23 Cdo 1079/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce: STROJIMPORT, a. s., se sídlem U Nákladového nádraží 6, Praha 3,
IČ 00000795, zastoupeného JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou se sídlem
Velehradská 26, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Kühne & Nagel, spol. s r. o.,
se sídlem Zelený pruh 1560/99, Praha 4, IČ 45787115, zastoupenému JUDr.
Vladimírem Chýským, advokátem se sídlem Žerotínova 1132/34, 130 00 Praha 3, o
zaplacení 936.181, Kč s přísl., vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
13 Cm 24/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
5. listopadu 2009, č. j. 12 Cmo 167/2009-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám
advokátky žalobce JUDr. Miroslavy Otčenáškové.
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 18. září 2008, č. j. 13 Cm
24/98-209, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 936.181,- Kč s 18% úrokem z
prodlení z částky 1,361.168,70 Kč od 2.3.1997 do 22.10.1997 a z částky
936.181,- Kč od 23.10.1997 do zaplacení (výrok I.), dále žalobu na zaplacení
18% úroku z prodlení z částky 1,361.168,70 Kč od 29.1.1997 do 1.3.1997 a z
částky 424.987,70 Kč od 23.10.1997 do 3.11.1997 zamítl (výrok II.) a uložil
žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 162.233,40 Kč (výrok
III.). Předmětem řízení byla náhrada škody, spočívající v náhradě nákladů
souvisejících s opravou stroje VS 160 No. 9500045 výrobce TOS Rakovník určeného
k vystavení v expozici žalobce na strojírenském veletrhu v Poznani. K poškození
stroje došlo při vykládce kamionu oficiálního veletržního speditéra a příjemce
zásilky společnosti C. Hartwig, která prováděla vykládku, a to tak, že jedno z
nosných lan při manipulaci prasklo a stroj spadl z výšky cca 0,7 m na zem. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobce sjednal
se žalovaným přímou dopravu stroje na místo konání výstavy kamionem z výrobního
závodu TOS Rakovník do Poznaně a dále vykládku zboží na stánek, přičemž
žalovaný použil pro přepravu společnost CARGO CENTRUM s.r.o., Chrudim a pro
vykládku sjednal firmu C. Hartwig, Poznaň (Polsko). Soud prvního stupně dovodil, že žalobce a žalovaný uzavřeli
nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 269 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), kterou se žalovaný zavázal provést pro žalobce vykládku předmětného
vstřikovacího lisu na výstavní stánek, přičemž žalovaný nebyl omezen ohledně
možnosti pověřit provedením vykládky třetí osobu, což jej ovšem nezbavilo
odpovědnosti za případné škody vzniklé při vykládce. Jestliže společnost C. Hartwig, pověřená vykládkou, porušila své povinnosti, v důsledku čehož došlo k
pádu stroje, za vzniklou škodu odpovídá žalobci žalovaný jako smluvní strana ve
smyslu ust. § 373 an. obch. zák. Znaleckým posudkem Ing. Vladimíra Šefrny byly
náklady na opravu poškozeného stroje stanoveny částkou 1,065.173,- Kč. Jestliže
žalobce plnil společnosti TOS Rakovník ve výši Kč 1,100.000,-, bylo toto plnění
v rozsahu Kč 1,065.173,- plněním, jež nepostrádalo právní důvod a žalobci tak
vznikla škoda. Nárok na náhradu škody není se zřetelem k § 397 a § 391 odst. 1
obch. zák. promlčen, když žaloba byla podána v rámci čtyřleté doby. Soud prvního stupně uzavřel, že (po částečném zpětvzetí žaloby) je
žaloba oprávněná v částce 936.181,- Kč spolu s odpovídajícím 18% úrokem z
prodlení podle § 369 odst. 1 a § 502 odst. 1 obch. zák. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem v záhlaví označeným
rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku potvrdil v rozsahu podle něhož
je žalovaný povinen zaplatit žalobci 901.354,- Kč s 18% úrokem z prodlení z
částky 1,326.341,70 Kč od 2.3.1997 do 22.10.1997 a z částky 901.354,- Kč od
23.10.1997 do zaplacení. V bodu I.
výroku v rozsahu, podle kterého žalovaný je
povinen zaplatit žalobci 34.827,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 2.3.1997 do
zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Bod III. výroku potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci na
náhradu nákladů odvolacího řízení 33.394,85 Kč. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212 a § 214 odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že rozhodnutí je ve výroku o věci z větší části
správné. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o uzavření
nepojmenované smlouvy ve smyslu § 269 odst. 1 obch. zák., avšak s tím, že toto
nesprávné právní posouzení nemělo vliv na správnost vydaného rozhodnutí.
Ke zjištění typu smlouvy opakoval odvolací soud důkaz veletržním
dopravním příkazem ze dne 29.5.1996, vystaveným na základě nabídky služeb
žalovaným ze dne 26.4.1996, jímž žalobce vystavil žalovanému příkaz k zajištění
spedičních služeb v rámci Mezinárodního technického veletrhu v Poznani (Polsko)
v roce 1996, který byl žalovaným přijat. Smlouva splňuje náležitosti smlouvy
zasílatelské ve smyslu § 601 obch. zák. a k jejímu uzavření došlo konkludentním
jednáním žalovaného provedením přepravy a vykládky předmětného stroje. Dále měl
odvolací soud za prokázáno, že pád stroje při vykládce, zajišťované firmou C.
Hartwig, byl způsoben použitím poškozených (roztřepených) lan, bez údajů o
přípustném zatížení a o provedení revize lan.
Pro posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu nutno použít podle
názoru odvolacího soudu nikoli úpravu odpovědnosti za škodu podle § 373 an.
obch. zák., nýbrž ust. § 609 obch. zák. a podpůrně ustanovení § 577 an. obch.
zák. o smlouvě komisionářské, jmenovitě ust. § 584 a § 586 obch. zák. Z těchto
ustanovení je nutno dovodit, že pokud zasílatel neoznačí příkazci osobu
dopravce, se kterou uzavřel přepravní smlouvu, má příkazce právo vymáhat
splnění závazku z přepravní smlouvy přímo na zasílateli. Tomu odpovídá též
povinnost zasílatele podle § 586 v návaznosti na § 609 obch. zák. vymáhat
závazky z přepravní smlouvy nebo postoupit pohledávky z této smlouvy příkazci.
V předmětné věci nebylo zjištěno, že by žalovaný jako zasílatel označil žalobci
osobu, která odpovídá za předmětnou škodu, nebo že by na žalobce převedl
pohledávku vzniklou z porušení smlouvy uzavřené s touto osobou o vykládce
stroje. Naopak žalovaný se účastnil jednání o vzniklé škodě za účasti Inspekty
Praha a ohledně vyřízení reklamace poškození zásilky vedl se žalobcem jednání a
od realizátora vykládky získal Kč 424.987,70 na reparaci škody, kterou následně
poskytl žalobci.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný za předmětnou škodu
žalobci odpovídá jako komisionář. Podle § 584 odst. 2 obch. zák. platí, že
příkazce (jako komitent) je oprávněn vymáhat vůči zasílateli (jako komisionáři)
nárok na plnění z přepravní smlouvy, kterou zasílatel s dopravcem uzavřel,
přičemž zasílatel příkazci odpovídá tak, jako by odpovídal dopravce odesílateli
podle přepravní smlouvy. Tyto závěry vyvodil Nejvyšší soud v rozhodnutích sp.
zn. 32 Cdo 348/2007 a sp. zn. 32 Cdo 1000/2007, vydaných v obdobných sporech.
K námitce promlčení předmětného nároku na náhradu škody dospěl odvolací
soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že není důvodná. Tím, že
dodavatel žalovaného použil k vykládce stroje nevhodná, poškozená lana, musel
si být vědom, že může dojít k přetržení lan a pádu stroje a tudíž k poškození
stroje. Z toho odvolací soud vyvodil, že šlo ve smyslu § 399 obch. zák. o škodu
způsobenou vědomě a proto pro uplatnění náhrady této škody platí čtyřletá
promlčecí doba podle § 397 obch. zák.
Pokud jde o výši škody, žalobce uplatňoval náhradu nákladů na opravu
poškozeného stroje ve výši Kč 1,100.000,- Kč, avšak podle názoru odvolacího
soudu je třeba vycházet z výše stanovené znaleckým posudkem Ing. V. Šefrny v
částce Kč 1,065.173,- Kč, od níž nutno odečíst částku Kč 163.819,-, započítanou
žalobcem na opravu stroje ze žalovaným zaplacené částky Kč 424.987,70 (ohledně
této částky po částečném zpětvzetí žaloby soud prvního stupně řízení zastavil).
Oprávněná výše škody tak podle odvolacího soudu činí Kč 901.354,-, avšak
přiznána byla soudem prvního stupně částka Kč 936.181,-, takže ohledně rozdílu
ve výši Kč 34.827,- s příslušenstvím odvolací soud napadený rozsudek podle §
220 o.s.ř. změnil tak, že v uvedeném rozsahu žalobu zamítl, kdežto v části ve
výši Kč 901.354,- s příslušenstvím napadený rozsudek jako věcně správný podle §
219 o.s.ř. potvrdil.
Dovoláním ze dne 3. 2. 2009 žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu s
odkazem na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel především namítá, že pokud TOS Rakovník jako výrobce a
odesílatel stroje vyplnil nákladní CMR list, mohl tak učinit pouze na základě
údajů o osobě dopravce a o osobě příjemce, které jí poskytl žalobce. Je proto
nepochybné, že žalobce věděl, s kým žalovaný uzavřel přepravní smlouvu, tj. se
společností Cargo Centrum s.r.o., a kdo bude příjemcem, provádějícím vykládku
stroje, tj. společnost C. Hartwig. Vyplněný nákladní list měl žalovaný posléze
k dispozici, neboť byl součástí vyúčtování spedičních služeb, které žalovaný
pro žalobce zajistil. Podle názoru dovolatele byla tedy jeho informační
povinnost podle § 584 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 609 obch. zák. splněna,
a to prostřednictvím nákladního CMR listu, jakož i dopisem žalovaného žalobci
ze dne 26.4.1996, obsahujícím nabídku služeb žalovaného a sdělení, že „výlohy
na výstavišti jsou kalkulovány dle veletržního tarifu firmy C. Hartwig“,
přičemž oběma účastníkům bylo známo, že tato firma byla výhradním dodavatelem
spedičních a logistických služeb na veletrhu.
Dovolatel v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 32 Odo 1254/2005, v němž se uvádí, že „pro splnění povinnosti dle § 584
odst. 2 obch. zák. není předepsána forma“, takže nákladní list CMR a citovaný
dopis z 26.4.1996 byly dostatečnými informačními dokumenty. Oproti tomu
Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1000/2007 zřejmě nákladní CMR list za
dostatečnou informaci o osobě dopravce nepovažoval. Dovolatel v tom spatřuje
rozpor v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a nejednotnost v judikatuře jako
otázku zásadního právního významu.
Dovolatel dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, řešící obdobné
případy, kdy byla nesplněna informační povinnost podle § 584 odst. 2 obch.
zák., v nichž konstatoval, že „zasílatel odpovídá příkazci tak, jako by
odpovídal dopravce dle přepravní smlouvy“ (sp. zn. 32 Cdo 1000/2007), resp. že
v tomto případě „vstupuje zasílatel do postavení dopravce“ (sp. zn. 32 Odo
1254/2005).
V takovém případě je podle dovolatele nutno na vztah mezi příkazcem
vstupujícím do postavení odesílatele a zasílatelem v postavení dopravce
aplikovat příslušnou právní úpravu, odpovědnosti dopravce jako celek, tj. v
konkrétním případě Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní
dopravě (CMR), publikovanou ve vyhlášce MZV č. 11/1975 Sb. (ve zkratce „Úmluva
CMR“). Podle čl. 17 odst. 4 písm. c) Úmluvy CMR je dopravce zproštěn
odpovědnosti za ztrátu nebo poškození zásilky v souvislosti s manipulací
naložením, uložením nebo vyložením zásilky odesílatelem, příjemcem nebo osobami
jednajícími za odesílatele nebo příjemce. V daném případě tedy za škodu
odpovídá příjemce, který zásilku vykládal, tedy společnost C. Hartwig. Současně
byl tak naplněn liberační důvod zprošťující žalovaného jakožto dopravce
odpovědnosti za vzniklou škodu.
Dovolatel má za to, že obdobná otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu řešena a má zásadní právní význam.
Dovolatel je dále toho názoru, že pokud měla být aplikována Úmluva CMR
jako celek, měla být použita rovněž promlčecí doba dle čl. 32 Úmluvy CMR, a to
jednoroční. Rovněž to považuje za otázku zásadního právního významu.
Dovolatel tím uplatňuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a je tak naplněn dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolací soud postavení žalovaného posoudil z důvodu nesplnění jeho
informační povinnosti podle § 584 odst. 2 obch. zák. jako postavení dopravce a
automaticky konstatoval jeho odpovědnost za škodu, aniž se zabýval otázkou, zda
je naplněn některý z liberačních důvodů. Odvolací soud rovněž nesprávně
posoudil promlčení podle obchodního zákoníku, namísto úpravy CMR. Také otázku,
zda žalovaný nesplnil svou informační povinnost dle § 584 odst. 2 obch. zák. již tím, že osobu přepravce označil v nákladním CMR listu, resp. uvedl osobu,
se kterou bude uzavřena smlouva, již v rámci podání nabídky, odvolací soud
nesprávně právně posoudil. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k
dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání je nemá za přípustné a s odkazem na
judikaturu Nejvyššího soudu, dovolatelem uváděnou, zdůrazňuje, že nejde o
právní otázku, rozhodovanou různě, neboť z výše cit. rozsudků vyplývá shodný
závěr, že ve smyslu § 609 obch. zák. se na zasílatelskou smlouvu podpůrně
použije i ustanovení § 584 odst. 2 věty druhé obch. zák. a v takovém případě
platí, že příkazce jako komitent je oprávněn vymáhat vůči zasílateli jako
komisionáři nárok na plnění závazku z přepravní smlouvy, kterou zasílatel s
dopravcem uzavřel a zasílatel příkazci odpovídá tak, jako by odpovídal dopravce
odesílateli podle přepravní smlouvy. Z cit. rozhodnutí podle názoru žalobce
vyplývá, bez ohledu na firmu splnění informační povinnosti, že je nutné, aby
zasílatel jako komisionář ve zprávě podané příkazci jako komitentovi
jednoznačně označil osobu, se kterou uzavřel smlouvu. Z rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 32 Odo 1000/2007 se pak podává, že mezinárodní nákladní list CMR
náležitosti takové zprávy nesplňuje. Žalobce dále poukazuje na to, že firma C. Hartwig nebyla v daném
případě dopravcem, ale byla pověřena žalovaným k vykládce stroje. Podle
mezinárodního nákladního listu CMR byla dopravcem společnost CARGO CENTRUM,
která však za škodu nenese odpovědnost. Z údajů uvedených v mezinárodním
nákladním listu CMR č. CZ 0111877 nelze v žádném případě dovodit, že žalovaný v
něm označil žalobci osobu, s níž žalovaný jako zasílatel uzavřel smlouvu o
vykládce a že tedy tato osoba odpovídá za řádné vyložení výstavního exponátu. Taková informace nevyplývá ani z dopisu žalovaného z 26.4.1996. Žalobce dále namítá, že žalovaný zcela opomíjí ust. § 586 obch. zák.,
podle něhož byl povinen buď vymáhat náhradu škody vůči firmě C. Hartwig nebo
předmětnou pohledávku žalobci postoupit. Tyto povinnosti žalovaný rovněž
nesplnil a nese proto odpovědnost za vzniklou škodu. Pokud jde o tvrzení žalovaného, že v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud řešena otázka, že v případě porušení informační povinnosti podle §
584 odst. 2 obch. zák.
je ohledně odpovědnosti žalovaného jako dopravce nutno
aplikovat právní úpravu přepravní smlouvy, včetně liberačních důvodů a otázky
promlčení, žalobce namítá, že nejde o otázku zásadního právního významu a
zároveň je posouzení této otázky v tomto případě bezpředmětné, protože právní
úprava platná pro přepravní smlouvu se v daném případě nepoužije, když firma C. Hartwig nebyla dopravcem z přepravní smlouvy. Proto je třeba odpovědnost za
škodu v tomto případě posuzovat podle obecné právní úpravy obchodního zákoníku. Liberační důvody upravené v Úmluvě CMR a v ust. § 622 odst. 2 písm. a) obch. zák. pro tento případ tudíž neplatí. Žalobce rekapituluje, že žalovaný nesplnil informační povinnost podle §
584 odst. 2 ani povinnost podle § 586 ve vazbě na § 609 obch. zák. a proto za
škodu odpovídá, avšak nikoli jako dopravce, ale jako osoba zajišťující
prostřednictvím pověřené firmy C. Hartwig vykládku, při níž byla porušena
právní povinnost řádné vykládky. K otázce promlčení žalobce uvádí, že k promlčení nedošlo podle
ustanovení obchodního zákoníku, ani podle Úmluvy CMR, přičemž podle čl. 32
odst. 2 této Úmluvy se stavěl běh promlčecí doby až do dne, kdy dopravce
reklamaci písemně odmítl a to se stalo dne 18.9.1997. Žalobce navrhuje odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejprve konstatoval, že na daný
případ se vztahuje právní úprava dovolání podle občanského soudního řádu (zákon
č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně zákona č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II bod 12. cit. zákona), tedy ve znění o.s.ř. účinném od 1.7.2009,
poněvadž napadené rozhodnutí bylo vydáno (vyhlášeno) dne 5.11.2009. Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje
náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1
o.s.ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, jelikož
dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). V rozsahu jistiny v částce Kč 901.354,- s příslušenstvím odvolací soud ve
výroku I. věta první rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v tomto rozsahu
tudíž může být dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm c) o.s.ř., na
které také dovolatel odkazuje. Podle cit. ustanovení je dovolání přípustné
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a v tomto ohledu
dovolání skutečně přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. (v rozhodném znění) rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena
právní otázka posouzena jinak, k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
je, že
rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro projednávanou
věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž
právní otázka zásadního významu musí být dovolatelem konkrétně vymezena. Jediným způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Námitka dovolatele, že splnil svou informační povinnost ve smyslu § 584 odst. 2
ve spojení s § 609 obch. zák. prostřednictvím nákladního CMR listu, popř. dopisu ze dne 26.4.1996, je především věcí hodnocení těchto důkazů a z toho
vyplývajících skutkových zjištění a teprve následně právního posouzení
zjištěného skutkového stavu věci, tj. případného oprávnění komitenta vymáhat
vůči komisionáři nárok na plnění ze smlouvy. Nelze také spatřovat rozpor v
judikatuře mezi rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1254/2005 a sp. zn. 32 Odo 1000/2007, která se zabývají pouze otázkou důkazní hodnoty
nákladního CMR listu či jiného důkazního prostředku se závěrem, že pro splnění
předmětné informační povinnosti není předepsána forma, takže hodnocení výsledků
dokazování je odvislé od individuálního hodnocení důkazů se zřetelem ke
konkrétním okolnostem. Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že se v daném případě zprostil
odpovědnosti za poškození zásilky podle čl. 17 odst. 4 písm. c) Úmluvy CMR,
když za škodu odpovídá společnost C. Hartwig jako příjemce zásilky, který
zásilku vykládal. Pokud žalovaný jako zasílatel, neoznačil jako komisionář
osobu, s kterou smlouvu uzavřel, je žalobce jako komitent oprávněn vymáhat vůči
žalovanému nárok na plnění závazku z této smlouvy (§ 584 odst. 2 obch. zák.). Tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, že neoznačil-li zasílatel příkazci
osobu dopravce, s níž uzavřel přepravní smlouvu, má příkazce právo vymáhat
splnění závazku z přepravní smlouvy přímo na zasílateli (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 348/2007). V daném případě žalovaný jako zasílatel uzavřel přepravní smlouvu s třetím
subjektem – CARGO CENTRUM jako dopravcem a další smlouvu s příjemcem C. Hartwig
zajišťujícím vykládku, přičemž dopravce za poškození prokazatelně neodpovídal,
jelikož za ně odpovídal příjemce. Na zasílatele tudíž případný závazek dopravce
k náhradě škody nemohl přejít (ať již z obchodního zákoníku nebo z Úmluvy CMR),
neboť přejít mohl jen závazek ze smlouvy žalovaného jako zasílatele s firmou C. Hartwig, odpovídající za škodu při vykládce. Z toho se podává, že rozhodným pro posouzení předmětného nároku je ustanovení §
584 odst. 2 obch. zák. ve spojení ust. § 609 obch. zák., podle něhož neoznačí-
li zasílatel příkazci osobu s níž v daném případě uzavřel smlouvu o vykládce,
má příkazce právo vymáhat splnění závazku z této smlouvy přímo na zasílateli. V
návaznosti na to je pak v ust. § 586 obch. zák. stanovena povinnost
komisionáře, poruší-li osoba, s níž uzavřel smlouvu při zařizování záležitosti,
vymáhat na účet komitenta splnění těchto závazků, nebo jestliže s tím komitent
souhlasí, postoupit mu pohledávky odpovídající těmto závazkům.
V řízení bylo prokázáno, že žalovaný nesplnil uvedenou informační povinnost, a
proto v postavení komisionáře za škodu vzniklou žalobci při vykládce odpovídá
(§ 584 odst. 2, § 603 odst. 2 obch. zák.). Odvolací soud v otázce posouzení délky promlčecí doby aplikoval speciální
ustanovení § 399 obch. zák., podle jehož poslední věty pro škodu vědomě
způsobenou platí obecná promlčecí doba stanovená v § 397 obch. zák. V
posuzovaném případě však byla škoda způsobena nikoliv dopravcem, ale firmou C. Hartwig, kterou žalovaný na základě samostatně uzavřené smlouvy použil k
vykládce zásilky. Vzhledem k tomu nelze aplikovat ust. § 399 obch. zák., ale
ust. § 398 obch. zák. o promlčecím právu na náhradu škody. Tato nesprávná
aplikace ust. § 399 obch. zák. však nemá vliv na posouzení promlčecí doby
(jejího uplynutí), neboť i v tomto případě činí promlčecí doba 4 roky
(subjektivní lhůta). Ze všech uvedených důvodů vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v
souladu s právními předpisy i konstantní judikaturou, od níž nemá dovolací soud
důvod se odchýlit v této věci (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z
29.4.2008, sp. zn. 32 Cdo 1000/2007, popř. ze dne 26.11.2007, sp. zn. 32 Cdo
348/2007). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o.s.ř. v
předmětné věci není naplněna a Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné
odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o.s.ř. V nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 první věta,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a je
proto povinen nahradit žalobci náklady právního zastoupení, spočívající v
odměně advokáta (vyjádření k dovolání) podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3,
§ 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006
Sb., v částce Kč 10.000,- , dále jednom paušálu hotových výloh (k vyjádření k
dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006
Sb., ve výši Kč 300,- , s připočtením 20% DPH v částce Kč 2.060,- podle § 137
odst. 3 o.s.ř. tak činí tato náhrada celkem Kč 12.360,-, kteroužto částku je
žalovaný povinen zaplatit k rukám advokátky žalobce. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce
domáhat jeho soudního výkonu.