22 Cdo 3285/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně J. Ř., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. B.,
zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 324/92, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2006,
č. j. 57 Co 84/2006-1060, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2006, č. j. 57
Co 84/2006-1060, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 13. října 2005, č. j. 12 C 324/92-987, vypořádal bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku přikázal do výlučného
vlastnictví toho kterého z účastníků blíže označené věci movité, žalobkyni v
ceně 6 500,- Kč, žalovanému v ceně 9 600,- Kč. Pod bodem II. zastavil řízení o
vypořádání brusky, svářečky, vrtačky a dvou prošívaných péřových dek. Pod bodem
III. uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku
243 946,50 Kč. Pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení a soudním
poplatku.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že manželství účastníků uzavřené
30. 12. 1964 zaniklo rozvodem 7. 8. 1990. Kromě věcí movitých účastníci za
trvání manželství nabyli odstupní smlouvou z 29. 5. 1969 objekt bydlení č. p.
191 a pozemky parcelních čísel 235 – zastavěná plocha, 498/4 – orná půda a
498/5 – zahrada v kat. území S. ve S. V průběhu řízení poté, co nabyl právní
moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 2. 7. 1999, č. j. 9 Co 53/99-406,
žalobkyně označené nemovitosti, které byly přikázány do jejího vlastnictví,
darovala synovi D. B. darovací smlouvou z 8. 5. 2000 s účinky vkladu 15. 5.
2000. Na základě uvedeného rozsudku žalobkyně zaplatila žalovanému na
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví celkem částku 354 503,50 Kč. Při
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků soud prvního stupně
přihlédl k tomu, že vlastnické právo D. B. nemůže být novým rozhodnutím dotčeno
[§ 243d odst. 2 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“)] a uvažoval jen s obecnou
cenou nemovitostí ve výši 1 200 000,- Kč, jak byla stanovena znaleckým posudkem
znaleckého ústavu K., P. & P., spol. s r. o., z 22. 9. 2004 včetně jeho dodatku
z 23. 12. 2004. Pokud jde o závazek účastníků z odstupní smlouvy z 29. 5. 1969
poskytovat odstupitelům F. a L. B. v označených nemovitostech doživotní a
bezplatné právo užívání bytu včetně ošetřování, přípravy stravy, úklidu atd.,
soud prvního stupně dovodil, že nejde o věcné břemeno, a k tomuto závazku při
stanovení obecné ceny nemovitostí nepřihlížel.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 21. prosince 2006, č. j. 57 Co 84/2006-1060, pod bodem I.
výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pod bodem II.
rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části, týkající se nákladů řízení a
soudního poplatku, změnil. Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, při
stanovení obecné ceny nemovitostí. Nepřihlédl totiž k významné skutečnosti,
mající vliv na prodejnost nemovitostí, jak je zřejmé i ze znaleckého posudku
znaleckého ústavu z 22. 9. 2004, kterou je existence výrazného omezení
vlastnického práva účastníků řízení, vyplývajícího z odstupní smlouvy z 29. 5.
1969 a existujícího ke dni zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví.
Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že závazek z odstupní smlouvy není
věcným břemenem, ale že jde o závazek, který neodporuje § 495 odst. 1 ObčZ ve
znění platném v době uzavření smlouvy. Podle odvolacího soudu s ohledem na
obsah závazku je třeba do obecné ceny promítnout „cenu bytové náhrady pro
odstupitele z předmětné odstupní smlouvy za situace, že by se v uvedeném stavu,
tj. ke dni zániku manželství účastníků, sporné nemovitosti prodávaly, přitom je
třeba uvažovat o bytové náhradě určitých vlastností, tj. vlastností obdobných
jako měl užívaný byt“. Odvolací soud vyšel „z tržní ceny standardně vybaveného
bytu velikosti 2 + 1, což by nepochybně byla odpovídající bytová náhrada,
kterou by bylo nutno pro oprávněné manžele F. a L. B. zajistit, a to z jeho
tržní ceny k datu rozhodování soudu“. Tržní cena takového bytu podle zprávy
realitní kanceláře M., a. s., se v nejbližší lokalitě – obci B. pohybuje okolo
částky 600 000,- Kč. Z této částky pak odvolací soud vycházel při rozhodování.
Obecnou cenu nemovitostí určil částkou 600 000,- Kč, když od jejich obecné ceny
zjištěné znaleckým posudkem ve výši 1 200 000,- Kč odečetl částku 600 000,- Kč,
představující obvyklou cenu bytu ve výši 600 000,- Kč. Při takto stanovené ceně
nemovitostí by žalobkyně měla žalovanému doplatit na vypořádání částku 298
450,- Kč. Protože žalobkyně žalovanému na vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví zaplatila na podkladě dřívějšího rozsudku odvolacího soudu z
2. 7. 1999 částku 354 503,50 Kč, kterou žalovaný přijal jako plnění na
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a žalobkyni nevrátil, odvolací soud
tuto částku započetl s tím, že žalobkyně žalovanému na vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví nemusí již nic doplácet.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Namítl, že právní závěr odvolacího soudu, že závazek z
odstupní smlouvy z 29. 5. 1969 je třeba promítnout do obvyklé ceny nemovitostí,
by považoval za správný, pokud by závazek z této smlouvy k nemovitostem trval
ke dni vyhlášení rozhodnutí, nikoli za situace, kdy jeden z účastníků získává
do svého vlastnictví nemovitosti bez závazků, neboť závazek v důsledku úmrtí
oprávněných osob již neexistuje. Závazky z odstupní smlouvy ve vztahu k
účastníkům a nemovitostem neexistovaly již v době rozhodnutí odvolacího soudu
2. 7. 1999 a kdy žalobkyně nemovitosti převedla na syna D. B. Odvolací soud
také nesprávně postupoval při stanovení obvyklé ceny bytu, představujícího
bytovou náhradu pro F. a L. B. Ničím nezdůvodnil, proč by bytová náhrada měla
spočívat ve standardním bytě o velikosti 2 + 1, když rodičům svědčilo právo
užívání bytu IV. kategorie. Obvyklou cenu nemovitostí snížil na polovinu, aniž
vzal v úvahu, že v přízemí domu se nachází byt 4 + 1, který účastníci
vybudovali po uzavření odstupní smlouvy, jehož cena je nepochybně vyšší, než
cena bytu 2 + 1, a dále cenu hospodářské budovy a garáže, k jejichž užívání
odstupitelům žádné právo užívání nevzniklo, a cenu pozemků. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že odvolací soud zcela
správně do tržní ceny nemovitostí promítl cenu bytové náhrady pro F. a L. B.,
kteří spoluužívali nemovitost včetně zahrady a hospodářské budovy. S ohledem na
závazky vyplývající z odstupní smlouvy byly nemovitosti neprodejné. Správná je
také úvaha odvolacího soudu o bytové náhradě o velikosti bytu 2 + 1.
Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se
především zabýval dovoláním z hlediska jejich přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích
návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor
rozhodnutí“), pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek
odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud
formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního
stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva
a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo
deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný
právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99,
a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných tamtéž pod C 149
a C 159 a dále v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, pod C
12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou
správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání
přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před
novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v
rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999,
podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku
rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z
pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li
soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož
sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené
právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z
hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro
daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k
jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Přestože to není ve výroku rozsudku odvolacího soudu vyjádřeno, je rozsudek
odvolacího soudu rozsudkem měnícím nejen ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního
stupně pod body IV až VII o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (vůči
nimž je dovolání nepřípustné – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 13. 2.
2004, sp. zn. 21 Cdo 2265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 2458),
ale i ve vztahu k rozhodnutí pod bodem III o povinnosti žalobkyně doplatit
žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 243 946,50 Kč, kdy odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně žalovanému na
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví již ničeho nemusí doplácet. Právě ve
vztahu k této změně podává dovolání žalovaný – jeho dovolací námitky vyjadřují
nesouhlas s oceněním předmětné nemovitosti, jejíž hodnota je předmětem
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a promítla se jen do výroku
soudu prvního stupně o finančním vyrovnání podílů, zatímco odvolací soud dospěl
k závěru, že žádného vyrovnání netřeba. Dovolání je proto přípustné.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ
a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle § 152 odst. 2 věta prvá OSŘ rozsudkem má být rozhodnuto o celé
projednávané věci.
Podle § 155 odst. 1 věta prvá OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve
výroku rozsudku.
Podle názoru dovolacího soudu uvedeného již v jeho rozsudku z 31. 10. 2007, sp.
zn. 1725/2006, publikovaného v Soudních rozhledech č. 12, ročník 2007, str.
478, platí „jestliže soud žalobu na vypořádání společného jmění manželů
nezamítá, vždy samostatným výrokem rozhodne, jakou částku má jeden z účastníků
vyplatit druhému na vyrovnání podílů, popřípadě, že si nemají na vyrovnání nic
platit“. Pokud odvolací soud v dané věci nerozhodl samostatným výrokem, že
účastníci si nemají na vyrovnání nic platit, a takový závěr učinil jen v
odůvodnění svého rozsudku, zatížil řízení vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Dovolání je důvodné i ve vztahu ke správnosti právního posouzení věci odvolacím
soudem, pokud jde o cenu nemovitosti rozhodnou pro vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků.
Pro oceňování vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů obecně
platí zásada vyjádřená již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu ČSR k výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém
spoluvlastnictví manželů, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 42, ročník 1972, a později stvrzovaná judikaturou Nejvyššího
soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon
2060/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11,
ročník 2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo
629/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 496), že při oceňování věcí,
které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze
stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v
době, kdy se provádí vypořádání. Toto judikatorní, avšak zákonem nevyjádřené
pravidlo, nelze ovšem absolutizovat. Soudní praxe zná výjimky. Např. „je-li
předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozestavěný rodinný dům,
jehož hodnota od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů do jeho
vypořádání vlivem klimatických podmínek a jeho neudržováním a neužíváním oběma
účastníky podstatně poklesla, musí tento pokles hodnota postihnout oba
účastníky, ledaže by tento stav výlučně zavinil jeden z nich“. K tomu srov.
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 5. 1988, sp. zn. 5 Co
391/88, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR pod č. 23, ročník 1989.
Dovolací soud pak souhlasí s názorem, který je vyjádřen v monografii Společné
jmění manželů v teorii a judikatuře, 2. vydání, Praha : ASPI, a. s., 2007, str.
217, podle kterého výše uvedené pravidlo „platí v případě, že jde o věc, kterou
užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali
oba a nedošlo k jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození“. S
tímto názorem však v daném případě nelze vystačit.
Právo osoby užívat byt v objektu určenému k bydlení na základě platného
právního titulu má zpravidla vliv na obvyklou cenu takového objektu,
projevující se významným poklesem ceny v porovnání s jeho cenou, pokud by v něm
nikdo nebydlel. Oprávněné užívání domu oceňovaného pro účely vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví třetí osobou na dobu neurčitou či s právem na
bytovou náhradu pro případ vyklizení je tak významným cenovým faktorem,
snižujícím poptávku po takovém domě. Podle názoru dovolacího soudu je pak
významné, zda takovéto „zatížení“ nemovitosti v době rozhodování soudu o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů trvá nebo již pominulo.
Požadavku spravedlivého řešení sporné otázky odpovídá, aby se při oceňování
objektu bydlení z hlediska jeho užívání třetími osobami vycházelo ze stavu,
který tu je v době rozhodování soudu (vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů), nikoli tedy ze stavu z doby zániku bezpodílového spoluvlastnictví
manželů. Přitom ovšem nutno přihlédnout k eventuálním výdajům (majetkové újmě)
některého z účastníků účelně vynaložených v uvedeném mezidobí na to, aby
užívání nemovitosti třetí osobou (obvykle na opatření bytové náhrady nebo
vyplacení tzv. odstupného) bylo ukončeno. Jestliže užívání domu jinou k tomu
oprávněnou osobou skončilo po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
avšak před jeho vypořádáním, je na místě (s přihlédnutím k výše uvedenému) při
stanovení obvyklé ceny domu vycházet z materiálního (fyzického) stavu domu v
době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak jako domu již
nezatíženého právem osob jej dříve užívajících. Samozřejmě podle cenových
poměrů (nabídky a poptávky po nemovitosti daných vlastností) v době vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Pokud by se tak nestalo, byl by ten z
účastníků, jemuž byl obytný dům přikázán do výlučného vlastnictví, zvýhodněn,
neboť v důsledku samotného zániku užívání nemovitosti třetími osobami by se bez
jeho přičinění zvýšila hodnota jeho (dříve společného) domu, aniž by se o tento
cenový přírůstek podělil s dosavadním bezpodílovým spoluvlastníkem. Jestliže
tedy odvolací soud při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků od
obvyklé ceny předmětné nemovitostí ve výši 1 200 000,- Kč odečetl částku 600
000,- Kč, představující obvyklou cenu bytu, který by bylo třeba zajistit pro
manžele F. a L. B., nepostupoval správně.
S ohledem na uvedenou vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a na nesprávné právní posouzení věci samé, dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2008
JUDr. František B a l á k
předseda senátu