32 Cdo 3211/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce SDRUŽENÍ firem CALAMARI - ATECO (italský název: CONSORZIO CALAMARI
-ATECO Impianti di Colata Semicontinua), se sídlem Via C. Treves 13/15 – 20009
Trazzano Sul Naviglio – Milan, Italská republika, IČ 05287320963, zastoupeného
Mgr. Jakubem Joskou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti
žalované Měď Povrly a. s., se sídlem v Povrlech, Mírová ulice 63, PSČ 403 32,
identifikační číslo osoby 49903039, zastoupené JUDr. Vladimírem Formánkem,
advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 538/19, o zrušení rozhodčího
nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 110/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2010, č. j. 8
Cmo 335/2009-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 3.060,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího advokáta JUDr. Vladimíra Formánka, se sídlem v Ústí nad Labem,
Pařížská 538/19.
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek ze dne 12. srpna 2009, č. j. 39 Cm 110/2008-117, kterým
Městský soud v Praze zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu ze dne 25.
června 2008, sp. zn. Rsp 144/08, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské
komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, není přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 1. července 2009, dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12 přechodných
ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony),
jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí
soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým
by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným
ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek
odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č.
132).
Otázka totožnosti skutku jako pojmu spjatého s principem vázanosti soudu
žalobou, zakotveným v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., jenž se přiměřeně
prosazuje též v rozhodčím řízení [srov. § 30 a § 31 písm. f) zákona č. 216/1994
Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších
předpisů], byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, právní
posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je s
judikaturou Nejvyššího soudu ve shodě a Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by
se měl od své dosavadní judikatury odchýlit. Dovolatel se mýlí v názoru, že
totožnost skutku je zachována (a tudíž respektována vázanost soudu, popř. rozhodců žalobou) pouze v tom případě, je-li tu naprostá (absolutní) shoda mezi
skutkovými tvrzeními, z nichž žalobce dovozuje uplatněný nárok, a skutkovým
stavem věci, z něhož vyšel soud, popř. rozhodci, ve svém rozhodnutí (slovy
dovolatele byla-li totožnost zachována ve všech atributech). Nejvyšší soud
vyložil v usnesení ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007, in
www.nsoud.cz, že podstatu skutku (skutkového děje) lze spatřovat především v
jednání a v následku, který jím byl způsoben. V usnesení ze dne 28. května
1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 119, pak Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, že totožnost skutku (v poměru žaloby a
rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání anebo
totožnost následku. Odvolací soud v souladu s těmito judikatorními závěry
dovodil, že napadený rozhodčí nález neodsoudil žalobce k plnění, které nebylo
žalovanou žádáno [ve smyslu § 31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb.], přiznal-li
žalované část peněžitého plnění, jež požadovala z titulu náhrady škody
způsobené jí vadou díla, ačkoliv oproti jejím (ze znaleckých posudků
vycházejícím) tvrzením zjistil, že rozhodující, ne-li výlučnou příčinou havárie
pece kanálového typu BORA 15 K 1200 SP, spočívající v protečení taveniny
(tekuté mědi) do prostoru induktoru a jeho zničení, nebyla konstrukční vada
induktoru, označená v reklamaci ze dne 11. září 2007, nýbrž vada termočlánku,
reklamovaná žalovanou již v noci z 19. na 20. června 2007, a prodlení žalobce s
jejím odstraňováním. Nejde o jinou vadu (a tedy o jiný škodní děj), byl-li
žalovanou označený projev vady (havárie pece s protečením taveniny do prostoru
induktoru a jeho zničení) podle zjištění rozhodců způsoben jinou skutečností
(vadnou funkcí jiné komponenty) než tou, kterou za příčinu vady (jak se
projevila) považovala a v rozhodčí žalobě (ostatně toliko pravděpodobnostně, s
použitím výrazu „zřejmě“) označila žalovaná. V rovině vztahu mezi touto vadou a
škodou, jejíž náhrady se žalovaná v rozhodčím řízení domáhala, je tak zachována
nejen totožnost následku (příslušné majetkové újmy), nýbrž i totožnost jednání
(škodní události). K závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce nemůže
vést ani dovolatelův argument, že skutková tvrzení vymezující předmět řízení
musí být obsažena v žalobě, nikoliv v jiných dokumentech, neboť odvolací soud
na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn.
29 Odo 1020/2003, www.nsoud.cz), nehledě
na to, že podle ustálené rozhodovací praxe soudů se vylíčení rozhodných
skutečností identifikujících skutek, na jehož základě věřitel svůj nárok
uplatňuje (právní důvod), může stát též v přiložené listině, na kterou je v
žalobě odkazováno (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura
číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35). Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezakládá ani dovoláním
kritizovaný způsob, jímž se odvolací soud vypořádal s námitkou dovolatele, že
mu nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu ustanovení §
31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. Závěr odvolacího soudu, že rozhodci neměli v
předmětném rozhodčím řízení důvod postupovat podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., odpovídá ustálené judikatuře. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích
vyložil, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu,
aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby
označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl
až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení
soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit
chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla
zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci
neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo
zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle
ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení
ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, in www.nsoud.cz, či usnesení
ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné pod č. C 4255 v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-4, proti
němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu, sp. zn. II ÚS 532/06 odmítl). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník
nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu,
že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního
posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní
tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci
rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení
podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007,
sp. zn. 21 Cdo194/2006, in www.nsoud.cz).
Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů
považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník
řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in
www.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září
2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný
v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy č. 9, ročník 2010). V posuzovaném rozhodčím řízení však takováto
procesní situace nenastala; dovolateli nelze přisvědčit, jak bylo vyloženo v
souvislosti s jeho námitkou týkající se totožnosti skutku, že rozhodčí soud
založil závěr o jeho odpovědnosti za škodu na jiných než žalobou uplatněných
důvodech, a dovolatel nemohl být rozhodnutím rozhodčího soudu zaskočen. Nelze
přitom přehlédnout, že již rozhodčí žaloba obsahovala tvrzení o poruše řídícího
termočlánku, jakož i o obraně žalovaného (v tomto řízení žalobce) vůči
reklamaci založené na argumentu, že havárie byla způsobena nesprávnou obsluhou
pece (srov. námitku dovolatele, že mu nebylo umožněno tvrdit a prokazovat
skutečnosti svědčící o spoluzavinění poškozeného). Právní posouzení odvolacího
soudu se tedy ani v řešení této otázky od judikatury Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu neodchyluje. Založit přípustnost dovolání nemůže ani dovolací námitka, že rozhodnutí
odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. K okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci), pod který je možno výhrady dovolatele z hlediska jejich
obsahu podřadit, se při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění
novely provedené s účinností od 1. července 2009 zákonem č. 7/2009 Sb.) a o
situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního
práva a jejím prostřednictvím je tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného
právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., se tu
nejedná; uplatněná námitka procesního pochybení nezahrnuje žádnou právní
otázku, natož pak otázku zásadního právního významu (srov. též usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in
www.usoud.cz, formulující požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající
judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována). V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v
části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není
přípustné (srov.
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Podle ustanovení § 146 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5,
větou první, o. s. ř. má žalovaná vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto,
právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají
v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon
právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení § 15 ve spojení s
§ 14 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, se jeho odměna určuje podle ustanovení § 8 ve spojení s § 18 odst. 1,
větou první, této vyhlášky a činí 2.250,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální
náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 2.550,- Kč je třeba připočíst částku
odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 510,- Kč, kterou
bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která
podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 3.060,- Kč je žalobce povinen žalované zaplatit ve
lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§ 243c
odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. března 2011
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu