Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas,
řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení a je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242
odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a
shledal, že dovolání není důvodné. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost. Odvolací soud v napadené části svého rozhodnutí posuzoval otázku, zda mohl být
žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře při vydržení ideální
části dvou pětin pozemku, ostatní plocha v k. ú. Ž. Závěr o tom, že žalobce
příslušnou ideální část pozemku nevydržel, opřel o argumentaci, že samotná
okolnost, že Jihomoravský krajský výbor Českého svazu bytových družstev dal II. Stavebnímu bytovému družstvu pracovníků ZKL Brno – Brno 32 pokyn k převodu
části bytového fondu mimo jiné na žalobce, nepostačuje k závěru, že žalobce při
běžné opatrnosti mohl nabýt přesvědčení o tom, že se stal vlastníkem taktéž
dvou pětin k pozemku parc. č. 4560/4, když uvedený pokyn se týkal výslovně
předání bytového fondu, avšak nikoliv pozemků. Odvolací soud pak v řízení
nezjistil existenci jiných okolností, které by mohly vést na straně žalobce k
přesvědčení, že předmětnou ideální část pozemku držel v dobré víře, že mu
skutečně patří. Žalobce tak s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohl být v
dobré víře při vydržení id. 2/5 pozemku parc. č. 4560/4, ostatní plocha. Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem
věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout
vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný ve Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 1067). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu
sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly
zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1068). Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení věci odvolacím soudem
vycházející ze shora uvedených skutkových zjištění respektuje výše uvedené
judikatorní závěry ohledně předpokladů pro posouzení dobré víry držitele při
vydržení spoluvlastnického podílu dvou pětin předmětného pozemku z hlediska
domnělého titulu držby, a to i se zřetelem ke všem ostatním objektivním
okolnostem, které by držbu vylučovaly.
Úvahy odvolacího soudu o neexistenci
dobré víry žalobce z hlediska absence titulu oprávněné držby ideálního podílu
dvou pětin pozemku p. č. 4560/4 tak s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem
nelze označit za zjevně nepřiměřené a na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu
lze odkázat. V době rozhodné pro uchopení držby žalobcem se v občanském
zákoníku neuplatňovala zásada superficies solo cedit (stavba je součástí
pozemku), ale princip opačný, podle kterého stavba nebyla součástí pozemku,
takže s převodem stavby nedocházelo bez dalšího k převodu pozemku. Nadto dovolací soud dodává, že při posouzení dobré víry žalobce bylo nutno dále
zohlednit to, že žalobce v průběhu odvolacího řízení sám výslovně uvedl, že
nabývacím titulem ke spoluvlastnickému podílu v rozsahu dvou pětin měla být
písemná dohoda uzavřená mezi II. Stavebním bytovým družstvem pracovníků ZKL B. na straně jedné a žalobcem na straně druhé, čím vyjádřil své přesvědčení o tom,
že k nabytí spoluvlastnického práva k pozemku je nutný samostatný právní titul
vážící se k převodu spoluvlastnického podílu k pozemku, jímž disponoval. Po
výzvě odvolacího soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení
vztahujících se k této dohodě z hlediska její konkretizace a ke splnění důkazní
povinnosti k doplněným tvrzením s poučením o důsledku při nesplnění uvedené
povinnosti žalobce výslovně uvedl, že u něj jde o „situaci důkazní nouze“. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí vyšel ze závěru, že existence této dohody
nebyla prokázána, a s tímto závěrem dovolatel v dovolání nepolemizuje. Za této situace pak pro posouzení oprávněnosti držby žalobce ve vztahu ke
spoluvlastnickému podílu na pozemku je jediným putativním titulem souhlas
Jihomoravského krajského výboru Českého svazu bytových družstev ze dne 30. května 1975. Jeho obsahem je souhlas uvedeného krajského výboru udělený II. Stavebnímu bytovému družstvu pracovníků ZKL B. ke sloučení se Stavebním bytovým
družstvem NOVÝ DOMOV ke dni 30. června 1975 s pokynem, že k uvedenému dnu má
II. Stavební bytové družstvo předat mimo jiné žalobci svůj bytový fond
specifikovaný jako „20 bytových jednotek Š., 8 bytových jednotek K., 8 bytových
jednotek Š., 7 bytových jednotek V., 21 bytových jednotek V., 12 bytových
jednotek L., 36 bytových jednotek D., 16 bytových jednotek D., 10 bytových
jednotek S., 12 bytových jednotek S., 9 bytových jednotek (rozestavěno) Č. Jestliže v uvedeném souhlasu není jakákoliv zmínka týkající se pozemků, tím
méně o spoluvlastnickém podílu na jednom konkrétním pozemku z hlediska jeho
převodu či nabytí, nemůže tento souhlas jako putativní titul založit z
objektivního hlediska nahlíženou oprávněnou držbu žalobce, která by mohla vést
k vydržení. Důvodnost dovolání nemůže založit ani poukaz dovolatele jednak na otázku
vyvlastnění 2/3 předmětného pozemku původním spoluvlastníkům a jednak na
uzavření kupní smlouvy k 1/3 tohoto sporného pozemku. Odvolací soud ve svém
rozsudku ze dne
25. května 2007, č. j.
26 Co 346/2005-110, jímž zrušil vyhovující rozhodnutí
soudu prvního stupně, zavázal soud prvního stupně závazným právním názorem
potud, že kupní smlouva je neplatná a rozhodnutí o vyvlastnění nenabylo právní
moci, důsledkem čehož je skutečnost, že uvedené tituly nemohou představovat
platné právní titulu pro nabytí vlastnického práva. Soud prvního stupně v
dalším řízení z uvedeného závazného právního vycházel a dospěl k závěru o
důvodnosti žaloby na základě vydržení vlastnického práva žalobcem. V průběhu
odvolacího řízení dovolatel vůči uvedenému postupu a právním názorům nevyslovil
žádný nesouhlas, naopak ve vyjádření k odvolání žalovaných ze dne 25. dubna
2008 vyjádřil souhlas s nabytím vlastnického práva vydržením, výslovně v
odvolacím řízení navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně
správné potvrzeno. Nelze proto vytýkat odvolacímu soudu, jestliže se ve svém
rozhodnutí již otázkami vyvlastnění a uvedené kupní smlouvy nezabýval. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na
odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v
odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které
nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v
odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy, 2009, č. 12 a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 7484). Dovolatel v odvolacím řízení s
uvedeným závěrem ohledně neplatnosti kupní smlouvy a vyvlastnění nijak
nepolemizoval, a proto odvolací soud neměl důvod se touto otázkou zabývat
(k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněných na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Rozsudek odvolacího soudu je tedy v dovoláním napadeném výroku pod bodem II. správný a uplatněné dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3) o. s. ř. nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a)
a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího
soudu pod bodem II., k nimž dovolací soud přihlíží bez návrhu, nebyly dovolací
soudem zjištěny. Dovolání bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo zamítnuto a procesně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady
nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst.1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. ). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. listopadu 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu