23 Cdo 1245/2024-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Promox s.r.o., se sídlem v Praze 10, Vinohrady, Nitranská 1057/4, identifikační číslo osoby 01625918, zastoupené Mgr. Martinem Trojanem, advokátem se sídlem ve Čtveříně, Doubí 98, proti žalovanému Mgr. Janu Řezníkovi, se sídlem v Zápech, č. p. 271, identifikační číslo osoby 63935023, zastoupenému JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Demartinky 152/1, o zaplacení 568 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 22 C 45/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, č. j. 21 Co 93/2023-151, o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí,
Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, č. j. 21 Co 93/2023-151, se zamítá.
2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 568 700 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v rozsahu obou výroků dovoláním, v němž rovněž (podle obsahu) navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť jeho výkonem by došlo k závažné újmě na jeho právech. Návrh na odklad vykonatelnosti žalovaný konkrétně odůvodnil tím, že žalobkyně veškeré pohledávky, které jí byly napadeným rozsudkem vůči žalovanému přisouzeny, postoupila na společnost Cashdirect One a.s. (identifikační číslo osoby 09867163), jak dle žalovaného vyplývá z oznámení žalobkyně o postoupení pohledávky ze dne 15. 1. 2024 a výzvy k úhradě ze dne 16. 1. 2024. Cashdirect One a.s. má přitom dle žalovaného být tzv. ready-made společností představující toliko „prázdnou schránku“, jež nemá žádný majetek, přičemž vlastnicí společnosti Cashdirect One a.s. je obchodní společnost se sídlem na Kypru. Žalovaný má tak za to, že k postoupení pohledávky na společnost Cashdirect One a.s. došlo zjevně účelově, a to s cílem eliminovat možnost žalovaného se v případě zrušení napadeného rozsudku domoci vrácení přisouzeného plnění.
4. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
7. V usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (ze kterého usnesení sp. zn. 27 Cdo 5003/2017 výslovně vychází), Nejvyšší soud formuloval předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle výše citovaného ustanovení. Jedná se o předpoklady, které musí být splněny kumulativně, a to, že: 1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).
8. Z okolností (důvodů) uvedených v návrhu na odklad vykonatelnosti nelze dovodit, že by žalovanému hrozila závažná újma na jeho právech, a není tak splněn základní předpoklad [uvedený shora pod bodem 3)] pro vyhovění takovému návrhu. Závažnost újmy hrozící na právech dovolatele se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů dovolatele, a to i se zřetelem k rozsahu majetku dovolatele a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, nebo ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021). Žalovaný však v návrhu na odklad vykonatelnosti neuvádí své majetkové poměry, z nichž by bylo možno dovodit hrozbu závažné újmy v případě exekuce (výkonu rozhodnutí), přičemž jeho majetkové poměry odůvodňující hrozbu závažné újmy se nepodávají ani z obsahu spisu. Tvrdí-li žalovaný v návrhu na odklad vykonatelnosti to, že veškeré pohledávky napadeným rozsudkem přisouzené byly žalobkyní postoupeny na třetí osobu, pak k tomuto svému tvrzení nedokládá žádné důkazy, jimiž by bylo jím tvrzené skutečnosti prokázat či aspoň osvědčit; tyto skutečnosti se přitom nepodávají ani z obsahu spisu.
9. Ze shora uvedeného vyplývá, že v projednávané věci nejsou splněny předpoklady, za nichž lze návrhu na odklad vykonatelnosti vyhovět, a Nejvyšší soud proto návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku jako nedůvodný zamítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu
6. Odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým a právním závěrům než soud prvního stupně, přičemž se zabýval především otázkou existence aktivně započítávaných pohledávek žalovaného vůči žalobkyni. Odvolací soud v prvé řadě konstatoval, že neshledal důvody pro opakování či doplnění dokazování podle § 213 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu. Dále uvedl, že soud prvního stupně pochybil, jestliže provedl výslech žalovaným navrhovaných svědků. Podle odvolacího soudu nebyly splněny podmínky pro výslechu svědků, jelikož žalovaný do řízení nevnesl relevantní skutková tvrzení, která měla být těmito výslechy prokázána, přestože povinnost tvrzení předchází povinnosti důkazní. Žalovaný měl podle odvolacího soudu tvrdit rozhodné skutečnosti ohledně každé jím započítávané pohledávky, a to ohledně jejich existence, tj. právního důvodu vzniku, v čem konkrétně mělo spočívat žalovaným účtované plnění, zda, kdy, kým a komu bylo plnění poskytnuto, jak byla sjednána cena, kdy nastala její splatnost apod. Neuvedl-li žalovaný shora popsaná skutková tvrzení, absentovaly v řízení rozhodné skutečnosti, k nimž mělo být prováděno dokazování výslechy svědků. Odvolací soud pak z hlediska právního posouzení věci dospěl k závěru, že žalovaným aktivně započítávané pohledávky nejsou způsobilé k započtení, jelikož jsou nejisté ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Poukázal přitom na to, že jde o „pohledávky postoupené dokonce dvakrát“ a insolvenční správkyně společnosti, na níž byly poprvé postoupeny, prohlásila, že „jsou nevymahatelné, protože nejsou doloženy žádnými listinami“. Prokazování existence pohledávek by tak dle odvolacího soudu vyžadovalo rozsáhlé dokazování. V tomto řízení však nemělo být k jejich dokazování přistoupeno, neboť žalovaný nesplnil ani povinnost tvrzení; postup soudu prvního stupně, který měl dovozovat chybějící tvrzení z provedených důkazů, odvolací soud označil za nepřípustný. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v rozsahu obou výroků dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 1987 odst. 2 o. z. a odkázal na příslušné závěry judikatury Nejvyššího soudu. Odůvodnění odvolacího soudu je přitom ve vztahu k závěru o „nejistotě“ aktivně započítávaných pohledávek dle žalovaného zcela nedostatečné, neboť zjištění, že pohledávky byly „postoupené dokonce dvakrát“ neodůvodňuje odvolacím soudem vyvozené závěry. Dovolání je dle žalovaného přípustné, neboť otázku, zda jsou žalovaným započítávané pohledávky nejisté ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
8. Podle žalovaného odvolací soud též nesprávně uzavřel, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení ohledně aktivně započítávaných pohledávek. Žalovaný konkrétně uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně tvrdil rozhodné skutečnosti a ke svým tvrzením navrhl provést důkazy, a to výslechem jím navržených svědků, přičemž rovněž poukázal na to, že z jím doložených faktur mj. vyplývá, v čem měla spočívat předmětná plnění, jak vyžadoval odvolací soud. Nadto uvedl, že i kdyby měl odvolací soud tvrzení žalovaného za nedostatečná, je přípustné, aby podrobnosti tvrzených skutečností vyšly v řízení najevo jinak než vylíčením rozhodných skutečností procesní stranou. Žalovaný rovněž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu podotkl, že k dotčené otázce břemene tvrzení nesmí soud přistupovat formalisticky. Odvolací soud se svým postupem odchýlil od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, a zatížil tak napadené rozhodnutí vadou, která je důvodem pro jeho zrušení.
9. Odvolací soud měl rovněž podle názoru žalovaného postupovat v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a zatížit napadený rozsudek a řízení mu předcházející řadou dalších procesních vad. Tyto vady žalovaný spatřoval v tom, že a. odvolací soud ve věci rozhodl v neprospěch žalovaného z důvodu, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení stran jím započítávaných pohledávek, aniž by jej předtím podle § 118a občanského soudního řádu poučil a vyzval k vylíčení rozhodných skutečností, b. napadený rozsudek je pro žalovaného překvapivým, jelikož se žalovaný nemohl vyjádřit k názoru odvolacího soudu o tom, že započítávané pohledávky jsou nejisté, c. odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, aniž by k tomu byly splněny předpoklady, neboť odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav nesprávně, d. výrok I napadeného rozsudku neodpovídá žalobnímu (resp. odvolacímu) návrhu žalobkyně, jelikož jím byla žalovanému (mj.) uložena povinnost žalobkyni uhradit úrok z prodlení ode dne 5. 1. 2022 do zaplacení, nicméně žalobkyně se domáhala příslušenství pouze od 25. 1. 2022 do zaplacení.
10. Žalovaný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, a aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se proto zabýval jeho přípustností.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky způsobilosti pohledávek žalovaného k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. a otázky, zda žalovaný v řízení neunesl břemeno tvrzení ohledně existence jím aktivně započítávaných pohledávek, neboť odvolací soud se při jejich posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
18. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
19. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. K otázce způsobilosti pohledávek žalovaného k započtení
20. Podle § 1987 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (odstavec první). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (odstavec druhý).
21. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 37/2021“, při výkladu § 1987 odst. 2 o. z. přijal a odůvodnil tyto závěry: a. Nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky.
b. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. je zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky.
c. Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vychází- li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu).
Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při posuzování, zda je aktivní pohledávka „neurčitá či nejistá“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o.
z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“ ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní. d. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Účinnost právního jednání, která zpravidla nastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli (srov. § 570 a násl. o.
z.), je přitom nutné odlišit od účinků tohoto právního jednání (k nimž dochází ex tunc, k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení - § 1982 odst. 2 in fine o. z.). e. Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky.
Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o.
z. Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování). f. Uvedené závěry se obdobně prosadí i tehdy, provede-li dlužník pasivní pohledávky započtení mimo soudní řízení o žalobě na splnění pasivní pohledávky (ať už před jeho zahájením, či v jeho průběhu) a vznese-li v řízení námitku zániku žalobou uplatněné pohledávky v důsledku tohoto započtení.
I v tomto případě jsou přitom pro posouzení, zda aktivní pohledávka vyhovuje požadavku § 1987 odst. 2 o. z., rozhodné okolnosti, které zde byly v okamžiku účinnosti právního jednání dlužníka (jednostranného započtení).
22. Z výše citovaných závěrů Nejvyšší soud vychází i v dalších svých rozhodnutích (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020, ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020, ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 833/2021, ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 845/2022, ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3235/2021, ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3255/2022, či ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 713/2024).
23. V projednávané věci odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že žalovaným aktivně započítávané pohledávky nejsou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. způsobilé k započtení, jelikož jde o „pohledávky postoupené dokonce dvakrát“ a insolvenční správkyně společnosti, na níž byly poprvé postoupeny, prohlásila, že „jsou nevymahatelné, protože nejsou doloženy žádnými listinami“. Prokazování existence pohledávek by tak dle odvolacího soudu vyžadovalo rozsáhlé dokazování; v tomto řízení podle odvolacího soudu jejich existence ani nemohla být prokázána, neboť žalovaný nesplnil ani povinnost tvrzení.
24. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při posouzení pohledávek žalovaného ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. nevzal v úvahu všechna hlediska, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře. Odvolacím soudem zdůrazněná okolnost, že žalovaný k zápočtu použil pohledávky „postoupené dokonce dvakrát“, sama o sobě nemůže postačovat pro závěr, že jde o pohledávky nejisté či neurčité podle shora citovaného ustanovení. Okolnost, že pohledávky použité k započtení byly na žalovaného postoupeny, může nasvědčovat pouze tomu, že pasivní a aktivní pohledávka nepocházejí z téhož právního vztahu, což ovšem bez dalšího neznamená, že by aktivní pohledávky musely být nejistými či neurčitými ve smyslu citovaného ustanovení. Stejně tak skutečnost, že třetí osoba (insolvenční správkyně dlužníka APC Sigma a.s., identifikační číslo 03387500) v jiném řízení prohlásila, že pohledávky „jsou nevymahatelné, protože nejsou doloženy žádnými listinami“, nemohla v poměrech projednávané věci navodit judikaturou Nejvyššího soudu vyžadovaný stav objektivní nejistoty ohledně vzniku a existence k započtení použitých pohledávek. Závěr o objektivní nejistotě aktivně započítávané pohledávky vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu, a nemůže být proto opřen pouze o stanovisko třetí osoby vyslovené v jiném (insolvenčním) řízení. Uzavřel-li pak odvolací soud, že prokazování existence aktivních pohledávek žalovaného by vyžadovalo rozsáhlé dokazování, měl se předtím zabývat i tím, zda dlužník pasivní pohledávky provedl započtení v soudním řízení či mimo něj (a až následně je v soudním řízení uplatnil), za jakého stavu řízení se tak stalo a kdy toto právní jednání dlužníka pasivní pohledávky (jednostranné započtení) nabylo účinky. Podle judikatury Nejvyššího soudu jsou totiž pro posouzení, zda aktivní pohledávka vyhovuje požadavku § 1987 odst. 2 o. z., rozhodné okolnosti, které zde byly v okamžiku právního jednání dlužníka (jednostranného započtení). S ohledem na výše uvedené závěry je proto právní posouzení odvolacího soudu neúplné, a tudíž nesprávné. Právní závěr odvolacího soudu (o nezpůsobilosti pohledávek uplatněných žalovaným k započtení) je přinejmenším předčasný. K otázce neunesení břemena tvrzení
25. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
26. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
27. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že ve sporném řízení, ovládaném zásadou dispoziční a zásadou projednací, je věcí stran, aby tvrdily skutečnosti významné z hlediska projednávané věci. Žalobce je tak již v žalobě povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo (§ 79 o. s. ř.), přičemž břemeno tvrzení jej tíží rovněž v průběhu řízení. V žalobě jde o vylíčení skutkových okolností (základu procesního nároku), a to tak, aby skutková tvrzení umožňovala jednoznačnou individualizaci (nezaměnitelnost) uplatněného procesního nároku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022, jakož i v něm citovanou judikaturu a odbornou literaturu). Tvrzení ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se týkají všech skutečností významných pro rozhodnutí ve věci. Břemeno tvrzení vyjadřuje procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro (jemu příznivé) rozhodnutí, v důsledku čehož soud rozhodl ve věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu meritorně rozhodnout i v případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v rozporu s § 101 odst. 1 písm. a) o.
s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení břemeno tvrzení unesl, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (tím je dána míra jeho břemene tvrzení), lze učinit závěr o tom, že účastník břemeno tvrzení neunesl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 115/2012“, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1105/2021, ze dne 25. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2677/2022, a ze dne 11. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2279/2023).
28. Procesní nauka rozlišuje mezi objektivním a subjektivním břemenem tvrzení, jakož i abstraktním a konkrétním břemenem tvrzení. Objektivní břemeno tvrzení vyjadřuje, jak má soud rozhodnout, nebyla-li do řízení vnesena žádná nebo nedostačující skutková tvrzení, přičemž rozdělení objektivního břemene tvrzení odpovídá rozdělení objektivního důkazního břemene. Každou stranu tudíž tíží objektivní břemeno tvrzení ohledně skutečností odpovídajících abstraktním znakům skutkové podstaty jí příznivé právní normy.
Subjektivní břemeno tvrzení pak vyjadřuje, jaká skutková tvrzení má strana uvést, aby byla v řízení procesně úspěšná (aby uspěla nebo neutrpěla újmu). Přitom platí, že subjektivní břemeno tvrzení nese strana zatížená objektivním důkazním břemenem, a pravidly dělení objektivního důkazního břemene se tudíž řídí i to, jaké skutkové přednesy má příslušná strana učinit. To znamená, že pro unesení subjektivního břemene tvrzení musí strana uvést taková skutková tvrzení, na jejichž základě lze – za předpokladu, že by byla prokázána jejich pravdivost – vyvodit právní následky, jichž se strana dovolává.
Žalobce má tak do řízení vnést skutková tvrzení odpovídající znakům skutkové podstaty nárokové právní normy; žalovaný má činit totéž ve vztahu ke znakům skutkové podstaty protinormy (dovolává-li se jejích účinků). Subjektivní břemeno tvrzení procesní věda označuje také jako abstraktní břemeno tvrzení, které – na rozdíl od konkrétního břemene tvrzení (k němu viz bod 29 níže) – není vázáno na konkrétní procesní situaci nastanuvší podle toho, jak strana reagovala na skutkový přednes protistrany (srov. v domácí literatuře LAVICKÝ, P.
Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 76–81, v zahraniční literatuře GOTTWALD, P. § 116. Die Beweislast. In: ROSENBERG, L., SCHWAB, K. H., GOTTWALD, P. Zivilprozessrecht.
München: C. H. Beck, 2018, 18. Auflage, marg. č. 37–41).
29. Konkrétní břemeno tvrzení bývá v procesní nauce častěji označováno jako břemeno substancování, přičemž vyjadřuje míru konkrétnosti (přesnosti, úplnosti) skutkových přednesů strany požadovanou s ohledem na vyjádření její protistrany. Z toho vyplývá, že požadavky kladené na substancování skutkových přednesů, tj. na míru jejich úplnosti a přesnosti, nelze stanovit obecně, neboť požadovaný stupeň substancování se liší v každé individuální věci v závislosti na nastalé procesní situaci, např. na míře substancování rozhodných skutečností (již) v žalobě, na tom, zda strana skutečnosti tvrzené protistranou popírá, jakých skutečností se popírání týká, nakolik je její obrana úplná a určitá, nebo na míře vnitřního přesvědčení soudce o pravdivosti, úplnosti či určitosti skutkových přednesů strany (srov. v naší literatuře LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 76 a 81, MACUR, J. Substancování skutkových přednesů stran v civilním soudním řízení. Právní rozhledy, č. 9, 1998, s. 433–438, v zahraniční literatuře FRITSCHE, J. § 138 Erklärungspflicht über Tatsachen; Wahrheitspflicht. In: RAUSCHER, T., KRÜGER, W. Münchener Kommentar zur ZPO. München: C. H. Beck, 6. Auflage, 2020, marg. č. 18).
30. V souladu s vývody procesní teorie k břemenu substancování je i stanovisko judikatury, podle níž z požadavku na dostatečné substancování skutkových přednesů rovněž plyne, že míru, kterou je třeba v tomto ohledu klást, nelze vnímat jako obecnou, ale individuálně se v řízení projevující s ohledem na konkrétní procesní situaci a procesní aktivitu účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 287/2022).
31. V poměrech projednávané věci žalovaný na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 7. 12. 2022 vznesl námitku započtení, k níž tvrdil, že pohledávky žalovaného započtené oproti žalobkyní uplatněným pohledávkám nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 2. 2022 uzavřené se společností Bazcom, a.s. Dále rovněž tvrdil, že předmětem započtení byly konkrétní pohledávky za žalobkyní, a to za odběr elektřiny ve výši 400 888 Kč (faktura č. 190100587, splatná dne 29. 3. 2019), za poskytnuté stravování ve výši 29 685 Kč (faktura č. 190100450, splatná dne 14. 3. 2019), za poskytnuté administrativní a další práce ve výši 106 442 Kč (faktura č. 190100403, splatná dne 10. 3. 2019), a za zpracování účetnictví ve výši 36 300 Kč (faktura č. 190100393, splatná dne 14. 3. 2019), tedy pohledávky v celkové výši 573 315 Kč (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 75 spisu). Stejným způsobem žalovaný specifikoval započítávané pohledávky v replice k vyjádření žalobkyně ze dne 15. 11. 2022 (viz podání na č. l. 62 spisu) a v dopise žalobkyni ze dne 9. 11. 2022 (viz listina na č. l. 64 spisu).
32. V návaznosti na shora uvedený skutkový přednes žalobce soud prvního stupně poučil žalobkyni podle § 118a odst. 1 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení, na což žalobkyně reagovala tvrzením, že započtené pohledávky neexistují. Následně soud prvního stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalovaného vyzval k označení důkazů, jimiž by byla prokázána existence dotčených pohledávek, přičemž žalovaný předložil čtyři faktury a požádal o poskytnutí lhůty k navržení výslechů svědků, kteří dosvědčí tvrzené skutečnosti, čemuž soud prvního stupně vyhověl (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 75 spisu).
33. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v řízení popřela existenci pohledávek, které byly na žalovaného postoupeny, bylo nezbytné, aby žalovaný v řízení konkretizoval svá tvrzení, pokud jde o vznik postoupených pohledávek, jejich právní důvod, výši a splatnost, aby bylo ohledně nich možné vést dokazování. Jestliže žalovaný tato skutková tvrzení nedoplnil z vlastní iniciativy, bylo na soudu prvního stupně, aby jej podle § 118a odst. 1 o. s. ř. v uvedeném směru poučil. To se však v řízení před soudem prvního stupně nestalo. Poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. se žalovanému nedostalo ani v řízení před odvolacím soudem, ačkoliv ten uzavřel, že žalovaný nesplnil, pokud jde o pohledávky namítané k započtení, svou povinnost tvrzení. Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení ohledně existence pohledávek namítaných k započtení, aniž by však žalovanému poskytl poučení ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř., odchýlil se tím od judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména shora citované R 115/2012). Právní posouzení otázky neunesení břemene tvrzení žalovaným je proto ze strany odvolacího soudu nesprávné. Posouzení vad řízení
34. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolateli (žalovanému) je třeba přisvědčit, že vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, řízení před odvolacím soudem zatíženo bylo.
35. Žalovaný předně namítal, že odvolací soud zatížil řízení vadou, nepoučil-li jej v rozporu s § 213b o. s. ř. za použití § 118a odst. 1 o. s. ř. o potřebě doplnit konkrétní skutková tvrzení ohledně existence aktivně započítávaných pohledávek. Jinak řečeno, měl-li odvolací soud za to, že žalovaný neunáší břemeno tvrzení ohledně jím aktivně započítávaných pohledávek, co do jejich existence, právního důvodu vzniku, výše a splatnosti, bylo jeho povinností žalovaného o tom procesně korektním způsobem poučit.
36. Nejvyšší soud k tomu v rozsudku ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 652/2022, vyslovil, že poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení, včetně poučení podle § 118a o. s. ř., zákon ukládá v ustanovení § 213b odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání. Postup odvolacího soudu podle § 118a o. s. ř. však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a o. s. ř. (tj. s principem neúplné apelace) nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (srov. § 213b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.). Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku odvolacím důvodem (mimo jiné) tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. [srov. § 205a písm. d) o. s. ř.]. Jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. (§ 211a o. s. ř.).
37. Vada řízení spočívající v porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je v odvolacím řízení napravitelná tím, že potřebné poučení poskytne účastníku řízení místo soudu prvního stupně odvolací soud (který též provede důkazy označené účastníky na základě tohoto poučení), jen tehdy, nedostál-li soud prvního stupně řádně své poučovací povinnosti a způsobilo-li to, že odvolatel neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno a že proto neměl ve věci úspěch. Nesplnění poučovací povinnosti zákon v těchto případech nepovažuje za vadu řízení, a tedy odvolacímu soudu ani neumožňuje, aby jen z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
38. Vyplynula-li však potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně vadou řízení (srov. § 213b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor odvolacího soudu je totiž v tomto případě považován za „příčinu“ toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že poučovací povinnost je v ustanovení § 118a o. s. ř. založena na objektivním principu a že tedy není významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně – objektivně vzato – bez ohledu na jeho „příčinu“ k porušení § 118a o.
s. ř. V takovém případě odvolací soud sám nemůže zjednat nápravu poskytnutím poučení podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., neboť by to v rozporu s ustanovením § 213b odst. 1 o. s. ř. vedlo k uplatnění nových skutečností nebo nových důkazů, ačkoliv to ustanovení § 205a o. s. ř. neumožňuje. Výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v ustanovení § 205a písm. d) o. s. ř. se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl ve věci úspěch nikoliv proto, že by (podle závěrů soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, ale z důvodu, že soud prvního stupně dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci.
V takovém případě musí mít uvedená vada řízení za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Soud prvního stupně v dalším řízení přitom (logicky) musí umožnit účastníkovi řízení vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 719/2008, ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3207/2009, ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1014/2021, a ze dne 5.
4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2399/2021, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněného pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
39. V poměrech souzené věci soud prvního stupně po právní stránce dovodil, že žalovaným aktivně započítávané pohledávky nejsou nejisté či neurčité ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., přičemž jejich zápočtem proti pasivní pohledávce žalobkyně došlo k zániku vzájemných pohledávek žalobkyně a žalovaného, a to v rozsahu, ve kterém se kryjí (tj. co do 568 700 Kč; srov. bod 37 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud dospěl při řešení této otázky k odlišnému právnímu názoru, totiž že aktivně započítané pohledávky jsou nejisté ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. a že dosud v řízení žalovaným uvedená skutková tvrzení ohledně aktivně započítávaných pohledávek ani neumožňují učinit závěr o jejich existenci (srov. bod 32 odůvodnění napadeného rozsudku). Jestliže by k témuž úsudku dospěl již soud prvního stupně, musel by podle § 118a odst. 1 o. s. ř. žalovaného vyzvat, aby doplnil svá tvrzení ohledně vzniku postoupených pohledávek, jejich právním důvodu, konkrétní výši a splatnosti, a musel by jej rovněž poučit o následcích nevyhovění takové výzvě. Žalovanému se uvedeného poučení nedostalo jen proto, že soud prvního stupně zaujal pro něho sice příznivý, avšak z pohledu odvolacího soudu nesprávný právní názor.
40. Protože potřeba uvést v řízení další tvrzení vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně vadou řízení (§ 213b odst. 2 o. s. ř.), která – jak bylo vysvětleno výše – musí mít za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
41. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi taktéž dovodil, že jiný postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně by při zjištění existence popsané vady řízení mohl odvolací soud zvolit jen v případě, že by účastník na řádné poučení odvolacího soudu podle § 118a o. s. ř. nijak nereagoval (srov. například již citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 719/2008 a 33 Cdo 3207/2009, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 581/2010, a ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 652/2022).
42. Uvedené znamená, že ani v případě odlišného právního názoru nemůže odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit bez dalšího. Učiní tak jedině v případě, že břemenem zatížený účastník ať již z vlastní iniciativy, nebo po poučení odvolacím soudem podle § 118a o. s. ř. uvede nová rozhodná tvrzení, či navrhne nové důkazy. Jestliže by však účastník na řádné poučení odvolacího soudu podle § 118a o. s. ř. nijak nereagoval, odvolací soud přes existenci vady řízení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) OSŘ nezruší [srov. shodně ŠEBEK, Roman. § 213b (Poučovací povinnost v odvolacím řízení). In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 16].
43. Lze tedy uzavřít, že při přijatém právním názoru měl odvolací soud žalovanému poskytnout poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 213b o. s. ř. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
44. Konečně lze přisvědčit i námitce žalovaného ohledně nesprávného znění výroku I napadeného rozsudku. Žalobkyně podanou žalobou vymezila předmět procesního nároku (žalobní petit) tak, že se vyjma částky 568 700 Kč domáhala úhrady úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 568 700 Kč od 25. 1. 2022 do zaplacení. Odvolací soud však výrokem I napadeného rozsudku uložil žalovanému povinnost uhradit úrok z prodlení již od 5. 1. 2022 do zaplacení, ačkoliv se z obsahu spisu nepodává, že by v projednávané věci došlo ke změně (rozšíření) žaloby (§ 95 o. s. ř.) o dotčené příslušenství. Odvolací soud tak v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. překročil žalobou vymezený předmět sporu, neboť žalobkyni přisoudil více, než čeho se domáhala, a napadený rozsudek tak rovněž v tomto ohledu trpí vadou. V. Závěr
45. Nejvyšší soud vhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
46. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
47. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2024, č. j. 23 Cdo 1245/2024-184, tak, že jej zamítl.
48. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu