21 Cdo 3061/2010

21 Cdo 3061/2010

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobkyně IVESUR Česká republika, a.s. se sídlem v Dubí, Mstišov, K Emance č.

291, IČO 27571564, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze

8, Sokolovská č. 22, proti žalované K. V., zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem,

Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 25, o 374.746,- Kč s úroky

z prodlení, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 379/2008, o

dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2010

č.j. 23 Co 126/2010-111, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení

27.240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Václava

Vlka, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 22.

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 374.746,- Kč s úroky z

prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila zejména tím, že

žalovaná, která u ní působila v době od 23.6.2006 do 11.7.2007 nejprve jako

jednatelka a poté jako členka představenstva žalobkyně, uzavřela s žalobkyní

jednak dne 4.7.2006 „smlouvu o výkonu funkce jednatele“ (se sjednanou měsíční

odměnou ve výši 2.500,- EUR) a jednak dne 2.1.2007 „pracovní smlouvu“ (se

sjednanou měsíční mzdou ve výši 80.000,- Kč). Podle názoru žalobkyně však

pracovní smlouva, na jejímž základě vyplatila žalované od února do července

2007 celkem 374.746,- Kč, je neplatná, protože „fakticky výkon funkce

statutárního orgánu byl zcela shodný s náplní práce“, a tudíž se „jedná o

duplicitní odměnu“. Kromě toho podle jejího mínění „je neplatnost dána rovněž

proto, že žalovaná nemohla z důvodu kolize pro rozpor se zájmy žalobkyně jednat

jménem žalobkyně při uzavření (pracovní) smlouvy“, a navíc „žalované bylo

známo, že jediný společník nedal souhlas k uzavření pracovní smlouvy“.

Žalobkyně proto požaduje po žalované vydání bezdůvodného obohacení, které

žalovaná nabyla z uvedeného neplatného právního úkonu – pracovní smlouvy v

celkové výši 374.746,- Kč.

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 11.11.2009 č.j. 10 C 379/2008-70

žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě

nákladů řízení 54.383,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Matznera. Ve věci samé

dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 2.1.2007, kterou za zaměstnance i

za zaměstnavatele – žalobkyni (v té době podnikající jako společnost s ručením

omezením) podepsala žalovaná (jako jediná jednatelka žalobkyně), „byla uzavřena

platně, neboť obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti“, přičemž „soud

neshledal ani nedostatek vůle mateřské společnosti žalobkyně (jediného

společníka) uzavřít předmětnou smlouvu s žalovanou“. Protože „bylo prokázáno,

že náplň práce, kterou žalovaná vykonávala pro žalobkyni na základě pracovní

smlouvy byla odlišná od výkonu činnosti jednatelky žalobkyně“, soud prvního

stupně dovodil, že „uzavřením pracovní smlouvy nedošlo k porušení ust. zák.

práce ani obchodního zákoníku“, a že „žalované náleží odměna jak za práci

vykonanou na základě pracovní smlouvy, tak odměna za výkon funkce jednatelky“;

proto „nezbývá než uzavřít, že pracovní smlouva ze dne 2.1.2007 byla uzavřena

platně“, a že „na straně žalované tedy nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení,

neboť jí bylo plněno z platných právních důvodů“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.5.2010 č.j. 23 Co

126/2010-111 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a

rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před

soudem prvního stupně 70.550,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 69.350,- Kč,

obojí k rukám advokáta JUDr. Václava Vlka. Odvolací soud vycházeje z ustanovení

§ 12 zák. práce, § 22 odst. 1 obč. zák. a z judikatury dovolacího soudu

(především rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98),

podle níž „statutární orgán společnosti s ručením omezeným nemůže platně jednat

jménem společnosti jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy

společnosti“, dovodil, že v daném případě „je střet zájmů žalobkyně jako

zaměstnavatele, zastoupeného žalovanou, na straně jedné a žalované jako druhé

strany pracovní smlouvy ze dne 2.1.2007 zřejmý“, neboť „nejenže vyplývá již z

antagonismu stran pracovněprávního vztahu, ale i přímo z jejího obsahu“. Navíc

podle názoru odvolacího soudu z vymezení druhu práce v pracovní smlouvě ze dne

2.1.2007 (řízení otevřených stanic technické kontroly motorových vozidel,

rozvíjení činnosti potřebné k dalšímu rozvoji činnosti společnosti, veškeré

činnosti potřebné k provozu a rozvoji STK a společnosti, jenž nevyplývají z

postu jednatele) „je zřejmé, že se v převážné míře shoduje s obsahem funkce

statutárního orgánu“, což „je dalším důvodem neplatnosti pracovní smlouvy“.

Vycházel přitom z toho, že „žalovaná jako statutární zástupkyně žalobkyně byla

oprávněna organizovat a řídit vše, co souviselo s činností provozovanou

žalobkyní navenek i s jejím vnitřním řízení“, a že za stavu, kdy provoz stanic

technické kontroly žalobkyně v té době neprovozovala sama, nýbrž

prostřednictvím jiných společností (v nichž byla žalobkyně majoritní

společnicí), řídila žalovaná provoz a rozvoj STK především jako jednatelka

žalobkyně, ale „rozhodně ne“ jako zaměstnankyně žalobkyně. Protože „ze všech

výše uvedených skutečností vyplývá, že pracovní smlouva žalované ze dne

2.1.2007 je neplatná“, odvolací soud uzavřel, že „pracovní poměr žalované u

žalobkyně na základě této smlouvy platně nevznikl, mzda vyplacená žalované na

základě této pracovní smlouvy byla vyplacena neoprávněně“ a „jedná se o

bezdůvodné obohacení“, které „je žalovaná povinna žalobkyni vrátit“ (§ 324 zák.

práce, § 451 odst. 1 a 2, § 456 odst.1 a § 458 odst.1 obč. zák.).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání „z důvodů

obsažených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.“. Namítala, že odvolací

soud „chybně“ vyložil ustanovení § 12 zák. práce, resp. § 22 obč. zák.,

jestliže dovodil, že „střet zájmů způsobuje neplatnost uzavřené pracovní

smlouvy“. Podle názoru dovolatelky „je zcela nepochybné, že statutární orgán, v

daném případě jednatel, nejedná v zastoupení právnické osoby, nýbrž jejím

jménem – tzv. osobní jednání právnické osoby“, a že proto „na jednání jednatele

nelze aplikovat ustanovení § 22 obč. zák., které se na jednání statutárního

orgánu nevztahuje“. Právní úprava jednání statutárního orgánu právnické osoby

„je obsažena v obchodním zákoníku, který je ve vztahu k občanskému zákoníku

úpravou speciální“, přičemž – jak dále zdůraznila – „obchodní zákoník výslovně

počítá s možností, že jednatel uzavře jménem společnosti smlouvu (dohodu), ve

které bude druhou smluvní stranou jednatel jako fyzická osoba“. Podle jejího

mínění pak „odkaz na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 17.11.1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, nelze použít, neboť

ustanovení § 14 odst. 2 zák. práce ve znění účinném do 31.12.2006 nebylo

převzato do nového zákoníku práce“. Odvolací soud tudíž „opřel“ své rozhodnutí

o judikaturu dovolacího soudu, „která se vztahuje k právní úpravě, která v

předmětné době již nebyla účinná“, a „odkázal na ustanovení § 22 obč. zák.,

které na daný případ nedopadá“. Kromě toho podle názoru žalované ke střetu

zájmů v daném případě ani dojít nemohlo, neboť „bylo prokázáno, že jediný

společník žalobkyně s uzavřením pracovní smlouvy s žalovanou souhlasil“, a

navíc to, že žalovaná byla v dané době jediným členem statutárního orgánu

žalobkyně, „je skutečnost, která neumožnila, aby za žalobkyni při uzavírání

pracovní smlouvy vystupoval někdo jiný“. Dovolatelka dále podrobila kritice

skutkový závěr odvolacího soudu o obsahové shodnosti náplně činnosti žalované

podle pracovní smlouvy s výkonem funkce jednatele, který odvolací soud učinil,

přestože k této otázce „nebylo vedeno prakticky žádné dokazování“, a kromě toho

podle jejího názoru, pokud odvolací soud v tomto směru dospěl k opačnému

skutkovému zjištění, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit

za účelem doplnění dokazování, anebo sám měl dokazování v potřebném rozsahu

doplnit; jestliže tak neučinil, ztížil tím řízení vadou, která mohla mít za

následek nesprávného rozhodnutí ve věci. Závěrem dovolatelka vyslovila názor,

že, „pokud odvolací soud dospěl k závěru, že činnost žalované dle pracovní

smlouvy a výkon její (jednatelské) funkce se v převážné míře překrývají, nemohl

rozhodnout tak, že vyhověl žalobě ze 100%, nýbrž mělo být vedeno dokazování k

tomu, jakou činnost nepokrývající výkon funkce jednatele žalovaná skutečně

vykonávala, a poté mělo být v rozhodnutí takové skutkové zjištění zohledněno“.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a

aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť „shodná věc již byla

dovolacím soudem vyřešena a ani odvolacím soudem nebyla rozhodnuta rozdílně

oproti konstantní judikatuře Nejvyššího soudu ČR“. Žalobkyně proto rozhodnutí

odvolacího soudu „považuje za věcně a právně správné“ a námitky žalované

uplatněné v dovolání nejsou podle jejího názoru opodstatněné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o

rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§

243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není

opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné - zjištěno

(správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nenapadá), že

žalovaná byla jmenována (při vzniku společnosti ke dni 23.6.2006) nejprve

jednatelkou žalobkyně, která byla v té době (až do 16.5.2007) společností s

ručením omezeným, a následně členkou představenstva žalobkyně a že z těchto

funkcí byla odvolána dnem 10.7.2007. Dne 4.7.2006 byla mezi účastníky uzavřena

„smlouva o výkonu funkce jednatele obchodní společnosti IVESUR Česko, s.r.o.

(žalobkyně)“, v níž se žalovaná za sjednanou odměnu „ve formě měsíční odměny ve

výši 2.500,- EUR“ (bod 4.1.) – mimo jiné - zavázala, že bude „osobně vykonávat

funkci jednatele a bude se věnovat pouze a výlučně výkonu této funkce“ (bod.

6.1.), že bude funkci jednatele vykonávat tak, „aby jeho výsledky přispěly v

maximální možné míře k prosperitě a podnikatelským úspěchům společnosti“ (bod

6.4.), s tím, že z titulu této funkce „je oprávněna samostatně jednat,

rozhodovat a zavazovat společnost ve všech záležitostech, pokud valná hromada v

jednotlivě určených případech toto oprávnění neomezí“ (bod 6.5). Následně dne

2.1.2007 žalovaná uzavřela jednak jménem žalobkyně jako zaměstnavatele a jednak

jménem svým jako zaměstnanec pracovní smlouvu, ve které se zavázala, že „bude u

zaměstnavatele (žalobkyně) pracovat jako ředitelka a manažerka společnosti

IVESUR Česko s.r.o. stejně jako společností, ve kterých bude figurovat IVESUR

Česko s.r.o. jako majoritní společník“ (bod 1.1.), a že bude vykonávat pro

žalobkyni od 2.1.2007 „zejména následující činnosti: a) řízení otevřených

stanic technické kontroly motorových vozidel, b) rozvíjet činnost potřebnou k

dalšímu rozvoji společnosti, c) veškeré činnosti potřebné k provozu a rozvoji

STK a společností, jenž nevyplývají z postu jednatele“ (bod 1.2.), s tím, že

žalované „za vykonanou práci přísluší hrubá mzda ve výši 80.000,- Kč měsíčně,

která se skládá z 50.000,- Kč hrubé mzdy za IVESUR Česko, s.r.o., 15.000,- Kč

hrubé mzdy za EURAC stk a 15.000,- Kč za CARTEST spol. s r.o.“, a dále „za

splnění podmínek stanovených dále v této smlouvě také další odměny“ (bod 4.1.).

Za období od 2.1.2007 do 3.7.2007 si žalovaná sobě jako zaměstnanci vyplatila z

prostředků žalobkyně za výkon práce podle pracovní smlouvy celkem 374.746,- Kč.

Žalobkyně má zato, že uvedená částka představuje plnění z neplatného právního

úkonu (bezdůvodné obohacení), které je žalovaná povinna žalobkyni vrátit.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení věci především významné, zda

žalovaná byla jako jednatelka žalobkyně oprávněna uzavřít jménem žalobkyně

pracovní smlouvu ze dne 2.1.2007 a zda tato pracovní smlouva byla právním

úkonem způsobilým platně založit nárok žalované na mzdu „za vykonanou práci“.

Vzhledem k době, kdy byla sporná pracovní smlouva uzavřena, je třeba

projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb.,

zákoníku práce, ve znění účinném do 31.7.2007, tj. přede dnem, kdy nabyl

účinnosti zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o

Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů (dále jen „zák.

práce“) a v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 4 zák. práce též podle zákona

č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2007, tj. přede

dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č.

182/2006 Sb., o úpadku způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění

pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím (dále jen

„obč. zák.“).

Podle ustanovení § 18 zák. práce právní úkony se řídí § 34 až 39, § 40 odst. 3

až 5, § 41, 41a, 42a, 43, 43a, 43b, 43c, 44, 45, 48, 49, 49a, 50a, 50b a 51

občanského zákoníku. Smlouva podle § 51 občanského zákoníku však nesmí

odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

Právní úkon (včetně pracovní smlouvy) v pracovněprávních vztazích je tedy

neplatný – mimo jiné - tehdy, jestliže svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu

nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (srov. § 39 obč. zák.). Z

uvedeného ustanovení vyplývá, že neplatný není pouze právní úkon, který je v

přímém rozporu se zákonem, ale i takový právní úkon, který sice v přímém

rozporu se zákonem není, ale svými účinky a zejména svým účelem zákon, jeho cíl

a smysl, obchází.

Společnost s ručením omezeným je právnická osoba a může zaměstnávat fyzické

osoby v pracovněprávních vztazích (srov. § 7 odst. 1 zák. práce). Pracovní

poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. §

33 odst. 1 zák. práce), nebo v taxativně vymezených případech jmenováním (srov.

§ 33 odst. 3 zák. práce).

Právní úkony právnické osoby ve všech věcech v občanskoprávních a

obchodněprávních vztazích a právní úkony právnické osoby jako zaměstnavatele v

pracovněprávních vztazích činí její statutární orgány (srov. § 11 odst.1 zák.

práce a § 20 odst.1 obč. zák.), tedy ti, kteří jsou k tomu oprávněni smlouvou o

zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem. Statutárním orgánem

společnosti s ručením omezeným, je jednatel (srov. § 133 odst. 1 obch.

zák.), kterého jmenuje valná hromada z řad společníků nebo jiných fyzických

osob (srov. § 133 odst. 3 obch. zák.). Valná hromada společnosti s ručením

omezeným a ani její společníci nejsou – jak vyplývá z uvedeného - orgány, které

by byly oprávněny jménem zaměstnavatele činit v pracovněprávních vztazích

jakékoliv právní úkony.

Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v

Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu

společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a

to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu

společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 34 odst. l písm. a) zák.

práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními

předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha

společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto

obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních

vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu)

není výkon činnosti statutárního orgánu.

Skutečnost, že fyzická osoba byla jmenována statutárním orgánem společnosti s

ručením omezeným (jednatelem), tedy - jak vyplývá z výše uvedeného - sama o

sobě nebrání tomu, aby uzavřela s touto společností smlouvu (dohodu) podle

pracovněprávních předpisů, například pracovní smlouvu, dohodu o pracích

konaných mimo pracovní poměr, dohodu o změně pracovní smlouvy, dohodu o

rozvázání pracovního poměru apod. Jestliže smlouva (dohoda) nesměřuje ke vzniku

pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, jehož náplní by byl

výkon činnosti statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným, není takový

právní úkon neplatným podle ustanovení § 18 zák. práce a § 39 obč. zák., neboť

se svým obsahem ani účelem nepříčí zákonu, neobchází jej a ani se jinak nepříčí

zájmům společnosti.

Dovolatelce lze tudíž přisvědčit v tom, že skutečnost, že žalovaná byla

jmenována jednatelkou žalobkyně, sama o sobě nebránila tomu, aby s ní žalobkyně

jako zaměstnavatelka uzavřela pracovní smlouvu nebo jinou smlouvu (dohodu)

podle pracovněprávních předpisů. Není ani vyloučeno (a zákon s takovou

skutečností i výslovně počítá - srov. například § 132 odst. 3 obch. zák.), aby

jednatel uzavřel jménem společnosti s ručením omezeným smlouvu (dohodu), při

níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba. Dovolací

soud však v této souvislosti zaujal již dříve (sice za účinnosti dříve platného

zákona č. 65/1965 Sb., avšak právní úprava se v této otázce obsahově nezměnila)

stanovisko, že v každém jednotlivém případě, kdy jednatel uzavřel jménem

společnosti s ručením omezeným smlouvu (dohodu), při níž druhou smluvní stranou

je sám tento jednatel jako fyzická osoba, je třeba zkoumat, zda při právním

úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi společností s ručením omezeným jako

zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem

na straně druhé. I když zákoník práce (ani občanský zákoník v rozsahu

vyplývajícím z ustanovení § 4 zák. práce), nemá v tomto směru výslovnou úpravu,

z ustanovení § 12 zák. práce a § 22 obč. zák., jež (obdobně jako ustanovení §

14 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do

31.12.2006) vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se

zájmy zastoupeného, je třeba analogicky dovodit, že statutární orgán

společnosti s ručením omezeným nemůže platně jednat jménem společnosti jako

zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti (k tomu srov.

odvolacím soudem zmiňovaný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu

ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).

Pracovní smlouva jako dvoustranný právní úkon, který směřuje ke vzniku

pracovního poměru, je výsledkem smluvního jednání, do něhož obě smluvní strany

zpravidla vstupují s vlastními (rozdílnými) představami o jejich obsahu a

výsledku. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že -

objektivně vzato - chtějí sjednat pracovní smlouvu pro sebe co nejvýhodnější

(druh práce, místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.). Na

rozdílnosti zájmů při sjednávání pracovní smlouvy nic nemění ani skutečnost, že

případně dojde i k bezvýhradné akceptaci učiněné nabídky, nebo pracovní smlouva

bude sjednána v souladu s podmínkami v místě a čase obvyklými, neboť i tehdy

základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy jsou odlišná; vždy jde pouze

o odraz aktuální situace na trhu práce, přičemž – jak vyplývá z uvedeného -

výsledek jednání nic nevypovídá o rozdílností zájmů obou stran při sjednávání

pracovní smlouvy. Lze proto uzavřít, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a

zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního

poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele

učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem

smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem

„současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako

zaměstnavatele (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 4.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 13.12.2007 sp. zn. 21 Cdo 313/2007, na který poukazuje rovněž

odvolací soud v projednávané věci). K tomuto právnímu názoru, ze kterého v

projednávané věci vycházel i odvolací soud, se dovolací soud při v podstatě

nezměněné (obsahově shodné) právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné

důvody k jeho změně.

Na uvedeném závěru nic nemění ani námitka dovolatelky, že žalovaná byla v dané

době jedinou jednatelkou žalobkyně, a že „uzavření pracovní smlouvy nebylo

možné technicky provést jinak“. Ve skutečnosti je - jak vyplývá z výše

uvedeného – sporný právní úkon směřující ke vzniku pracovního poměru, který

žalovaná učinila jménem žalobkyně jako zaměstnavatelky a jejichž druhým

účastníkem byla žalovaná jako zaměstnankyně, bez ohledu na tehdejší složení

statutárního orgánu žalobkyně neplatné podle ustanovení § 18 zák. práce a § 39

obč. zák. Okolnost, zda jediný společník žalobkyně s takovým právním úkonem

(při výkonu působnosti valné hromady) souhlasil, je přitom nerozhodná, neboť -

jak uvedeno výše - není orgánem žalobkyně a není proto oprávněn činit jeho

jménem v pracovněprávních vztazích žádné právní úkony.

Sama okolnost, že nebyla platně uzavřena pracovní smlouva však ještě neznamená,

že zaměstnavateli nemůže vzniknout povinnost peněžitého plnění vůči fyzické

osobě. Není-li totiž platně sjednána pracovní smlouva, ale fyzická osoba již

začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat, vznikne tzv. faktický

pracovní poměr, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov.

obdobně rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.3.2006, sp. zn. 21

Cdo 811/2005 a ze dne 15.6.2010 sp.zn. 21 Cdo 20209/2009). Protože nejde o

pracovní poměr, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, neplatí

pro něj ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob apod.

Fyzické osobě však vždy musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které

zaměstnavateli vzniklo tím, že přijal od fyzické osoby plnění z neplatného

právního úkonu (srov. § 324 zák. práce, § 451 odst. 1, 2 obč. zák.).

Rozsah takového plnění musí odpovídat tomu, v jaké výši bezdůvodné obohacení

zaměstnavateli vzniklo. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá tomu, co by

zaměstnavatel musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci v případě,

že by pracovní smlouva byla uzavřena platně. Toto plnění proto musí odpovídat

mzdovým podmínkám platným u zaměstnavatele v době, kdy byla práce vykonána

(srov. část šestou zák. práce).

Protože – jak bylo uvedeno již výše - náplní platného pracovněprávního vztahu

(tj. kdyby pracovní smlouva byla uzavřena platně), nemůže být výkon činnosti

statutárního orgánu, bylo z tohoto hlediska pro posouzení věci dále podstatné,

zda vůbec, případně které konkrétní práce a v jakém rozsahu mimo výkonu

činnosti jednatele, žalovaná pro žalobkyni vykonávala. Závěr, jaký odvolací

soud v tomto směru učinil, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o

výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své

úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné

souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,

včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.).

I když žalovaná uvedla, že dovolání podává „z důvodů uvedených v ustanovení §

241a odst.2 písm.a) a b) o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení

důvodů dovolání) vyplývá, že napadá rovněž dotčený skutkový závěr odvolacího

soudu a nesouhlasí s postupem, jakým k němu dospěl; žalovaná tedy uplatňuje

rovněž dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý

procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje především

podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. též § 41 odst. 2

o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah

dovolání také z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst.

3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo

jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v

projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového

zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném

dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném

dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení

důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132

o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo

přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud

pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které

vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska

závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je

logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §

135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné

části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z

hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování

provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím

soudem.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek

činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak

vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu

odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,

není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení

důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše

uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o

tom, že z vymezení druhu práce v pracovní smlouvě ze dne 2.1.2007 [bod 1.2. písm. a) řízení otevřených stanic technické kontroly motorových vozidel, b)

rozvíjení činností potřebných k dalšímu rozvoji společnosti, c) veškeré

činnosti potřebné k provozu a rozvoji STK a společnosti, jenž nevyplývají z

postu jednatele] „je zřejmé, že se v převážné míře shoduje s obsahem funkce

statutárního orgánu“ a že jde o „činnosti, které by žalobkyně mohla bez dalšího

vykonávat z titulu funkce statutárního orgánu“, odvolací soud učinil z výsledků

dokazování (zejména z písemné „smlouvy o výkonu funkce jednatele obchodní

společnosti IVESUR Česko, s.r.o.“ ze dne 4.7.2006, z písemné „pracovní smlouvy“

ze dne 2.1.2007, a z výpisů z obchodního rejstříku žalobkyně a obchodních

společností EURAC STK, s.r.o., do 18.9.2007 se sídlem v Brně, Dukelská č. 212,

IČO 60715278, a CARTEST spol. s r. o., do 2.9.2007 se sídlem Psáry, U Potoka č. 57, IČO 25005472, ve kterých měla žalobkyně od roku 2006 obchodní podíl ve výši

80%, resp. 100%, a v nichž byla žalovaná do 18.9.2007 rovněž jednatelkou s

obchodním podílem do května 2007 ve výši 20%, resp. do června 2007 ve výši 4%),

které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Náležitě

vysvětlil, jakými úvahami se přitom řídil, a rovněž odůvodnil, proč nemohl do

rámce hodnocených důkazů zahrnout též dokument „Job Description“, ve kterém –

jak se uvádí v bodu 1.1. pracovní smlouvy – „je obsažen bližší popis druhu

práce a základních povinností zaměstnance“ (protože tento dokument „ani jedna

ze stran nepředložila“). Odvolací soud při hodnocení důkazů důvodně akcentoval,

že „žalovaná jako statutární zástupkyně žalobkyně byla oprávněna organizovat a

řídit vše, co souviselo s činností provozovanou žalobkyní navenek i s jejím

vnitřním řízení“, a že k těmto činnostem nepochybně patřily i činnosti

související s řízením a provozem stanic technické kontroly, neboť tyto

žalobkyně „v té době neprovozovala sama, nýbrž prostřednictvím společnosti

CARTEST spol. s r. o. a později i společnosti EURAC STK, s.r.o., kde byla

žalobkyně majoritní společnicí“, a proto „vliv na řízení těchto

společností“ (jejichž předmětem podnikání bylo – mimo jiné – „provozování

stanice technické kontroly“, resp. „provádění technických prohlídek a

provozování stanice technické kontroly“) „mohla vyvíjet především vahou svého

80% společenského podílu, a to prostřednictvím žalované jako své statutární

zástupkyně“, která navíc v těchto společnostech působila jako „menšinová“

společnice a současně jako jednatelka.

Protože ostatní důkazy v tomto směru

nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková

zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění

napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená

zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a

přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými

důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro

věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z

přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,

pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení

důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.

Důvodná není ani námitka žalované, že, jestliže odvolací soud ohledně náplně

činnosti žalované podle pracovní smlouvy „dospěl k opačnému skutkovému

zjištění, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu

řízení za účelem doplnění dokazování, nebo měl dokazování v potřebném rozsahu

doplnit“.

Dovolatelce lze přisvědčit potud, že zásada, že odvolací soud není vázán

skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (§ 213 odst. 1 o.s.ř.),

neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového

zjištění soudu prvního stupně. Názor, na který dovolatelka v této souvislosti

poukazuje, že, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu

prvního stupně, musí důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat, případně

doplnit, má ovšem místo v pouze případě, že toto zjištění vyplývá z výpovědí

účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž

je občanské soudní řízení ovládáno (§ 122 odst. 1 o.s.ř.), neboť při hodnocení

těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti

(např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota

výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které – ač nejsou bez

vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o

jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68,

uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 62, ročník

1968). O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť odvolací soud

dospěl k opačnému skutkového zjištění na základě hodnocení pouze listinných

důkazů (písemné „smlouvy o výkonu funkce jednatele obchodní společnosti IVESUR

Česko, s.r.o.“ ze dne 4.7.2006, „pracovní smlouvy“ ze dne 2.1.2007, a z výpisů

z obchodního rejstříku). U těchto důkazních prostředků – listin (§ 129 o.s.ř.)

je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich

věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského

soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud

prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval,

příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru

soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená (tj. respektující zásady

dokazování v odvolacím řízení).

Podle zjištění odvolacího soudu, které – jak vyplývá z výše uvedeného - zůstalo

přes námitky dovolatelky nezpochybněno, žalovaná podle pracovní smlouvy ze dne

2.1.2007 vykonávala pro žalobkyni činnosti, které „se v převážné míře shodují s

obsahem funkce statutárního orgánu“ a které „by žalobkyně mohla bez dalšího

vykonávat z titulu funkce statutárního orgánu“, tedy – řečeno jinak – žalovaná

nevykonávala u žalobkyně jiné činnosti, než jaké byla povinna konat jako

jednatelka (později jako členka představenstva) žalobkyně. Všechny žalovanou

vykonávané činnosti (včetně činností souvisejících s řízením, provozem a

rozvojem stanic technické kontroly provozovaných „dceřinými společnostmi“

žalobkyně) představují podle svého obsahu a smyslu jednání (zastupování)

žalobkyně „navenek“ (ve vztazích občanskoprávních a obchodních) či

„dovnitř“ (ve vztazích pracovněprávních), a tedy obsah funkce statutárního

orgánu. Neobstojí proto námitka dovolatelky, že, pokud odvolací soud dospěl k

závěru, že činnost žalované podle pracovní smlouvy a výkon funkce statutárního

orgánu se „v převážné míře“ překrývají, měl vést další dokazování k tomu,

„jakou činnost nepokrývající výkon funkce jednatele žalovaná skutečně

vykonávala, a poté mělo být v rozhodnutí takové skutkové zjištění zohledněno“.

Dovolatelka ve svých úvahách opomíjí, že do náplně funkce statutárního orgánu

nepochybně náleží i celá škála dalších operativně řídících činností, které

nelze ve prospěch jejího názoru z náplně funkce statutárního orgánu vyjímat,

neboť do ní podle své povahy nepochybně náleží a jsou její nedílnou součástí.

Protože žalovaná nevykonávala pro žalobkyni činnosti odlišné od náplně funkce

statutárního orgánu a protože činnosti statutárního orgánu nemohou být

vykonávány v pracovněprávním vztahu, ani nemohou být – v případě neplatné

pracovní smlouvy - předmětem vypořádání z tzv. faktického pracovního poměru, je

odůvodněn závěr, že plnění, které žalovaná přijala od žalobkyně podle neplatné

pracovní smlouvy, představuje bezdůvodné obohacení, které – vzhledem k tomu,

že žádnou práci (činnost odlišnou od náplně funkce statutárního orgánu) pro

žalobkyni skutečně (fakticky) nevykonávala – je povinna žalobkyni vrátit (srov.

§ 324 zák. práce, § 451 odst. 1 a 2, § 456 odst. 1, § 458 odst.1 obč. zák.).

Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu je z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by

rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229

odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České

republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před

středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v odměně za

zastupování advokátem ve výši 22.400,- Kč [srov. § 3 odst.1 bod 5, § 10

odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001

Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce

náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3

vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb.,

č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že

zástupce žalobkyně advokát JUDr. Václav Vlk osvědčil, že je plátcem daně z

přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které

žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a

paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této

odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve

výši 4.540,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí

podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1

o.s.ř. uložil, aby žalobkyni náklady v celkové výši 27.240,- Kč nahradila.

Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta,

který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. listopadu 2011

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu