U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně MORAVIA SHOP INVEST, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 66, identifikační číslo 251 24 986, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 32, proti žalované ALSTOM s.r.o., se sídlem v Brně, část Židenice, Olomoucká 7/9, č.p.3419, PSČ 656 66, identifikační číslo 479 16 044, zastoupené JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem v Brně, Erbenova 3, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 22/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2009, č.j. 27 Co 161/2008-64, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Viery Štichové, advokátky se sídlem v Brně, Erbenova 3.
znění specifikovaném ve výroku I., potvrdil výrok II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s předchůdkyní žalované (dále jen žalovaná) dne 30.1.1998 smlouvu o smlouvě budoucí, v níž bylo dohodnuto, že v případě, že k 30.9.1998 žalobkyně nezíská pro svůj zamýšlený projekt na pozemcích v katastrálním území Ponava pravomocné územní rozhodnutí nebo nepředloží nejpozději do 30.9.1998 neodvolatelný akreditiv v souladu s článkem III/2 písm. b) kupní smlouvy z 30.1.1998 nebo nedojde-li k ukončení kupní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou před datem 30.9.1998 a nebo nebude-li dohodnuto jinak, má žalovaná povinnost ve lhůtě jednoho měsíce od příslušné události požádat žalobkyni o uzavření kupní smlouvy na odprodej pozemku parcely č. 3805/10 – ostatní plocha o výměře 4278 m2 v katastrálním území Královo Pole.
Žalobkyně se zavázala této žádosti ve lhůtě uvedené v návrhu vyhovět. Dopisem ze dne 1.12.1998 požádala žalovaná žalobkyni o uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem by byl uvedený pozemek a pro uzavření kupní smlouvy určila lhůtu 30-ti dnů od doručení žádosti. Žalobkyně na uvedenou žádost odpověděla dopisem z 6.1.1999, v němž sdělila, že předmětný pozemek nehodlá prodat. Oba soudy posoudily uzavřenou smlouvu o budoucí kupní smlouvě podle obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť byla uzavřena mezi podnikateli a aplikovaly § 289 odst. 1 obch. zák., ve znění ke dni uzavření smlouvy, podle něhož, se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem, a § 290 odst. 1 obch. zák., který stanoví, že zavázaná strana je povinna uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy.
Podle odstavce druhého uvedeného ustanovení, nesplní-li zavázaná strana závazek uzavřít smlouvu podle odstavce 1, může oprávněná strana požadovat, aby obsah smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě anebo může požadovat náhradu škody způsobené jí porušením závazku uzavřít smlouvu. Nárok na náhradu škody vedle určení obsahu smlouvy může oprávněná strana požadovat pouze v případě, kdy zavázaná strana neoprávněně odmítla jednat o uzavření smlouvy. Shodně oba soudy konstatovaly, že oprávněnou stranou, která mohla požadovat uzavření kupní smlouvy byla v dané věci žalovaná a zavázanou stranou byla žalobkyně.
Protože se však žalovaná k uzavření kupní smlouvy nezavázala, zavázala se pouze požádat o uzavření smlouvy, nemohl soud nahradit její projev k uzavření kupní smlouvy, neměla-li žalovaná podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě kontraktační povinnost. Pokud žalobkyně namítala, že účastnice uzavřely smlouvu o smlouvě budoucí podle občanského zákoníku, odvolací soud dospěl k závěru, že z textu smlouvy nevyplývá, že by byla uzavřena podle občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Zdůraznil, stejně jako soud prvního stupně, že smluvní strany smlouvy jsou podnikatelé a vztah mezi podnikateli je nutno hodnotit jako vztah obchodní, řídící se obchodním zákoníkem. Odvolací soud konstatoval, že možnost zvolit si pro obchodní vztah režim občanského zákoníku není přípustná (na rozdíl od možnosti tzv. volby práva ve vztazích občanskoprávních – viz § 262 odst. 1 obch. zák.). Odvolací soud uzavřel, že za tohoto stavu věci bylo nadbytečné provádět za účelem objasnění okolností uzavření budoucí smlouvy a jejího účelu dokazování výslechem účastníků.
K námitce žalobkyně, jíž se domáhala ochrany dobré víry smluvních stran ve vztahu ke skutečnosti, že obě smluvní strany pod vlivem tehdejší judikatury uzavíraly smlouvu s tím, že jejich vztahy se budou řídit občanský zákoníkem, odvolací soud uvedl, že ani za situace, kdyby se předmětná smlouva o smlouvě budoucí posuzovala podle občanského zákoníku, by žaloba nemohla být úspěšná, neboť právo domáhat se u soudu nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím ve smyslu § 50a odst. 2 občanského zákoníku zaniklo uplynutím prekluzivní lhůty, stanoví-li uvedené ustanovení pro uplatnění tohoto práva lhůtu jednoho roku od doby dohodnuté k uzavření smlouvy.
Žaloba byla přitom v dané věci podána až 25.1.2007. Odmítl i námitku žalobkyně, že vedením řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 208/99 došlo k přerušení běhu lhůty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení uplatněného nároku - § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka uvedla, že si je vědoma, že smlouva ze dne 30.1.1998 neobsahuje výslovné ustanovení o ujednání mezi účastníky, jakým režimem se budou vztahy mezi nimi řídit, ale je toho názoru, že pokud smlouva odkazuje na přiměřené použití smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, v níž je zmiňován odkaz na režim občanského zákoníku, jímž se smlouva řídí, je přesvědčena, že právě tento odkaz má význam v tom, že budoucí smlouva ze dne 30.1.1998 se bude řídit občanským zákoníkem.
Tomu odpovídala v té době i tehdejší judikatura, která považovala kupní smlouvu na nemovitost za absolutní neobchod, uzavíranou podle občanského zákoníku, včetně případného režimu budoucí smlouvy. Je přesvědčena, že smlouva uzavřená jako absolutní neobchod, a to i smlouva budoucí, se musí řídit režimem občanského zákoníku, pokud byla uzavřena před 1.1.2001, tj. před účinností zákona č. 370/2000 Sb., kterým byl novelizován obchodní zákoník. Má za to, že pokud došlo později ke změně výkladové praxe, zejména rozhodnutím Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Odo 557/2006, nemohou být úkony účastníků učiněné v době, kdy byly chápány jako absolutní neobchody, tj. před uvedenou novelou obchodního zákoníku, vykládány v souladu s posléze přijatým právním názorem citovaného rozhodnutí.
Podle dovolatelky by to bylo v rozporu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti práva v obchodních vztazích, v čemž spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání je zjevně bezdůvodné, jestliže odvolací soud věc správně posoudil. Poukazuje na to, že odvolací soud se zabýval i posouzením smlouvy o smlouvě budoucí podle § 50a občanského zákoníku a dospěl ke stejnému závěru o zamítnutí žaloby, když ani podle občanského zákoníku by nebylo možno žalobnímu návrhu pro prekluzi práva vyhovět.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že soudy rozhodly v souladu s hmotným právem. Ustanovení § 261 odst. 1 obch.
zák., ve znění ke dni uzavření smlouvy (30.1.1998), stanovilo, že tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle § 261 odst. 6 obch. zák., ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy, tj. k 30.1.1998, platilo, že smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku.
Předmětný závazkový vztah mezi účastníky řízení, vzniklý na základě kupní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost, uzavíraný mezi podnikateli při podnikatelské činnosti podle § 261 odst. 1 obch. zák., by byl tedy ve smyslu § 261 odst. 6 obch. zák. tzv. absolutním neobchodem. Vztah účastníků smlouvy o smlouvě budoucí, kterou měla být kupní smlouva o koupi nemovitosti, se ale řídí ustanovením § 261 odst. 1 obch. zák., neboť se v daném případě jedná o závazkový vztah mezi podnikateli, týkající se jejich podnikatelské činnosti, a je tedy obchodně závazkovým vztahem, který se řídí obchodním zákoníkem.
Způsob uzavření smlouvy o smlouvě budoucí se pak řídí právní úpravou obsaženou v § 289 a násl. obch. zák. Nelze tedy dospět k závěru, že námitka dovolatelky, že smlouva o budoucí kupní smlouvě o prodeji nemovitosti, uzavřená před 1.1.2001, by se měla řídit režimem občanského zákoníku, by byla důvodná. Právní úprava stanovená v § 261 odst. 1 obch. zák. nedoznala s účinností od 1.1.2001 žádné změny. Před i po 31.12.2000 podle § 261 odst. 1 obch. zák. platilo a platí, že tato část zákona (myšleno obchodního zákoníku) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Není tedy možno dospět k závěru, že by soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem. Soudy rovněž správně dovodily, že nelze dohodou účastníků závazkového vztahu vyloučit právní úpravu obchodního zákoníku a místo toho si sjednat, že jejich vztah se bude řídit občanským zákoníkem. Rozhodnutí obou soudů je rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1998, sp. zn. 2 Cdon 603/1997, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod č. 27, podle něhož smlouva o budoucí kupní smlouvě se v obchodních vztazích řídí ustanovením § 289 a násl. obchodního zákoníku, i když se týká nemovitosti.
Nejvyšší soud nemá žádný důvod se od přijatého právního názoru odchýlit. Nemůže být tedy otázkou zásadního právního významu otázka, zda se smlouva o budoucí kupní smlouvě o prodeji nemovitosti, uzavřená podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, řídí obchodním zákoníkem. Je irelevantní, že právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v uvedeném rozhodnutí byl přijat až v době po uzavření posuzované smlouvy o smlouvě budoucí. Navíc je namístě zdůraznit, že
právní posouzení předmětné smlouvy o smlouvě budoucí bylo oběma soudy učiněno v souladu s hmotným právem, jak výše odůvodněno. Dále je třeba konstatovat, že s ohledem na skutečnost, že podle obsahu posuzované smlouvy o smlouvě budoucí nebyla žalobkyně osobou oprávněnou podat návrh na uzavření kupní smlouvy, je namístě považovat závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně na nahrazení projevu vůle v souladu s § 289 odst. 1 obch. zák. Za této situace bylo nadbytečné se zabývat dalšími náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí. Námitka dovolatelky, že se nemohla právně bránit situaci, když v předcházejícím řízení nynější žalovaná, tehdy jako žalobkyně, domáhající se nahrazení projevu vůle ze stejného důvodu jako v nynějším řízení, vzala žalobu zpět, je právně irelevantní. Pakliže smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena pouze ve prospěch žalované a žalovaná měla zájem na uzavření smlouvy, bylo na nynější žalobkyni chovat se v souladu s hmotným právem a smluvním ujednáním a smlouvu uzavřít. Ze skutkových zjištění ale vyplývá, že žalobkyně dopisem ze dne 6.1.1999 prostřednictvím svého právního zástupce žalované sdělila, že pozemek, který měl být předmětem kupní smlouvy, prodat nehodlá, neprojevila tedy zájem o uzavření kupní smlouvy, a až po devíti letech od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí se žalobou podanou dne 25.1.2007 domáhá uzavření kupní smlouvy, jejíž uzavření v roce 1999 odmítla. Nelze tedy přisvědčit žalobkyni, že se nemohla právně bránit situaci, jejíž výsledkem bylo neuzavření kupní smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Není-li dovolání žalobkyně přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 2 000 Kč § 7 písm. e), § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 2 300 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu