22 Cdo 3636/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. H. (dříve W.), zastoupeného advokátem, proti
žalované M. W., zastoupené advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 51/2005, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 23. ledna 2008, č. j. 69 Co
369/2007-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání
opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
května 2007, č. j. 15 C 51/2005-95, zastavil řízení o vypořádání movitých věci
ve společném jmění manželů (výrok I. rozsudku) s tím, že do „majetku žalované
připadá zůstatek na sporožirovém účtu u Č. s., a. s. ve výši 32 038,75,- Kč
(výrok II. rozsudku). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání
podílu 188 095,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.
rozsudku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V. rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23.
ledna 2008, č. j. 69 Co 369/2007-131, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve
výrocích II.
a III. tak, že do majetku žalované přikázal zůstatek na sporožirovém účtu
u Č. s., a. s. ve výši 32 038,75 Kč a žalované uložil povinnost zaplatit
žalobci na vypořádání podílu částku 74 970,- Kč do třiceti dnů od právní moci
rozsudku (výrok I. rozsudku). Výroky II. a III. pak odvolací soud rozhodl o
náhradě nákladů před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům
znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu (§ 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.), které se dovolává dovolatel je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v daném směru rozhodnutím měnícím. Z
obsahu dovolání se podává, že žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu,
který o vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu rozhodl nikoliv
s přihlédnutím k rovnosti podílů obou účastníků, ale od principu rovnosti
podílů se odchýlil způsobem (20 : 80) zcela shodným se závěry soudu prvního
stupně. V dovolání napadené otázce je tak rozhodnutí odvolacího soudu
potvrzujícím vůči rozsudku soudu prvního stupně, a dovolání podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. tak přípustné není.
Vzhledem k uvedené skutečnosti by přicházela do úvahy přípustnost
dovolání toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního
právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní
otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo
775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada
dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února
2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková
právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena,
nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou
revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení,
danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo
3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Dovolání nevymezuje hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat
jakožto otázku zásadního významu a taková otázka se z obsahu dovolání ani
nepodává. Dovolatel pak nesprávné právní posouzení věci ostatně výslovně pojí s
přípustností dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 a) o. s. ř., které řešení
otázky zásadního právního významu nepředpokládá.
Dovolatel totiž odvolacímu soudu vytýká, že při úvaze o disparitě (nerovnosti)
vypořádacích podílů zohlednil toliko tu skutečnost, že se dovolatel nepodílel
na placení nákladů na bydlení ve společném bytě a „dlužil určitou částku na
výživném“. Uvedená skutečnost však nemůže založit řešení otázky zásadního
právního významu již z toho důvodu, že na odvolatelem tvrzených skutečnostech
není rozsudek odvolacího soudu založen. Odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí – pokud jde o odklon od principu rovnosti podílů – v plném rozsahu
akceptoval závěry soudu prvního stupně, na které odkázal. Soud prvního stupně
pak naopak výslovně v odůvodnění rozsudku uvedl, že při úvaze o nerovnosti
podílů nepřihlédl u žalobce k neplacení nákladů na bydlení a dlužnému
výživnému.
Poukazoval-li v dovolání dovolatel na skutečnosti, jež se vztahují k okolnostem
užívání bytu žalobcem (zejména na okolnost, že v bytě nebydlel), ani ony
nemohou zakládat přípustnost dovolání, neboť jejich prostřednictví žalobce
pouze objasňuje důvody, pro které se nepodílel na platbách spojených s užíváním
bytu, přičemž z výše uvedených důvodů je absence podílu na platbách spojených s
družstevním bytem pro právní posouzení nerozhodná.
Ani poukaz dovolatele na nedůvodné obvinění z pohlavního zneužívání, v důsledku
kterého získala žalovaná „lepší postavení při vypořádání společného jmění
manželů“, nezakládá přípustnost dovolání, neboť uvedená skutečnost nebyla
nalézacími soudy při úvaze o nerovnosti podílů žádným způsobem zohledněna a
rozhodnutí odvolacího soudu na ní není založeno.
Dovolatel tak způsobilou otázku zásadního právního významu nevymezil a
přípustnost dovolání tak není dána.
Pro úplnost odůvodnění pak dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu
je i v souladu s hmotným právem.
Možnost odchýlit se od principu rovnosti podílů při vypořádání zaniklého
společného jmění manželů je vyjádřením ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu (k tomu srovnej např. závěry vyjádřené v zásadách výkladu bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, 1965, pod pořadovým č. 70). Ustanovení § 149 odst. 3 obč. zák.
upravuje způsob vypořádání společného jmění tak, že stanoví zásady pro toto
vypořádání, které umožňují soudu modifikaci zákonného předpokladu, že podíly
obou manželů jsou stejné. V tom se lze při výkladu § 149 odst. 3 občanského
zákoníku přidržet judikatury vytvořené soudní rozhodovací praxí k institutu
bezpodílového spoluvlastnictví (viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. 12.
1974, sp. zn. Plsf 2/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1975, sešit 1-2, pod pořadovým č. 1), když i po novele provedené zákonem
č. 91/1998 Sb. zůstala právní úpravy modifikace vypořádání stejná. I po této
novele patří právní úprava modifikace vypořádání k právním normám s relativně
neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností tak, jak to již pro dřívější institut
bezpodílového spoluvlastnictví dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 9.
2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001 (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne
30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy,
2006,
č. 4, str. 152).
V případě přípustnosti dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
by pak dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o důvodech opodstatňujících
odklon od výchozího principu rovnosti podílů přezkoumat pouze v případě její
zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej přiměřeně použitelné odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo
1866/2006, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června
2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné tamtéž).
Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně)
při vypořádání hodnoty členského podílu správně zohlednil princip zásluhy
o nabytí této hodnoty i o její udržení způsobem, který nelze považovat za
zjevně nepřiměřený.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalované v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu