Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání není důvodné. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Odvolací soud v napadené části svého rozhodnutí posuzoval otázku, zda mohl být žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře při vydržení ideální části dvou pětin pozemku, ostatní plocha v k. ú. Ž. Závěr o tom, že žalobce příslušnou ideální část pozemku nevydržel, opřel o argumentaci, že samotná okolnost, že Jihomoravský krajský výbor Českého svazu bytových družstev dal II. Stavebnímu bytovému družstvu pracovníků ZKL Brno – Brno 32 pokyn k převodu části bytového fondu mimo jiné na žalobce, nepostačuje k závěru, že žalobce při běžné opatrnosti mohl nabýt přesvědčení o tom, že se stal vlastníkem taktéž dvou pětin k pozemku parc.
č. 4560/4, když uvedený pokyn se týkal výslovně předání bytového fondu, avšak nikoliv pozemků. Odvolací soud pak v řízení nezjistil existenci jiných okolností, které by mohly vést na straně žalobce k přesvědčení, že předmětnou ideální část pozemku držel v dobré víře, že mu skutečně patří. Žalobce tak s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohl být v dobré víře při vydržení id. 2/5 pozemku parc. č. 4560/4, ostatní plocha. Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo.
To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný ve Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1067).
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1068). Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení věci odvolacím soudem vycházející ze shora uvedených skutkových zjištění respektuje výše uvedené judikatorní závěry ohledně předpokladů pro posouzení dobré víry držitele při vydržení spoluvlastnického podílu dvou pětin předmětného pozemku z hlediska domnělého titulu držby, a to i se zřetelem ke všem ostatním objektivním okolnostem, které by držbu vylučovaly.
Úvahy odvolacího soudu o neexistenci dobré víry žalobce z hlediska absence titulu oprávněné držby ideálního podílu dvou pětin pozemku p. č. 4560/4 tak s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem nelze označit za zjevně nepřiměřené a na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze odkázat. V době rozhodné pro uchopení držby žalobcem se v občanském zákoníku neuplatňovala zásada superficies solo cedit (stavba je součástí pozemku), ale princip opačný, podle kterého stavba nebyla součástí pozemku, takže s převodem stavby nedocházelo bez dalšího k převodu pozemku.
Nadto dovolací soud dodává, že při posouzení dobré víry žalobce bylo nutno dále zohlednit to, že žalobce v průběhu odvolacího řízení sám výslovně uvedl, že nabývacím titulem ke spoluvlastnickému podílu v rozsahu dvou pětin měla být písemná dohoda uzavřená mezi II. Stavebním bytovým družstvem pracovníků ZKL B. na straně jedné a žalobcem na straně druhé, čím vyjádřil své přesvědčení o tom, že k nabytí spoluvlastnického práva k pozemku je nutný samostatný právní titul vážící se k převodu spoluvlastnického podílu k pozemku, jímž disponoval.
Po výzvě odvolacího soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení vztahujících se k této dohodě z hlediska její konkretizace a ke splnění důkazní povinnosti k doplněným tvrzením s poučením o důsledku při nesplnění uvedené povinnosti žalobce výslovně uvedl, že u něj jde o „situaci důkazní nouze“. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí vyšel ze závěru, že existence této dohody nebyla prokázána, a s tímto závěrem dovolatel v dovolání nepolemizuje. Za této situace pak pro posouzení oprávněnosti držby žalobce ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu na pozemku je jediným putativním titulem souhlas
Jihomoravského krajského výboru Českého svazu bytových družstev ze dne 30. května 1975. Jeho obsahem je souhlas uvedeného krajského výboru udělený II. Stavebnímu bytovému družstvu pracovníků ZKL B. ke sloučení se Stavebním bytovým družstvem NOVÝ DOMOV ke dni 30. června 1975 s pokynem, že k uvedenému dnu má
II. Stavební bytové družstvo předat mimo jiné žalobci svůj bytový fond specifikovaný jako „20 bytových jednotek Š., 8 bytových jednotek K., 8 bytových jednotek Š., 7 bytových jednotek V., 21 bytových jednotek V., 12 bytových jednotek L., 36 bytových jednotek D., 16 bytových jednotek D., 10 bytových jednotek S., 12 bytových jednotek S., 9 bytových jednotek (rozestavěno) Č. Jestliže v uvedeném souhlasu není jakákoliv zmínka týkající se pozemků, tím méně o spoluvlastnickém podílu na jednom konkrétním pozemku z hlediska jeho převodu či nabytí, nemůže tento souhlas jako putativní titul založit z objektivního hlediska nahlíženou oprávněnou držbu žalobce, která by mohla vést k vydržení. Důvodnost dovolání nemůže založit ani poukaz dovolatele jednak na otázku vyvlastnění 2/3 předmětného pozemku původním spoluvlastníkům a jednak na uzavření kupní smlouvy k 1/3 tohoto sporného pozemku. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne
25. května 2007, č. j.
26 Co 346/2005-110, jímž zrušil vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně, zavázal soud prvního stupně závazným právním názorem potud, že kupní smlouva je neplatná a rozhodnutí o vyvlastnění nenabylo právní moci, důsledkem čehož je skutečnost, že uvedené tituly nemohou představovat platné právní titulu pro nabytí vlastnického práva. Soud prvního stupně v dalším řízení z uvedeného závazného právního vycházel a dospěl k závěru o důvodnosti žaloby na základě vydržení vlastnického práva žalobcem. V průběhu odvolacího řízení dovolatel vůči uvedenému postupu a právním názorům nevyslovil žádný nesouhlas, naopak ve vyjádření k odvolání žalovaných ze dne 25.
dubna 2008 vyjádřil souhlas s nabytím vlastnického práva vydržením, výslovně v odvolacím řízení navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně správné potvrzeno. Nelze proto vytýkat odvolacímu soudu, jestliže se ve svém rozhodnutí již otázkami vyvlastnění a uvedené kupní smlouvy nezabýval. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12 a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 7484). Dovolatel v odvolacím řízení s uvedeným závěrem ohledně neplatnosti kupní smlouvy a vyvlastnění nijak nepolemizoval, a proto odvolací soud neměl důvod se touto otázkou zabývat (k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněných na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Rozsudek odvolacího soudu je tedy v dovoláním napadeném výroku pod bodem II. správný a uplatněné dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3) o. s. ř. nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II., k nimž dovolací soud přihlíží bez návrhu, nebyly dovolací soudem zjištěny. Dovolání bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a procesně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst.1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. ). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. listopadu 2011 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu