22 Cdo 1588/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka
Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. K., bytem v Ž., proti žalovanému F. K.,
bytem v P., zastoupenému JUDr. Michalem Marčišinem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Gočárova třída 1013, o vypořádání společného jmění manželů, k
návrhu na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C
401/2002, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 15. prosince 2011, č. j. 23 Co 527/2011-497, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 30. června 2006, č. j. 8 C 401/2002-226, vypořádal společné jmění
účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal ,,podíl člena na
majetku Bytového družstva JARO 99, s nímž je spojeno právo nájmu k bytu v domě
v P.“ (dále jen ,,předmětný byt“). Žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni
vypořádací podíl ve výši 445.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že členem Bytového družstva JARO
99 byl jak žalovaný, tak i žalobkyně, neboť jim na základě nájemní smlouvy
uzavřené s tímto bytovým družstvem vznikl společný nájem bytu podle § 703 a
násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a je tedy třeba v řízení o
vypořádání společného jmění manželů vypořádat podíl člena na majetku bytového
družstva. Konstatoval, že právo společného nájmu družstevního bytu podle § 703
odst. 2 obč. zák. žalobkyni nezaniklo na základě § 708 obč. zák. ve spojení s §
707 odst. 1 obč. zák. opuštěním společné domácnosti, neboť v řízení nebylo
prokázáno, že by žalobkyně společnou domácnost opustila. Skutečnost, že spolu
účastníci již nevedli společnou domácnost, nelze považovat za opuštění společné
domácnosti žalobkyní. Navíc i z výpovědí svědků vyplynulo, že se žalobkyně po
čase na určitou dobu do bytu vrátila a zanechala v něm část svých věcí. Rozsudek nabyl právní moci dne 10. srpna 2006. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný u Okresního
soudu v Pardubicích dne 14. 7. 2009 ,,žalobu na obnovu řízení a pro
zmatečnost“. Důvod obnovy spatřoval v tom, že obdržel rozhodnutí Magistrátu
města Pardubic ze dne 2. dubna 2009, č. j. OSA/EO/SŘ-75/Ho/09/5, kterým byl
zrušen údaj o místě trvalého pobytu žalobkyně a v němž bylo uvedeno, že
žalobkyně předmětný byt od roku 1999 neužívá a nesvědčí jí v současné době k
tomuto bytu žádné užívací právo. Soud prvního stupně podání žalovaného
usnesením ze dne 21. srpna 2009, č. j. 8 C 401/2002-359, odmítl s tím, že
žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost byla podána opožděně. Žalovaný
se proti tomuto usnesení odvolal a v průběhu odvolacího řízení jeho zástupce
objasnil, že učiněné podání žalovaného je třeba hodnotit pouze jako žalobu na
obnovu řízení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“)
usnesením ze dne 11. března 2010, č. j. 23 Co 579/2009-411, usnesení okresního
soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně
nesprávně posoudil běh lhůt k podání žaloby na obnovu a nenařídil jednání k
prokázání uplynutí subjektivní lhůt k podání žaloby na obnovu. Následně po nařízeném jednání soud prvního stupně usnesením ze dne 25. května 2011, č. j. 8 C 401/2002-466, žalobu žalovaného na povolení obnovy
zamítl protože, že podle jeho názoru uplynula tříměsíční subjektivní lhůta k
jejímu podání. I kdyby byla žaloba na obnovu řízení podána včas, na věci by to
nic nezměnilo, protože rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 2. dubna
2009, č. j. OSA/EO/SŘ-75/Ho/09/5, o které opírá žalovaný svůj návrh, pouze
obsahuje informativní údaj o změně místa trvalého pobytu žalobkyně a není s ním
spojeno žádné právo ve vztahu ke společnému nájmu bytu. Navíc mezi účastníky
byl vydán rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. listopadu 2007, č. j. 8 C
322/2007-33, na základě kterého se stal žalovaný výlučným nájemcem bytu a
členem družstva, čímž bylo vypořádáno právo společného nájmu k předmětnému
bytu.
Návrh žalovaného by tak mohl být důvodným jedině tehdy, pokud by dosáhl
obnovy řízení v posledně uvedené věci, tj. v řízení o zrušení práva společného
nájmu družstevního bytu a společného členství v bytovém družstvu. Odvolací soud k odvolání žalovaného usnesením ze dne 15. prosince 2011,
č. j. 23 Co 527/2011-497, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné
potvrdil. Odvolací soud uvedl, že se žalovaný nemůže domáhat posuzování počátku
běhu subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení ode dne, kdy mohl důvod
obnovy uplatnit, protože tato subjektivní lhůta se váže jen k důvodu obnovy
stanovenému v § 228 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), který však v řízení nepřipadá v úvahu. Odvolací soud souhlasil s názorem
soudu prvního stupně, že žalovaný by nemohl nově navrhovaným důkazem pro sebe
docílit příznivějšího rozhodnutí ve věci, protože soud rozhodující o vypořádání
společného jmění manželů je při vypořádání majetkové hodnoty představované
členským podílem v družstvu vázán rozhodnutím o zrušení společného nájmu bytu a
členství v družstvu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost na základě
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Má za to,
že žalobu na obnovu řízení podal včas. Namítl, že soudy stanovily počátek běhu
lhůty k podání žaloby na obnovu řízení nesprávně. Domnívá se, že počátek běhu
subjektivní lhůty, ode dne, kdy mohl důvod obnovy uplatnit“ soudy posoudily
špatně, když převzetí zásilky připadalo na sobotu 11. 4. 2009 a poprvé mohl své
právo uplatnit až 18. 4. 2009, protože byl v té době na služební cestě, čímž mu
tato subjektivní lhůta měla zůstat zachována. Žalovaný navrhl, aby dovolací
soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž
bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jsou obsaženy v ustanovení § 238
odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a v § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu
řízení [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo
rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v
rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení po právní stránce zásadní význam [§ 238
odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží [238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z
toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2
a § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího
soudu v rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení po právní stránce zásadní význam
skutečně má. Po přezkoumání napadeného usnesení, které provedl bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není
přípustné. Podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může účastník napadnout
žalobou na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým
bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy,
které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně
nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a o. s. ř. též před
odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. může účastník napadnout
žalobou na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým
bylo rozhodnuto ve věci samé, lze-li provést důkazy, které nemohly být
provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek
uvedených v ustanovení § 205a a 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud
mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 233 odst. 1 o. s. ř. žaloba na obnovu řízení musí být podána
ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o
důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit. Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn.
29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud
dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). V projednávané věci je důvodem obnovy řízení uplatňovaným žalovaným
rozhodnutí Magistrátu města Pardubice ze dne 2. dubna 2009, č. j. OSA/EO/SŘ-75/
Ho/09/5, ze kterého vyplývá, že byl zrušen trvalý pobyt žalobkyně v předmětném
bytě, a z něhož rovněž vyplývá, že správní orgán má za prokázané, že žalobkyně
daný byt od roku 1999 neužívala. Dovolatel však v průběhu řízení ani neuvedl,
jakým způsobem by se vydání tohoto rozhodnutí mohlo promítnout do řešené věci,
resp. jak by mu mohlo přivodit příznivější rozhodnutí. Dovolatel pouze
zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů o tom, že mu byla zásilka
obsahující uvedené rozhodnutí doručena a nesouhlasí s jejich závěrem o uplynutí
subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu. Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního
významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se
nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být
dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Nejvyšší soud dodává, že i kdyby byl závěr odvolacího soudu o počátku běhu
subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení nesprávný, ani tehdy by
dovolání nebylo přípustné. Spočívá-li totiž rozhodnutí, kterým odvolací soud
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z
nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z
těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z
těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí ve věci samé (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn.
29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V předmětné věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu jak na řešení
otázky, zda dovolateli uplynula subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu
řízení, tak i otázky, zda by dovolatelem uplatňovaný důvod obnovy mohl mít v
obnoveném řízení za následek příznivější výsledek řízení pro dovolatele. V obou
případech odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba žalobu zamítnout. Zatímco s prvním z důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby dovolatel v dovolání
polemizuje a napadá správnost závěrů přijatých nalézacími soudy, ve vztahu k
druhému důvodu, pro který odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu
prvního stupně, správnost závěrů nalézacích soudů žádným způsobem
nezpochybňuje. Ostatně v daném směru jsou závěry nalézacích soudů v souladu s
judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 782/2008,
uveřejněném v časopise Právní rozhledy, ročník 2010, č. 14, str. 521–523,
vyložil, že pokud ve sporu vedeném podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák. bylo návrhu jednoho z bývalých manželů na zrušení jejich společného členství v
bytovém družstvu vyhověno, nelze v řízení o vypořádání jejich společného jmění
dospět k závěru, že členský podíl v družstvu do tohoto jmění nikdy nepatřil,
čehož se patrně dovolatel snaží docílit. Uvedené rozhodnutí zdůraznilo, že
řešení otázky, zda účastníkům nabytím členského podílu v bytovém družstvu
vzniklo společné členství, zakládající právo na vypořádání tohoto podílu v
rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů zásadním způsobem závisí na
rozhodnutí soudu, jež bylo učiněno ve sporu účastníků o zrušení společného
nájmu družstevního bytu a určení dalšího nájemce a výlučného člena družstva ve
smyslu § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák. Takovým rozhodnutím, kterým bylo mimo
jiné určeno, který z účastníků se stává výlučným členem družstva (a tedy i tím,
kdo nabývá členská práva a povinnosti – členský podíl), a jež nabylo právní
moci, jsou podle § 159a odst. 4 o. s. ř. vázáni nejen účastníci řízení, ale
také soud rozhodující o vypořádání hodnoty sporného členského podílu v řízení o
vypořádání společného jmění manželů (srovnej též důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněného na webových
stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz). Dovolatelem uplatňovaný důvod obnovy (důkaz rozhodnutím Magistrátu města
Pardubic ze dne 2. dubna 2009, č. j. OSA/EO/SŘ-75/Ho/09/5) by mu tak nemohl ve
věci přivodit příznivější rozhodnutí podle § 228 odst. 1 o. s. ř., neboť v
obnoveném řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze takto zpochybnit
otázku společného nájmu družstevního bytu a členství v bytovém družstvu a soud
prvního stupně by byl rozhodnutím o vypořádání společného nájmu družstevního
bytu a členství v bytovém družstvu rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. listopadu 2007, č. j. 8 C 322/2007-33, který nabyl právní moci dne 5. června
2008, vázán. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je
podle § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalobkyni v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.