23 Cdo 10/2024-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Z. H., zastoupeného JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze, Na Viničních horách 1834/24, proti žalované D. Z., zastoupené JUDr. Davidem Rácem, advokátem se sídlem v Praze, Pod Slovany 1888/12, o určení relativní neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 46 C 194/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. 23 Co 97/2023-94, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2023, č. j. 46 C 194/2022-62, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že právní jednání spočívající v uzavření darovací smlouvy mezi J. Z. a žalovanou ze dne 9. 12. 2020, kterým došlo k převodu blíže určené
nemovitosti, je vůči žalobci právně neúčinné (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 23 Co 97/2023-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se určuje, že právní jednání spočívající v uzavření darovací smlouvy mezi J. Z. a žalovanou ze dne 9. 12. 2020, kterým došlo k převodu blíže určené nemovitosti, je vůči žalobci právně neúčinné (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že s tvrzení uvedenými v dovolání nesouhlasí a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu tři otázky, o nichž se domnívá, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny.
Konkrétně: 1. Zda se v řízení o relativní neúčinnosti právního jednání může žalovaný ubránit námitkou, že věřitel (žalobce) sám dlužníkovi ničeho neplnil, resp. zda se může věřitel domáhat odporovatelnosti bezúplatného právního jednání v situaci, kdy sám nabyl svou pohledávku bezúplatně.
2. Zda v řízení o relativní neúčinnosti právního jednání svědčí žalovanému (odpůrci) hmotněprávní obrana, kterou dlužník bez své viny nemohl vůči žalobci (navrhovateli) uplatnit.
3. Zda je v řízení o relativní neúčinnosti právního jednání povinen nalézací soud zkoumat, zda právní jednání, na základě kterého nabyl žalobce (navrhovatel) za dlužníkem pohledávku, je ztíženo absolutní neplatností popř. nicotností. Dovolatelka s odkazem na část literatury akcentuje, že u tzv. bezúplatného právního jednání se má uplatnit odlišné řešení než u právního jednání úplatného. V otázce první dovolatelka (žalovaná) dovolacímu soudu předestírá jiný skutkový stav, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů, neboť v řízení bylo prokázáno, že důvodem vystavení směnky dlužnicí byla mj. skutečnost, že věřitel (žalobce) poskytl jejímu synovi půjčku na podnikání ve výši 480 000 Kč. Předpoklad uváděný žalovanou (že žalobce neposkytl žádné protiplnění) tak v žádném případě nebyl naplněn.
Rovněž v otázce druhé dovolatelka opět vychází ze skutkového stavu, na kterém odvolací soud své rozhodnutí nevystavěl, a sice že dlužnice „bez své viny nemohla“ v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu uplatnit hmotněprávní obranu založenou na nedostatku její způsobilosti k právnímu jednání. Taková okolnost ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá. Dovolatelka tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení,
nýbrž správnost skutkového stavu, na němž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Jde-li o otázku označenou dovolatelkou jako třetí, potom se argumentace dovolatelky míjí s právním posouzením odvolacího soudu, neboť ten s ohledem na provedené dokazování (stejně jako soud prvního stupně) nezaložil své rozhodnutí na otázce kladené dovolatelkou, zda musí soud zkoumat, zda právní jednání bylo stiženo (absolutní) neplatností. Dovolatelka přehlíží, že dle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. například usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). To s ohledem na výše uvedené v nynějším případě splněno není. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu