22 Cdo 2507/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: 1)
M. K., 2) J. K., obou zastoupených JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem
se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, proti žalovanému J. Š.,
zastoupenému JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo
náměstí 19, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod
sp. zn. 8 C 81/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 29. března 2011, č. j. 20 Co 10/2011-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud v Náchodě (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
října 2010, č. j. 8 C 81/2010-106, zamítl žalobu na zřízení věcného břemene
práva chůze a jízdy po pozemku parc. č. 627/3, trvalý travní porost, a to ve
prospěch každého vlastníka stavby č. p. 93, nacházející se na pozemku parc. č.
st. 149, v katastrálním území B., obci M. (výrok I. rozsudku). Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 29. března 2011, č. j. 20 Co 10/2011-171, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost spatřují v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňují
přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Otázkou zásadního právního významu má být podle názoru
dovolatelů posouzení, zda „může být důvodem k zamítnutí návrhu na zřízení
věcného břemene jízdy situace, kdy je sice zajištěn příjezd motorovým vozidlem
k hranici pozemku, jež by mohl být věcným břemenem jízdy zatížen, avšak toto
vozidlo nelze na hranici pozemku ani po přechodnou dobu ponechat, přičemž
nejbližší místo, kde tak lze bezpečně a v souladu s právními předpisy učinit,
je zcela mimo obvyklou vzdálenost staveb od místa příjezdu k nim“. Dále
spatřují zásadní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky, ,,zda lze
lesní cestu, jež je po většinu roku z klimatických důvodů nesjízdná i
neschůdná, považovat za jiný přístup vlastníka ke stavbě ve smyslu ustanovení §
151o odst. 3 občanského zákoníku, vylučující možnost zřídit věcné břemeno cesty
po přilehlém pozemku“.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. března 2011,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Obsah rozsudků soudů, obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou
účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně
pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,
implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS
414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Žalobci vymezili následující právní otázky, které podle jejich přesvědčení
zakládají zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu:
a) zda může být důvodem k zamítnutí návrhu na zřízení věcného břemene jízdy
situace, kdy je sice zajištěn příjezd motorovým vozidlem k hranici pozemku, jež
by měl být věcným břemenem jízdy zatížen, avšak toto vozidlo nelze na hranici
pozemku ani po přechodnou dobu ponechat, přičemž nejbližší místo, kde tak lze
bezpečně a v souladu s právními předpisy učinit, je zcela mimo obvyklou
vzdálenost staveb od místa příjezdu k nim,
b) zda lze lesní cestu, jež je po většinu roku z klimatických důvodů nesjízdná
i neschůdná, považovat za jiný přístup vlastníka ke stavbě ve smyslu ustanovení
§ 151o odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), vylučující
možnost zřídit věcné břemeno cesty po přilehlém pozemku.
V předmětné věci se žalobci domáhali zřízení věcného břemene průchodu a
průjezdu přes pozemek žalovaného pro zajištění přístupu ke své stavbě v režimu
ustanovení § 151o odst. 3 obč. zák.
Prostřednictvím výše uvedených právních otázek zpochybňují dovolatelé
závěr nalézacích soudů, že nejsou splněny podmínky pro zřízení věcného břemene
práva jízdy.
Zásadní právní význam napadeného rozsudku však těmito otázkami není
založen.
Dovolací soud vychází ze závěrů ustálené judikatury potud, že spočívá-
li totiž rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním
zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna
podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1588/2012,
uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Nalézací soudy zamítly žalobu na zřízení práva jízdy z následujících
důvodů: 1) žalobci mají ke svému domu zajištěn příjezd automobilem po pozemku
parc. č. 1018 (lesní cestou), neboť na tomto pozemku se nachází účelová
komunikace; 2) příjezd k domu žalobců č. p. 93 přes pozemek žalovaného parc. č.
627/3 je zakázán stavebním povolením vydaným správním orgánem, 3) zřízení práva
jízdy vylučuje nesouhlas vyplývající ze Správy Chráněné krajinné oblasti
Broumovsko, protože pozemek žalovaného se nachází v chráněné krajinné oblasti,
4) průjezd přes pozemek žalovaného není možný s ohledem na technický stav
mostku, po kterém se na pozemek vjíždí, neboť stávající stav mostku zcela
vylučuje automobilový provoz a právo jízdy by z tohoto důvodu nebylo
realizovatelné.
Dovolatelé prostřednictvím právní otázky vymezené sub b) polemizují
toliko s důvodem č. 1), pro který nalézací soudy shledaly žalobu nedůvodnou.
Ostatní důvody, které vedly k zamítnutí žaloby, touto právní otázky zpochybněny
nejsou, a zásadní právní význam uvedené právní otázky tak není dán.
Právní otázka uvedená sub a) nezakládá zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí již proto, že jejím prostřednictvím není zpochybněn žádný z výše
uvedených důvodů, které vedly k zamítnutí žaloby, a na jejím řešení není
rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k požadavku na zřízení práva jízdy
založeno.
Nadto zde dovolací soud vychází ze závěru, že v občanském soudním
řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost
účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím
řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v
odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím
řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Jestliže tedy žalobci
v odvolacím řízení námitku uvedenou sub a) neuplatnili a jestliže se tudíž
odvolací soud touto otázkou konkrétně nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí
spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestli s touto námitkou
přicházejí žalobci až v dovolání.
Námitka, že na hranici pozemku nelze vozidlo ani po přechodnou dobu
ponechat, přičemž nejbližší místo, kde tak lze učinit, je zcela mimo obvyklou
vzdálenost staveb od místa příjezdu k nim, je tak v dovolacím řízení námitkou
novou, k níž dovolací soud ostatně nemohl přihlédnout s odkazem na ustanovení §
241a odst. 4 o. s. ř., podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti
nebo důkazy ve věci samé.
Požadavek na zřízení práva chůze přes pozemek žalobce nalézací soudy
zamítly s poukazem na skutečnost, na pozemku žalovaného se nachází veřejně
přístupná účelová komunikace, prostřednictvím které mají žalobci zajištěn
přístup ke své stavbě. Takový závěr je v souladu s obsahem rozsudku Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006,
uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz, kde vyložil, že existence
účelové komunikace na přilehlém pozemku je překážkou pro zřízení práva nezbytné
cesty. Důsledkem zjištění takové skutečnosti je zamítnutí žaloby (k uvedeným
závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 9. února 2012, sp.
zn. 22 Cdo 1943/2010, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz).
V dovolání žalobci namítají, že se nalézací soudy dostatečně
nezabývaly povahou části pozemku, která představuje podle závěrů nalézacích
soudů účelovou komunikaci.
I zde ovšem platí výše uvedený závěr, že i když v odvolacím řízení lze
rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání
uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení
neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném
právním posouzení věci. Uvedenou dovolací námitku však žalobci v odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně neuplatnili, a odvolacímu soudu proto nelze
vytýkat, že se touto otázkou výslovně nezabýval.
Podstata uvedené námitky ostatně spočívá v tom, že vůbec nemůže jít o
veřejně přístupnou účelovou komunikaci, pro niž je typické umožnění dopravního
spojení vozidly a chodci, jen proto, že dopravní spojení vozidly není možné z
toho důvodu, že žalovaný komunikaci pro vozidla „zahradil závorou“. Takový
závěr je však polemikou se skutkovým zjištěním nalézacích soudů, podle kterého
naopak sloupek bránící vjezdu vozidel se již na hranici pozemku žalovaného
parc. č. 627/3 nenachází. Ani zde tak zásadní právní význam rozsudku odvolacího
soudu není dán.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšnému
žalovanému v dovolacím řízení náklady, na jejich náhradu by měl nárok,
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu