ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyň a) A. K. a b)
I. H., obou zastoupených JUDr. Renatou Volnou, advokátkou, se sídlem Brno,
Pellicova 25, proti žalovaným 1) JUDr. E. R., zastoupené JUDr. Zorou
Antonyovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Praha 4, Zelený pruh 95/97, a 2)
CONTRACT REAL, s. r. o., IČO 262 40 203, se sídlem Brno, Šámalova 21, o
816.626,- Kč s příslušenstvím a 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 128/2003, o dovolání žalované 1) proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2012, č.j. 44 Co
240/2011-328, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení
žalobkyni a) částku 11.573,- Kč a žalobkyni b) částku 9.172,- Kč k rukám JUDr.
Renaty Volné, advokátky, se sídlem Brno, Pellicova 25, do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Žalobkyně a) se původně domáhala zaplacení 976.933,- Kč s příslušenstvím a
žalobkyně b) 200.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé v
důsledku jednání žalované 2), která jim jako zprostředkovatel nabídla ke koupi
nemovitost, ačkoliv dispozice s ní byla vyloučena z důvodu nařízení exekuce.
Odpovědnost žalované 1) dovozovala z porušení povinnosti advokáta při výkonu
advokacie a z porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., neboť
žalovaná 1) sepsala návrh smlouvy o smlouvě budoucí kupní, podle níž žalobkyně
plnily, přestože byla informována o nařízené exekuci, a žalobkyně na tuto
skutečnost nijak neupozornila.
Městský soud v Brně částečným rozsudkem ze dne 30. 4. 2007, č.j. 32 C
128/2003-160, uložil žalované 2) zaplatit žalobkyni a) 103.950,- Kč s
příslušenstvím (představující zaplacenou provizi za zprostředkování) a ve
zbytku žalobu proti žalovaným 1) a 2) zamítl. Rozsudek byl v zamítavém výroku
zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2009, č.j. 44 Co
328/2007-196; ve zbylé části nabyl právní moci.
Městský soud v Brně poté částečným rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, č.j. 32 C
128/2003-254, žalobu opět zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobkyně jako budoucí kupující uzavřely dne 12. 12. 2002 s
budoucí prodávající E. K. [žalovaná 3), která v průběhu řízení zemřela a vůči
níž bylo řízení přerušeno do skončení dědického řízení] smlouvu o budoucí kupní
smlouvě k nemovitostem ve smlouvě specifikovaným (dále jen „smlouva o smlouvě
budoucí“) a poskytly na jejím základě E. K. peněžité plnění, když předtím
žalobkyně a) jako zájemce o koupi nemovitosti složila u žalované 2) zálohu s
tím, že bude použita na úhradu provize žalované 2). Z důvodu exekuce nařízené
na předmětné nemovitosti však k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Na straně
žalované 1) soud neshledal porušení povinností advokáta při výkonu advokacie,
neboť smlouva o smlouvě budoucí obsahovala prohlášení E. K., že „usnesení
Okresního soudu Brno – venkov o nařízení exekuce bylo zrušeno“ a advokát nenese
odpovědnost za prohlášení jedné ze smluvních stran; současně konstatoval, že
postup žalované 1) lze označit za obezřetný, a proto vyhovující požadavku
ustanovení § 415 obč. zák., když do smlouvy o budoucí smlouvě k otázce exekuce
uvedla toliko citované prohlášení budoucí prodávající a současně do smlouvy
uvedla možnost žalobkyň domáhat se náhrady škody pro případ jeho nepravdivosti. Žalovaná 2) jako realitní kancelář sice měla vědět, že nařízená exekuce
vylučuje prodej nemovitosti, ale pokud vypracování smlouvy o budoucí smlouvě
zadala advokátce, která do smlouvy zahrnula výše citované prohlášení, dostála
obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. K odvolání obou žalobkyň Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č.j. 44 Co 240/2011-328, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným
společně a nerozdílně uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) 816.626,- Kč s
příslušenstvím a žalobkyni b) 200.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že v rozsahu
plnění poskytnutého žalobkyním z likvidace dědictví po E. K. [žalované 3)]
povinnost obou žalovaných zaniká, potvrdil jej, pokud jím byla ve vztahu k
žalobkyni a) zamítnuta žaloba ohledně 56.357,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval
dokazování výslechem žalobkyně a) a svědkyně T. a dospěl k závěru, že mezi
žalobkyněmi a žalovanou 2) byla ústně uzavřena zprostředkovatelská smlouva ve
smyslu ustanovení § 774 a násl. obč. zák. Jelikož v řízení nebylo sporu o tom,
že žalovaná 1) poskytovala žalované 2) při výkonu její činnosti na trhu s
realitami pravidelně právní (advokátní) služby, byla při sepisování žalovanou
2) objednané smlouvy o budoucí smlouvě povinna dbát práv a zájmů žalobkyň jako
oprávněných ze zprostředkovatelského vztahu.
Žalovaná 1) vzhledem ke zjištěným
skutečnostem (v době přípravy smlouvy o smlouvě budoucí byla informována o
nařízené exekuci, byla seznámena s listinami, které měly dokládat tvrzené
„zrušení exekuce“, ve skutečnosti je však nedokládaly, věděla, že má dojít k
předání značné finanční částky bez jakéhokoli zajištění) si musela být vědoma
rizik spojených s nařízením exekuce ve vztahu k možnosti uzavřít platně kupní
smlouvu, stejně jako „problematičnosti“ prohlášení E. K. Pokud žalobkyním
neposkytla potřebné informace, porušila povinnosti advokáta podle § 16 zákona o
advokacii. V jednání žalované 2), která nabídla žalobkyním zprostředkování
koupě nemovitosti zatížené nařízenou exekucí, přičemž jednání dospěla až do
fáze uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, aniž by žalobkyně informovala o
důsledcích uvedené skutečnosti, porušila ustanovení § 477 (správně mělo být §
777) obč. zák., jakož i ustanovení § 415 obč. zák. V příčinné souvislosti s
porušením povinností oběma žalovanými pak vznikla žalobkyním majetková újma
spočívající ve vyplacení záloh na kupní cenu, a zbytečných nákladů v podobě
vodného, stočného, plateb za plyn, pojištění a bankovní úvěr. Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku a výroku o povinnosti k náhradě
nákladů řízení žalobkyním napadla žalovaná 1) dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) a opodstatněnost shledává v naplnění všech zákonných dovolacích
důvodů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za překvapivé, jelikož
výrazně odlišný právní názor odvolacího soudu nemá oporu ve skutkových
zjištěních. Odvolacímu soudu vytýká, že ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. účastníky o svém právním názoru nepoučil a neumožnil jim zaujmout k němu
stanovisko a dále že zcela přehodnotil skutkový závěr soudu prvního stupně,
zopakoval však pouze některé důkazy (výslech žalobkyně a svědkyně). Namítá, že
ve vztahu k žalobkyním nemohla porušit § 16 zákona o advokacii, neboť jejím
klientem byla pouze žalovaná 2), nikoli žalobkyně. Neporušila ani obecnou
prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., když žalovanou 2)
byla pouze pověřena vyhotovením smlouvy, jejíž obsah, do něhož nebyla oprávněna
zasahovat, byl dohodnut mezi účastníky. Zdůraznila, že smlouva o budoucí kupní
smlouvě ohledně nemovitosti, na níž vázne exekuce, je platná, neboť její plnění
je v budoucnu možné a jde o institut v praxi běžně užívaný s tím, že po
uzavření budoucí smlouvy bývá kupní cena složena jako jistota na účet označený
exekutorem, čímž je generální inhibitorium prolomeno a následná kupní smlouva
není stižena neplatností. Dovolatelka smluvní strany poučila o důsledcích
nařízené exekuce i případné nepravdivosti prohlášení budoucí prodávající stran
zrušení exekuce. Toto prohlášení navíc nebylo nepravdivé, jelikož exekuce byla
skutečně následně zrušena, neboť byla nařízena na základě neexistujícího
právního titulu. Namítá, že mezi jejím jednáním a vznikem škody není příčinná
souvislost.
Poukazuje také na jednání žalobkyň, které přes poučení o nařízené
exekuci trvaly na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a předaly část kupní ceny
přímo E. K., čímž se významnou měrou spolupodílely na vzniku škody. Dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení a současně požádala o odklad jeho
vykonatelnosti. Podle názoru žalobkyň obsaženého v jejich vyjádření k dovolání nelze napadené
rozhodnutí odvolacího soudu považovat za překvapivé, neboť žalovaná 1) byla
seznámena s právním názorem zastávaným žalobkyněmi, jimž dal odvolací soud
zapravdu, a měla možnost na něj v průběhu řízení reagovat. Stejně tak namítají,
že ze strany odvolacího soudu nedošlo k přehodnocení skutkových závěrů, nýbrž
pouze k odlišnému právnímu posouzení. Dále uvádějí, že povinností žalované 1)
jako advokátky bylo odmítnout sepis smlouvy odporující svým obsahem zákonu
(smlouva o smlouvě budoucí byla dle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. ve
znění účinném ke dni 12. 12. 2002 neplatná) a poučit v tomto smyslu žalobkyně,
které se ve smyslu ustanovení § 35 obč. zák. staly jejími klientkami; pokud tak
žalovaná 1) neučinila, odpovídá za škodu vzniklou žalobkyním. Podle žalobkyň je
dána i příčinná souvislost, neboť pokud by dovolatelka nesepsala neplatnou
smlouvu, nedošlo by ke škodě. Žalobkyně popírají, že by je dovolatelka poučila
o rizicích, neboť kdyby tak učinila, smlouvu s rizikem, že přijdou o 1 milion
Kč, by nikdy neuzavřely. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. V dané věci nelze dovodit objektivní odpovědnost žalované 1) za škodu vzniklou
v souvislosti s výkonem advokacie, neboť žalobkyně nebyly (jak vyplývá z
provedených skutkových zjištění) jejími klientkami (viz § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Advokát však odpovídá za škodu způsobenou osobám,
které nejsou jeho klienty, podle § 420 obč. zák., ať již porušením povinností
vyplývajících ze zákona o advokacii, anebo porušením prevenční povinnosti podle
§ 415 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 25
Cdo 1457/2008). Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. je
porušení právní povinnosti (protiprávní jednání), vznik škody a existence
příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody; zavinění
škůdce se presumuje. Odpovědnost za škodu nastává při současném splnění všech
předpokladů.
Odvolací soud posuzoval odpovědnost obou žalovaných za škodu z hlediska obecné
úpravy vyplývající z § 420 obč. zák. a podrobně se zabýval splněním
jednotlivých předpokladů jejího vzniku u každé ze žalovaných, přičemž
protiprávní jednání žalované 1) spatřoval v porušení povinností podle § 16
zákona o advokacii. Závěr odvolacího soudu o porušení povinnosti žalované 1) spočívá na zjištění,
že žalovaná 1) sepsala smlouvu o smlouvě budoucí s vědomím, že nedojde-li k
podstatné změně okolností, tedy zastavení exekuce, nebude možné splnění závazku
z této smlouvy plynoucí (uzavření kupní smlouvy), o této skutečnosti žalobkyně
neinformovala, ani je nepoučila o právních důsledcích soudem nařízené exekuce
na majetek budoucí prodávající, byla seznámena s listinami, které měly dokládat
tvrzené „zrušení exekuce“, ve skutečnosti je však nedokládaly, a věděla, že má
dojít k předání značné finanční částky bez jakéhokoli zajištění. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že za situace, kdy podle zjištěného
skutkového stavu žalobkyně uzavřely se žalovanou 2) zprostředkovatelskou
smlouvu ve smyslu § 774 a násl. obč. zák., podle níž žalovaná 2) nejen
žalobkyním nabídla ke koupi konkrétní nemovitost, ale zavázala se zajistit i
jakýsi „právní servis“, tj. zejména předložit příslušné smluvní dokumenty, a
zajistila za tím účelem právní služby advokáta – žalované 1), odpovídá
požadavkům tzv. generální prevence, tzn. požadavkům na zachování míry
obezřetnosti v občanskoprávních vztazích nezbytné k předejití vzniku škody,
zajištění rozumné právní ochrany zájemce ze zprostředkovatelské smlouvy
(žalobkyň) ze strany advokáta. Povinnosti předcházet vzniku škody v
občanskoprávních vztazích se za daného stavu nelze zprostit odkazem na vágní
prohlášení budoucí prodávající v budoucí smlouvě, že „exekuce byla zrušena“,
zejména když žalované 1) vzhledem k její odborné erudici muselo být zřejmé, že
rozhodnutí o zrušení exekučního příkazu nemá z hlediska nařízené exekuce a s ní
spojeného generálního inhibitoria ve smyslu ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o smlouvě budoucí žádný
význam. Rovněž bez významu je okolnost, zda později ke „zrušení“ /zastavení/
exekuce došlo či nikoli. Na uvedeném závěru nic nemění okolnost, že uzavření
smlouvy o budoucí kupní smlouvě nelze považovat za dispozici s majetkem, tato
smlouva sama o sobě nemaří cíle exekuce, a tedy není bez dalšího absolutně
neplatná pro rozpor s § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněné pod č. 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci totiž
nejde o ochranu oprávněného v exekučním řízení, nýbrž o ochranu třetích osob
(žalobkyň).
Stejně tak nemohlo být ochraně práv a oprávněných zájmů žalobkyň
jako budoucích kupujících učiněno zadost ujednáním o odpovědnosti budoucí
prodávající za škodu v případě nepravdivosti citovaného prohlášení
zakomponovaným do budoucí smlouvy, když odpovědnost smluvních stran za porušení
povinností ze smlouvy plynoucích nastává za splnění zákonných předpokladů ex
lege, tedy bez ohledu na to, zda je výslovně stanovena ve smlouvě či nikoliv,
vzniku škody tedy takové ujednání nebrání. Naopak očekávání žalobkyň, že se jim na základě zprostředkovatelské smlouvy
uzavřené s realitní kanceláří [žalovanou 2)] a za sjednanou úplatu (provizi)
dostane komplexních a bezvadných služeb souvisejících s koupí nemovitosti,
nelze – zejména za situace, kdy realitní kancelář zajistila i sepsání smlouvy
advokátem a jeho účast při jejím uzavírání – považovat za nelegitimní. Za dané
situace nebylo možné spravedlivě po žalobkyních požadovat, aby si ochranu svých
práv „pojistily“ ještě jiným způsobem, např. si na své náklady zajistily další
právní zastoupení nebo vlastními silami ověřovaly stav exekučního řízení. Žalobkyním nelze přičítat k tíži důvěru v řádné splnění závazku
zprostředkovatele ze zprostředkovatelské smlouvy [zahrnujícího poskytnutí
právní služby žalovanou 1)] ani důvěru v bedlivé počínání advokáta, o němž se
(oprávněně) domnívaly, že poskytuje právní služby na náležité odborné úrovni a
bere zřetel na jejich oprávněné zájmy. Na základě skutkového stavu, který se v
dovolacím řízení nemůže změnit a dovolatelce se jej nepodařilo zpochybnit
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (viz dále), tak
nelze dospět k závěru, že se žalobkyně spolupodílely na vzniku škody. Námitkami zpochybňujícími skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel,
tvrzením, že účastníci smlouvy byli řádně poučeni o důsledcích nařízení
exekuce, zejména pak o omezení v nakládání s majetkem plynoucího z tzv. generálního inhibitoria, uplatňuje dovolatelka dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze soudu vytýkat pochybení při
zjišťování skutkového stavu věci námitkou, že skutkový závěr, na jehož základě
věc posoudil po stránce právní, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Musí se přitom jednat o zjištění právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Neodchýlí-li se soud při hodnocení důkazů od
stanoveného postupu vyplývajícího z ustanovení § 132 o. s. ř., tzn. hodnotí-li
důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přičemž toto hodnocení odpovídá
zásadám logického uvažování, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu,
že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Po porovnání obsahu spisu s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu,
nelze dospět k závěru, že by odvolací soud, který vycházel jednak ze skutkových
zjištění učiněných soudem prvního stupně, jednak zopakoval dokazování výslechem
žalobkyně a) a svědeckou výpovědí I. T., při zjišťování skutkového stavu vzal v
úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, že by pominul
podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, nebo že by v jeho
hodnocení důkazů existoval logický rozpor. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. tak není naplněn. Ostatně ani závěr soudu prvního stupně nespočívá na
zjištění, že žalovaná 1) poskytla žalobkyním veškeré informace stran závažnosti
a následků nařízené exekuce; soud prvního stupně pouze v této skutečnosti
nespatřoval, na rozdíl od soudu odvolacího, porušení právní povinnosti (srov. odst. 2 a 3 na straně 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Námitka vady řízení spočívající v nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu nebyla shledána důvodnou. Řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud
vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je
takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního
stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, str. 324 a
násl.). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti
zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011).
V dané
věci se o překvapivé rozhodnutí nejedná, neboť odvolací soud stejně jako soud
prvního stupně se zabýval otázkou, zda v jednání žalované 1) lze či nelze
spatřovat porušení právní povinnosti, jež způsobilo žalobkyním škodu, odlišnost
rozhodnutí odvolacího soudu pak spočívá v opačném právním názoru na totéž
jednání, nikoli v zohlednění dříve nehodnocených skutečností. Dovolatelce bylo
toto skutkové i právní vymezení sporu od počátku známo a mohla na něj reagovat,
což ostatně činila. K závěru ohledně charakteru právního vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou 2)
dospěl odvolací soud na základě skutkových zjištění učiněných v souladu s § 213
odst. 3 o. s. ř. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud zopakoval důkazy pouze
výslechem žalobkyně a) a svědkyně I. T. a přehodnotil skutková zjištění učiněná
i z jiných důkazů, které neopakoval, přehlíží, že názor, podle nějž chce-li se
odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, musí důkazy
provedené soudem prvního stupně opakovat, případně doplnit, má místo v pouze
případě, že toto zjištění vyplývá z výpovědí účastníků nebo svědků a neuplatní
se u listinných důkazů, které odvolací soud může hodnotit odlišně, aniž by je
zopakoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3061/2010). Ve skutkových zjištěních odvolacího soudu navíc nelze spatřovat
zásadní rozdíl oproti soudu prvního stupně. Jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani
vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly v posuzované věci
zjištěny. Jelikož se žalované 1) nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích
námitek zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší
soud její dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl,
aniž k jeho projednání nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním formálně napaden rovněž ve výroku o
nákladech řízení, aniž by však proti němu byly vzneseny jakékoli námitky. Z
obsahového hlediska proto dovolací soud považoval za dovoláním napadený jen
meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu. Pro úplnost lze dodat, že dovolání
proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným
usnesením. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., tak, že procesně
neúspěšné žalované 1) byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení
vynaložených v souvislosti s podáním společného vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta žalobkyni a) částku 11.573,- Kč a žalobkyni b) částku
9.172,- Kč (§ 1 odst.
2, § 2, § 7 body 5 a 6, § 8 odst. 1, § 12 odst. 4 a § 13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 a § 137
odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.