23 Cdo 370/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobce P. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem se sídlem v Brně,
Jeřábkova 5, proti žalované OPPORTUNITY, spol. s r.o., se sídlem v Brně,
Durďákova 47, PSČ 613 00, identifikační číslo osoby 44015208, zastoupené JUDr.
Ivanem Peclem, advokátem, se sídlem v Brně, Zábrdovická 15/16a, o zaplacení
částky 38.810,- Kč s přísl. a odstranění vad, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 29 C 45/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 9. srpna 2010, č. j. 44 Co 206/2009-149, takto:
I. Dovolání se v části výroku pod bodem I., kterou byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla
zavázána žalobci do jednoho týdne od právní moci rozsudku u osobního
automobilu, tov. zn. Renault Clio 1.4BBOCOF, rok výroby 1999, provést
bezplatnou výměnu ráfků kol za původní dodávaná k vozidlu výrobcem, včetně
přezutí kol a jejich vyvážení, zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. února 2009, č. j. 29 C
45/2002-109, uložil žalované dodat žalobci 13´ ráfky kol včetně pneumatik ve
kvalitě odpovídající způsobilosti k provozu automobilu tovární značky Renault
Clio 1.4BBOCOF specifikovaného ve výroku rozsudku a provést montáž těchto ráfků
včetně jejich vyvážení na uvedený automobil oproti povinnosti žalobce vrátit
žalované ráfky značky MONACO 14´ včetně pneumatik dodaných mu žalovanou spolu s
uvedeným automobilem (výrok pod bodem I), uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 16 396,16 Kč (výrok pod bodem II), v části, kterou se žalobce
domáhal zaplacení částky 22 413,84 Kč, žalobu zamítl (výrok pod bodem III) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV a V). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k platnému
uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byl osobní automobil značky Renault
Clio verze RT 14 5dv., rok výroby 1999, a že jako příslušenství k tomuto
vozidlu byly žalobci dodány mimo jiné „al. kola značky Monaco s pneu“. Soud
prvního stupně posoudil dodávku těchto kol jako příslušenství věci hlavní ve
smyslu § 121 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s ohledem na
to, že kola samostatně nemohou existovat bez věci hlavní, resp. fakticky
existovat mohou, ale neslouží bez věci hlavní svému účelu. Soud prvního stupně
považoval za nerozhodné, zda byla kola, která dodala žalovaná žalobci na
základě kupní smlouvy, na auto namontována či nikoliv. Z důkazního řízení
přitom podle jeho závěru vyplynulo, že žalobce si předmětná kola z lehkých
slitin vybral jakožto příslušenství automobilu, který byl předmětem koupě,
neboť se při výběru řídil žalovanou předloženým katalogem a přiloženou
tabulkou, z níž vyplývalo, že žalobcem vybraný typ ráfků je vhodný pro jím
vybraný automobil. Ze závěrů znaleckého posudku znalce A. H. zadaného soudem
vzal soud prvního stupně za prokázáno, že typy ráfků, které si žalobce vybral,
a které mu byly žalovanou dodány, nejsou schváleny pro provoz na pozemních
komunikacích v ČR pro předmětný typ automobilu dodaného žalobci. Žalovaná tedy
dodala žalobci příslušenství automobilu, které trpí vadou, za které podle § 436
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) odpovídá. Uvedenou vadu
příslušenství posoudil soud prvního stupně jako vadu podstatnou ve smyslu
ustanovení § 345 odst. 2 obch. zák., neboť žalované bylo známo, že žalobce si
typ ráfků vybíral pro užívání k objednávanému automobilu, a že pokud by věděl,
že tento typ ráfků není pro kupovaný automobil schválen v ČR, nebude mít zájem
na dodání takového zboží. Podle zjištění soudu prvního stupně uplatnil žalobce reklamaci uvedené vady u
žalované dopisem ze dne 6. 3. 2001 a volbu svých nároků učinil až dopisem svého
právního zástupce ze dne 28. 12. 2001. Žalobou uplatňovaná výměna ráfků kol a
sleva z kupní ceny představuje podle závěru soudu prvního stupně uplatnění
práva na odstranění vady zboží ve smyslu § 436 obch. zák., neboť v případě
dodání neschválených ráfků kol s pneumatikami vadu nelze odstranit jinak, než
dodáním ráfků kol s pneumatikami, které jsou pro daný typ automobilu schváleny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci náleží i přiměřená sleva z
kupní ceny, která odpovídá ceně rozdílu dodaných ráfků kol s pneumatikami
neschválenými pro daný typ automobilu a ceny kol s pneumatikami vhodnými pro
daný typ automobilu. Rozdíl těchto hodnot spočívá v kupní ceně daných ráfků kol
a pneumatik v jejich nulové hodnotě, neboť pro žalobce byly zcela nepoužitelné. Z připojeného spisu Policie ČR soud prvního stupně zjistil, že za dodaná kola
včetně disků a pneu bylo vynaloženo 16 396,16 Kč; tato kupní cena představuje
podle závěru soudu rozdíl hodnoty, kterou by podle § 439 odst. 1 obch. zák. mělo zboží bez vad a hodnoto u, kterou mělo zboží dodané s vadou.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. srpna
2010, č. j. 44 Co 206/2009-149, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu, aby byla žalovaná povinna provést bezplatnou výměnu ráfků kol za
původní dodávaná výrobcem k vozidlu tovární značky Renault Clio 1.4BBOCOF, rok
výroby 1999, včetně přezutí kol a jejich vyvážení a byla zavázána zaplatit
částku 16 396,16 Kč, se zamítá (výrok pod bodem I), zamítavý výrok pod bodem
III potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudem obou stupňů (výrok pod bodem III a IV). Odvolací soud shledal odvolání žalobce nedůvodným, odvolání žalované důvodným. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu dostatečným způsobem zjistil
skutkový stav, avšak nevyvodil z něj správné právní závěry. Odvolací soud se nejprve ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
účastníci uzavřeli kupní smlouvu podle ustanovení § 409 odst. 1 a § 410 odst. 1
obch. zák., jejímž předmětem byl osobní automobil tovární značky Renault Clio
specifikovaný ve výroku rozsudku, a že uplatněný nárok je nutno posoudit jako
nárok z odpovědnosti za vady ve smyslu ustanovení § 436 a 439 obch. zák.;
ostatní závěry soudu prvního stupně považuje odvolací soud za nesprávné. Teorie i soudní praxe se shoduje na závěru, že na vztah automobil – kola
(ráfky s pneumatikami) je nutno pohlížet jako na vztah věci hlavní a součásti
věci ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák. (kola jsou součástí automobilu). Soud
prvního stupně nezkoumal, na jakých kolech žalobce z prodejny žalované odjel,
takže vlastně nerozlišoval mezi dvěma možnými variantami:
- žalobce odjel v automobilu s namontovanými 14-ti palcovými koly (varianta,
kterou tvrdí žalobce)
- žalobce odjel v automobilu s namontovanými 13-ti palcovými koly a 14-ti
palcové měl „uloženy v zavazadlovém prostoru jako bonus“ (varianta, kterou
tvrdí žalovaná). Podle závěru odvolacího soudu by však žalobci ani v případě prokázání
skutkového stavu uvedeného pod prvou odrážkou žalovaný nárok nepříslušel. Nároky z odpovědnosti za vady prodávaného zboží váže obchodní zákoník na
porušení smlouvy, jak vyplývá z § 436 a § 437 obch. zák. a co je vadou, resp. v
jakém případě dochází k porušení smlouvy, upravuje § 422 a násl. obch. zák.,
podle nějž poruší-li prodávající povinnosti stanovené v § 420 obch. zák., má
zboží vady. Odvolací soud dovodil z dokazování provedeného soudem prvního stupně a z
dokazování, které zopakoval, že podle objednávky ze dne 10. 11. 1998 si žalobce
u žalované objednal zboží, které mu bylo podle předávacího protokolu ze dne 8. 2. 1999 dodáno. Žalobce si oproti běžným typovým výrobkům uvedené kategorie
vozů Renault Clio RT 14 jako zvláštní (ve smyslu navíc či jiné) objednal
metalízu, klimatizaci, rádio, Al kola 183/60 R14, s „komerčním označením“ Al
kola Monaco 14´, dále mlhovky a „assistance“. Z předávacího protokolu ze dne 8. 2. 1999 dovodil odvolací soud, že žalobce převzal automobil v provedení, jaké
bylo ve smyslu § 420 odst. 1 obch. zák. mezi účastníky dohodnuto a nic jiného.
Tuto skutečnost shledal významnou pro posouzení uplatněného nároku a dospěl k
závěru, že ze strany žalované se nemůže jednat o porušení smlouvy ve smyslu §
422 odst. 1 obch. zák. s následkem vzniku nároku z odpovědnosti za vady ve
smyslu § 436 či 437 obch. zák. Je proto již bez významu, zda kola byla jako
součást automobilu na automobilu namontována, jak tvrdí žalobce, anebo byla
dodána jako „bonus“ dle tvrzení žalované či příslušenství, jak dovozuje soud
prvního stupně, neboť v každém případě k porušení smlouvy nedošlo. Žalobci
tudíž dle závěru odvolacího soudu nároky z odpovědnosti za vady prodaného zboží
nepřísluší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, přičemž namítl, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že
řízení před odvolacím soudem je stiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dodané zboží mělo
vlastnosti sjednané smlouvou, a proto nedošlo ze strany žalované k porušení
jejích povinností ze smlouvy. Ustanovení § 420 odst. 1 obch. zák., z něhož
odvolací soud vycházel, je sice dispozitivním ustanovením vyjadřujícím prioritu
smlouvy při určení vlastností předmětu koupě, vlastnosti dodávaného zboží jsou
však současně spoluurčovány platnými veřejnoprávními předpisy. V dané věci se
jednalo o zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, v tehdy
platném znění. Jeho ustanovení § 8 odst. 1 až odst. 7 ukládalo výrobci a
dovozci povinnost uvádět na trh jen bezpečné výrobky, přičemž za bezpečný
výrobek se považuje výrobek splňující požadavky příslušného technického
předpisu nebo normy. V této souvislosti dovolatel poukázal na ustanovení § 759
obch. zák., podle něhož v tuzemských vztazích, nejedná-li se o zboží určené pro
vývoz, má před smluvní úpravou přednost ustanovení právního předpisu o jakosti,
a v době předmětného kontraktu se jednalo právě o citovaný zákon č. 22/1997
Sb. Motorové vozidlo, které bylo předmětem kupní smlouvy, které bylo dodané s
aluminiovými koly s označením „Al kola Monaco 14´“ bylo zjevně v ČR nezpůsobilé
provozu na pozemních komunikacích, což vyplývá např. i ze znaleckého posudku
znalce A. H. Tím se jakost zboží dodaného na objednávku z 10. 11. 1998 a
předaného 8. 2. 1999 dostala do rozporu s ustanovením § 420 odst. 2 obch. zák.,
podle něhož neurčuje-li smlouva jakost nebo provedení zboží, je prodávající
povinen dodat zboží v jakosti a provedení, jenž se hodí pro účel stanovený ve
smlouvě, nebo není-li tento účel ve smlouvě stanoven, pro účel, k němuž se
takové zboží zpravidla užívá. V dané věci žalobce automobil kupoval proto, aby
s ním mohl jezdit po pozemních komunikacích, „nikoliv aby automobil stál v
garáži“. Dovolatel je toho názoru, že právě žalovaná jako odborník byla povinna
dovolatele upozornit, že jeho požadavek na vlastnost zboží je v rozporu s
technickými normami, případně znamená nefunkčnost zboží či dokonce stav
ohrožující život, zdraví či majetek jiných. Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud podle jeho názoru zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tím, že neumožnil účastníkům řízení
seznámit se s jeho právním názorem zcela odlišným od právního názoru soudu
prvního stupně. Jeho rozsudek je zcela zjevně překvapivým rozhodnutím. Změna
právního náhledu odvolacího soudu měla být důvodem jeho kasačního rozhodnutí. Pokud nebyl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, připravil odvolací soud
účastníky o možnost vyjádřit se k takovému názoru, případně předložit nové
důkazy. Dovolatel odvolacímu soudu také vytkl, že rozhodnutí o nákladech řízení
nikterak neodůvodnil.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do
31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku
II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval přípustnost podaného dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání žalobce (posuzováno dle jeho obsahu) směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání - v případě rozhodnutí odvolacího
soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem - je nutné
zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto
nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním
výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon
376/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č. 9). V daném případě dovolání směřuje také proti výroku II. a části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o samostatném nároku na
zaplacení částky 38.810,- Kč (sleva z uhrazené ceny vozidla), přičemž podle
ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výrokům, kterými odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, je rovněž objektivně
nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 4/2003). V rozsahu, ve kterém není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 5 a ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání žalobce směřuje dále proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem
I v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem I co do povinnosti žalované provést žalobci do jednoho týdne
od právní moci rozsudku u osobního automobilu, tov. zn. Renault Clio 1.4BBOCOF,
rok výroby 1999, bezplatnou výměnu ráfků kol za původní dodávaná k vozidlu
výrobcem, včetně přezutí kol a jejich vyvážení. V tomto rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto
rozsahu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů,
kterými je z hlediska jejich obsahového vymezení vázán, a dospěl k závěru, že
dovolání je v tomto rozsahu důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání rovněž
podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlížel k tomu, zda řízení netrpí
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Otázkou, na jejímž posouzení stojí rozhodnutí ve věci je, zda žalovaná dodáním
automobilu značky Renault Clio s ráfky MONACO 14´ včetně pneumatik a disků
plnila dovolateli vadně, či nikoliv, a zda v důsledku toho přísluší dovolateli
jako kupujícímu práva z odpovědnosti za vady podle § 436 a násl. obch. zák. Podle § 420 odst. 1 obch. zák. je prodávající povinen dodat zboží v množství,
jakosti a provedení, jež určuje smlouva. Podle § 420 odst. 2 obch. zák. neurčuje-li smlouva jakost nebo provedení zboží, je prodávající povinen dodat
zboží v jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě, nebo
není-li tento účel ve smlouvě stanoven, pro účel, k němuž se takové zboží
zpravidla užívá. Pokud prodávající poruší povinnosti stanovené v § 420 obch. zák., má zboží vady (§ 422 obch. zák.). Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že při uzavření kupní smlouvy na
předmětný automobil Renault Clio RT 14 umožnila žalovaná žalobci si z katalogu
společnosti Renault za použití tabulky hliníkových ráfků vybrat pro vozidlo
kola s komerčním označením Al kola Monaco 14´. V objednávce vozidla, přijaté
prodávajícím, byla takto dodávaná kola i specifikována. Jiná kola tedy v
uzavřené kupní smlouvě specifikována nebyla. Odvolací soud proto dospěl ke správnému právnímu závěru, že podle § 420 odst. 1
obch. zák. určovala smlouva podle dohody účastníků provedení dodávaného zboží,
tedy s koly Monaco 14´. V projednávané věci se tak neuplatní ustanovení § 420
odst. 2 obch. zák. a je nerozhodné, zdali takové vozidlo bylo způsobilé provozu
na pozemních komunikacích (tedy podle § 420 odst. 2 obch. zák. se hodilo pro
účel, ke kterému se zpravidla užívá). Nedůvodnou je i námitka dovolatelky, že odvolací soud měl na projednávanou věc
aplikovat ustanovení § 759 obch. zák. Sporné dodání ráfků kol s neodpovídajícím
rozměrem není otázkou tzv. jakosti dodávaného zboží, nýbrž provedení dodávaného
zboží, zde automobilu s předmětnými koly (k jakosti dodaného zboží hromadné
povahy a aplikaci § 759 obch. zák. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 4921/2010). Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jímž bylo namítáno nesprávné právní posouzení uplatněného nároku, nebyl
naplněn.
S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud zabýval také zjištěním, zda
v řízení nedošlo k vadám uvedeným v ustanovení v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a dospěl k závěru, že z obsahu spisu se takové vady
nepodávají. Námitce dovolatele, že se v dané věci jedná o „překvapivé
rozhodnutí“ odvolacího soudu, neboť účastníky řízení neseznámil se svým právním
názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, nelze přisvědčit.
Skutečnost, že odvolací soud právně posoudil obsah listinných důkazů, které
byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně, odlišně, nečiní jeho
rozhodnutí „překvapivým“. O „překvapivé“ rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze
tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které
účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale
nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo
skutkové posouzení věci. Skutečnost, že odvolací soud v posuzovaném případě
nepřisvědčil právnímu posouzení smlouvy o koupi předmětného automobilu a
předávacího protokolu učiněnému soudem prvního stupně, což jej posléze vedlo i
k jinému závěru ohledně vadnosti dodaných ráfků kol s pneumatikami a disky,
bylo výsledkem jeho úvahy, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné.
Odvolací soud tak postupoval v souladu s § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; v
takovém postupu se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává
přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením. (Srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2275/2009, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5070/2008, všechny
k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud. cz).
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ),
dovolání žalobce v části výroku pod bodem I., kterou byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla
zavázána žalobci do jednoho týdne od právní moci rozsudku u osobního
automobilu, tov. zn. Renault Clio 1.4BBOCOF, rok výroby 1999, provést
bezplatnou výměnu ráfků kol za původní dodávaná k vozidlu výrobcem, včetně
přezutí kol a jejich vyvážení, podle § 243b odst. 2, věta před středníkem, o.
s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce
nemá právo na náhradu těchto nákladů, a žalované v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2013
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu