23 Cdo 1054/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se
sídlem v Liberci VIII – Dolní Hanychov, České mládeže 135/151, proti žalovanému
Pěkný – Unimex s.r.o., se sídlem v Praze 2, Trojanova 16, identifikační číslo
45 27 10 38, zastoupenému JUDr. Karlem Čermákem, advokátem, se sídlem v Praze
1, Národní 32, o ochranu práv z průmyslového vzoru, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 15 Cm 52/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, č. j. 3 Cmo 410/2009-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 4.900,- Kč včetně DPH, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho právního zástupce JUDr. Karla Čermáka.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 7. 2009, č.
j. 15 Cm 52/2007-117, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému
byla uložena povinnost zdržet se uvádění jeho výrobků na trh v plastových
lahvích určitého vzhledu, pokud výrobcem lahví tohoto vzhledu je jiný subjekt,
než žalobce; soud prvního stupně dále zamítl vzájemnou žalobu na určení, že
žalovaný je spoluvlastníkem průmyslového vzoru č. 33866 (lahev) a poté rozhodl
o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 7. 2010, č. j. 3
Cmo 410/2009-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V podrobnostech poté odvolací soudu v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že soud
prvního stupně, pokud zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel uvádění svých
výrobků na trh v plastových lahvích žalobcem označeného vzhledu, bude-li
výrobcem lahví tohoto vzhledu jiný subjekt, měl k dispozici dostatek důkazů a z
nich vyvodil odpovídající skutková zjištění a na tato zjištění odvolací soud
odkázal.
Taktéž pokládá za správný i právní závěr soudu prvního stupně, že vlastníkem
průmyslového vzoru č. 33866 je žalobce. Výrobek používaný žalovaným – PET
lahvička na dochucovadla – však nezasahuje do práv žalobce z uvedeného
průmyslového vzoru, neboť u informovaného uživatele vyvolává odlišný celkový
dojem. Odvolací soud k tomu dodal, že „základní otázka dojmu informovaného
uživatele z kolidujícího výrobku a zapsaného průmyslového vzoru je otázkou
právní a nikoli skutkovou“, a proto nelze k jejímu řešení zadat znalecký
posudek.
Odvolací soud, pokud jde o odvolání žalovaného proti výroku II. rozsudku soudu
prvního stupně (vzájemný návrh na určení spoluvlastnictví předmětného
průmyslového vzoru č. 33866), konstatoval, že skutkovým a právním závěrům soudu
prvního stupně, který i v této části žalobu zamítl, nelze vytknout pochybení.
Žalovaný neprokázal, že se jeho pracovníci podíleli na finálním vzhledu
předmětného průmyslového vzoru v prvcích způsobilých k ochraně, tj. těch, které
nejsou předurčeny technicky. Žalovaný zadával žalobci především technické
parametry s ohledem na výrobní potřeby, podle nichž byl finální výrobek
upravován.
Odvolací soud proto i v tomto rozsahu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
jako věcně správný.
Dovoláním ze dne 6. 12. 2010 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a bylo podáno z důvodů uvedených v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném
posouzení věci).
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že odvoláním napadl výrok I. a
III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení
povinnosti žalovanému zdržet se uvádění jeho výrobků na trh v plastových
lahvích jím označeného vzhledu, pokud výrobcem takových lahví bude jiný subjekt
než žalobce, a výrok III. o náhradě nákladů řízení, a dále citoval část
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zabývající se věcí samou. Dovolatel dále odkázal na ustanovení § 19 a § 10 odst. 1 zákona č. 2007/2000 Sb., o průmyslových vzorech, z nichž vyplývá ochrana vlastníka
průmyslového vzoru a rozsah ochrany, pod nějž spadá každý průmyslový vzor,
který nevyvolá u informovaného uživatele odlišný celkový dojem. Podle názoru
dovolatele soud prvního stupně velmi stručně uvedl, zanedbatelné odlišnosti
obou lahviček a rozdíl v odstínu barvy a z toho nesprávně dovodil, že se
„celkový dojem obou výrobků jeví jako odlišný“. Dovolatel je toho názoru, že
není správné srovnávané objekty „rozpitvat“ na řadu podružných elementů a
vycházet z elementů neshodných. O celkovém dojmu rozhodují elementy shodné,
nikoli rozdílné, shodných elementů si rozhodnutí nevšímají. V této souvislosti
dovolatel odkázal na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce Vážný č. 12.392, ve kterém
se uvádí „Zda v zákaznických kruzích platí způsob obalů žalující strany pro
tuto za příznačný, jest skutkovým zjištěním. Soudce zjišťuje, zda kruhy
zákaznické pokládají určitý způsob zevnějšího označení podniků nebo zboží,
kterým je rozeznávají od zboží podniků jiných. Tu nerozhoduje názor soudce,
nýbrž názor zákaznictva, který nutno vyšetřiti. To se může státi jak výslechem
svědků tak i znalců.“ Dovolatel se proto neztotožňuje s názorem odvolacího
soudu, že otázka, jaký celkový odlišný dojem vyvolává kolidující výrobek u
informovaného uživatele, je otázkou právní, kterou si soud posoudí sám, a
nikoli otázkou skutkovou a řešení této otázky pokládá za zásadního právního
významu. Dovolatel vzhledem k uvedenému navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak
rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a vše vrátil
posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení. V podání ze dne 7. 2. 20011 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve
vyjádření zejména uvedl, že se odvolací soud musel zaměřit, vzhledem k tomu, že
předmětný průmyslový vzor se týká lahvičky, která musí mít ze své podstaty
určitý charakteristický tvar, na rozdílné prvky srovnávaných objektů. Právě
rozdílné prvky jsou rozhodující pro individuální povahu předmětného
promyslového vzoru a jeho způsobilost k zápisu. Žalovaný dále uvedl, že není pravdivé tvrzení dovolatele, že odvolací
soud v rozsudku popsal rozdíly předmětných lahviček pouze povrchně. Odlišnosti
lahviček byly podrobně rozebrány a soud mj. vycházel z ohledání provedeného při
ústním jednání. V rozhodnutí byly též uvedeny fotografie obou lahviček, z nichž
jsou rozdíly patrné. Žalovaný dále nesouhlasí s tvrzením žalobce, že otázka zaměnitelnosti
je otázkou skutkovou nikoli právní. Na rozdíl od žalobce uvádí, že judikatura
prvorepublikových soudů vycházela z toho, že „otázka zaměnitelnosti jest
otázkou právní“ jak to vyplývá např. z R I 75/32 Vážného sbírky 11539, popř. Rv
II 550/35 č. Vážného sbírky 14620. Stejně tak se vyslovil Vrchní soud v Praze
(viz usnesení sp. zn. 3 Cmo 240/2004), popř. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3199/2007.
Z toho pak vyplývá, že posouzení zaměnitelnosti se
nedokazuje, ale je věcí právního posouzení. Žalovaný dále uvedl, že posouzení otázky, zda zaměnitelnost je otázkou
právní či skutkovou bylo již dovolacím soudem vyřešeno, a podle toho soudy obou
stupňů postupovaly. Vzhledem k tomu žalovaný navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalobce odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval,
že se zřetelem k čl. II. bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, je nutné dovolání projednat a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a
obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a §
241a odst. 1 o. s. ř.) se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž
dovolatel odkázal. V daném případě, směřuje-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť soud
prvního stupně nebyl vázán při svém rozhodování právním názorem odvolacího
soudu, protože se jednalo o jeho první rozhodnutí ve věci samé. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, není-
li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a dospěje-li
dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Z toho vyplývá, že jediným způsobilým dovolacím důvodem schopným založit
přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení je nesprávné právní posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a případné námitky směřující proti
vadám řízení či nedostatkům ve skutkových zjištěních nejsou pro posuzování této
přípustnosti dovolání relevantní. V posuzovaném případě se dovolatel především neztotožňuje s názorem odvolacího
soudu, že otázku, jaký celkový odlišný dojem vyvolává kolidující výrobek u
informovaného uživatele, si posoudí sám, tedy, že se jedná o otázku právní,
nikoli skutkovou a řešení této otázky pokládá za zásadního právního významu. Podle § 10 odst. 1 zákona č.
207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzoru je
rozsah ochrany dán vyobrazením průmyslového vzoru tak, jak je zapsán v
rejstříku (§ 38) s výjimkou znaků, které jsou předurčeny technickou funkcí
průmyslového vzoru, nebo znaků, které musí být nutně reprodukovány v přesném
tvaru a rozměrech, aby mohl výrobek, v němž je průmyslový vzor ztělesněn nebo
na kterém je aplikován, být mechanicky spojen s jiným výrokem nebo umístěn do
jiného výrobku, kolem něj nebo proti němu tak, aby oba výrobky mohly plnit svou
funkci. Do rozsahu ochrany vyplývající ze zápisu průmyslového vzoru spadá každý
průmyslový vzor, který nevyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový
dojem. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007 při
posuzování zaměnitelnosti určitého označení s označením chráněným jako ochranná
známka vycházel z toho, že jde o otázku právního hodnocení, což lze vztáhnout i
na posuzovaný případ. Z ustanovení § 10 odst. 1, poslední věty zákona č. 237/2000 Sb., je zřejmé, že
zjištěný skutkový stav je nutné podřadit pod tuto normu a posoudit, zda je
odůvodněn závěr, že průmyslový vzor vyvolává či nikoliv u informovaného
uživatele odlišný celkový dojem. Z toho též plyne, že jde o otázku právní,
nikoli skutkovou, a proto k řešení této otázky nelze zadat zpracování
znaleckého posudku. Při posuzování shodnosti průmyslových vzorů a toho, zda dochází k porušování
práv z průmyslového vzoru, je s ohledem na ustanovení § 10 odst. 1 poslední
věty zákona č. 207/2000 Sb., důležitý celkový dojem podobnosti předmětných
průmyslových vzorů a nejde tedy o to, zda lze zjistit rozdíly v podrobnostech. Odlišný celkový dojem je nutné poměřovat očima informovaného uživatele, nikoli
např. běžného spotřebitele. U informovaného uživatele se předpokládá, že je
schopen si všimnout určitých rozdílů posuzovaných průmyslových vzorů, které u
něho vyvolají odlišný celkový dojem. V posuzovaném případě lze v zásadě souhlasit s dovolatelem, že není namístě
„rozpitvat srovnávané objekty na řadu podružných elementů“, ale nelze
přisvědčit tomu, že by pro celkový dojem nebyly tyto rozdílné, stejně jako
shodné prvky, pro posouzení celkového dojmu z hlediska posuzovatele, kterým je
informovaný uživatel, určující. Odvolací soud při aplikaci ust. § 10 odst. 1 posl. věta zák. č. 207/2000 Sb., v
němž je hypotéza právní normy neurčitá (nevyvolá u informovaného uživatele
odlišný celkový dojem), z okolností daného případu (zejména srovnáním obou
výrobků) dovodil, že výrobek žalovaného nezasahuje do práv žalobce, neboť u
informovaného uživatele vyvolává odlišný celkový dojem a tomuto závěru nelze
ničeho vytknout. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť neshledal
právní otázku vymezenou dovolatelem za právně významnou. Vzhledem k tomu podle
ustanovení § 234b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl. Stejné
platí i v případě dovoláním napadeného výroku o nákladech řízení, neboť
přípustnost dovolání proti němu nevyplývá z ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak,
že žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 4.900,- Kč, včetně DPH (§
6 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.