23 Cdo 1039/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Petrem Kvapilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 21, proti žalované ARAMARK, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Michle, Jemnická 1138, PSČ 140 00, IČO 45794707, zastoupené Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Minská 15, o zaplacení částky 533 993,60 Kč s příslušenstvím,vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 42/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2007, č. j. 3 Cmo 214/2007-256, ve znění opravného usnesení ze dne 11. srpna 2008, č. j. 3 Cmo 214/2007-327, a opravného usnesení ze dne 7. října 2008, č. j. 3 Cmo 214/2007-332, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Kvapila, advokáta, se sídlem v Praze 1, Národní 21.
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení shora uvedené částky představující odměnu, kterou se žalovaná zavázala uhradit žalobci podle dohody uzavřené mezi stranami dne 20. února 2002. Touto dohodou se účastníci dohodli na zrušení mandátní smlouvy uzavřené mezi nimi dne 1. února 2001, přičemž žalovaná se zavázala zaplatit žalobci odměnu ve výši 727 219,20 Kč (k úhradě této částky došlo) a dále částku 527 362,60 Kč za předpokladu, že žalobce předá žalované veškerou agendu a dokumenty, které v souvislosti se svou činností podle mandátní smlouvy získal. Přestože žalobce tyto listiny žalované předal, žalovaná žalobci částku 527 362,60 Kč nezaplatila. V částce 533 993,60 Kč je již zahrnut úrok z prodlení ve výši 6 631 Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2006, č. j. 34 Cm 42/2003-202, uložil žalované zaplatit žalobci částku 533 993,60 Kč se 4% úroky ročně z
částky 527 362,60 Kč od 1. října 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla v písemné formě uzavřena dne 1. února 2001 smlouva, jíž se žalobce zavázal provádět pro žalovanou činnost spočívající zejména ve vyhledávání obchodních partnerů (dodavatelů zboží), uzavírání smluv s těmito partnery, vedení jejich evidence, vyjednávání nejlepších možných obchodních podmínek pro spolupráci s těmito dodavateli, provádění fakturace měsíčních bonusů a ročních zalistovacích poplatků, kontrole plnění uzavřených smluv ze strany dodavatelů, řízení závodů žalované, provádění fakturace dodavatelům, vykonávání sjednané činnosti s odbornou péčí v souladu se zájmy žalované.
Žalovaná se zavázala platit za kalendářní rok žalobci úplatu ve výši 17 % z částky, kterou tvoří součet výnosů z bonifikací dodavatelů za příslušný kalendářní rok. Soud prvního stupně posoudil uzavřenou smlouvu podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako nepojmenovanou smlouvu. Námitce její neplatnosti pro rozpor se zákonem z důvodu, že žalobce uzavřel smlouvu bez odpovídajícího živnostenského oprávnění, soud nepřisvědčil. Stejně tak neshledal smlouvu neplatnou ani podle § 49a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro omyl, a to z důvodu promlčení, jelikož relativní neplatnosti právního úkonu z tohoto důvodu se žalovaná dovolala až po uplynutí tříleté promlčecí doby (§ 101 obč. zák.).
Dohodu o zániku smlouvy ze dne 20. února 2002 posoudil soud prvního stupně dle § 516 obč. zák. jako dohodu o změně smlouvy ve snaze o konečné vypořádání vzájemné spolupráce. Soud prvního stupně vyšel z uzavřené smlouvy a dohody o zániku této smlouvy a dovodil, že obsahem těchto úkonů není žádné ujednání o tom, že by zanikl závazek žalované k zaplacení sjednané odměny v případě porušení některé ze smluvních povinností podle smlouvy ze dne 1. února 2001. Z toho důvodu se soud prokázáním tvrzení v tomto smyslu nezabýval.
Žalovaná současně v řízení neprokázala, že žalobce nesplnil svou povinnost sjednanou v dohodě ze dne 20. února 2002 k předání „agendy, dokladů a dokumentů týkající se centrálního nákupu, které získal v souvislosti se svou činností pro žalovaného“. Soud prvního stupně vyložil, že dohoda o zániku smlouvy obsahuje ustanovení o předání existující dokumentace nacházející se v držení žalobce, nikoli takové, k níž byl žalobce povinen. Z provedeného dokazování vyplynulo, že k předání těchto dokumentů žalobcem došlo, i když o tom nebyly pořízeny písemně předávací protokoly.
Žalobce v řízení prokázal, že předal žalované listiny, které získal za svého působení pro žalovanou, smlouvy i karty dodavatelů. Pokud se jedná o evidenci v elektronické podobě, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tato byla prováděna žalobcem prostřednictvím věcí v jeho vlastnictví a pomocí jeho programu. K předání této evidence proto nebyl žalobce povinen.
Ohledně částky 131 137,90 Kč vznesla žalovaná námitku započtení s tím, že do této částky pohledávka žalobce zanikla započtením proti pohledávce žalované vzniklé z důvodu plnění bez právního důvodu, které poskytla žalovaná žalobci tím, že uhradila žalobci první část odměny smluvené dohodou o zániku smlouvy ve výši 727 219,20 Kč, tedy včetně daně z přidané hodnoty ve výši 131 137,90 Kč, ačkoliv předmětnou dohodou byla odměna dohodnuta částka, která již daň z přidané hodnoty zahrnovala. Soud prvního stupně tuto námitku neshledal důvodnou. Částka uvedená v dohodě o zániku smlouvy jako odměna byla stanovena stejným způsobem, jakým byl prováděn výpočet odměny dle smlouvy ze dne 1. února
2001, dle které se odměna stanovovala jako částka bez daně z přidané hodnoty. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2007, č. j. 3 Cmo 214/2007-256, ve znění opravného usnesení ze dne 11. srpna 2008, č. j. 3 Cmo 214/2007-327, a opravného usnesení ze dne 7. října 2008, č. j. 3 Cmo 214/2007-332, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, zopakoval však dokazování listinou označenou jako smlouva o zániku mandátní smlouvy ze dne 20.
února 2002. Z ní zjistil, že se v ní účastníci dohodli, že veškeré nesplněné závazky obou vyplývající z mandátní smlouvy ze dne 1. února 2001 se ruší ke dni 28. 2. 2002 a k tomuto datu proto uvedená mandátní smlouva zaniká, s výjimkami uvedenými v bodu 2. Žalovaná se výslovně zavázala uhradit žalobci jednak částku 596 081,30 Kč jako bonifikaci z výnosů mandanta za období červen 2001 – prosinec 2001 nejpozději dne 28. 2. 2002 a dále částku 432 264,40 Kč jako bonifikaci z výnosů za období leden 2002 – duben 2002, nejpozději dne 30.
9. 2002, pouze za předpokladu, že mandatář řádně a včas předá mandantovi veškerou agendu, doklady, dokumenty týkající se centrálního nákupu, které mandatář s výkonem činnosti dle mandátní smlouvy ze dne 1. února 2001 získal. Ze smlouvy dále vyplývá, že smluvní strany považují touto dohodou jako plně vypořádané veškeré nároky obou stran z mandátní smlouvy ze dne 1. února 2001. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva ze dne 20. února 2002 byla mezi účastníky uzavřena platně za účelem ukončení vztahu založeného mezi nimi mandátní smlouvou ze dne 1.
února 2001. Odvolací soud smlouvu ze dne 20. února 2002 posoudil jako dohodu o narovnání podle § 585 a násl. obč. zák. Jelikož bylo v řízení prokázáno, že žalobce splnil před podpisem dohody podmínku předání dokumentace žalované, shledal odvolací soud žalovaný nárok oprávněným. Ohledně námitky započtení v rozsahu zaplacené daně z přidané hodnoty ve výši 131 137,90 Kč se odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že i podle mandátní smlouvy byla hrazena stanovená odměna navýšená o daň z přidané hodnoty, nadto odvolací soud odkázal na zákonnou úpravu (zákon o cenách a zákon o dani z přidané hodnoty).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
Jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítla, že odvolací soud, který posoudil dohodu o zániku mandátní smlouvy ze dne 20. 2. 2002 jako dohodu o narovnání podle § 585 obch. zák., se výkladem pojmu „veškerá agenda, doklady a dokumenty, které žalobce získal“, jakož i skutečností, zda vymezené doklady byly předány řádně a včas a došlo tím ke splnění předmětné odkládací podmínky, dále nezabýval a ani své závěry nijak neodůvodnil.
Dovolatelka je toho názoru, že dohoda ze dne 20. února 2002 je nepojmenovanou smlouvou, která svým obsahem odpovídá dohodě o zániku mandátní smlouvy společně s dohodou o narovnání s odkládací podmínkou (případně s prvky smlouvy o smlouvě budoucí), na základě které žalobce obdrží domluvenou částku za to, že žalované předá „včas a řádně veškerou agendu“, a contrario pokud veškerou agendu řádně a včas nepředá, neobdrží nic. Při slovech „veškerou agendu“ měl žalobce na mysli především dokumenty týkající se předešlé činnosti žalobce pro žalovanou, tzn. i karty dodavatelů, které byl žalobce povinen vést, evidenci dodavatelů na počítači, všechny smlouvy apod. V případě, že takové předání nebylo ze strany žalobce možné, měl na to žalovanou upozornit a uzavřít obsahově jinou dohodu.
Pokud však podle soudu bylo vše předáno, měl by v odůvodnění vysvětlit, jakým způsobem dospěl k závěru, že měla být předána právě jen ta agenda, která předána byla. Žalovaná je přesvědčena, že žalobce svou povinnost nesplnil, protože mu nepředal např. karty dodavatelů, smlouvy, databázi dodavatelů v elektronické podobě apod. Při uzavírání smlouvy měla žalovaná při pojmu „veškerá agenda řádně a včas“ na mysli všechny předané věci patřící žalované, všechny dokumenty týkající se předešlé činnosti žalobce pro žalovanou, ale i všechny dokumenty, které byl žalobce povinen vést.
Pod pojmem „včas“ lze výkladem dovodit, že v termínu od podpisu dohody, tj. od 20. 2. 2002, do 30. 9. 2002. Ani toto však nebylo splněno. Pokud není v řízení možné objasnit, co bylo pod pojmem „veškerá agenda, doklady a dokumenty“ oběma účastníky dohody myšleno, je dohoda v této části neurčitá a neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.), jelikož tento pojem je sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jeho obsah zůstává sám o sobě neurčitý.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí i v dalších právních otázkách: zda lze za řádné předání sporné části dokumentů považovat předání dokumentů jen jednomu z jednatelů, když dle výpisu z obchodního rejstříku jsou vždy oprávněni jednat za žalovanou oba jednatelé pouze společně; zda lze za řádné předání dokumentů považovat předání bez písemného protokolu, dle kterého by se dala ověřit úplnost a správnost předávané dokumentace; zda lze předat dokumenty před stanovenou dobou, tedy předčasně, pokud to dohoda smluvních stran neumožňuje, a zda takovéto předání lze považovat za řádné a včasné předání, zda žalobce musí upozornit žalovaného na omyl ohledně skutečnosti, že již došlo k předání všech dokladů a tato skutečnost v dohodě je formulována jako závazek budoucí; zda soud může projev vůle posoudit jako platný bez použití zákonem stanovených výkladových pravidel a bez odůvodnění, proč tato výkladová pravidla nepoužil; zda lze v odůvodnění rozsudku neuvést všechny důkazy, které byly ve věci provedeny, aniž by bylo soudem odůvodněno, proč je soud nepřevzal za základ svých skutkových tvrzení, resp. jaká skutková zjištění z nich ve vztahu k věci samé učinil; zda lze za dohodu o narovnání považovat i takovou dohodu, která neupravuje sporná či pochybná práva; zda je neurčitý závazek žalobce předat veškerou agendu, doklady a dokumenty v případě, že k předání agendy, dokladů a dokumentace mělo dojít již před uzavřením tohoto závazku; zda lze výslech účastníky (statutárního „zástupce“ Ing.
M.P. aj.S.) hodnotit jako svědeckou výpověď tak, jak to uvedl odvolací soud; zda lze před soudem projednávat žalobu v případě, že žaloba je podávána pouze pod obchodním jménem žalobce, který je fyzickou osobou; zda je předčasná fakturace odměny na základě dohody o zániku mandátní smlouvy, pokud nedošlo k předání veškeré dokumentace, jak toto předpokládá vzájemná dohoda a to včetně údajů, které prokazatelně existovaly v elektronické podobě; zda dohodnutá částka dle dohody o zániku mandátní smlouvy je částkou včetně daně z přidané hodnoty a tedy částkou konečnou; zda lze k dohodnuté odměně přičíst příslušnou sazbu daně z přidané hodnoty, když v dohodě je uvedena konečná cena bez uvedení daně z přidané hodnoty a jejím základem by měla v souladu se zákonem pro výpočet daně být cena včetně daně.
Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V řízení bylo postupováno v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř., jelikož nebyly zjišťovány rozhodné skutečnosti ohledně platnosti a výkladu sporných pojmů a soud považoval některá tvrzení účastníků za shodná a prokazující určitá tvrzení, ačkoli tomu tak nebylo. Žalovaná je dále toho názoru, že soud nepostupoval v řízení v souladu se základní konstrukcí sporného řízení, tj. povinností důkazní a důkazního břemene.
V řízení nebylo povinností žalované, aby prokazovala, že k předání kompletní dokumentace nedošlo, když dokazování negativních skutečností není z pojmového hlediska možné. Žalovaná dále poukazuje na porušení ustanovení § 118a odst. 2 o. s.
ř., jelikož žalovaná nebyla nikdy poučena soudem, že věc by bylo možné po právní stránce posoudit i jinak než dle účastníkova právního názoru, a nebyla vyzvána k vylíčení rozhodných skutečností v potřebném rozsahu. Oběma rozsudkům vytýká žalovaná nepřezkoumatelnost, neboť odůvodnění obou rozsudků nesplňují podle jejího názoru podmínky stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř. Postup soudu prvního stupně i soudu odvolacího je dle dovolatelky v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvujícím právo na spravedlivý proces, a v důsledku toho též v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl jeho nepřípustnost, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Podle přesvědčení žalobce otázky formulované žalovanou v jejím dovolání „jako otázky zásadního právního významu“ nejsou ve skutečnosti právními otázkami, ale otázkami skutkovými, popř. jedná-li se u některých z nich o právní otázky, nejedná se o otázky zásadního významu.
Podle žalobce je otázka předání agendy žalobcem žalované otázkou skutkovou, která byla předmětem obsáhlého dokazování, a nikoli otázkou právní, proto nemůže založit přípustnost dovolání. Pojmy „veškerá agenda“ a „řádně“ se týkaly pouze „získané“ agendy, která se týkala „centrálního nákupu“. Žalobce dále namítá, že kromě dokladů, které žalované skutečně předal, žádné jiné dokumenty neměl. Pokud žalovaná označila ve svém dopise ze dne 4. 10. 2002 „chybějící“ dokumenty a pokud tvrdí, se jedná o dokumenty, které žalobce nepředal, pak žalovaná neunesla důkazní břemeno, že tyto dokumenty žalobce vůbec získal.
Jednání žalované považuje žalobce za jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy, jelikož se snaží vyhnout zaplacení sjednané odměny s ohledem na údajné nepředání dokladů. S námitkami žalované směřujícími proti platnosti či neplatnosti dohody ze dne
20. února 2002 žalobce nesouhlasí. Žalovaná se snaží zpochybnit platnost dohody a určitost pojmů v ní obsažených za situace, kdy návrh dohody žalovaná sama připravovala prostřednictvím svého právního zástupce a předložila jej žalobci. Podle § 266 odst. 4 obch. zák. je třeba projev vůle obsahující výraz připouštějící různý výklad v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila. I pokud by ujednání týkající se předání „veškeré agendy, dokladů a dokumentů“ žalobcem žalované bylo neurčité, nezpůsobuje to neplatnost této dohody jako celku, ale pouze neplatnost příslušného ujednání vymezujícího odkládací podmínku.
Dohoda by poté musela být nahlížena jako nepodmíněná. Žalobce je přesvědčen, že mandátní smlouva i dohoda ze dne 20. 2. 2002 byly uzavřeny platně. Vymezení pojmu „veškerá agenda, doklady a dokumenty týkající se centrálního nákupu, kterou žalobce získal“ je otázkou skutkovou. Žalobce dále uvádí, že řízení nebylo postiženo vadami, které namítá žalovaná. V dalším odkazuje na svá předchozí podání, jelikož žalovaná uplatňuje stejné námitky, jako tomu bylo v předchozích řízeních. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.
bylo podáno včas oprávněnou osobou, posuzoval, zda dovolání je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, kdy je třeba přípustnost dovolání posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř, není správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat. Dovolatelka zpochybňuje právní posouzení dohody o zániku mandátní smlouvy ze dne 20. 2. 2002 jako dohody o narovnání. Tato námitka je opodstatněná, avšak není z hlediska posouzení dané věci významná. Dohodou o narovnání si ve smyslu
§ 585 obč. zák. mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z dohody o narovnání. Dohodou ze dne 20. 2. 2002 její účastníci zrušili veškeré nesplněné závazky mandanta (žalované) a mandatáře (žalobce) ze smlouvy ze dne 1. 2. 2001 ke dni
28. února 2002 s tím, že k tomuto datu mandátní smlouva ze dne 1. února 2001 zaniká s výjimkami uvedenými v bodu 2 této smlouvy a dohodli se na způsobu vypořádání vzájemných závazků. Obsah této dohody tedy odpovídá ustanovení § 570 odst. 1 obč. zák., podle něhož dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový.
Jde tedy nikoliv o úpravu práv mezi stranami sporných či pochybných, ale o privativní novaci podle ustanovení § 570 odst. 1 obč. zák. Na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu však toto nesprávné řešení této právní otázky vliv nemělo. Dovolatelka dále namítá, že soudy se nezabývaly výkladem pojmu „veškerá agenda, doklady a dokumenty, které žalobce získal“, resp. ujednáním v dohodě ze dne 20. února 2002, podle něhož se žalovaná zavázala zaplatit žalobci částku 432 264,40 Kč jako bonifikaci z výnosů mandanta (žalované) za období leden 2002 až duben 2002 pouze za předpokladu, že žalobce řádně a včas předá žalované veškerou agendu, doklady a dokumenty týkající se centrálního nákupu, které žalobce v souvislosti s výkonem činnosti dle mandátní smlouvy ze dne 1.
února 2001 získal. Soud prvního stupně se s tímto ujednáním vypořádal tak, že dohoda ze dne 20. února 2002 obsahuje ustanovení o předání existující dokumentace nacházející se v držení žalobce, nikoli takové dokumentace, k níž byl žalobce podle mandátní smlouvy povinen. Tento závěr nelze považovat za rozporný s hmotným právem, neboť vyplývá ze znění této dohody. Soud prvního stupně přitom dospěl ke skutkovému závěru, že tuto dokumentaci žalobce žalované předal. Pokud se jedná o evidenci v elektronické podobě, byla prováděna žalobcem prostřednictvím věcí ve vlastnictví žalobce a pomocí jeho programu; k předání této dokumentace nebyl žalobce povinen.
Rovněž odvolací soud učinil skutkové zjištění, že žalobce podmínku předání dokumentace žalované – byť již i před podpisem této dohody – splnil. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že povinností žalobce podle dohody ze dne 20. února 2002 bylo předat žalované doklady, které získal v souvislosti s výkonem předmětné činnosti a tyto doklady má v držení, nikoliv snad dokumentaci, kterou měl podle smlouvy vést, ale nevedl, a se závěrem odvolacího soudu, že není rozhodující, zda žalobce tyto doklady předal žalované již před podpisem této dohody, či až poté.
Rovněž závěr soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí odvolací soud potvrdil, že žalobce nebyl povinen předat evidenci v elektronické podobě, nelze považovat za závěr učiněný v rozporu s hmotným právem, resp. za výklad právního úkonu učiněný v rozporu s ustanovením § 266 odst. 1 až 4 obch. zák. a ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. Jestliže totiž žalobce tuto evidenci vedl v počítačovém programu, který byl v jeho vlastnictví, nelze tuto elektronickou evidenci považovat za součást „agendy, dokladů a dokumentace týkající se centrálního nákupu, které získal v souvislosti se svou činností pro žalovanou“.
Za situace, kdy odvolací soud učinil skutkové zjištění, že veškerou dokumentaci žalobce žalované předal, nebyl již důvod pro výklad tohoto právního úkonu. Dovolací soud je přitom tímto skutkovým zjištěním vázán. Neopodstatněná je rovněž námitka dovolatelky, že částka dle dohody o zániku mandátní smlouvy je částkou včetně daně z přidané hodnoty a tedy částkou konečnou. Sjednání odměny v mandátní smlouvě je věcí smluvních stran. Jak vyplývá z ustálené judikatury (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002), součástí ceny je i daň z přidané hodnoty a clo. Nevyplývá-li z dohody stran něco jiného, nelze dohodnutou cenu díla zvyšovat o daň z přidané hodnoty. V tomto konkrétním případě se výše formulovaný závěr neuplatní, jelikož mezi stranami něco jiného ujednáno bylo. Jak shora uvedeno, dohodu ze dne 20. února 2002 je nutné posoudit jako privativní novaci závazků stran ze smlouvy ze dne
1. února 2001 s výjimkami vedenými v bodu 2 dohody ze dne 20. února 2002. Nově zřízené závazky stran nicméně navazují na původní závazky ze smlouvy ze dne 1. února 2001. Soud prvního stupně učinil v řízení skutkové zjištění, že v průběhu spolupráce mezi žalobcem a žalovanou dle mandátní smlouvy bylo postupováno tak, že žalobce fakturoval žalované odměnu navýšenou o daň z přidané hodnoty a žalovaná proti tomuto postupu neměla výhrad. Odměna žalobce podle mandátní smlouvy byla tedy navyšována o daň z přidané hodnoty. Je-li tedy dohoda ze dne
20. února 2002 dohodou o zániku smlouvy ze dne 1. února 2001, podle níž sjednaná odměna daň z přidané hodnoty neobsahovala, pak je nutné dospět k závěru, že částka uvedená v dohodě ze dne 20. února 2002 je taktéž částkou bez daně z přidané hodnoty. Závěr odvolacího soudu, že žalobci nevzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 131 137,90 Kč, proto není v rozporu s hmotným právem. K námitkám dovolatelky, že za řádné předání dokumentů nelze považovat předání dokumentů bez písemného protokolu jen jednomu z jednatelů, když podle výpisu z obchodního rejstříku jsou vždy oprávněni jednat za žalovanou oba jednatelé pouze společně, dovolací soud nepřihlédl.
Ze skutkového zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně nevyplývá, že by podle dohody o zániku mandátní smlouvy musel žalobce požadované dokumenty předat statutárnímu orgánu žalované. Z tohoto skutkového zjištění rovněž nevyplývá, že by tato dohoda vyžadovala podepsání předávacího protokolu o předání těchto dokumentů. Pokud pak dovolatelka namítala, že soud obrátil důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti předání dokumentace žalované, směřuje tato námitka proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nikoliv proti rozsudku odvolacího soudu, který je v dovolacím řízení přezkoumáván.
Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že soud prvního stupně, ani odvolací soud se nemusely vypořádávat se skutečností, že žalobce v žalobě uvedl i dodatek ke svému jménu a příjmení, jak namítala dovolatelka. Rozhodující totiž právě bylo podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. uvedení tohoto jména a příjmení. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který žalovaná ve svém dovolání uplatnila, nemohl dovolací soud přezkoumávat. Skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Námitkami žalované, které směřují do vad řízení, se proto dovolací soud v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř. nezabýval. Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci nejde o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně.
Protože Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na právní otázce řešené v rozporu s hmotným právem, není dána přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.