32 Cdo 4921/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Pozemstav Brno, akciová společnost, se sídlem v Brně, Masarykova č.
o. 31, č. p. 427, okres Brno – město, PSČ 656 22, identifikační číslo osoby
00530832, proti žalované TBG BETONMIX a. s., se sídlem v Brně, Jihlavská
51/709, PSČ 642 00, identifikační číslo osoby 48530794, zastoupené JUDr. Radkem
Machem, advokátem, se sídlem v Brně, Mendlovo nám. 470/2a, za účasti vedlejšího
účastníka na straně žalované České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1,
Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení
částky 1.512.068,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 22 Cm 151/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 16. února 2010, č. j. 7 Cmo 28/2009-405, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2010, č. j. 7 Cmo
28/2009-405, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2008, č. j.
22 Cm 151/2002-369, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala vrácení zálohy na kupní cenu zaplacenou ve
výši 120.000,- Kč na základě kupní smlouvy, od níž odstoupila pro vady plnění,
a zaplacení částky 1.392.068,- Kč z titulu náhrady škody, která jí vznikla v
souvislosti s vadným plněním. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhý
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 22 Cm
151/2002-369, ve výroku o věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení
částky 1.512.068,- Kč s úrokem z prodlení, změnil jej ve výroku o nákladech
řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně
„poptávkou“ ze dne 23. listopadu 2001 požádala žalovanou o předložení cenové
nabídky na dodávku betonu, případně ukládání čerstvého betonu čerpadlem, pro
stavbu „Vila Pisárky“, beton B 30, konzistence měkká nebo čerpatelná, ohřívané
kamenivo a voda, s údajem, že stavba bude prováděna v zimním období. Žalovaná
učinila žalobkyni dne 23. listopadu 2001 cenovou nabídku pro tuto stavbu, a to
pro směs B 30 S2 Dmax=22mm čerpatelná ve výši 1.895,- Kč za l m3 a pro směs B
30 S3 Dmax=22 mm čerpatelná ve výši 1.915,- Kč za l m3. Objednávkou ze dne 3. prosince 2001 žalobkyně objednala betonovou směs B 30 S2 Dmax=22mm čerpatelná v
rozsahu 60 m3, s termínem dodávky 6. a 7. prosince 2001 za cenu 1.895,- Kč za
1m3, a zaplatila žalované zálohu ve výši 120.000,- Kč. Žalovaná návrh přijala a
na základě této objednávky žalobkyni dne 7. prosince 2001 plnila. Betonová
směs, jež byla použita k vybetonování stropní desky nad prvním přízemním
podlažím stavby, po 28 dnech vykazovala pevnost odpovídající maximálně třídě
betonu TŘB 20, neměla tedy pevnostní charakteristiky odpovídající třídě betonu
B 30, a za delší dobu beton nedosáhl požadované pevnosti v tlaku. Vlivem
nepříznivých klimatických podmínek bylo zpomaleno, respektive zastaveno
tvrdnutí betonu. Složení betonové směsi při uložení a ošetřování za nižších
teplot způsobily pomalý nárůst pevnosti betonu v tlaku, kdy cca po 60 dnech
zrání bylo dosaženo přibližně 67 % deklarovaných a požadovaných hodnot
krychelných pevností. Žalobkyně reklamovala vady dodávky spočívající v tom, že
betonová směs nedosahovala požadovaných parametrů, odstoupila z tohoto důvodu
od kupní smlouvy a uplatnila požadavek na vrácení zaplacené zálohy ve výši
120.000,- Kč a na odstranění dodané betonové směsi. Ze znaleckého posudku zpracovaného Technickým a zkušebním ústavem stavebním
Praha s. p. soud zjistil, že beton byl v době dodávky na stavbu certifikován
podle nařízení vlády č. 178/1997 Sb. Výrobce před zahájením výroby betonové
směsi provedl průkazní zkoušku a prováděl kontrolní zkoušky v rozsahu
požadovaném ČSN 73 2400, podle jejichž výsledků byly požadavky této normy pro
charakteristickou a kontrolní pevnost splněny. Požadavkům této normy vyhověly i
všechny použité vstupní materiály. Dodaná betonová směs byla standardní kvality
a odpovídala požadavkům uvedeným v objednávce.
Použití popílku v kombinaci se
struskoportlandským cementem sice není zejména v zimním období optimální, a to
z důvodu oddáleného počátku tuhnutí, avšak žádný předpis použití této kombinace
a typu přísad nezakazuje. Žalobkyně nevyužila plně možností ustanovení článku
9.1.2 uznávané ČSN 73/2400, který stanoví, co musí objednávka betonové směsi
obsahovat a který pod číslem 6 uvádí: „další zvláštní požadavky, např. teplota
betonové směsi, druh a třída cementu, druh přísady a příměsi, horní směs frakce
kameniva“. Definovala pouze horní směs frakce kameniva, další možnosti, které
podle obecných dlouhodobých zkušeností mají vliv na počáteční i konečnou
pevnost betonu (zejména druh použitého cementu), však nevyužila a v objednávce
není ani blíže specifikován účel použití betonu z hlediska prostředí, kde bude
beton uložen, aby výrobce betonové směsi mohl podle toho její vlastnosti
upravit. Dodaná betonová směs se používá pro běžné realizace, tj. i vnitřní,
lze ji označit jako konstrukční beton a bylo možné ji použít i do základů. Tato skutková zjištění odvolací soud upřesnil a doplnil v tom ohledu, že
použitá skladba betonové směsi nebyla příliš vhodná pro betonáže za nízkých
nebo záporných teplot a použité přísady měly vliv na zpomalení tuhnutí a
tvrdnutí betonu stropní desky, žalovaná však dodala žalobkyni betonovou směs
podle jejích požadavků, a že beton byl uložen a ošetřován v rozporu s ČSN
732400. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně s odkazem na ustanovení § 420 odst. 1, 2 a § 422 odst. 1 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) dovodil, že žalobkyně neprokázala vadu
plnění poskytnutého žalovanou, nýbrž bylo naopak prokázáno, že žalovaná dodala
betonovou směs obvyklé kvality, splňující požadavky ČSN na beton třídy B 30,
tedy betonovou směs podle požadavků žalobkyně uvedených v objednávce. Z ní,
třebaže byla učiněna v zimním období, žalovaná nemohla zjistit, v jakém
prostředí hodlala žalobkyně betonovou směs použít, neboť ji bylo možno použít
jak pro běžné konstrukce, tedy i vnitřní, tak i do základů. Proto také neměla
žalovaná povinnost upozorňovat žalobkyni na způsob ošetření betonové směsi. Odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno porušení kupní smlouvy žalovanou a
nebyl tudíž – v intencích ustanovení § 436 odst. 1 písm. d) obch. zák. -
zákonný důvod pro odstoupení od smlouvy. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, dovozujíc jeho
přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.) a spatřujíc jeho důvodnost v tom, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za otázky zásadního právního významu dovolatelka označila mimo jiné otázky
výkladu ustanovení § 420 odst. 1 a 2 obch. zák., především výkladu kritérií pro
určení jakosti zboží a výkladu obratů „jakost hodící se pro účel stanovený ve
smlouvě“ a „jakost hodící se pro účel, k němuž se zboží zpravidla užívá“.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí shledávala též v tom, že odvolací soud při
výkladu kupní smlouvy nepostupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že projev vůle obsažený v její objednávce
neposoudil v souladu s ustanovením § 266 obch. zák. Argumentovala, že pokud
nepožadovala žádné příměsi a přísady, které podle článku 9.1.2. ČSN 73 2400
patří mezi zvláštní požadavky objednávky betonové směsi, pak požadovala pouze
směs základního složení a takto požadovaná směs představovala jakost určenou ve
smlouvě podle ustanovení § 420 obch. zák. Odvolací soud tak dle jejího mínění
nesprávně uzavřel, že jakost zboží nebyla dohodnuta, resp. posuzoval jakost
pouze podle ustanovení § 420 odst. 3 obch. zák., aniž se zabýval otázkou, zda
tato jakost není dána již ustanovením § 420 odst. 1 a 2 obch. zák. Z toho pak
dovolatelka dovozuje, že žalovaná nebyla oprávněna dodat jí betonovou směs s
příměsí a přísadami, a pokud tak učinila, aniž ji na to upozornila a aniž
vyčkala jejího stanoviska k tomuto protinávrhu, pak dodala jiné zboží, než
určovala smlouva, tedy zboží vadné. Je přitom nerozhodné, zda žalovaná věděla
či mohla vědět, v jakém prostředí bude směs užita. Dovolatelka zpochybnila též závěr odvolacího soudu, že žalovaná nemohla z
objednávky zjistit, v jakém prostředí hodlala betonovou směs použít. Argumentovala, že žalované musela být tato skutečnost zřejmá z údajů obsažených
v žádosti o cenovou nabídku, a vytkla odvolacímu soudu, že tuto žádost v
rozporu s ustanovením § 266 odst. 3 obch. zák. nevzal při posuzování projevu
její vůle na zřetel. Odvolací soud měl pochybit též v tom, že závěr o vhodnosti betonové směsi podle
ustanovení § 420 obch. zák. dovodil z toho, že směs byla certifikována podle
nařízení vlády č. 178/1997 Sb. a že byly splněny požadavky normy ČSN 73 2400,
ačkoliv nařízení vlády ani norma požadavky na složení směsi z hlediska jejího
obvyklého užití nestanoví a při posuzování jakosti směsi podle ustanovení § 420
obch. zák. jsou irelevantní. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka spatřovala v tom, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí neuvedl,
proč vyšel pouze ze znaleckého posudku a nevzal v úvahu i ostatní důkazy.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V doplnění dovolání doručeném dovolacímu soudu dne 2. ledna 2012 dovolatelka
namítla, že posouzení vhodnosti betonové směsi přísluší pouze znalci v oboru
stavebnictví v rozsahu statika a dynamika, přičemž ústav, z jehož posudku
odvolací soud vycházel, oprávnění v tomto oboru v daném rozsahu nemá. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek zákonného
zastoupení způsobem stanoveným v § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 a §
21 odst. 1 písm. b) o. s. ř, se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je
dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu
je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně
nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak, může být dovolání
přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeném nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241 odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledává napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významným,
a tudíž dovolání přípustným, jednak proto, že dovoláním zpochybněný postup
odvolacího soudu při zjišťování obsahu právního úkonu neodpovídá požadavkům
formulovaným v ustálené judikatuře, jednak proto, že ty otázky mechanismu
určení jakosti zboží v kupní smlouvě stanoveného v § 420 odst. 1 a odst. 2
obch. zák., jejichž řešení je pro rozhodnutí v souzené věci určující, nebyly
dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyloženy, alespoň ne zcela
explicitně. Dlužno přitom podotknout, že dovolatelka se mýlí v názoru, že
odvolací soud založil své rozhodnutí na aplikaci ustanovení § 420 odst. 3 obch. zák. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa
přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je
dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 2, 3 o. s. ř.). Přitom je však
třeba zdůraznit, že skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů se v
dovolacím řízení nemůže změnit (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2007, sp. zn. 26 Odo 312/2006, či jeho usnesení ze dne 27. března
2008, sp. zn.
32 Cdo 3019/2007, oba in www.nsoud.cz), a jde-li o dovolací
řízení, v němž je přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., nelze správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani
zpochybnit, neboť uplatnění dovolacího důvodu stanoveného v 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, je v něm zákonem výslovně vyloučeno. Dovolací přezkum v souzené
věci je tedy omezen na zkoumání správnosti právního posouzení odvolacího soudu,
při němž Nejvyšší soud vychází z těch skutečností, které vzaly soudy nižších
stupňů za prokázané. K okolnostem, jimiž dovolatelka argumentuje, ačkoliv
nejsou zahrnuty ve shora popsaném skutkovém stavu věci, tudíž při přezkumu
správnosti právního posouzení odvolacího soudu přihlížet nelze, natož pak k
výhradám, jimiž dovolatelka oproti svému přesvědčení nekritizuje právní
posouzení, nýbrž správnost skutkových zjištění a z nich dovozených skutkových
závěrů (srov. např. její polemiku se skutkovými zjištěními učiněnými ze
znaleckého posudku). Podle ustanovení § 409 odst. 1 obch. zák. kupní smlouvou se prodávající
zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do
množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se
zavazuje zaplatit kupní cenu. Podle ustanovení § 420 obch. zák. prodávající je povinen dodat zboží v
množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva, a musí je zabalit nebo
opatřit pro přepravu způsobem stanoveným ve smlouvě (odstavec 1). Neurčuje-li
smlouva jakost nebo provedení zboží, je prodávající povinen dodat zboží v
jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě, nebo není-li
tento účel ve smlouvě stanoven, pro účel, k němuž se takové zboží zpravidla
užívá (odstavec 2). Podle ustanovení § 422 odst. 1 věty první obch. zák. poruší-li prodávající
povinnosti stanovené v § 420, má zboží vady. Podle ustanovení § 759 obch. zák. pokud ve smlouvě, jejímiž stranami jsou osoby
mající sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště na území České republiky,
nebo jež mají na tomto území podnik nebo jeho organizační složku, je stanovena
jakost věci v rozporu s ustanoveními právních předpisů, platí pro určení
jakosti ustanovení těchto předpisů o jakosti přípustné k užívání; to neplatí,
pokud ze smlouvy nebo z prohlášení strany, jež má věc nabýt nebo z předmětu
jejího podnikání vyplývá, že věc má být vyvezena. Z ustanovení § 409 a § 420 obch. zák. vyplývá, že zboží, jde – li o věc určenou
podle druhu (genericky), musí být v kupní smlouvě určeno co do množství a
druhu. K určení jakosti zboží může dojít trojím způsobem, přičemž pořadí těchto
způsobů stanoví zákon závazně; užití dalšího v pořadí je podmíněno tím, že
jakost nebyla určena způsobem předchozím. Jakost zboží v kupní smlouvě určena být nemusí, jestliže však ve smlouvě určena
je, pak je prodávající povinen dodat zboží v jakosti určené smlouvou. Pouze
tehdy, není-li jakost zboží sjednána, je pro specifikaci obsahu závazku
prodávajícího určující účel (určení) zboží stanovený ve smlouvě; zboží musí být
dodáno v jakosti, jež se pro tento účel hodí. Teprve v tom případě, že ve
smlouvě není stanoven ani účel zboží, je pro určení kvality zboží určující
účel, k němuž se takové zboží zpravidla užívá. V hypotéze ustanovení § 420 odst. 1 a odst. 2 obch. zák. jsou tedy obsaženy tři
skutkové podstaty: a) jakost zboží je určena smlouvou, b) jakost zboží smlouvou
určena není, ve smlouvě je však stanoven účel, k němuž má být zboží užito, a
c) ve smlouvě není určena jakost zboží a není jí stanoven ani účel, jemuž má
zboží sloužit. S každou z těchto skutkových podstat pak zákon pojí příslušný
způsob (mechanismus) určení kvality zboží. Pro všechny tři způsoby určení
jakosti přitom z ustanovení § 759 obch. zák.
plyne, že kvalita je - bez ohledu
na případnou odchylnou vůli smluvních stran – určena především právními
předpisy stanovícími jakost přípustnou k užívání (nejde-li o výjimky v tomto
ustanovení uvedené). Úkolem soudu v projednávané věci tak bylo především zjistit, zda jakost zboží
dodaného žalovanou odpovídala právním předpisům, a poté posoudit, zda a jak
byla jakost zboží určena v kupní smlouvě. Teprve v případě závěru, že ve
smlouvě jakost zboží určena nebyla, tj. nebyla sjednána vůbec anebo nebyla
sjednána s dostatečnou mírou určitosti, tak aby bylo ze smlouvy seznatelné, v
jaké zcela konkrétní kvalitě má žalovaná zboží plnit, pak bylo na místě
zjišťovat, zda a jak byl ve smlouvě stanoven účel, pro nějž dovolatelka zboží
kupovala. Kdyby ani takovýto poznatek nebylo možno učinit, byly by tu
předpoklady pro aplikaci posledního ze zákonem stanovených postupů, totiž
zjištění účelu, k němuž se takové zboží zpravidla užívá, a posouzení, zda se
dodané zboží svou jakostí pro takový účel hodí. Při zjišťování, jakou vůli
strany v kupní smlouvě projevily v otázce kvality zboží, popřípadě v otázce
jeho účelu, pak bylo třeba zvolit postup stanovený v § 35 odst. 2 občanského
zákoníku a § 266 obch. zák. Těmto svým úkolům odvolací soud nedostál. Závěr o tom, že jakost dodané
betonové směsi odpovídala právním předpisům, tj. zákonu č. 22/1997 Sb., o
technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve
znění účinném do 30. září 2002, a nařízení vlády č. 178/1997 Sb., kterým se
stanoví technické požadavky na stavební výrobky, účinnému do 24. dubna 2002,
lze v napadeném rozhodnutí (v rámci zjištění učiněných ze znaleckého posudku)
nalézt. Z rozhodnutí však nelze dost dobře zjistit, jaké odvolací soud učinil
závěry stran sjednání jakosti zboží, popřípadě stanovení jeho účelu ve smlouvě,
a který ze zákonem upravených způsobů určení jakosti vyhodnotil jako příslušný
(odpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci a závěrům, k nimž dospěl cestou
výkladu kupní smlouvy). V jeho právních závěrech se všechny tři možné
mechanismy určení jakosti prolínají, dovodil-li, že žalovaná dodala betonovou
směs obvyklé kvality, splňující požadavky ČSN na beton třídy B 30, tedy
betonovou směs podle požadavků žalobkyně uvedených v objednávce, a že žalovaná
nemohla z objednávky zjistit, v jakém prostředí hodlala dovolatelka betonovou
směs použít, neboť ji bylo možno použít jak pro běžné konstrukce, tedy i
vnitřní, tak i do základů. Jistě nelze vyloučit, že smlouva bude obsahovat
takové ujednání, jímž nebude kvalita zboží (zcela) určena, neboť nebude
specifikována v dostatečné míře konkrétnosti, bude však v určité míře obecnosti
anebo v těch či oněch parametrech předurčena. Pak nezbude, než v takto
vymezených mantinelech, při respektu projevené vůle smluvních stran, určit
odpovídající kvalitu zboží jedním ze způsobů vázaných na účel zboží, zvoleným
podle toho, zda byl tento účel sjednán či nikoliv. Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí však není seznatelné, zda odvolací soud dospěl k takovémuto závěru a
na základě jakých úvah se tak stalo.
Z uvedeného hodnocení vyplývá též důvodnost dovolací námitky, že odvolací soud
opomněl provést výklad kupní smlouvy za použití zákonem stanovených
interpretačních pravidel a v intencích ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a z hlediska
ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces nález Ústavního soudu ze dne
14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005). Ani ten dílčí (kusý) výklad,
který odvolací soud učinil, přitom neobstojí, alespoň sám o sobě. Dovolatelka
po právu namítá, že odvolací soud při úvaze, zda žalovaná mohla zjistit, v
jakém prostředí hodlá dovolatelka betonovou směs použít, nevzal zřetel na
skutkové zjištění, podle něhož žádost dovolatelky o předložení cenové nabídky
(tzv. poptávka) obsahovala údaj, že stavba bude prováděna v zimním období. Žádost zájemce (potencionálního kupujícího) o předložení cenové nabídky
adresovaná podnikateli lze nepochybně subsumovat pod pojem jednání o uzavření
smlouvy, které ustanovení § 266 odst. 3 obch. zák. výslovně uvádí v
demonstrativním výčtu okolností souvisejících s projevem vůle, na něž je třeba
při výkladu projevu vůle vzít náležitý zřetel. Jestliže v situaci, kdy byla
tato poptávka (a navazující objednávka jako návrh na uzavření kupní smlouvy)
učiněna v měsíci prosinci a kdy byla zbožím betonová směs, tedy (což je
notorieta) materiál určený k okamžitému zpracování, dovolatelka v jinak
lakonicky koncipované poptávce zdůraznila, že stavba bude prováděna v zimním
období, pak nelze tuto informaci bagatelizovat. Není-li důvod dovolatelce
přisuzovat, že měla toliko nutkání oznámit žalované to, co jí muselo být z
okolností beztak zřejmé, pak se tu nabízí jediné jiné možné vysvětlení, alespoň
za daného skutkového stavu věci, totiž že dovolatelka tímto způsobem oznámila
žalované záměr užít betonovou směs v prostředí, jehož poměry jsou klimatem
zimního období ovlivněny. Nelze přitom přehlédnout, že podle závěrů odvolacího
soudu použitá skladba betonové směsi nebyla příliš vhodná pro betonáže za
nízkých teplot. V té souvislosti je třeba dovolatelce přitakat též v názoru, že výraz
„vhodný“ (slovy zákona „jež se hodí“) nelze sice ztotožňovat s výrazem
„nejvhodnější“ („optimální“, srov. závěry znaleckého posudku), ale ani s
výrazem „nikoliv příliš vhodný, ale možný“, popřípadě „vhodný jen za určitých
zvláštních podmínek“. Nezbývá než uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Dovolací námitku zpochybňující znalecké oprávnění soudem ustanoveného
znaleckého ústavu, jíž byl uplatněn dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., sice dovolatelka uplatnila až po uplynutí dovolací lhůty
(srov. § 242 odst. 4 o. s.
ř.), namítané pochybení by však bylo vadou řízení,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž dovolací
soud, je-li dovolání přípustné, přihlédne z úřední povinnosti (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nejvyšší soud se tedy otázkou správnosti
ustanovení Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha, s. p., znaleckým
ústavem v souzené věci zabýval, leč pochybení v postupu soudů nižších stupňů
neshledal. Jde-li o znalecký ústav s rozsahem znaleckého oprávnění mimo jiné
pro osvědčování a certifikace stavebních materiálů a pro průzkum a diagnostiku
stavebních technologií, vady a poruchy staveb, nadto zapsaný (v současné době)
v oddílu II seznamu znaleckých ústavů vedeného ministerstvem spravedlnosti, kam
se zapisují ústavy určené především pro zpracování znaleckých posudků ve zvlášť
obtížných případech vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení (srov. § 21
odst. 2 větu druhou zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění
pozdějších předpisů), pak tu není důvod k pochybám o tom, že zpracování
zadaného znaleckého posudku pod znalecké oprávnění uvedeného ústavu spadá. Protože napadené rozhodnutí není z důvodů shora uvedených správné, Nejvyšší
soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně
závislých výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc
podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. června 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu