USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
J. Š., narozeného XY, b) A. Š., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr.
Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1204/8,
proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava, IČO 00845451, se sídlem v Ostravě,
Prokešovo náměstí 1803/8, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
v Ostravě pod sp. zn. 26 C 388/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2018, č. j. 11 Co 15/2018-361, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
2. 11. 2018, č. j. 11 Co 15/2018-361, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
vymezeném v geometrickém plánu č. 3212-196/2015 (výrok I.). Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne
2. 11. 2018, č. j. 11 Co 15/2018-361, potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu
prvního stupně s tím, že součástí tohoto výroku se stává geometrický plán č.
3212-196/2015, vyhotovený Zdeňkem Henžlíkem – 3GEOME3, se sídlem v Ostravě,
Vítkovická 2. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na otázkách procesního práva, při jejichž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního
soudu. Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětný pozemek nebyl ve vlastnictví
jejich právních předchůdců, považují za překvapivý. Soud prvního stupně
uzavřel, že žalovaný pozemek vydržel. Odvolací soud na základě provedeného
dokazování (a zopakování některých důkazů) dovodil, že vlastnické právo k
pozemku právním předchůdcům žalobců vůbec nesvědčilo, protože byl v rozhodné
době ve vlastnictví žalovaného. Odvolací soud žalobce ve smyslu § 118a o. s. ř.
na svůj jiný právní názor na projednávanou věc neupozornil a nevyzval je k
doplnění skutkových tvrzení. Takový postup odvolacího soudu je v rozporu s
nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, či s
nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09.
Dále namítají, že skutková zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, nemají v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud vzal do úvahy
skutečnosti, které z provedených důkazů vůbec nevyplynuly a provedené důkazy
nevyhodnotil ve vzájemné souvislosti (a to především „štěpánskou mapu“,
příslušnou knihovní vložku, smlouvu o koupi pozemku obcí, zápis v kronice a
umístění hraničního kamene; z těchto důkazů je zřejmé, že právní předchůdce
žalobce, a nikoliv žalovaný, byl vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY).
Takový postup odvolacího soudu shledávají žalobci v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 198/2013, či rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001. Navrhují, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu:
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až
3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili
povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat
(splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu,
aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy
překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup
podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená
tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k
tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž
Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl – tato
i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou uveřejněna na webových
stránkách dovolacího soudu www.nsoud.cz). Byla-li tedy žaloba zamítnuta
(popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník
řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní
břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě
učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost
prokázána
anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro
postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. důvod (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Ustanovení §
118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil
všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z
pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení
věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a
navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z
hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo
689/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, v rámci kterého byl skutkový
stav provedenými důkazy objasněn. Jiný hodnotící úsudek soudu na zjištěný
skutkový stav poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá
a rozhodnutí odvolacího soudu nelze z tohoto důvodu označit jako překvapivé.
Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud při jednání konaném dne 24. 10.
2018 vyzval žalobce k navržení dalších důkazů (kromě již provedeného důkazu
svatoštěpánskou mapou) k tvrzení, že jejich právní předchůdce byl vlastníkem
předmětného pozemku (viz č. l. 356); žalobci však žádné další důkazy nenavrhli.
Odvolací soud tedy žalobcům naznačil, že pro rozhodnutí ve věci mohou být tyto
skutečnosti významné, přičemž na základě tohoto postupu bylo možné
předpokládat, že rozhodnutí odvolacího soudu může být založeno na jiném právním
závěru, než učinil soud prvního stupně. Odvolací soud tedy dal žalobcům
možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých
tvrzení pokládali za potřebné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1954/09, na který rovněž žalobci v dovolání odkazují).
Tato námitka tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže,
protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž
řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani
Ústavního soudu.
K námitce, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném
dokazování:
V rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, Nejvyšší soud vyložil,
že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud
hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například
namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá
jiné skutkové zjištění apod.“ Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je
ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování
provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu
se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s
pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že
důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení
provedené odvolacím soudem je nesprávné“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
V rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, Nejvyšší soud uvedl, že
„skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak
nevyšly z řízení nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, případně
pokud výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v § 133 až § 135 o. s. ř.“ Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s
jeho skutkovými závěry. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno
zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Z
toho plyne, že hodnocení dokazování, a tedy ani jeho výsledek (skutková
zjištění), nelze z jiných než výše uvedených hledisek dovoláním napadat (srov.
také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud
vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z
provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné
pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
resp. hodnocení důkazů neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Jelikož soudu nelze v
tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění
odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Samotná skutečnost, že
důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení
provedené odvolacím soudem je nesprávné. Proto ani tato námitka přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá – rozhodnutí odvolacího soudu je
založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z uvedeného je také zřejmé, že odvolací soud řádně a v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu aplikoval normy procesního práva, a proto
nemohlo dojít v důsledku jeho postupu k porušení ústavně zaručených práv a
svobod žalobců, konkrétně práva žalobců na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobců jako nepřípustné podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, zamítl pro
nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v tomto
rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10.
2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp.
zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 5. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu