného jmění manželů byla i aktiva a požádala soud o poskytnutí
lhůty pro zaslání seznamu pohledávek představujících podle názoru žalované
aktiva společného jmění manželů, přičemž se zavázala seznam pohledávek
předložit ve lhůtě deseti dnů od uvedeného jednání. Podáním ze dne 5. února
2004 žalovaná zaslala soudu prvního stupně – bez jakéhokoliv bližšího sdělení
týkajícího se případného procesního návrhu či postupu – seznam písemností a
podkladů, jejichž součástí je i „tabulka pohledávek, závazků a majetku“. V
rubrice pohledávek žádná pohledávka ve výši 1 040 000,- Kč však uvedena není a
předmětem řízení ji žalovaná do 14. září 2004. Jestliže se odvolací soud
uvedenou pohledávkou nezabýval, nemohlo jít o postup, který by mohl mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Naproti tomu je důvodná námitka týkající se způsobu ocenění nemovitostí, které
jsou předmětem vypořádání, kdy žalovaná namítá, že soud měl při oceňování
uvedených nemovitostí zohlednit jejich stav ke dni zániku společného jmění, ale
cenu ke dni vypořádání, a to na základě znaleckého dokazování; tímto způsobem
však nepostupoval. Odvolací soud pak vycházel při vypořádání této majetkové
hodnoty z ceny, kterou uvedla žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně, čímž rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Zde
odvolací soud postupoval odlišně od soudu prvního stupně, který při ocenění
vyšel z ceny určené podle cenového předpisu při zjištění, že obecná (tržní)
cena nemovitostí je s ohledem na zatížení nemovitostí zástavním právem nulová.
V této části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, pod pořadovým č.
11 vyložil, že při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (shodně závěry se uplatní i ve vztahu k řízení o
vypořádání společného jmění manželů) se vychází z ceny věci době vypořádání,
avšak z jejího stavu v době zániku tohoto spoluvlastnictví. V rozsudku ze dne
17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck pod pořadovým č. C 45, vyložil, že při
stanovení ceny nemovitosti v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů se vychází z obecné ceny, tj. ceny nemovitosti obvyklé v daném místě a
v době rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti.
Soudní praxe připustila z tohoto obecného principu výjimky reflektující
konkrétní okolnosti individuálních případů, jež byly shrnujícím způsobem
vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. února 2008,
sp. zn. 22 Cdo 3285/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5778, podle kterého
zásada, že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového
spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového
spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání, platí v
případě, že nejde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému
je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k jejímu nadměrnému, mimořádnému
opotřebení či poškození. Podstata výjimek z uvedeného pravidla spočívá v tom,
že v určitých situacích je namístě, aby při vypořádání bylo přihlédnuto k ceně
věci ke dni rozhodování soudu, ale podle stavu nikoliv ke dni zániku
bezpodílového spoluvlastnictví, nýbrž taktéž ke dni rozhodování soudu.
Odvolací soud nebyl oprávněn vzít za základ pro vypořádání nemovitostí cenu
uvedenou žalovanou již z toho důvodu, že se nejednalo o shodná tvrzení
účastníků, která je soud oprávněn vzít za svá skutková tvrzení (§ 120 odst. 4
o. s. ř.).
Shodnou námitku vůči ocenění nemovitostí a z toho vycházejícího určení výše
náhrady jako v dovolání uplatnila žalovaná již v odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně, o kterém odvolací soud rozhodoval rozsudkem ze dne 21. prosince
2005, č. j. 15 Co 384/2005-267, ve kterém zaujal ve vztahu k ocenění
nemovitostí zcela shodný názor jako v rozsudku, který je předmětem tohoto
dovolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. prosince 2005 byl
zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2006, č. j.
22 Cdo 1443/2006-307, přičemž otázka správnosti ocenění nemovitostí nebyla
důvodem pro zrušení rozsudku. Dovolací soud nicméně v rušícím rozhodnutí uvedl,
že v dalším řízení se bude odvolací soud znovu zabývat cenou vypořádávaných
nemovitostí, zjevně i z pohledu námitek uplatněných žalovanou.
Tímto způsobem však odvolací soud v dalším řízení nepostupoval, neboť bez
dalšího vycházel ze zcela shodného názoru jako ve svém předešlém rozsudku a s
argumentací, kterou žalovaná velmi rozsáhle uplatnila v odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně, se žádným způsobem nevypořádal, čímž nerespektoval
závazný právní názor dovolacího soudu, a zatížil tak řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř.).
Byť žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedla svůj názor
na cenu vypořádávaných nemovitostí, není z tohoto jejího podání žádným způsobem
zřejmé, jestli jí uvedená cena reflektuje stav nemovitostí ke dni zániku
společného jmění manželů a cenu ke dni podání odvolání a jde-li vůbec o cenu
obecnou. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. tak byl uplatněn právem.
Odvolací soud ve vztahu k částkám, které vzal za základ ceny, navíc žádným
způsobem neprováděl dokazování, a nemohl je tak vzít za skutková zjištění. V
napadeném rozsudku pak nebyl oprávněn vycházet z jím akceptovaných cen tím
spíše, že rozhodoval v období více než dvou a půl let od podání odvolání, ve
kterém byla uvedená cena uvedena, a potřeba aktualizace cen byla
dána již s ohledem na běh času a obecně známou variabilitu a proměnlivost cen
nemovitostí. Jestliže tímto způsobem odvolací soud nepostupoval, zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.] a k níž je dovolací soud v případě přípustného dovolání
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo
1230/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz).
Zčásti důvodné je dovolání i v části, která se váže k postupu soudu, jenž ve
výroku rozsudku odkázal na soupis konkurzní podstaty. V tomto směru již
dovolací soud vyslovil závazný právní názor v rušícím rozsudku ze dne 31. srpna
2006, č. j. 22 Cdo 1443/2006-307, kde mimo jiné zdůraznil, že není vyloučeno,
aby věci movité, zejména je-li jich značné množství, byly ve výroku rozsudku
specifikovány odkazem na listinu obsahující seznam těchto věcí, např. na soupis
konkurzní podstaty, o němž by měl soud také uvést, že je nedílnou součástí jeho
rozsudku. Pro případ odkazu na uvedený soupis ve výroku rozsudku musí být věci
movité v této listině řádně (přesně, určitě a srozumitelně) označeny a obsah
této listiny se stává součástí rozsudečného výroku o vypořádání společného
jmění manželů. Z toho také vyplývá, že listina – soupis konkurzní podstaty –
musí být k písemnému vyhotovení tohoto rozsudku připojena.
Není důvodné dovolání v části, v níž dovolatelka namítá, že „v řízení nebyl
zjištěn soupis konkurzní podstaty úpadce ohledně věcí náležejících do
společného jmění manželů ke dni prohlášení konkurzu“. Není především zřejmé, co
konkrétně dovolatelka touto námitkou míní a odvolacímu soudu vytýká. Dovolací
soud v této souvislosti dodává, že v řízení o vypořádání společného jmění
manželů není cílem zjištění soupisu konkurzní podstaty, jenž by obsahoval věcí
náležející do společného jmění. Předmět řízení o vypořádání společného jmění
manželů vymezují svými procesními návrhy účastníci, kteří toliko mohou při
specifikaci předmětu řízení odkázat na listinu a tuto listinu doložit jako
součást vylíčení rozhodujících skutečností (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo
215/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck,
pod pořadovým č. C 2044, resp. rozhodnutí uveřejněné tamtéž pod C 2795). Takový
postup je však výhradně v dispozici účastníků a nikoliv soudu. Roli takové
listiny může plnit i soupis konkurzní podstaty, nelze však soudu vytýkat, že
jeho existence nebyla v řízení zjištěna.
Důvodné je však dovolání v té části, v níž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká,
že součástí výroku napadeného rozsudku není řádný, resp. správný, soupis
konkurzní podstaty. Konkrétně poukazuje na to, že výrok rozsudku odvolacího
soudu v bodě I. a) odst. 2 odkazuje na soupis konkurzní podstaty strana 2 bod
1, přičemž soupis v tomto bodě odkazuje na seznam Okresního soudu ve
Strakonicích, který není součástí soupisu konkurzní podstaty, soudního spisu,
soudního spisu konkurzního soudu, výroku rozsudku soudu prvního stupně ani
soudu odvolacího. Jestliže soud uvede ve výroku svého rozsudku odkaz na část
konkrétní listiny a odkazuje-li listina v této své části na jiný seznam, který
ale součástí listiny ani rozsudku není, vzniká podle názoru dovolatelky
pochybnost, zda je výrok rozsudku přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl
vykonatelný po stránce materiální i za uvedených podmínek.
Posoudit důvodnost této dovolací námitky brání dovolacímu soudu již ta základní
skutečnost, že odvolací soud sice ve výroku rozsudku uvedl, že „nedílnou
součástí výroku tohoto rozsudku je soupis konkursní podstaty úpadce Ing. M. M.
– ASYS, K. 134, vyhotovený správcem konkurzní podstaty ing. J. U. – správcem
konkurzní podstaty úpadce v řízení před Krajským soudem v Plzni, sp. zn. 20 K
24/2001 ze dne 29. 5. 2004, a to strana 2 bod 1 až 5, včetně příloh 1 a 2 a
strana 2 bod 7“, tento soupis však k písemnému vyhotovení svého rozsudku
nepřipojil, čímž opětovně nerespektoval závazný právní názor vyslovený v
rušícím rozhodnutí dovolacího soudu a zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Skutečnost, že soupis konkurzní podstaty
nebyl k rozsudku připojen, jasně vyplývá z obsahu spisu, kde se u originálu
rozsudku žádný připojený soupis konkurzní podstaty nenachází a i z žurnalizace
jednotlivých stran spisového materiálu je zřejmé, že rozsudek připojený soupis
konkursní podstaty neobsahuje.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním
názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř. Propojení
zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která
přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-
li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i
výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu