26 Odo 312/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobců a) A. Š., a b) J. N., obou zastoupených advokátem ,
proti žalovanému D. v. g. L., zastoupenému advokátem , o nahrazení projevu
vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 577/2003, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2005, č. j.
21 Co 298/2005-127, ve znění opravného usnesení ze dne 29. prosince 2005, č. j.
21 Co 298/2005-138, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2005, č. j. 21 Co
298/2005-127, ve znění opravného usnesení ze dne 29. prosince 2005, č. j. 21 Co
298/2005-138, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. února 2005, č.
j. 8 C 577/2003-98, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. února 2005,
č. j. 8 C 577/2003-98, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost uzavřít s
žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku kupní smlouvu ohledně „pozemků parc.
č. a parc. č. v katastrálním území S., obec P., část obce S.“ (dále jen
„předmětné pozemky“) ve znění tam uvedeném; současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobci
jsou spoluvlastníky předmětných pozemků, a to každý z nich v rozsahu jedné
ideální poloviny; že dne 1. dubna 1996 uzavřeli žalobci jako budoucí
prodávající a žalovaný (označený jako D. v. g. P. – S., K., zastoupené
předsedou družstva J. M.) jako budoucí kupující smlouvu o budoucí smlouvě kupní
(dále jen „Smlouva“); že v čl. II. Smlouvy si účastníci dohodli, že předmětem
budoucí kupní smlouvy budou zastavěné části pozemků o přibližné výměře 1.200
m2, maximálně 2.000 m2, a to p. č. a p. č. , ohledně nichž bylo v době
uzavření Smlouvy vedeno u pozemkového úřadu řízení o jejich vydání žalobcům
(budoucím prodávajícím); že v čl. IV. odst. 3 Smlouvy bylo sjednáno, že po
pravomocném vzniku vlastnického práva budoucích prodávajících, po získání
stavebního povolení budoucím kupujícím a po vyhotovení geometrického
oddělovacího plánu určujícího vykupovanou plochu se obě strany zavazují
podepsat neprodleně kupní smlouvu, nejpozději do třiceti dnů od splnění těchto
podmínek; že v době uzavření Smlouvy bylo v obchodním rejstříku ohledně
žalovaného mimo jiné zapsáno, že za něj jedná představenstvo a že právní úkony,
pro něž je předepsána písemná forma, podepisuje za družstvo předseda nebo
společně dva další členové představenstva tím způsobem, že k názvu družstva
připojí své podpisy; že za budoucího kupujícího Smlouvu podepsal předseda
žalovaného družstva J. M.. Dále zjistil, že rozhodnutím M. ú. m. č. P., odboru
výstavby, ze dne 8. září 1997 byla povolena stavba dvoupodlažních podzemních
garáží tam specifikovaných mimo jiné i na předmětných pozemcích; že dne 6. listopadu 1998 byl zpracován geometrický plán, jímž byly odděleny mimo jiných z
pozemku parc. č. pozemek parc. č. a z pozemku parc. č. pozemek parc. č. (dále opět jen „předmětné pozemky“); že rozhodnutím M. ú. m. č. P. ze dne 14. ledna 2000 bylo pravomocně ke dni 19. ledna 2000 povoleno užívání stavby
podzemních garáží; že rozhodnutím pozemkového úřadu M. hlavního m. P. ze dne 6. května 2002 bylo pravomocně ke dni 3. prosince 2002 určeno, že každý z žalobců
je vlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny mimo jiných i pozemků parc. č. a parc. č. . Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil,
že i když „zápis v obchodním rejstříku k datu uzavření smlouvy o smlouvě
budoucí kupní ohledně žalovaného neodpovídal ust. zákona o tom, kdo je za
družstvo oprávněn podepsat písemnou smlouvu, v řízení bylo prokázáno, že
žalobci jednali v důvěře v zápis do obchodního rejstříku; proto žalovaný,
kterého se tento zápis týká, nemůže namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti a
(že) z tohoto důvodu je smlouva neplatná“ (§ 243 odst. 3 a § 27 odst. 2 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy –
dále jen „obch. zák.“). Dovodil rovněž, že – ani z pohledu dalších námitek
uvedených v odůvodnění rozhodnutí – nelze dovodit, že Smlouva je neplatná. Za
nedůvodnou pokládal rovněž námitku, že v daném případě nejde o zastavěnou
plochu, a to proto, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve
věci sp. zn.
2 Cdon 1438/96 „zastavěnou plochou se rozumí i prostor pod
povrchem země“. Poté žalobě vyhověl s odůvodněním, že „všechny podmínky pro
uzavření kupní smlouvy jsou splněny a žalovaný bezdůvodně odmítl kupní smlouvu
uzavřít, ačkoliv se k tomu ve Smlouvě zavázal“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
13. září 2005, č. j. 21 Co 298/2005-127, ve znění opravného usnesení ze dne 29.
prosince 2005, č. j. 21 Co 298/2005-138, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal
rovněž právní závěry, které na jeho základě učinil soud prvního stupně. Ve
vztahu k právnímu posouzení věci dodal, že měla-li být podle Smlouvy kupní
smlouva uzavřena za splnění „tří základních podmínek“ a poslední z nich
(pravomocný vznik vlastnického práva k předmětným pozemkům u žalobců) byla
splněna až dne 3. prosince 2002, mohla jednoroční lhůta k podání žaloby (§ 50a
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době
uzavření Smlouvy – dále jen „obč. zák.“) začít běžet dne 4. prosince 2002 a
její běh byl ukončen v den podání žaloby u soudu, tj. 4. prosince 2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání
především zpochybnil správnost právního závěru, že předmětné pozemky jsou
pozemky zastavěnými, jsou-li na nich umístěny podzemní garáže. V této
souvislosti především namítl, že byly-li předmětné pozemky vydány žalobcům
podle zákona č. 229/1991 Sb., muselo jít o pozemky nezastavěné. Vyslovil také
přesvědčení, že „zastavěnou plochou je toliko ta část pozemku, kterou protíná
ve svislém řezu povrch pozemku nadzemní část stavby“. Proto se cítil být vázán
Smlouvou „toliko v rozsahu pozemku, který je či měl být zastavěn nadzemní
stavbou“. Soudy však nepřípustně „rozšířily jeho vůli vyjádřenou ve Smlouvě
vadnou aplikací obsahu právního úkonu při výkladu úmyslu zakoupit zastavěnou
část pozemku“. Poté ovšem uvedl, že je si vědom toho, že v rozhodnutí
uveřejněném pod R 7/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl vysloven
jiný názor. Dále napadl správnost právního závěru, že Smlouva je platná, byť ji
za budoucího kupujícího (družstvo) v rozporu s hmotně právní úpravou podepsal
pouze jeho předseda, a to proto, že budoucí prodávající (žalobci) jednali v
důvěře v zápis v obchodním rejstříku, který tuto možnost připouštěl. V této
souvislosti uvedl, že „dobrá víra … nemůže nikdy zhojit absolutní neplatnost
právního úkonu“, která podle platného práva nastává v důsledku jeho „hmotně
právních nedostatků“; nebyla-li tedy respektována hmotně právní ustanovení
upravující způsob jednání za družstvo, nemůže být Smlouva platná. Soudům obou
stupňů dále vytkl, že konstituovaly povinnost zaplatit kupní cenu způsobem,
který si strany nesjednaly, a že v rozporu se Smlouvou, v níž byl sjednán
převod části pozemků, byl zavázán k odkoupení „celých pozemků“. Dále uvedl, že
podle ujednání ve Smlouvě měla být budoucí kupní smlouva uzavřena „nejdéle do
dvanácti měsíců ode dne, kdy žalovaný požádá o vydání stavebního povolení“, a
pokračoval, že pokud za této situace marně uplynula lhůta jednoho roku, nelze
jej k uzavření kupní smlouvy nijak nutit. Namítl také, že judikatura soudů je
ustálena v názoru, že namístě je vždy žaloba na plnění, je-li to možné, a
teprve v případě nemožnosti takové žaloby lze podat žalobu na určení. I když v
této věci přicházela podle jeho názoru v úvahu žaloba na plnění, bylo přesto
vyhověno žalobě na určení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se zjištěným skutkovým stavem i s
právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo
odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. září 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj.
podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §
242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán
uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch,
na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím
soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – použil
dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti
skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů,
z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění zejména pro posouzení
otázky včasnosti žaloby z hlediska ustanovení § 50a odst. 2 obč. zák.); zde je
jeho výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti
(úplnosti) skutkových zjištění – pro účely posouzení věci podle citovaného
ustanovení dovolatel nabídl svůj „vlastní“, poněkud odlišný skutkový stav věci,
na jehož základě zpochybnil správnost právního závěru učiněného právě s odkazem
na toto ustanovení. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v
dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak –
podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto
ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst.
1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci
pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je
– poukazem na správné právní závěry soudu prvního stupně – založen (rovněž) na
právních závěrech, že předmětné pozemky jsou pozemky zastavěné, jsou-li na nich
vybudovány podzemní garáže, a že Smlouva je platná přesto, že ji v rozporu s
ustanovením § 243 odst. 3 věty třetí obch. zák. (zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy – dále opět jen
„obch. zák.“) za budoucího kupujícího (žalované družstvo) podepsal pouze jeho
předseda, a to proto, že budoucí prodávající (žalobci) jednali v důvěře v zápis
v obchodním rejstříku (§ 27 odst. 2 obch. zák.), který tuto možnost připouštěl.
Správnost prvního právního závěru byla v dovolání zpochybněna poukazem na to,
že „zastavěnou plochou je toliko ta část pozemku, kterou protíná ve svislém
řezu povrch pozemku nadzemní část stavby“. Výklad otázky zastavěnosti pozemku
se v soudní praxi ustálil (podle názoru dovolacího soudu je nerozhodné, že šlo
o výklad pro účely zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud České republiky totiž už v rozsudku
ze dne 27. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1438/96, uveřejněném pod č. 7 v
sešitě č. 1 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v rozsudku, na
nějž odkázali žalobci), dovodil, že garáž pod povrchem pozemku je ve smyslu § 8
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stavbou umístěnou
na pozemku. K odůvodnění tohoto právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl,
že pozemek je zastavěn nejen stavbou nadzemní, která má často i svou podzemní
část, ale i stavbou umístěnou pod povrchem země. Jestliže odvolací soud
dovodil, že jde o zastavěný pozemek i v případě, kdy jsou na pozemku umístěny
podzemní garáže, neodchýlil se od ustáleného řešení této otázky a nemůže jít
proto o otázku zásadně právně významnou.
Správnost dalšího právního závěru byla v dovolání zpochybněna poukazem na to,
že „dobrá víra (důvěra v zápis do obchodního rejstříku ve smyslu § 27 odst. 2
obch. zák.) … nemůže nikdy zhojit absolutní neplatnost právního úkonu“ a že
nebyla-li respektována hmotně právní ustanovení upravující způsob jednání za
družstvo, nemůže být Smlouva platná. Výklad ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák.
se v soudní praxi ustálil. Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této
otázky odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. – přisoudit
jeho rozhodnutí v této otázce zásadní právní význam. Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím
dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze
uvedené vady dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2
o.s.ř.) – uplatnil.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., a to z pohledu otázky, pro jejíž řešení shledal
dovolání přípustným.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do
dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích
podstatných náležitostech. Podle § 50a odst. 2 obč. zák. nedojde-li do
dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby
prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím
není dotčeno.
Podle § 243 odst. 1 obch. zák. představenstvo řídí činnost družstva a rozhoduje
o všech záležitostech družstva, které nejsou tímto zákonem nebo stanovami
vyhrazeny jinému orgánu. Podle § 243 odst. 2 obch. zák. představenstvo je
statutárním orgánem družstva. Podle § 243 odst. 3 obch. zák. představenstvo
plní usnesení členské schůze a odpovídá jí za svou činnost. Nevyplývá-li ze
stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek předseda nebo
místopředseda. Je-li však pro právní úkon, který činí představenstvo,
předepsána písemná forma, je třeba podpisu alespoň dvou členů představenstva.
Podle § 27 odst. 2 obch. zák. skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou
účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden. Proti tomu, kdo
jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis
týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá především v tom, že žádný ze soudů se
nezabýval posouzením, zda Smlouvu lze ve smyslu § 243 odst. 3 věty třetí obch.
zák. pokládat za úkon, který činí představenstvo (a to s přihlédnutím k
ustanovením § 243 odst. 1, 2 a 3 obch. zák. a ke stanovám žalovaného družstva –
viz § 226 odst. 1 písm. e/ obch. zák.).
Pro případ, že tomu tak bylo, nelze přehlédnout následující závěry ustálené
soudní praxe, která (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.
února 2007, sp. zn. 32 Odo 302/2004) především dovodila, že jde-li o právní
úkon, který činí představenstvo družstva a pro nějž je předepsána písemná
forma, je třeba k jeho platnosti podpisu dvou členů představenstva, z nichž
jedním musí být předseda nebo místopředseda družstva (představenstva). V soudní
praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že je-li do obchodního rejstříku
zapsáno, že jménem představenstva jedná i jen jeden člen představenstva,
jestliže tím byl představenstvem písemně pověřen, uplatní se ve vztahu ke
třetím osobám ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák., že proti tomu, kdo jedná v
důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká,
namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002, uveřejněný pod č. 103
v sešitě č. 6 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). V rozsudku ze dne 9.
května 2000, sp. zn. 32 Cdo 2644/99, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 5 z roku
2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud dovodil, že
negativní stránka principu materiální publicity obchodního rejstříku působí
objektivně, bez ohledu na zavinění, a že osoba zapsaná v obchodním rejstříku se
nemůže dovolávat vůči tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku,
nesprávnosti zápisu ani když nesprávnost zápisu způsobila jiná osoba nebo
rejstříkový soud. V tomtéž rozsudku ovšem Nejvyšší soud dovodil (srov.
odůvodnění citovaného rozsudku), že důvěry v zápis do obchodního rejstříku
(podle § 27 odst. 2 obch. zák.) se nelze dovolávat tam, kde je zápis ve zjevném
rozporu se zákonem; k tomu dodal, že obdobná situace by nastala např. tehdy,
jestliže by v obchodním rejstříku bylo zapsáno, že jménem akciové společnosti
jednají současně dva členové dozorčí rady apod., ani v takovém případě by
podpis dvou členů dozorčí rady nepostačoval k platnému uzavření smlouvy –
ledaže by k tomu byli vybaveni potřebnou plnou mocí.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno (správnost
uvedených skutkových zjištění nelze v daném případě napadnout prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. – viz výklad shora), že v době
uzavření Smlouvy bylo v obchodním rejstříku ohledně žalovaného mimo jiné
zapsáno, že za něj jedná představenstvo a že právní úkony, pro něž je
předepsána písemná forma, podepisuje za družstvo předseda nebo společně dva
další členové představenstva tím způsobem, že k názvu družstva připojí své
podpisy, a že za budoucího kupujícího Smlouvu podepsal (pouze) předseda
žalovaného družstva J. M.. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně – s odkazem na ustanovení § 243 odst. 3 a § 27
odst. 2 obch. zák. – dovodil, že i když „zápis v obchodním rejstříku k datu
uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní ohledně žalovaného neodpovídal ust.
zákona o tom, kdo je za družstvo oprávněn podepsat písemnou smlouvu, v řízení
bylo prokázáno, že žalobci jednali v důvěře v zápis do obchodního rejstříku;
proto žalovaný, kterého se tento zápis týká, nemůže namítat, že zápis
neodpovídá skutečnosti a (že) z tohoto důvodu je smlouva neplatná“. Náleží-li
Smlouva mezi (písemné) právní úkony, které činí představenstvo (§ 243 odst. 3
věta třetí obch. zák.), pak z pohledu rozhodovací praxe, která je ustálena v
názoru, že důvěry v zápis do obchodního rejstříku (podle § 27 odst. 2 obch.
zák.) se nelze dovolávat tam, kde je zápis ve zjevném rozporu se zákonem,
nemůže uvedený názor obstát. Smlouvu, pro níž je předepsána písemná forma (§
50a odst. 1 obč. zák.), by totiž v této situaci za budoucího kupujícího v
rozporu s hmotně právním ustanovením upravujícím podepisování písemných
právních úkonů činěných představenstvem družstva (§ 243 odst. 3 věta třetí
obch. zák.) podepsal pouze jeho předseda, a proto by nebylo namístě dovolávat
se důvěry v zápis do obchodního rejstříku ve smyslu § 27 odst. 2 obch. zák. Lze
uzavřít, že v tomto ohledu byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. použit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené
rozhodnutí zrušil, aniž se – zejména z důvodu nadbytečnosti – zabýval
dovolacími námitkami, jimiž byl (z obsahového hlediska) uplatněn dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu
prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.