U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně ŠINDELÁŘ SPEDITION s.r.o., se sídlem v Sedleci 49, PSČ 373 47,
identifikační číslo osoby 26024641, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem,
se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované CN CARGO
Spedition s.r.o., se sídlem ve Vodňanech, Výstavní 726/II, PSČ 389 01,
identifikační číslo osoby 26049422, zastoupené JUDr. Jiřím Kroftou, advokátem,
se sídlem v Praze 1, U Železné lávky 568/10, o 844.749,50 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 21/2007, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.
listopadu 2011, č. j. 22 Co 2051/2008-330, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 21. března 2008,
č. j. 4 C 21/2007-238, zamítl žalobu o zaplacení částky 811.389,50 Kč spolu s
úrokem z prodlení z částek specifikovaných v tomto výroku, jehož výše odpovídá
ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den
kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalované zvýšené o sedm
procentních bodů (bod I. výroku), řízení ohledně částky 33.360,- Kč s
příslušenstvím zastavil (bod II. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky (bod III. výroku), žalobkyni uložil povinnost zaplatit doplatek
soudního poplatku ve výši 30.720,- Kč (bod IV. výroku) a České republice na
nákladech řízení částku 12.869,50 Kč (bod V. výroku). Žalobkyně se domáhala úhrady přepravného za více přeprav, které pro žalovanou v
mezinárodní silniční nákladní dopravě provedla. Nárok na zaplacení podstatné
části přepravného ve výši 744.139,50 Kč učinila žalovaná nesporným; nárok na
zaplacení přepravného ve výši 18.000,- Kč za přepravu zboží provedenou dne 27. července 2006 z P. do B. vzal soud prvního stupně za prokázaný. Vzhledem k
tomu, že žalovaná uplatnila v rámci procesní obrany jako protipohledávku vůči
žalobkyni nárok na náhradu škody ve výši 4,757.146,38 Kč, která jí měla
vzniknout odcizením jedné ze zásilek, jejíž přepravu žalobkyně pro žalovanou
zajišťovala, stala se předmětem dokazování a posuzování soudu skutečnost, zda
žalobkyně odpovídá za škodu způsobenou ztrátou zásilky, kterou přepravovala z
P. do Ř. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 21. března 2007 převzala
žalobkyně zásilku 588 kartonů textilu o brutto váze 1800 kg k přepravě z P. do
Ř. s tím, že vozidlo mělo být připraveno k vykládce 23. března 2007 nejpozději
do 18:00 hodin. Vozidlo řídili 2 řidiči, kteří měli podle dokladu (který
dostali při nakládce) parkovat v případě pozdního dojezdu u benzinové pumpy v
Ř. nebo na osvětleném frekventovaném místě. Řidiči přijeli na vykládku později
- ve 20.15 hod, vozidlo již nebylo možno přistavit na vykládku, zaparkovali
tedy vozidlo poblíž místa, kde měli vykládat - poblíž brány do kasáren, což
považovali za bezpečné místo, nikoli na střeženém parkovišti. Vykládka se měla
uskutečnit v nebezpečné oblasti, o čemž řidiči nebyli poučeni. Žádný seznam
střežených parkovišť neměli. Vozidlo zamkli a šli spát. Kolem druhé hodiny v
noci z 23. března na 24. března 2007 došlo k přepadení osádky vozidla šesti
muži, zranění jednoho z řidičů a k odcizení nákladu, který nebyl řádně
zabezpečen. Po právní stránce věc posoudil dle čl. 17 Úmluvy o přepravní smlouvě v
mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), vyhlášené pod číslem 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“). Dospěl k závěru, že ztrátě zásilky (loupežnému
přepadení) bylo možné předejít, a to řádným plánováním časového rozvrhu
přepravy tak, aby bylo možno vykládku stihnout v požadovaném termínu, v případě
pozdního dojezdu zaparkováním na střeženém parkovišti, vybavením vozidla
bezpečnostním zámkem, poučením osádky vozidla o známém nebezpečí v teritoriu
kolem Říma a o nutnosti parkovat na střeženém parkovišti včetně podání jim
seznamu těchto míst. Žalobkyně tudíž odpovídá žalované za ztrátu zásilky ve
smyslu č. 17 odst. 1 Úmluvy CMR, neboť neprokázala naplnění liberačního důvodu
podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Žalobkyně prokázala loupež jako příčinu
postrádání zásilky, neprokázala však, že by loupež byla neodvratitelná, naopak
bylo prokázáno, že se žalobkyně dopustila při přípravě a provádění předmětné
přepravy chyb, které ve svém důsledku vedly k odcizení zásilky.
Protože
žalovaná v rámci procesní obrany uplatnila k započtení svůj nárok na náhradu
škody na zásilce ve výši 4,757.146,40 Kč, která výrazně převyšuje celkový nárok
žalobkyně na zaplacení přepravného podle § 625 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), jak byl v řízení zjištěn, soud prvního stupně žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, č. j. 22 Co 2051/2008-277, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma
výroku v odstavci II., o zastavení řízení, změnil tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobkyni částku 811.389,50 Kč spolu s úrokem z prodlení z
částek uvedených ve výroku rozsudku, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby
stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního pololetí, ve
kterém trvá prodlení žalované zvýšené o sedm procent bodu (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (druhý
výrok), o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek ve výši 32.050,- Kč
(třetí výrok) a o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení státu v částce
12.869,50 Kč (čtvrtý výrok). Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru
ohledně naplnění podmínek liberace žalobkyně z odpovědnosti za škodu dle článku
17 odst. 2 Úmluvy CMR. Uvedl, že sám skutek loupežného přepadení a ozbrojeného
útoku je liberačním důvodem ve smyslu uvedeného článku. Tento rozsudek, vyjma
třetího výroku, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil
rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 23 Cdo 1383/2009-312, a věc v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zde upozornil,
že okolnostmi rozhodnými pro posouzení, zda-li dopravce mohl ztrátu zásilky
odvrátit či nikoli, jsou kromě okolností samotného skutku, při němž ke ztrátě
zásilky došlo, také okolnosti spočívající v jednání dopravce, zejména plnění
jeho povinnosti rizikům ztráty zásilky předcházet. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011,
č. j. 22 Co 2051/2008-330, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci
I., III. a V. potvrdil (bod I. výroku) a rozhodl o povinnosti žalobkyně
zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku
140.003,- Kč (bod II. výroku). V návaznosti na závazný právní názor dovolacího soudu měl odvolací soud zato,
že se soud prvního stupně dostatečně věnoval zjišťování skutkového stavu,
vztahujícího se k tvrzení žalobkyně o přepadení vozidla dopravce v Ř. dne 24. března 2007. Dle jeho názoru pak ze soudem prvního stupně provedených důkazů
nevyplývá, že by měla být žalobkyně jako dopravce podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy
CMR zproštěna odpovědnosti za ztrátu zásilky pro okolnosti, které nemohla
odvrátit. Žalobkyně neučinila všechna jí dostupná opatření k tomu, aby se
přepadení jejího vozidla a ztrátě zásilky vyhnula. Dospěl tedy k závěru, že v
projednávané věci nedošlo k neodvratitelné události, pro kterou by žalobkyně
mohla být odpovědnosti na základě čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR zproštěna.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, výslovně proti všem
výrokům, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“) a namítajíc nesprávné právní posouzení věci (tedy dovolací
důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud posoudil prokázané loupežné
přepadení a odnětí zásilky jako událost nikoli neodvratitelnou ve smyslu
ustanovení čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Dle jejího názoru není z odůvodnění
rozsudku zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl odvolací soud ke svým závěrům.
Tyto podle žalobkyně obsahu provedeného dokazování neodpovídají. Není možné
vůbec zjistit, z jakých zjištěných skutečností soud učinil závěr o tom, že
žalobkyně neučinila všechna dostupná opatření k tomu, aby přepadení vozidla a
ztrátě zásilky předešla, a že se tedy nejedná o neodvratitelnou událost ve
smyslu Úmluvy CMR. Dále upozorňuje na obsah smluvního ujednání mezi
objednatelem přepravy a dopravcem.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu a předkládací zprávy
nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V posuzované věci dovolání žalobkyně přípustné není. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost
dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky
proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem
130).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila,
případně jejichž řešení zpochybnila Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je
zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by
bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelka výslovně neformuluje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) však vyplývá,
že brojí proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že v
projednávané věci nedošlo k neodvratitelné události, pro kterou by mohla být
žalobkyně zproštěna odpovědnosti za ztrátu zásilky na základě čl. 17 odst. 2
Úmluvy CMR. Dovolatelka ve svém dovolání sice formálně uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci, nicméně ve skutečnosti v dovolání
předestírá vlastní skutkové závěry o tom, proč by měla být jako dopravce
zproštěna odpovědnosti za ztrátu zásilky ve smyslu ustanovení čl. 17 odst. 2
Úmluvy CMR. Její námitky tak směřují především proti zjištěnému skutkovému
stavu, resp. hodnocení důkazů, vyplývají z jejího odlišného hodnocení
provedených důkazů. Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování),
pod který je možno výhrady dovolatelky proti zjištěnému skutkovému stavu věci z
hlediska jejich obsahu podřadit, však přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Polemizuje-li současně dovolatelka s odvolacím soudem učiněným právním
posouzením skutkových zjištění o nenaplnění liberačních důvodů podle článku 17
odst. 2 Úmluvy CMR, nepředkládá touto polemikou žádnou otázku zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud při právním posouzení
věci respektoval závěry učiněné Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. června
2011, sp. zn. 23 Cdo 1383/2009, od nichž se nemá dovolací soud důvod odchýlit. V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce a kdy
dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech
řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř., neboť žalobkyně, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu
spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud
nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.