USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL – 0001,030.270-0, se sídlem v
Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a b) H. A., narozeného XY,
bytem v XY, zastoupených Dr. Ervinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze 1,
U Prašné brány 1078/1, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČO
01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr.
Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, 3)
Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové,
Přemyslova 1106/19, 4) Povodí Moravy, s.p., IČO 70890013, se sídlem v Brně,
Dřevařská 11, 5) Správě železnic, státní organizaci, IČO 70994234, se sídlem v
Praze, Dlážděná 1003/7, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc.,
advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, 6) Vojenské lesy a statky ČR, s.
p., IČO 00000205, se sídlem v Praze 5, Pod Juliskou 6, o vyklizení nemovitostí,
o zaplacení peněžité náhrady a o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 196/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2022, č. j. 38 Co 226/2021-917, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovaným 1), 2) a 5) na
náhradě nákladů dovolacího řízení každému 150 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 3), 4) a 6) nemá žádný z těchto
účastníků řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se v tomto řízení domáhají vyklizení v žalobě uvedených nemovitých
věcí, in eventum zaplacení náhrady za tyto nemovitosti. Žalobkyně a) se rovněž
domáhá určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Žalobní návrh zdůvodnili
tím, že žalobkyně a) je všeobecným právním nástupcem F. J., knížete z XY, jemuž
byly nemovitosti konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945
Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů,
jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č.
12/1945 Sb.“). Československý stát tak měl v roce 1945 učinit přesto, že o
konfiskaci jeho majetku rozhodl věcně nepříslušný správní orgán, a dále, že F.
J. nebyl německé, nýbrž lichtenštejnské národnosti a pravidla o konfiskaci
majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. se na něj nevztahovala. Smrtí F. J. proto
na žalobkyni a), jako jeho všeobecnou právní nástupkyni, přešlo vlastnické
právo k nemovitým věcem a žalobci b) k nim pak podle vnitrostátního práva
Lichtenštejnského knížectví přísluší právo požívací.
Okresní soud v Hodoníně (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 20. 5. 2021, č. j. 16 C 196/2018-645, žalobu zamítl (výrok I – XVIII) a
rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok XIX – XXXI).
Krajský soud v Brně (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalobců
rozsudkem ze dne 15. 9. 2022, č. j. 38 Co 226/2021-917, zamítl návrh žalobců na
přerušení řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok III – XIV rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěry
odvolacího soudu, že jejich žalobní požadavky nejsou opodstatněné. Obsahem
podaného dovolání je zejména zpochybnění procesu konfiskace majetku jejich
právního předchůdce, lichtenštejnského knížete F. J., ke které došlo na základě
dekretu. Mají rovněž za to, že v poměrech projednávané věci nepředstavují
jejich požadavky obcházení restitučního zákonodárství ve smyslu stanoviska
pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 (dále jen
„stanovisko“). Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání považuje dovolání žalobců za zcela
nedůvodné a ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle žalovaného 1) je
rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo
4705/2016, a usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS
2130/17. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Žalovaní 2) a 5) navrhují rovněž dovolání odmítnout. Podrobně se vyjadřují k
dovolacím námitkám s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na kterou ve
vyjádření odkazuje. Mají za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (v této
souvislosti odkazují kupř. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021,
sp. zn. 22 Cdo 815/2021).
Žalovaní 3), 4) a 6) se k dovolání nevyjádřili.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelé v obsáhlém dovolání
nastínili, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž
nemá dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit, a to i ty otázky, které
dovolatelé považují za dosud neřešené. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka
obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat
dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže
nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). V posuzované věci poskytly soudy nižších stupňů
dovolatelům rozsáhlý výklad otázky konfiskace majetku podle dekretu. Tento
výklad nijak nevybočuje z již ustálených závěrů, na nichž se sjednotila
judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Dovolací soud neshledává žádný důvod k
tomu, aby se v projednávané věci od těchto závěrů jakkoli odchýlil. V nyní posuzované věci bylo právnímu předchůdci žalobců odňato vlastnické právo
jak fakticky (převzetím majetku státem v roce 1945 na základě dekretu č. 12/1945 Sb.), tak i konfiskačními akty. Dovolatelé nyní poukazují na
skutečnosti, které měly konfiskaci bránit, odmítají, že byly splněny podmínky
dekretu, a dovolávají se nezákonnosti konfiskačního rozhodnutí. Dovolatelé se
prostřednictvím velkého množství námitek snaží prokázat, že na jejich právního
předchůdce se právní předpisy o konfiskaci majetku vůbec nevztahují a že
rozhodnutí správního orgánu vydané na jejich základě stíhají vady, pro které je
nicotné. Ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. a k možnosti přezkumu její
opodstatněnosti, jakož i k otázce aplikace stanoviska pléna Ústavního soudu,
sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, ze dne 1. 11. 2005 na posuzovanou věc:
Ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. a k možnosti přezkumu její
opodstatněnosti (v poměrech obdobných skutkových okolností jako v projednávané
věci) se Nejvyšší soud velmi podrobně vyjádřil již v usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, proti kterému byla podána ústavní stížnost,
kterou Ústavní soud coby zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 20. 2. 2020,
sp. zn. III. ÚS 2130/17, odmítl (všechna zde a dále uváděná rozhodnutí
Nejvyššího i Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz a
nalus.usoud.cz). Ústavní soud v tomto rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, proč se na posuzovanou
věc vztahuje stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, ze dne
1. 11. 2005 a že nelze toto stanovisko shledat překonaným. Opět tak potvrdil,
že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství a nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní
restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.
Dále dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu byl dekret
samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se
předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné
konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016). Ústavní soud dále uvedl, že vydání
restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit některé, převážně majetkové,
křivdy způsobené v době po 25. 2. 1948 (zejména zákony č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990 Sb. a další), resp. „samo zakotvení
restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska
časového a věcného.“
Ústavní soud rovněž zdůraznil, že „Evropský soud pro lidská práva ve svých
rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně
konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2003 Jantner proti Slovensku,
rozhodnutí ze dne 27. 6. 2004, B. proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k
Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu
vlastnického práva nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu
smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku,
který na ně byl převeden předtím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak
neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za
kterých lze vrátit majetek osobám, které ho byly zbaveny (rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva ve věci J. proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého
senátu ve věci K. proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jim
tedy garantováno není.“
V nyní posuzované věci bylo nalézacími soudy zjištěno, že Československý stát
se v roce 1945 chopil držby sporných nemovitých věcí na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a právní předchůdce žalobců F. J. byl podle tohoto dekretu
vyhláškou bývalého Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 31. 7. 1945, č. j. 470/pres., označen za osobu německé národnosti. Konfiskaci svého majetku se
přitom tehdy dostupnými právními prostředky neúspěšně bránil. S ohledem na výše
uvedené závěry je tak nesporné, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu dnem
účinnosti dekretu a tímto dnem také zaniklo vlastnické právo právního
předchůdce žalobců. Z tohoto důvodu pak nemohl F. J., kníže z XY, převést
věnovací listinou ze dne 3. 1. 1970 sporný majetek na žalobce a), a žalobci se
tudíž nemohou úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva za použití obecných
občanskoprávních institutů - žaloby na určení vlastnického práva, žaloby na
vyklizení a žaloby na vydání věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 1703/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 4705/2016).
Je rovněž zřejmé, že postup při uplatňování nároku v tomto řízení dovolatelem,
který nebyl nikdy oprávněnou osobou podle restitučních předpisů, není jejich
obcházením; o to jde zejména tam, kde osoby, které existující restituční nárok
včas a řádně neuplatnily, se později pokoušely napravit tím vzniklý stav pomocí
žalob podle tzv. obecných předpisů. Problém je v poměrech projednávané věci v
něčem jiném; předchůdci dovolatelů bylo odňato vlastnické právo jak fakticky
(převzetím majetku státem v roce 1945 na základě dekretu č. 12/1945 Sb.), tak i
konfiskačními akty. Dovolatelé nyní poukazují na skutečnosti, které měly
konfiskaci bránit, odmítají, že byly splněny podmínky dekretu č. 12/1945 Sb., a
dovolávají se nezákonnosti konfiskačního rozhodnutí. I kdyby jim bylo možno
přisvědčit a uznat, že jim byla konfiskací způsobena křivda, šlo by o křivdu
způsobenou před 25. 2. 1948 a takové křivdy se podle ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu neodčiňují (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). Přípustnost dovolání proto nemohou založit námitky dovolatelů, jimiž polemizují
s názorem odvolacího soudu ohledně aplikace stanoviska na posuzovanou věc,
neboť jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud ve své rozsáhlé judikatuře
navazující právě na výklad stanoviska podrobně vysvětlily, že obnova
vlastnického práva k majetku zabavenému podle dekretu č. 12/1945 Sb. je i
nadále výslovně vyloučena. K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení:
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se velmi podrobně
vyjádřil Ústavní soud v již uvedeném stanovisku, v němž dovodil, že skutečnosti
nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně
stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou
dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu
práva vnitrostátního. Dále uvedl, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné
nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li
to zákonem výslovně připuštěno, a že odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže
být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Opakovaně přitom ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že ve věcech konfiskace
podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona
bez správního řízení (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/94 ze
dne 10. 11. 1994), byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek
konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního
soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl,
aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního
rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad.
Žalobci v této souvislosti rovněž namítají, že pouhou rozšiřující interpretací
restitučních předpisů, které se na žalobce nevztahují osobně ani věcně, jim
byla odepřena soudní ochrana a právo na spravedlivý proces a další práva
zakotvená v Listině základních práv a svobod. Jak již bylo uvedeno shora, i kdyby bylo možné dovolatelům přisvědčit a uznat,
že jim byla konfiskací způsobena křivda, šlo by o křivdu způsobenou před 25. 2. 1948 a takové křivdy se neodčiňují (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016), neboť „samo zakotvení restitučních
nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a
věcného“ (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 ze
dne 1. 11. 2005). S ohledem na výše uvedené závěry rovněž nemohou být připuštěny námitky
dovolatelů ohledně tvrzené nicotnost správního aktu - vyhlášky ze dne 31. 7. 1945, č. j. 470/pres. – pro nedostatek věcné pravomoci bývalého Okresního
národního výboru v Olomouci, z důvodu absolutní jurisdikční a exekuční imunity
F. J. jako hlavy státu, z důvodu neexistence orgánu, který jej měl vydat, či z
důvodu jeho nevykonatelnosti. Bez ohledu na to, jaké argumenty dovolatelé k
vadám konfiskačního řízení předkládají, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení
navrhují a jaké právní otázky v souvislosti s namítanými vadami konfiskačního
řízení vymezují, nemůže jim dovolací soud přikládat žádnou právní relevanci,
neboť jak již bylo mnohokrát judikaturou vyloženo, tvrzení o vadách v
konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace
zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento
správní akt, nýbrž dekret č. 12/1945 Sb. samotný. To platí s ohledem na vymezenou přípustnost dovolání zejména ve vztahu k
námitce, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka
jurisdikční imunity hlavy státu v roce 1945. Skutečnost, že právní předchůdce
byl ve smyslu mezinárodního práva hlavou neutrálního státu, a tudíž na něj
mohla dopadat jurisdikční imunita, nemůže vést k přezkumu a ochraně jeho
vlastnického práva k majetku, který pozbyl před únorem 1948 na základě dekretu
č. 12/1945 Sb. Je tomu tak zejména z důvodu historických a právních okolností,
za nichž dekret č. 12/1945 Sb. v roce 1945 vznikl. Skutečnost, že vydání
dekretu bylo i z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem,
respektuje i Evropský soud pro lidská práva. K možnému průlomu za danou časovou
hranici by mohlo dojít již jen cestou zákona, a to pouze v případě, že by
vyvstala nutnost řešit určitou problematiku. Tou ale není tvrzená jurisdikční
imunita hlavy státu.
Dovolatelé v této souvislosti dále namítají, že jim odvolací soud svým postupem
odepřel právo na spravedlivý proces a porušil tím i další práva a zásady, jako
například právo na přístup k nezávislému soudu s plnou pravomocí věc projednat,
právo na přezkoumatelné a řádné odůvodnění, majetkové právo každé samostatně a
ve spojení se zákazem diskriminace, zásadu rovnosti zbraní, právo na soukromý a
rodinný život, právo na účinné právní prostředky nápravy, jakož i práva
vyplývající z mezinárodních nástrojů ochrany v oblasti lidských práv a mnohá
další. Rovněž dovolatelé namítají nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacích
soudů. Dovolací soud žádné zde uváděné porušení práv nebo zásad neshledává. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně a přezkoumatelně odůvodněné
rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelé nesouhlasí, nezakládá porušení jejich
ústavně zaručených práv. Dovolatelé staví své námitky na tom, že konfiskace
majetku jejich právního předchůdce byla nezákonná. Tak tomu ale není. Evropský
soud pro lidská práva dal zcela jasně najevo, že státy mají volnost ve
stanovení podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd. Judikatura
Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech byla sjednocena plénem Ústavního
soudu, podle jehož stanoviska soudy nižších stupňů postupovaly a přitom
dovolatelům poskytly rozsáhlý rozbor konstantně zastávaného názoru k této
problematice a svá rozhodnutí i velmi podrobně odůvodnily. Od závěrů zde
uvedených se nehodlá dovolací soud v poměrech posuzované věci odchýlit. K námitce, že pouhé faktické užívání předmětných nemovitostí nepožívá v tomto
případě zákonné ochrany:
Dovolatelé považují za nevyřešenou právní otázku, zda ochrana faktického
užívání nemovitostí státem, při absenci prokázání vlastnického titulu, který
není ani obsažen ve sbírce listin katastru nemovitostí, má přednost před
ochranou vlastnického práva žalobců a souvisejících majetkových nároků. Z provedeného dokazování ovšem vyplývá, že v poměrech projednávané věci
titulem, na základě kterého nabyl vlastnické právo k těmto nemovitostem stát a
došlo ke konfiskaci majetku právního předchůdce žalobců, byl bezpochyby dekret
č. 12/1945 Sb. (ostatně v poměrech projednávané věci je u těchto nemovitostí
zapsáno vlastnické právo České republiky s tím, že u jednotlivých nemovitostí
svědčí právo hospodařit s tímto majetkem státu žalovaným). Relevantní není v této souvislosti ani odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3774/2020. Je nutné zdůraznit, že v
tomto rozhodnutí nezpochybnil Nejvyšší soud vlastnické právo státu k
nemovitostem, které měl nabýt za obdobných skutkových okolností jako v
projednávané věci, ovšem řešil právní otázky vztahující se k zápisu
vlastnického práva státu k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí a soulad
postupu státu s katastrálními předpisy. Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že skutečné vlastnické poměry
nemusí odpovídat stavu katastru (evidence) nemovitostí, o čemž ustálená
rozhodovací praxe nikdy nepochybovala.
To, že stát je odpovědný za vedení
evidence nemovitostí ve veřejných knihách, ještě neznamená, že ztrácí své
(skutečné) vlastnické právo ve prospěch knihovního vlastníka; k nabytí
vlastnictví podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo ex lege, bez ohledu na
intabulaci. A vzhledem k omezenému uplatnění principu materiální publicity v
letech 1951 – 2014 nemohl podle tehdy platného práva knihovní vlastník z
nesprávného zápisu v jeho prospěch dovozovat více, než – nanejvýše – dobrou
víru, o kterou se opírala jeho držba (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). Jinými slovy, došlo-li by k nabytí
vlastnického práva státu na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a
(hypoteticky) by nebylo zapsáno vlastnické právo státu v katastru nemovitostí,
neztrácí stát pouze na základě těchto skutečností vlastnické právo ke
konfiskovaným nemovitostem. Ze stejného důvodu není přiléhavý ani odkaz žalobců
na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci NÉŠIČ v. Montenegro. V této souvislosti dovolatelé rovněž namítají, že stanovisko žádným způsobem
neřeší možnost mimořádného vydržení nemovité věci státem za situace, v níž je
nemovitá věc státem okupována bez právního titulu. Tato námitka přípustnost
dovolání rovněž nezakládá. V nyní posuzované věci byl tím titulem ke konfiskaci
majetku právního předchůdce žalobců bezpochyby dekret. Nejedná se tedy o
případ, kdy majetek přešel na stát bez právního důvodu. Námitka je proto
bezpředmětná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22
Cdo 815/2021). K nesprávnému posouzení nároku na peněžitou náhradu a nároku na náhradu škody:
Obsahem podaného dovolání jsou rovněž námitky, že právní předchůdce žalobců byl
v rozporu s mezinárodním právem zbaven vlastnického práva, aniž by mu byla
přisouzena náhrada. Ústavní soud však již v usnesení ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, vysvětlil, že absence náhrady je inherentním znakem
konfiskace, pro kterou z podstaty věci nemusí být splněny dnešní podmínky
vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021). Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, je založen na právních
otázkách, které odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a dovolací soud neshledává žádný důvod
vyřešené právní otázky posoudit jinak. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalovaní
1), 2) a 5) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.