32 Cdo 4566/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Ing. Ludmily Kamlenkové, se sídlem v Praze 8, Vřesová 676/2, PSČ
181 00, správkyně konkursní podstaty úpadce GASTEX spol. s r. o., identifikační
číslo osoby 43002960, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem
v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) JUDr. I. B.,
zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rumunská
1720/12, PSČ 120 00, 2) Ing. JUDr. M. V., zastoupenému JUDr. Ladislavem
Novotným, advokátem, se sídlem v Táboře, 9. května 1282/6, PSČ 390 02, a 3)
ALDAS PLUS s. r. o., se sídlem v Benecku, Štěpanická Lhota 12, PSČ 514 01,
identifikační číslo osoby 27522776, o zaplacení částek 1 168 579 Kč a 361 424
Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 78/2010, o dovolání
druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května
2014, č. j. 11 Cmo 96/2013-457, 11 Cmo 99/2013, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.). Druhý žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek v té části výroku
pod bodem I písm. a), jíž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 21. června 2013, č. j. 19 Cm 78/2010-387, v nákladovém výroku pod
bodem IV tak, že druhému žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává, a napadl jej
též ve výroku pod bodem II, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího
řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným tak, že tito účastníci
nemají na jejich náhradu navzájem právo. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29
NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník
2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32
Cdo 14/2014, a ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, jež jsou
stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na jeho
webových stránkách). Má-li být pak dovolání přípustné proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“). Sdělením, že přípustnost odvozuje od ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
výroky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva,
při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, dovolatel těmto požadavkům nedostál, neboť judikaturu dovolacího soudu,
od níž se měl odvolací soud dle jeho argumentace odchýlit, nikterak
nespecifikuje (srov. důvody již citovaného R 4/2014, popř. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 356/2014). Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro
niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti (srov. např. usnesení z
16. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014). Uvedené nedostatky již nelze
odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit
(srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Nad rámec toho lze poznamenat, že pokud dovolatel svou argumentaci zakládá též
na námitce, že závěr soudu je v rozporu s provedeným dokazováním, neboť popírá,
že by s žalobkyní o sporném nároku jednal nebo že by byl vyzýván k jeho
„vydání“ (tj. k vyplacení vybraného nájemného), pak zpochybňuje skutkové
závěry, na nichž odvolací soud založil (jako na primárním důvodu) aplikaci
ustanovení § 150 o. s. ř. a podle kterých oba žalovaní uzavřeli smlouvu o
nájmu, přestože věděli, že žalobce zapsal nemovitost do soupisu konkursní
podstaty, a následně ubezpečovali správce, že vybrané nájemné zaplatí, což však
neučinili ani na výzvu správce. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v
procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Nejvyšší soud proto dovolání ze shora uvedených důvodů podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu