23 Cdo 1010/2023-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní
věci žalobkyně ALEFINO LIMITED, se sídlem ve Victorii, Mahe, Sham Peng Tong
Plaza 103, Seychelská republika, registrační číslo 098036, zastoupené Mgr.
Radkem Hanákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Hlávkova 992/4, proti žalovanému
M. D., zastoupenému Mgr. Ing. Jiřím Komárkem, advokátem se sídlem v Praze 9,
Podlužanská 2203, o zaplacení 284 168,67 EUR s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 140 C 53/2020, o dovolání žalovaného
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2022, č. j. 15 Co
197/2022-170, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalovaném vrácení částky, kterou mu
poskytla na základě smlouvy o úvěru ze dne 3. 6. 2013. Žalovaný podáním došlým
Okresnímu soudu v Ostravě dne 13. 5. 2022 navrhl, aby soud řízení přerušil do
doby pravomocného rozhodnutí věci vedené Knížecím zemským soudem
Lichtenštejnského knížectví pod sp. zn. 13 UR.2016.203.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 8. 2022,
č. j. 140 C 53/2020-157, přerušil řízení do pravomocného rozhodnutí ve věci
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 T 6/2022.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným
rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se do
pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.
14 T 6/2022 nepřerušuje.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný včas dovolání, které však Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, odmítl.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaný v dovolání formuluje otázku, která podle jeho názoru v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, zda v případě, že účastník řízení
navrhuje přerušení řízení podle § 109 o. s. ř., je soud při rozhodování o tomto
návrhu vázán důvody uvedenými účastníkem v podaném návrhu, anebo zda může vydat
rozhodnutí o takovém návrhu účastníka ze zcela jiných důvodů.
Odvolací soud však napadené rozhodnutí založil na úvaze, že v projednávané věci
není přerušení zdejšího řízení do doby pravomocného rozhodnutí Okresního soudu
v Ostravě pod sp. zn. 14 T 6/2022 hospodárné, neboť dosud nebylo postaveno
najisto, zda by výsledek souběžného trestního řízení mohl mít vliv na právní
posouzení projednávané věci, jež se podle ujednání stran v úvěrové smlouvě řídí
právem Seychelské republiky, a navíc nebylo možno ani předjímat, jak a kdy
souběžné trestní řízení skončí. Z uvedeného je tak patrné, že odvolací soud se
otázkou, kterou žalovaný formuloval v dovolání, nezabýval a napadené usnesení
na jejím řešení nezaložil. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7.
2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Pokud pak žalovaný citovanou námitkou mínil zpochybnit postup soudu prvního
stupně (který, ačkoliv žalovaný navrhoval přerušení řízení před soudem prvního
stupně do doby pravomocného rozhodnutí věci vedené Knížecím zemským soudem
Lichtenštejnského knížectví pod sp. zn. 13 UR.2016.203, přerušil řízení do doby
pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 T 6/2022),
namítá tím ve skutečnosti vadu řízení spočívající v tom, že o jeho návrhu
nebylo soudem prvního stupně dosud rozhodnuto. Vady řízení obecně nejsou
způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací
soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což však v dané věci není.
Jediným dovolacím důvodem je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní
posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22
Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22
Cdo 4553/2014).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu