23 Cdo 1218/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobkyně Flaga, s. r. o., se sídlem Hustopeče, Nádražní 47, IČ 47917091,
zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Brno, Křížová 18, PSČ
602 00, proti žalovanému NOSEK – leasing, s. r. o., se sídlem Rychnov nad
Kněžnou, Smetanova 572, PSČ 516 01, zast. JUDr. Miloslavem Tuzarem, advokátem,
se sídlem Rychnov nad Kněžnou, Palackého 108, o zaplacení 79.800,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 163/2007, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu
2008, č. j. 38 Co 238/2008-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 15. května
2008, č. j. 4 C 163/2007-33, rozhodl, že žaloba s návrhem, aby
žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni 79.800,- Kč, se zamítá (výrok
I.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
částku 26.615,50 Kč (výrok II.).
Předmětem řízení byla smluvní pokuta v souvislosti s odstoupením žalobkyně od
smlouvy o nájmu dvou nadpovrchových zásobníků na zkapalněný plyn (cena předmětu
nájmu činila 79.800,- Kč, když nájemné žalovaného bylo sjednáno ve výši 1,- Kč).
Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyní uplatněný nárok na úhradu smluvní
pokuty žalovaným je právně nepřípustný, poněvadž smluvní pokuta ve smyslu § 544
občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) zajišťuje nesplnění povinnosti
stanovené smlouvou. Ustanovení § 5 odst. 8 obchodních podmínek, jako součásti
smlouvy, je v rozporu s cit. ustanovením obč. zák., když smluvní pokuta byla
sjednána pro případ zániku nájemní smlouvy, nikoli pro porušení smluvní
povinnosti.
Soud prvního stupně tudíž žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem v záhlaví
označeným rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni
nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 13.870,60 Kč (výrok II.)
Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový
stav, vypořádal se se všemi námitkami a správně věc posoudil po právní stránce.
Stejně uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v § 5 odst. 8 obchodních
podmínek je v rozporu s ust. § 544 obč. zák. Smluvní pokuta byla výslovně
navázána na zrušení či jiné ukončení smlouvy jako právní skutečnosti, nikoli na
porušení povinnosti nájemce, což je nepřípustné. Nájemní smlouva ani obchodní
podmínky neobsahovaly povinnost žalovaného odebírat od žalobkyně určité
množství zkapalněného plynu a porušení této povinnosti nesankcionovala.
Ustanovení § 5 odst. 2 písm. c) obchodních podmínek o možnosti žalobkyně
vypovědět smlouvu, jestliže si žalovaný v časovém období delším než jeden rok
nenechá předmět nájmu naplnit zkapalněným plynem žalobkyně, je neurčité i z
důvodu nejasně vymezeného časového období, tj. okamžiku počátku běhu roční
lhůty v případě, že při uzavření smlouvy nedošlo k odběru plynu.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil
(§ 219 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání „do všech výroků“ s odkazem na
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s tím, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam. Dovolatelka namítá, že již soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že v nájemní
smlouvě bylo výslovně sjednáno právo žalobkyně požadovat smluvní pokutu při
zrušení (tedy v časové souvislosti se zrušením či jiném ukončení platnosti
smlouvy), nikoli za (tedy jako sankční důsledek) zrušení či jiné ukončení
platnosti smlouvy. Soudy nepřihlédly k důvodům a okolnostem, za kterých byla
ujednána smluvní pokuta, jíž bylo sledováno, aby žalovaný pravidelně alespoň
jedenkrát za rok odebíral od žalobkyně zkapalněný plyn po dobu 15 let a proto
také byla ve prospěch žalovaného sjednána výhoda nájemného ve výši pouhé 1,- Kč
za celou dobu trvání smlouvy o pronájmu dvou plynových zásobníků. Při porušení
povinnosti nájemce odebrat alespoň jednoročně plyn bylo sjednáno právo
pronajímatele zrušit smlouvou a požadovat zaplacení smluvní pokuty. Již ve
druhém roce trvání smlouvy žalovaný porušil povinnost k odběru a byla vůči němu
uplatněna smluvní pokuta výslovně navázaná na porušení smluvní povinnosti,
nikoli na zrušení či jiné ukončení smlouvy Dovolatelka v této souvislosti
odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 852/2006. Dovolatelka dále vytýká, že zejména soud prvního stupně nezkoumal a neprovedl
dokazování, za jakých okolností a k čemu směřovala vůle stran při uzavírání
smlouvy za podmínek v ní ujednaných, jak byly výše uvedeny. V této souvislosti
odkazuje dovolatelka na rozsudek NS sp. zn. 33 Odo 129/2005. Dovolatelka navrhuje zrušení rozsudků soudu odvolacího i soudu prvního stupně a
vrácení věci posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve
konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99ú1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle znění
občanského soudního řádu, účinného před 1. 7. 2009. Tak je tomu i v daném
případě. Nejvyšší soud poté konstatoval, že v posuzovaném případě dovolání žalobkyně
obsahuje náležitosti a splňuje podmínky stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), avšak musel se na prvním místě zabývat
přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v tomto případě může být dána pouze podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., na které také odvolatelka odkazuje, tj. v případě, že
dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený
rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj.
zejména řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že
rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc,
ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec, přičemž právní otázka zásadního
významu musí být odvolatelem formulována tak, aby bylo zřejmé, který právní
problém má být řešen. Z toho také vyplývá, že jediným způsobilým dovolacím důvodem, který může být v
tomto případě použit, je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Dovolatelkou vytýkané nedostatky v dokazování a zjišťování skutkového stavu
nelze podřadit cit. dovolacímu důvodu a dovolací soud k nim proto nemohl
přihlédnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka napadá výklad smluvního ujednání o
smluvní pokutě obsažené v § 5 bodu 8 obchodních podmínek, které byly součástí
smlouvy o nájmu ze 16. 5. 2005.
Nejvyšší soud se především ztotožňuje s obecným právním závěrem obou soudů, že
smluvní pokuta zajišťuje porušení smluvní povinnosti a proto nemůže – jak již z
jejího pojmu plyne – zajišťovat ukončení (zánik) smlouvy, ať již jejím zrušením
formou odstoupení či výpovědi apod. Takový závěr akceptuje i judikatura, která
dospěla k závěru, že ujednání (dohoda, smlouva) o povinnosti zaplatit smluvní
pokutu pro případ výkonu práva (odstoupení od smlouvy) a nikoli pro případ
porušení smluvní povinnosti je v rozporu s účelem institutu smluvní pokuty (§
544 an. obč. zák.) a tedy pro rozpor s účelem zákona je neplatné (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu v Právních rozhledech č. 11/2002, s. 569.).
V posuzovaném případě předmětné sporné ustanovení § 5 odst. 8 obchodních
podmínek (jako součásti nájemní smlouvy mezi účastníky) zní: „Při zrušení či
jiném ukončení platnosti této smlouvy z důvodů na straně nájemce je
pronajímatel oprávněn si ponechat zaplacené nájemné, popř. požadovat od nájemce
zaplacení částky ve výši ceny předmětu nájmu uvedenou v bodě A. (1) nájemní
smlouvy jako smluvní pokutu za nedodržení smlouvy. Tím není dotčeno právo
pronajímatele na náhradu škody.“
Oba soudy, odvolací i prvního stupně, při právním posouzení cit. smluvního
ustanovení nepochybily. Z hlediska gramatického i logického výkladu nelze toto
ustanovení vyložit jinak, než že smluvní pokuta je vázána na zrušení či jiné
ukončení smlouvy, byť důvodem pro „jiné ukončení smlouvy“ výpovědí může být
porušení povinností nájemce (prodlení s placením, neodebrání plynu od žalobce,
popř. odebrání plynu od jiného dodavatele – viz § 5 odst. 2 obchodních
podmínek). Z takto koncipovaného ujednání tudíž nevyplývá, porušení jaké
povinnosti nájemce je sankcionováno sjednanou smluvní pokutou. K jinému závěru
nelze dospět ani při použití výkladových pravidel uvedených v ust. § 266 obch.
zák. popř. v ust. § 35 odst. 2 obč. zák., jimiž by bylo posuzováno ujednání o
smluvní pokutě (§ 5 odst. 5 obch. podmínek) a ujednání o důvodech, které mohou
být podkladem pro výpověď smlouvy ze strany pronajímatele (zejména § 5 odst. 2
obch. podmínek).
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu
s hmotným právem (§ 237 odst. 3 ve vazbě na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první
a § 218 písm. c) o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.
s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto,
přičemž však žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení
o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. listopadu 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu