23 Cdo 122/2023-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně JOYGIVER s.r.o., se sídlem Thunovská 183/18, 118 00 Praha 1, IČO 04103122, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 101/12, 110 00 Praha 1, proti žalované Lavibell, s.r.o., se sídlem Domažlická 1053/15, 130 00 Praha 3, IČO 25950819, zastoupené Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem se sídlem Truhlářská 13, 110 00 Praha 1, o zaplacení 25 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 199/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 35 Co 80/2022-198, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. 35 Co 80/2022-198, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 9. 2021, č. j. 16 C 199/2020-169, kterým byla žaloba o zaplacení 25 000 EUR s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení;
výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žaloba není důvodná. Zatímco soud prvního stupně k tomuto závěru dospěl z důvodu, že k distribuční smlouvě, uzavřené účastnicemi dne 1. 1. 2016 ve smyslu ustanovení § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), podle níž žalobkyně poskytla žalované za podmínek stanovených touto smlouvou exkluzivní právo distribuovat, tj. prodávat a dodávat potravinové přípravky mimo jiné k redukci tělesné hmotnosti a dále doplňky stravy pod obchodní značkou „VICTUS“ na území České republiky, nelze vůbec přihlížet a vyvozovat z této smlouvy práva a povinnosti stran, jelikož se jedná o zdánlivé jednání, není-li možné zjistit pro neurčitost předmět smlouvy, a není možné jej zjistit ani výkladem podle § 553 odst. 1 o.
z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2489/2010), což má za následek, že nemůže být oprávněně uplatněn ani nárok na případnou smluvní pokutu. Odvolací soud dospěl k závěru, že vůle stran ohledně předmětu plnění byla jasná, ale za neurčité považoval ujednání o konkurenční doložce v čl. VIII odst. 8.1. smlouvy, v níž bylo sjednáno, že žalovaná, jako distributor, nesmí mimo jiné bez písemného souhlasu žalobkyně prodávat produkty jiných dodavatelů, výrobců, s funkcí totožnou nebo podobnou funkci „Výrobků“, kdy tyto byly v čl.
1.1. vymezeny jakožto potravinové přípravky, mimo jiné k redukci tělesné hmotnosti a doplňky stravy. Bližší specifikace „Výrobků“ nevyplynula podle zjištění soudu ani z ceníku, který byl přílohou předmětné smlouvy. Odvolací soud proto učinil závěr, že ujednání o konkurenční doložce je neurčité, bylo-li vázáno na „produkty jiných dodavatelů, výrobců, s funkcí totožnou nebo obdobnou funkci „Výrobků“, které však byly v čl. 1.1. smlouvy uvedeny jen vágně a jejich funkce nebyla nijak vymezena, a to zvláště u doplňků stravy.
Za neurčité považoval odvolací soud i ujednání o smluvní pokutě (čl. VIII odst. 8.6. smlouvy), která se vázala na každé jednotlivé porušení povinnosti, ale nebylo možno dovodit, co tím strany konkrétně měly na mysli, o jaké konkrétní porušení povinnosti se vlastně jedná, v jehož souvislosti je smluvní pokuta nárokována. Odvolací soud uzavřel, že dílčí ujednání smlouvy jsou natolik neurčitými ujednáními, kdy jejich neurčitost nelze odstranit ani výkladem, že k nim nelze, jakožto ke zdánlivému právnímu jednání, přihlížet a dovozovat z nich uplatněné nároky.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, a to, zda-li při uzavření smlouvy o výlučném odběru výrobků a zákazu odběru výrobků od jiného subjektu je vymezení předmětu smlouvy a akcesorického ujednání o smluvní pokutě jako „potravinové přípravky mimo jiné k redukci tělesné hmotnosti a dále doplňky stravy“ dostatečně určité, a zda-li lze považovat za určité a platné ujednání o možnosti opakovaného užití smluvní pokuty v případě „každého jednotlivého porušení“ povinnosti.
Podle dovolatelky je vymezení předmětu distribuce jako „potravinové proteinové přípravky, mimo jiné k redukci hmotnosti a dále doplňky stravy“ dostatečně určité, když navíc bylo ve smlouvě specifikováno, že se jedná o výrobky pod obchodní značkou „VICTUS“; má proto za to, že smlouva zavazuje její účastníky včetně závazku žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v případě porušení smlouvy. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výrobky, které žalovaná nemohla odebírat od jiných dodavatelů, byly označeny vágně, neboť ze smlouvy vyplývá jasná vůle účastnic ohledně předmětu odběru od jiných dodavatelů vymezením kategorie výrobků, jakožto „proteinové výrobky určené k redukci tělesné hmotnosti“.
Stejně tak závěr o neurčitosti sjednané smluvní pokuty podle dovolatelky nemůže obstát, když je evidentní, že se týkala každého porušení závazku žalované v souvislosti s obcházením jejího smluvního dodavatele a odebírání výrobků se stejným uplatněním od někoho jiného. Podle dovolatelky se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly posouzením obsahu vůle účastnic a jejich nesprávný právní závěr vyplývá z formalistického přístupu k výkladu jednotlivých smluvních ujednání.
Dovolatelka s ohledem na nesprávné právní posouzení řešených právních otázek navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou předestřených otázek, jako otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, přípustné. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020, dostupném na www.nsoud.cz, vyslovil právní názor, že jednání po obsahové stránce neurčitá nebo co do formy (užití výrazových prostředků) nesrozumitelná, u nichž pro vadu projevu nelze stanovit právní následky, které by byly způsobilé účastníky zavazovat, označuje zákon za zdánlivá (nicotná). Zároveň dovodil, že projev vůle není určitý, nejsou-li použité výrazy dostatečně konkrétní a jasné, a nelze určit, jaké právní následky má projevená vůle vyvolat. Nesrozumitelnost obsahu právního jednání je podle závěrů uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu spjata s výrazy, jimž nelze porozumět, takže obsah projevené vůle zůstává zahalen tajemstvím, přičemž neurčitost nebo nesrozumitelnost se může týkat celého právního jednání nebo jen některé jeho části. V této souvislosti lze odkázat i na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2489/2010, řešící otázku nedostatku určitosti ujednání, kterou nebylo možno odstranit ani výkladem ohledně podstatné části smlouvy o výhradním prodeji v určení oblasti, pro kterou platí exkluzivita, tj. závazku nedodávat zboží jiné osobě než odběrateli, na které v dané věci i nalézací soud odkázal. Nelze tedy dovodit, že by otázka požadavků na určitost obsahu předmětu smluv o výlučném odběru výrobků a zákazu odběru výrobků od jiného dodavatele byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu otázkou dosud neřešenou. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud není vázán dovolatelem vymezenou přípustností dovolání, nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014 a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání žalobkyně přípustné z důvodu, že se odvolací soud při řešení právní otázky, na níž jeho rozhodnutí závisí, odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud byl v posuzované věci ve smlouvě formulován závazek žalované tak, že jako distributor nesmí mimo jiné bez písemného souhlasu žalobkyně prodávat produkty jiných dodavatelů, výrobců, s funkcí totožnou nebo podobnou funkci „Výrobků“, které byly v čl. 1.1. smlouvy vymezeny jakožto potravinové přípravky, mimo jiné k redukci tělesné hmotnosti a doplňky stravy, a to bez bližší specifikace „Výrobků“, jež nevyplynula ani z přílohy předmětné smlouvy, nelze učinit závěr, že by se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedené judikatury Nejvyššího soudu, dovodil-li, že ujednání o konkurenční doložce jsou natolik neurčitá, že k nim není možno, jakožto ke zdánlivému právnímu jednání, přihlížet, když neurčitost těchto ujednání nebylo možno odstranit ani výkladem. Posoudil-li tedy odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku neurčitosti ujednání o konkurenční doložce s tím, že k němu není možno, jakožto ke zdánlivému právnímu jednání, přihlížet, pak nelze dospět k závěru, že by mohl být vůbec řešen nárok z titulu smluvní pokuty, jakožto akcesorického ujednání k tomuto závazku-ujednání. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně není tedy podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. 4. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu