22 Cdo 1943/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) V.
G., bytem v P., b) H. G., bytem v P., zastoupených JUDr. Alenou Drulákovou,
advokátkou se sídlem v Berouně, Kostelní 7, proti žalovaným: 1) M. V., bytem v
B., 2) A. V., bytem v B., zastoupeným JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou se
sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44, o zřízení práva věcného břemene, vedené u
Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 111/2001, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Praze dne 21. ledna 2010, č. j. 24 Co 548/2009-166,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným
oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 3.645,- Kč
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaných JUDr.
Zdeňky Mužíkové.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8.
září 2009, č. j. 7 C 111/2001-138, zamítl žalobu na „zřízení věcného břemene
cesty přes pozemek v k. ú. V. ve prospěch vlastníků rekreační chaty na stavební
parcele (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.
rozsudku).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze
dne 21. ledna 2010, č. j. 24 Co 548/2009-166, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 14 680 Kč (výrok I.
rozsudku), „jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II.
potvrdil“ (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok III. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání a uplatnili dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Protože odvolací soud poučil žalobce o přípustnosti dovolání, zabýval se
dovolací soud nejprve posouzením přípustnosti dovolání.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání není založena prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože rozsudek odvolacího soudu není ve vztahu k rozsudku soudu prvního
stupně měnícím. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. předpokládá, že o věci rozhodl soud prvního stupně rozsudkem, tento
rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, o věci znovu rozhodl soud prvního stupně rozsudkem, soud
prvního stupně pozdějším rozsudkem o věci rozhodl jinak než ve svém dřívějším
rozsudku, důvodem, proč soud prvního stupně rozhodl ve svém pozdějším rozsudku
jinak (odlišně), byla skutečnost, že soud prvního stupně byl vázán právním
názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušujícím rozhodnutí a odvolací soud
pozdější rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Pozdější rozsudek soudu prvního stupně je jiný (odlišný) než jeho dřívější
rozsudek tehdy, vymezil-li soud práva a povinnosti účastníků při rozhodování o
stejném předmětu řízení (o stejném nároku) jinak než ve svém předchozím
rozsudku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dále je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak (odlišně)
jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve
zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí
věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl
povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že
tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho
rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí
ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při
rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek
soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem
obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným
rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Uložil-li odvolací
soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést ke zjištění
skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu
posouzení věci, nebo odstranit vady řízení, které mohly mít vliv na věcnou
správnost rozhodnutí, nelze rovněž hovořit o tom, že by jeho právní názor byl
určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Takový „právní
názor“ obsahuje jen pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, a v
posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje. Podle § 237 odst. 1 písm. b) není dovolání přípustné tehdy, jestliže právní
názor, jímž byl odvolací soud, případně i soud prvního stupně, při vydání
nového (obsahově odlišného) rozhodnutí ve věci samé vázán, byl obsažen v
kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo v kasačním nálezu Ústavního soudu. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dána není. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 7 C 111/2001-81,
žalobě vyhověl. Odvolací soud rozsudkem ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 24 Co
385/2005-117, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Nejvyšší
soud České republiky rozsudkem ze dne 29. ledna 2009, č. j. 22 Cdo 1601/2006,
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem
kasačního rozhodnutí byla výhradně nutnost postupu podle § 43 o. s. ř. při
odstranění vady žaloby spočívající v rozporu mezi vylíčenými rozhodujícími
skutečnostmi a žalobním návrhem, neboť žalobci v rámci vylíčení rozhodujících
skutečností tvrdili, že nemají přístup ke své chatě, žalobním návrhem se však
domáhali zřízení věcného břemene ve prospěch jejich pozemku. Jiný závazný názor
dovolací soud nevyslovil, pouze nad rámec odůvodnění naznačil existenci
judikatury vážící se k posouzení splnění podmínek pro zřízení práva nezbytné
cesty, jestliže je přístup ke stavbě zajištěn prostřednictvím účelové
komunikace nacházející se na přilehlém pozemku. Odvolací soud následně
usnesením ze dne 23. dubna 2009, č. j. 24 Co 385/2005-127, rozsudek soudu
prvního stupně zrušil z důvodů, pro které bylo jeho rozhodnutí zrušeno
dovolacím soudem. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud ve vztahu k soudu prvního stupně žádný
závazný právní názor nezaujal a následné odlišné rozhodnutí soudu prvního
stupně oproti jeho prvnímu rozhodnutí není důsledkem vázanosti právním názorem
odvolacího soudu. Nadto, dovolací soud v usnesení ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
2010, pod pořadovým č. 69, vyložil, že nenapadá-li dovolatel správnost právního
názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo
prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k
dalšímu řízení, přičemž tento právní názor vedl soud prvního stupně k tomu, aby
v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím zrušeném rozhodnutí, může být
o přípustnosti dovolání proti tentokrát potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé uvažováno jen z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. I z
toho je zřejmé, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. nemůže být dána, když navíc odstranění rozporu mezi vylíčenými skutečnostmi a
žalobním návrhem bylo prvotním předpokladem pro to, aby se vůbec soudy mohly
zabývat žalobou žalobců z věcného hlediska. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není založena
ani nesprávným poučením poskytnutým účastníkům odvolacím soudem o tom, že
dovolání je přípustné bez dalšího. Jestliže totiž bylo dovolateli poskytnuto
nesprávné poučení o dovolání, má to vliv na délky lhůty k podání dovolání,
nikoliv na přípustnost dovolání (k tomu srovnej § 240 o. s. ř.). Dovolání by tak mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení
s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise
Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29,
2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání
určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím
soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se
ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou otázku, která by z rozhodnutí
odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání
není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního
právního významu.
Nalézací soudy vyšly ze závěrů, že podmínky pro zřízení práva nezbytné cesty
nejsou v daném případě splněny, protože pozemky, ve vztahu k nimž se žalobci
zřízení věcného břemene domáhali, mají charakter účelové komunikace ve smyslu §
7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a tento právní názor
v odůvodněních svých rozhodnutí podrobně vyložily. Dovolací námitka se omezuje na pouhé konstatování, že tyto pozemky „nesplňují
znaky veřejné účelové komunikace“ bez jakékoliv další argumentace a polemiky se
závěry nalézacích soudů. Dovolací námitka v takto obecné poloze neumožňuje
věcný přezkum závěrů nalézacích soudů, neboť ve smyslu § 242 odst. 3 věta první
o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Tato vázanost se projevuje především v tom, jak byl uplatněný
dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých konkrétních okolnostech dovolatel spatřuje
jeho naplnění. Lze-li snad podle obsahu dovolání usuzovat na to, že dovolatelé spatřují
naplnění dovolacího důvodu v jimi tvrzené skutečnosti, že se na předmětných
pozemcích nacházejí překážky, které fyzicky brání v přístupu žalobců k jejich
stavbě, jde svou povahou o zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu v
režimu dovolacího důvodu spadajícího pod § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž – jak
vyplývá výslovně z § 237 odst. 3 o. s. ř. – přípustnost dovolání v režimu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Ostatně dovolací soud již ve
zmiňovaném rozhodnutí ze dne 29. ledna 2009, č. j. 22 Cdo 1601/2006-121,
instruktivně vyložil nástroje obrany v takových případech, které vyplývají z
ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. Dovolací argumentace žalobců je
ostatně v daném směru rozporná, neboť se domáhají zřízení věcného břemene práva
cesty a současně v dovolání tvrdí, že takové právo přes uvedené pozemky nelze
realizovat pro existenci fyzických překážek na těchto pozemcích se
nacházejících. Není tedy ani zřejmé, jakým způsobem mají za to, že by ke
zřízení práva nezbytné cesty mělo dojít, když odvolatelé v tomto směru žádnou
argumentaci neuvádí. Dovolatelé v dovolání dále namítali, že závěr soudů ve směru, že v daném
případě na předmětných pozemcích o účelovou komunikaci jde, měl vést k
zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a postoupení věci správnímu
orgánu. Uvedenou námitkou tak dovolatelé tvrdí, že ve věci rozhodoval orgán,
jehož pravomoc k projednání a rozhodnutí věci nebyla dána. Uvedenou námitkou dovolatelé vystihují tzv. zmatečnostní důvod (zákonný důvod
pro podání žaloby pro zmatečnost) ve smyslu § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
který však není způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srovnej: Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1918 nebo usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. srpna 2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, 2003, pod pořadovým č. 32). Nad rámec dovolací soud dodává, že tato námitka není důvodná. I zde dovolací soud odkazuje na rozhodnutí vydané v této věci ze dne 29. ledna
2009, č. j.
22 Cdo 1601/2006-121, kde vyložil, že existence účelové komunikace
na přilehlém pozemku je překážkou pro zřízení práva nezbytné cesty. Důsledkem
zjištění takové skutečnosti je zamítnutí žaloby a nikoliv zastavení řízení pro
nedostatek pravomoci soudu. Pro posouzení pravomoci je podstatný požadavek na
zřízení práva nezbytné cesty, který se opírá o § 151o odst. 3 obč. zák., má
tudíž soukromoprávní povahu a bez jakýchkoliv pochybnosti zakládá pravomoc
soudu (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) bez ohledu na to, že nedůvodnost takového
žalobního požadavku může být dána i tím, že se na přilehlém pozemku nachází
účelová komunikace jakožto institut práva veřejného. Tím, že dovolatelé směřovali dovolání výslovně do „všech“ jeho výroků, napadli
i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o
náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2003). Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaní mají právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za
zastoupení advokátem v částce 2.437,50 Kč [odměna z částky určené podle § 1
odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 7 písm. f), (po snížení ve smyslu
§ 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 %
podle § 18 odst. 1 vyhlášky a zvýšení o 30 % za zastupování více osob podle §
19a vyhlášky)], přičemž žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši
600,- Kč (300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření každého z žalovaných
k dovolání žalobců) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tj. celkem 3.037,50 Kč. Žalovaným dále náleží náhrada za
daň z přidané hodnoty 20 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 607,50,- Kč, a
celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaných tak činí 3.645 Kč. Dovolací soud proto uložil povinnost žalobcům společně a nerozdílně nahradit
žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši
3.645 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně
žalovaných JUDr. Zdeňky Mužíkové (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2
o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce. V Brně dne 9. února 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D. předseda senátu