22 Cdo 999/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně J. W., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. W.,
zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 316/96, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2005, č. j.
13 Co 886/2004-385, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2005, č. j. 13 Co
886/2004-385, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. srpna 2004, č. j. 8 C 316/96-360, vypořádal zaniklé bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví
žalobkyně přikázal osobní automobil Škoda Favorit 135 GLS, číslo motoru
1718036, číslo karoserie P0696662, a další věci movité, vše v celkové ceně 202
690,- Kč. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal
rozestavěný provozní objekt na parc. č. 170 a pozemek parc. č. 170 v obci a
kat. území K., osobní automobil Škoda Favorit, SPZ KVH 01-53, nákladní
automobil TATRA, a další věci movité (vesměs pracovní stroje, nářadí a
kancelářské vybavení), vše v celkové ceně 1 322 993,- Kč. Pod bodem III.
přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků, a to každému v rozsahu
ideální jedné poloviny, dům č. p. 301 postavený na pozemku parc. č. 266,
pozemek parc. č. 266 a 268/2, zapsané u Katastrálního úřadu v K. V. na LV č.
369 pro obec K. V. a kat. území D., v ceně 5 590 190,- Kč. Pod bodem IV. oběma
účastníkům uložil, aby zaplatili společně a nerozdílně zůstatek úvěru u Č. s.,
a. s., ve výši 108 494,35 Kč. Pod bodem V. uložil žalovanému, aby zaplatil
žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 539 902,- Kč. Pod body VI. až VIII.
rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně zjistil, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo
rozvodem 23. 12. 1993 a že k jeho vypořádání dohodou účastníků nedošlo. Na
rozsahu věcí movitých patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků se
účastníci v průběhu řízení dohodli. Kromě nemovitostí uvedených pod bodem III.
výroku rozsudku měli účastníci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví v
bezpodílovém spoluvlastnictví dále objekt bydlení č. p. 40 se stavební parc. č.
264, zapsané u Katastrálního úřadu v K. V. na LV č. 369 pro kat. území D. a
dále objekt bývalé požární zbrojnice a pozemek parc. č. 170, zapsané u téhož
úřadu na LV č. 203 pro kat. území K. Usnesením soudu prvního stupně ze 14. 12.
2001, č. j. 22 E 470/2000-79, které nabylo právní moci 28. 12. 2001, byl udělen
vydražitelce R. B. příklep na vydražené nemovitosti zapsané u Katastrálního
úřadu v K. V. na LV č. 369 pro kat. území D., a to objekt bydlení č. p. 40 se
stavební parc. č. 264. Dne 26. 5. 1983 byl účastníkům poskytnut úvěr ve výši
200 000,- Kč, který po rozvodu manželství do července 1996 splácel žalovaný a
od srpna 1996 jej splácí žalobkyně. Žalovaný sám zaplatil 24 800,- Kč a
žalobkyně ke dni rozhodnutí soudu 71 300,- Kč. Soud prvního stupně při
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků postupoval podle občanského
zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Neshledal
důvody pro odchýlení se od zásady rovnosti podílů účastníků na společném
majetku. Věci movité přikázal do výlučného vlastnictví oběma účastníkům, neboť
je namístě, aby se každému z účastníků dostala část věcí, které tvořily jejich
společný majetek. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou žalovaného, že
pracovní stroje a kancelářské vybavení nepatří do bezpodílového
spoluvlastnictví, ale patří do výlučného vlastnictví žalovaného, neboť slouží k
výkonu jeho povolání. K tomu uvedl, že bezpodílové spoluvlastnictví nebylo
zrušeno soudem, tyto věci byly pořízeny za trvání manželství účastníků z
prostředků náležejících do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Pokud jde o
nemovitosti, soud prvního stupně nevypořádal dům č. p. 40 se stavební parc. č.
264, který prodejem v dražbě přestal být předmětem bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků, bývalý objekt požární zbrojnice přikázal
žalovanému, který jej užívá, a dům č. p. 301 s přilehlými pozemky přikázal do
podílového spoluvlastnictví oběma účastníkům s ohledem na to, že žádný z
účastníků nepožadoval, aby tyto nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného
vlastnictví. Při vypořádání započetl ve prospěch žalobkyně částku 23 250,- Kč s
ohledem na to, že na úvěr po rozvodu manželství zaplatila částku vyšší než
žalovaný.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
30. srpna 2005, č. j. 13 Co 886/2004-385, změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé tak, že z věcí náležejících do zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně tytéž
věci jako soud prvního stupně, do výlučného vlastnictví žalovaného dále
přikázal pozemek parc. č. 265, zapsaný u Katastrálního úřadu pro K. kraj,
katastrální pracoviště K. V., na LV č. 369 pro obec K. V., kat. území D., v
ceně 77 680,- Kč, o kterém soud prvního stupně opomenul rozhodnout, oproti
soudu prvního stupně žalovanému nepřikázal nákladní automobil TATRA, pracovní
stroje, nářadí a kancelářské vybavení, takže žalovanému přikázal věci v ceně
497 922,- Kč. Žalovanému uložil, aby žalobkyni na vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví zaplatil částku 423 376,50 Kč. Pokud jde o blíže označený dům
č. p. 301 a povinnost účastníků zaplatit dluh u České spořitelny, a. s.,
rozhodl shodně jako soud prvního stupně. Dále rozhodl o nákladech řízení. Podle
odvolacího soudu soud prvního stupně při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků správně postupoval podle ustanovení občanského
zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. I když
odvolací soud pracovní stroje, nářadí a kancelářské vybavení vyloučil z věcí
patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků s tím, že byly zakoupeny
pro potřeby podnikání žalovaného a výhradně k tomuto účelu sloužily, takže
podle své povahy sloužily výkonu povolání jen žalovaného, při vypořádání však
uvažoval s částkou 925 021,- Kč, představující cenu těchto věcí, jako s
částkou, kterou je žalovaný povinen nahradit do společného majetku. Na podíl
žalobkyně na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud započetl částku 420
000,- Kč, kterou žalobkyně prokazatelně vybrala z účtu znějícího na její jméno
v březnu 1993, v době kdy účastníci již nežili ve společné domácnosti, a
žalobkyně neprokázala, že tato částka byla spotřebována ve prospěch obou
účastníků. Pokud se žalovaný domáhal vypořádání částky 59 746,- Kč, kterou v
rámci výkonu rozhodnutí zaplatil za žalobkyni, odvolací soud se touto
skutečností nezabýval s tím, že byla nově uplatněna až v odvolacím řízení. Dále
při vypořádání soud vyšel ze znaleckých posudků Ing. O. K., jimiž došlo k
aktualizaci cen předmětných nemovitostí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů uvedených v
§ 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Namítá, že do
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků dále patřil dům č. p. 40 se stavební
parc. č. 264 v obci K. V. a kat. území D., který byl v průběhu řízení prodán v
dražbě za účelem uspokojení závazku žalobkyně ve výši 528 000,- Kč. Soud proto
nemohl tyto nemovitosti přikázat jednomu z účastníků, ale to soud neopravňovalo
k tomu, aby při vypořádání nepřihlédl k tomu, že byl uspokojen závazek jen
žalobkyně. S takovým postupem žalobce nikdy nesouhlasil. Nesouhlasí ani s tím,
že by před soudem prvního stupně netvrdil skutečnost, že v rámci exekuce
uhradil částku 59 746,- Kč. Pokud jde o věci sloužící jeho podnikání, odvolací
soud je správně nezahrnul do masy bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, ale
nesprávně je považoval za věci pořízené z prostředků bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků. Namítá, že všechny věci „byly pořízeny výlučně tzv.
z firemních prostředků“. Uvedl, že „příjmem z podnikání a tedy i příjmem, který
spadá do BSM, je až ta finanční částka, která podnikateli případně zůstane po
řádné zdanění za stanovené účetní období“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval
dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích
návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho,
zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238
odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující,
jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí
soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků,
případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu
prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který
rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února
2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99,
publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že
„dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde
o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z
právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25.
června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého
„dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li
soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož
sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené
právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z
hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené
posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku
odvolacího soudu. Protože odvolací soud právní vztah účastníků k věcem
sloužícím podnikání žalovaného posoudil oproti soudu prvního stupně odlišně, je
dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ proti té části
rozsudku odvolacího soudu, jež se týká těchto věcí a promítá se ve výroku o
částce, kterou má žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů účastníků z
vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví.
Ve vztahu, ke zbývající části rozsudku odvolacího soudu by přípustnost dovolání
mohla být založena jen za předpokladu naplnění předpokladů uvedených v § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ. V daném případě tomu tak není, neboť dovolací
námitky žalovaného ve vztahu k této části rozsudku odvolacího soudu nesměřují
proti právnímu posouzení věci, ale podle jejich obsahu se jimi namítá vada
řízení, jež měla mít za následek nesprávné rozhodnutí [§ 241a odst. 2 písm. a)
OSŘ]. Přitom platí, že takovou vadou se může dovolací soud zabývat jen v
případě, že dovolání proti napadenému rozhodnutí (jeho části či výroku), jež je
nebo může být takovou vadou dotčeno, je přípustné. Pokud tedy žalovaný namítal,
že soud nepřihlédl k jeho nároku na to, aby žalobkyně byla povinna do
společného majetku nahradit částku 528 000,- Kč, a aby ze společného majetku mu
byla nahrazena částka 59 746,- Kč, čímž měl postupovat v rozporu s ustanovením
§ 205a OSŘ, nemůže se dovolací soud opodstatněností těchto námitek zabývat.
Podle § 242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ
dovolatel nenamítal a ani dovolací soud je neshledal.
Ve vztahu k části rozhodnutí odvolacího soudu, k níž je dovolání
přípustné dovolatel sice nenamítal, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak dovolací soud existenci takové
vady, jejichž existenci vyhledává z úřední povinnosti, zjistil.
Jednou ze základních zásad sporného řízení občanskoprávního je zásada
dispoziční, která spočívá v procesní iniciativě náležející účastníkům řízení,
kteří disponují jak řízením, tak předmětem řízení. Dispozice předmětem řízení
je upravena v § 153 odst. 2 OSŘ podle kterého soud může překročit návrhy
účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy,
jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního
předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Řízení o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je jedním z případů, kdy z hmotného
práva vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Otázkou vázanosti
soudu návrhem v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se
Nejvyšší soud ČR zabýval v rozsudku z 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, v
němž dovodil, že „v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů
soud vypořádá jen ty věci (majetek) náležející do tohoto spoluvlastnictví,
které účastníci učinili předmětem řízení. Překročit jejich návrhy může jen
ohledně ceny vypořádávaného majetku a toho, jak jej mezi manžely rozdělí“ (viz
C 2943 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, sešit 31). Pokud
jde o právní argumentaci tohoto vysloveného právního názoru dovolací soud zcela
odkazuje na odůvodnění citovaného rozsudku.
Také pro dané řízení platí, že předmětem vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků soudem mohou být jen věci, které účastníci učinili
předmětem řízení, tedy jen ty věci, které některý z účastníků označil za věci
náležející do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, a navrhl, aby taková věc
byla v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přikázána
některému z nich za náhradu. Totéž logicky platí i pro pohledávky každého z
manželů z titulu úhrady toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a
společné pohledávky vůči některému z nich z titulu náhrady toho, co bylo ze
společného majetku vynaloženo na jeho oddělený majetek (§ 150 věta druhá ObčZ).
Jestliže žádný z účastníků nepožádal např. o to, aby mu byla vrácena určitá
částka vynaložená z jeho oddělených prostředků na pořízení společné věci, bylo
by překročením návrhu nad rámec ustanovení § 153 odst. 2 OSŘ, pokud by soud
takový zápočet provedl.
Odvolací soud v daném případě postupoval v rozporu s výše vysvětlovanou
dispoziční zásadou. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který v souladu s
návrhem žalobkyně zahrnul věci sloužící výkonu povolání žalovaného do
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a jako jeho předmět je vypořádal,
odvolací soud tyto věci z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vypustil a
aniž by některý z účastníků výslovně takový návrh vznesl, učinil předmětem
vypořádání pohledávku obou manželů za žalovaným z titulu náhrady toho, co bylo
z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vynaloženo na pořízení věcí
náležejících jen žalovanému. Tím odvolací soud překročil meze návrhu a rozhodl
o něčem, co žádný z účastníků předmětem řízení neučinil.
S ohledem na tuto vadu řízení a z výše uvedených důvodů dovolacímu soudu
nezbylo, než aby rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ). Vzhledem k povaze vady
řízení, pro kterou byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, se
dovolací soud nemohl zabývat správností právního posouzení věci, neboť
dovolatel v tomto ohledu zpochybňuje právě výši částky, kterou má nahradit do
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, jako vynaloženou na věci sloužící
jeho podnikání.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu