23 Cdo 1140/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně KARSIS s.r.o., se sídlem Benešov, Čechova 2148, PSČ 256 01,
identifikační číslo osoby 26180456, zastoupené Mgr. Richardem Vachouškem,
advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 225, proti žalovanému M. G.,
zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec, 1. máje
535/50, o 183 223 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
Liberec pod sp. zn. 38 Cm 39/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2010, č. j. 2 Cmo 303/2010-63, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2010, č. j. 2 Cmo
303/2010-63, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze
dne 11. srpna 2010, č.j. 38 Cm 39/2010-46, se zrušují a věc se vrací Krajskému
soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec k dalšímu řízení.
uloženo zaplatit žalobkyni 183 223 Kč a náklady řízení; zároveň rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty
sjednané v kupní smlouvě. Oba soudy vyšly ze zjištění, že smluvní pokutu si
účastníci sjednali v kupní smlouvě ze dne 30.5.2006 pro případ, že žalovaný
bude v prodlení se zaplacením kupní ceny nebo její jednotlivé splátky. Žalovaný
zaplatil kupní cenu žalobkyni s prodlením, proto byl žalobkyní vyzván k úhradě
smluvní pokuty v žalované částce fakturami ze dne 6.3.2007 a 17.12.2009.
Žalovaný pohledávku z titulu smluvní pokuty podle tvrzení žalobkyně uznal a
zavázal se ji zaplatit do 15.4.2010, což však neučinil.
Soud prvního stupně rozhodl platebním rozkazem ze dne 2.6.2010, č.j. 38 Cm
39/2010-39, a žalovaný byl současně podle § 114b odst. 1 občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) pod bodem II. výroku platebního rozkazu vyzván, aby
ve lhůtě 30 dnů od podání odporu se písemně vyjádřil k žalobě tak, aby z
vyjádření bylo patrné, zda nárok uplatněný žalobou uznává co do důvodu a výše,
a pokud nárok neuznává, aby uvedl všechny rozhodující skutečnosti, na nichž
staví svoji obranu a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává,
případně označil další důkazy k prokázání svých tvrzení. Platební rozkaz byl
žalovanému doručen den 16.6.2010 a dne 28.6.2010 žalovaný podal proti
platebnímu rozkazu odpor, v němž uvedl, že s uplatněným nárokem žalobkyní
zásadně nesouhlasí, že faktury sice převzal, ale vrátil je jako neodůvodněné
zpět a že dluh nikdy neuznal. Své tvrzení doložil nedatovanou listinou o
vrácení penalizačních faktur. Na výzvu podle bodu II. výroku platebního
rozkazu, aby se ve lhůtě do 30 dnů od podání odporu písemně k věci vyjádřil,
žalovaný již následně nereagoval. Lhůta k podání vyjádření podle § 114b odst. 1
o. s. ř. počala žalovanému běžet dnem 29.6.2010 a marně uplynula dnem
29.7.2010.
Odvolací soud z uvedeného dovodil, že skutečnosti uváděné žalovaným v podaném
odporu nejsou splněním povinnosti podle § 114b odst. 1 občanského soudního
řádu, neboť žalovaný nevylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
obranu proti žalobnímu nároku. Vyjádření žalovaného k odporu je podle
odvolacího soudu natolik neurčité a nekonkrétní, že nemůže být považováno za
řádné a kvalifikované vyjádření ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř., což má
stejné následky, jako by se nevyjádřil vůbec. Dospěl proto k závěru, že soud
prvního stupně mohl ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť pro jeho
vydání byly splněny předpoklady podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst.
5 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odkazem na § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl v rozporu
s ustálenou judikaturou, konkrétně v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze
dne 12.8.2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam. Je přesvědčena, že odvolací soud se dopustil
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že soudy nedostatečně přihlédly k povaze předmětu sporu, kdy v dané
věci se jednalo o jednoduchou věc, která nevyžadovala podrobnější a rozsáhlejší
přípravu jednání a z tohoto důvodu je vydání usnesení ve smyslu § 114b o. s. ř. podle ustálené judikatury vyloučeno. Soudu též vytýká, že nevzal při
rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání v úvahu jeho
předchozí procesní aktivitu, tj. vyjádření se k žalobě a navržení důkazů ke své
obraně. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť má za to, že v
dané věci existovaly podmínky pro postup podle § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť
postup podle uvedeného ustanovení je bytostním právem soudu, proto mu nelze
vytýkat aplikaci ustanovení § 114b o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném
případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané
věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat,
že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Odvolací soud v dané věci dovodil, že soud prvního stupně mohl ve věci
rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť pro jeho vydání byly splněny předpoklady
podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř., které stanoví, že
pokud se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný
důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí
žaloby. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaný podal proti platebnímu rozkazu o
zaplacení žalované částky ve stanovené lhůtě (28.6.2010) odpor, v němž uvedl,
že s nárokem žalobkyně zásadně nesouhlasí, předmětné faktury sice převzal, ale
pro nesouhlas s nimi je vrátil žalobkyni jako neodůvodněné zpět a že dluh nikdy
neuznal. Své tvrzení doložil nedatovanou písemností o vrácení penalizačních
faktur. Nejvyšší soud již právní otázku neexistence předpokladů k vydání rozsudku pro
uznání z důvodu absence vyjádření účastníka na základě usnesení soudu vydaného
podle § 114b o. s. ř. za situace, kdy účastník podal své vyjádření k žalobě ve
smyslu tohoto usnesení již v podaném odporu, řešil v rozhodnutí ze dne
28.6.2006, sp. zn.
32 Odo 34/2006 - veřejnosti dostupném na webových stránkách
Nejvyššího soudu - „www.nsoud.cz“, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil
závěr, že nejsou naplněny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání z důvodu
absence vyjádření účastníka na základě usnesení soudu vydaného podle § 114b
o.s.ř., podal-li účastník své vyjádření ve smyslu tohoto usnesení již v podaném
odporu. Uvedené rozhodnutí plně dopadá i na řešenou právní otázku v uvedené věci s
ohledem na skutková zjištění v posuzované věci. Je namístě i odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího sodu ze dne 12.8.2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, veřejnosti též dostupném na webových stránkách Nejvyššího
soudu - „www.nsoud.cz“, v němž Nejvyšší soud odůvodnil závěr, že povaha věci
vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování
skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení
účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti
stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo
zpravidla možné věc rozhodnout. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují
podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b
o.s.ř. vyloučeno. Žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. vyjádří (a zabrání tak fikci
uznání nároku), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok,
který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v
základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením; k
tomu aby zamezil fikci uznání nároku, postačuje, že postaví proti tvrzením
žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž
vyplývá základ jeho obrany proti žalobě. Zákon v § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby
bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve
věci vyjádřil (srov. Drápal, L., Příprava jednání a projednání věci samé ve
sporném řízení před soudem prvního stupně po novele občanského soudního řádu,
Právní rozhledy 5/2002 - mimořádná příloha, str. 9). Namítá-li dovolatel, že v dané věci vůbec nebyly splněny předpoklady, aby soud
vydal usnesení podle § 114b o. s. ř., je namístě této námitce oponovat samotným
zněním ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., podle něhož, vyžaduje-li to povaha
věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním
rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem,
může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li
takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci
písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k
vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení. Splnění podmínek „povahy věci nebo okolností
případu“ ve smyslu počátku první věty § 114b odst. 1 o. s. ř.
není tedy
relevantní v případě, byl-li vydán platební rozkaz, neboť za takové situace je
možné vydat výzvu k písemnému se vyjádření k žalobě kdykoliv, to je i pokud to
nevyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. V této souvislosti je možné poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
4.4.2012, sp. zn. 23 Cdo 4426/2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek r. 2012 pod označením 73/2012, podle něhož, uvede-li žalovaný ve
vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř., aniž by zpochybňoval skutková
tvrzení žalobce, právní důvody, na nichž staví svoji obranu, které mohou
představovat právní důvody bránící vzniku uplatněného práva, nenastává fikce
uznání uplatněného nároku a ve věci nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle
ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. V daném případě žalovaný na svoji obranu
proti uplatněnému nároku uvedl, že nárok z titulu smluvní pokuty nikdy neuznal,
jak žalobkyně tvrdí ve své žalobě. Již tvrzení, že žalovaný dluh nikdy neuznal,
představuje uvedené skutkové okolnosti, na nichž žalovaný buduje svou obranu. Je možno poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2009, sp. zn. 32
Cdo 3735/2008, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud soud prvního
stupně nepovažoval vyjádření žalované v odporu za dostatečná, mohl žalovanou
vyzvat k doplnění jejích tvrzení ve smyslu § 118a o. s. ř. a poučit ji o
následcích této výzvy - tzn. že k později uvedeným skutečnostem nebude již
přihlíženo (srov. § 118a odst. 1 o. s. ř.). Nutno tedy uzavřít, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že byly naplněny
předpoklady k vydání rozsudku pro uznání soudem prvního stupně z důvodu absence
vyjádření žalovaného, a to za situace, kdy žalovaný se k věci ve smyslu výzvy
formulované v usnesení soudu vydaném podle § 114b o. s. ř. vyjádřil alespoň v
základních obrysech již v odporu proti platebnímu rozkazu, je jeho právní
posouzení věci nesprávné a dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
byl dovolatelem uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. přípustné, neboť řešená právní otázka spočívající v možnosti
aplikace § 114b odst. 1 o. s. ř. byla v dané věci řešena v rozporu s dosavadní
judikaturou a Nejvyšší soud nemá důvod ke změně právního názoru uvedené právní
otázky řešící existenci předpokladů k vydání rozsudku pro uznání za situace,
kdy žalovaný se vyjádří k žalobě již v podaném odporu proti platebnímu rozkazu.
Nebylo-li tedy možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je po
právu, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu
bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. července 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu