23 Cdo 1383/2009-312
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně ŠINDELÁŘ SPEDITION s.r.o., se sídlem v Sedleci 49, PSČ 373 47,
identifikační číslo osoby 26024641, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 5, proti žalované CN CARGO Spedition
s.r.o., se sídlem ve Vodňanech, Výstavní 726/II, PSČ 389 01, identifikační
číslo osoby 26049422, zastoupené JUDr. Jiřím Kroftou, advokátem, se sídlem v
Praze 1, U Železné lávky 568/10, o zaplacení částky 844 749,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C
21/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. prosince 2008, č. j. 22 Co 2051/2008-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 2008, č. j.
22 Co 2051/2008-277 se vyjma třetího výroku, kterým bylo rozhodnuto o
povinnosti žalobkyně zaplatit doplatek soudního poplatku, zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 21. března 2008, č. j. 4 C
21/2007-238, zamítl žalobu na zaplacení částky 811 389,50 Kč s úrokem z
prodlení z částek uvedených ve výroku rozsudku, který odpovídá ročně výši repo
sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního
pololetí, ve kterém trvá prodlení žalované zvýšené o sedm procentních bodů
(výrok I), zastavil řízení ohledně částky 33 360 Kč s úrokem z prodlení od 21.
října 2006 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků
(výrok III) a státu (výrok V) a o povinnosti žalobkyně zaplatit doplatek
soudního poplatku (výrok IV). Žalobkyně se domáhala úhrady přepravného za více přeprav, které pro žalovanou v
mezinárodní silniční nákladní dopravě provedla. Nárok na zaplacení podstatné
části přepravného ve výši 744 139,50 Kč učinila žalovaná nesporným; nárok na
zaplacení přepravného ve výši 18 000 Kč za přepravu zboží provedenou dne 27. července 2006 z Prahy do Budapešti vzal soud prvního stupně vzal prokázaný. Vzhledem k tomu, že žalovaná uplatnila v rámci procesní obrany jako
protipohledávku vůči žalobkyni nárok na náhradu škody ve výši 4 757 146,38 Kč,
která jí měla vzniknout odcizením jedné ze zásilek, jejíž přepravu žalobkyně
pro žalovanou zajišťovala, stala se předmětem dokazování a posuzování soudu
skutečnost, zda žalobkyně odpovídá za škodu způsobenou ztrátou zásilky, kterou
přepravovala z Prahy do Říma. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 21. března 2007 převzala
žalobkyně zásilku 588 kartonů textilu o brutto váze 1800 kg k přepravě z Prahy
do Říma s tím, že vozidlo mělo být připraveno k vykládce 23. března 2007
nejpozději do 18 hodin. Vozidlo řídili 2 řidiči, kteří měli podle dokladu k
přepravě parkovat v případě pozdního dojezdu u benzinové pumpy v Římě nebo na
osvětleném frekventovaném místě. Z důvodu silničních kontrol a zákazu noční
jízdy ve směru na Brennerský průsmyk přijeli na vykládku později – ve 20.15
hod., kdy již byla veškerá parkoviště poblíž místa, kde měli vykládat,
obsazena, a proto zaparkovali u brány do kasáren, tedy na místě, které
považovali za bezpečné. Vozidlo zamkli a šli spát. Kolem druhé hodiny v noci
bylo vozidlo přepadeno šesti muži, kteří zranili jednoho z řidičů a odcizili
zásilku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ztrátě zásilky bylo možné
předejít - řádným plánováním časového rozvrhu přepravy tak, aby bylo možno
vykládku stihnout v požadovaném termínu, vybavením vozidla bezpečnostním
zámkem, poučením osádky vozidla o známém nebezpečí v teritoriu kolem Říma. Žalobkyně tudíž odpovídá žalované za ztrátu zásilky, neboť neprokázala naplnění
liberačních důvodů podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy o přepravní smlouvě v
mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) vyhlášené pod číslem 11/1975 Sb. (dále jen Úmluva CMR), podle něhož je dopravce zproštěn odpovědnosti za úplnou
nebo částečnou ztrátu zásilky a nebo za její poškození, jestliže ztráta
zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno oprávněným,
příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce, vlastní vadou
zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit, a jejichž následky
odstranit není v jeho moci. Protože žalovaná v rámci procesní obrany uplatnila
k započtení svůj nárok na náhradu škody na zásilce ve výši 4 757 146,40 Kč,
která výrazně převyšuje nárok žalobkyně na zaplacení přepravného podle § 625
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jak byl v řízení zjištěn, soud
prvního stupně žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16.
prosince 2008, č.j. 22 Co 2051/2008-277 rozsudek soudu prvního stupně, vyjma
výroku II o zastavení řízení, změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni
částku 811 398,50 Kč s úrokem z prodlení z částek uvedených ve výroku rozsudku,
jehož výše odpovídá roční výši repo sazby stanovené Českou národní bankou
platné pro první den kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalované
zvýšené o sedm procent bodů (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
účastníků před soudy obou stupňů (druhý výrok), povinnosti žalobkyně doplatit
soudní poplatek (třetí výrok) a náhradě nákladů řízení státu (čtvrtý výrok). Odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, dospěl k odlišným právním
závěrům o naplnění podmínek liberace žalobkyně z odpovědnosti za škodu
vzniklou ztrátou přepravované zásilky žalované. Vyšel stejně jako soud prvního
stupně z článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Dospěl však k závěru, že sám skutek
loupežného přepadení a ozbrojeného útoku je liberačním důvodem ve smyslu
uvedeného článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Je proto nerozhodné, zda takový skutek
mohla či nemohla žalobkyně jako dopravce odvrátit. Za situace, kdy nárok
žalobkyně na zaplacení ceny přepravy vyplývající z ustanovení § 625 obch. zák. byl v řízení před soudem prvního stupně prokázán a pohledávka žalované není s
ohledem na liberaci žalobkyně z odpovědnosti za ztrátu zásilky důvodná, neboť
byla v řízení prokázána okolnost, kterou žalobkyně jako dopravce nemohla
odvrátit, dospěl odvolací soud k závěru, že je nutno přiznat žalobkyni nárok na
zaplacení přepravného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co
do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má za to, že odvolací soud postavil své rozhodnutí na nesprávném
právním výkladu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR, neboť žalobkyně byla povinna
prokázat, že skutek, který ji měl liberovat, skutečně nastal, a že tento skutek
byl z hlediska kvalifikovaného dopravce neodvratitelný. Důkazní hodnota
výpovědí osádek vozidel není podle názoru dovolatelky vysoká, stejně jako
jejich výpovědi před italskou policií. Taktéž lékařská zpráva nevypovídá nic o
příčinné souvislosti zranění řidičů s tvrzenou loupeží zásilky. V dané věci
nebyli dopadeni pachatelé, násilné odnětí zásilky nepotvrdili další svědci. Není účelem konstrukce liberačních důvodů z odpovědnosti dopravce v Úmluvě CMR,
aby se dopravce mohl kdykoliv vyvinit ze své odpovědnosti za škodu na zásilce
na základě pouhého tvrzení osádky vozidla, že jí byla zásilka ukradena nebo
uloupena. Dovolatelka se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně, že v dané
věci byla loupež odvratitelná, pokud by si žalobkyně počínala profesionálně. V
tomto smyslu si pak odvolací soud nesprávně vyložil závěry rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1186/2003, které nedefinuje loupež zásilky
jako okolnost, která sama o sobě je důvodem vyvinit se z odpovědnosti dopravce
za škodu na zásilce. Účelem rozhodnutí bylo korigovat restriktivní výklad
obecného liberačního důvodu a potvrdit správný výklad, který spočívá v tom, že
okolnost, kterou dopravce nemůže odvrátit a jejíž následky odstranit není v
jeho moci, může spočívat i v lidském jednání. Dovolatelka namítá, že odvolací soud při výkladu ustanovení článku 17 Úmluvy
CMR nezohlednil, že od dopravce se očekává a požaduje profesionální znalost
technologie přepravy zboží po silnici, dopravního provozu, znalost rizik a
přijetí tudíž takových opatření, která odpovídají profesionální aktivní péči o
zásilku. Každé riziko v mezinárodní přepravě představuje potenciální stav
nástupu škodných následků vůči přepravované zásilce a každé riziko tak může
dopravce ovlivnit svým profesionálně pečlivým přístupem. U některých rizik je
odvratitelnost plně v rukou dopravce. Pokud jde o rizika související s
dopravním provozem nebo povětrnostními vlivy nebo pokud jde o krádeže nebo
loupeže (výběr vozidla, proškolené osádky, výběr vhodné trasy, střežených
parkovišť, jízda v konvoji, jízda v dvoučlenné osádce, včasný nájezd na
vykládku apod.). V takových případech se zpravidla jedná o okolnosti
odvratitelné a tudíž škodné události, kdy dopravce za škodu či ztrátu zásilky
odpovídá a z této odpovědnosti se vyvinit nemůže. Pokud by se měl dopravce
skutečně vyvinit, musí podat věrohodný důkaz, že skutek, který by měl dopravce
liberovat skutečně nastal a že tento skutek byl z hlediska kvalifikovaného a
profesionálně pečlivého dopravce neodvratitelný.
V této souvislosti dovolatelka
poukazuje na rozhodnutí zahraničních soudů signatářských států při aplikaci
Úmluvy CMR jako nadnárodní právní úpravy. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že soudy obou stupňů nevycházely
pouze z výpovědí řidičů kamionu. Jejich shodné výpovědi před italskou policií
jsou jednoznačně podporovány dalšími důkazy, a to zejména lékařskou zprávou, z
níž je zřejmé, že při přepadení utrpěl jeden z řidičů poměrně těžká poranění,
shodné výpovědi osádky kamionu jsou v souladu se satelitním sledováním pohybu
předmětného vozidla po loupeži. Podle názoru žalobkyně nelze učinit jednotný
návod na všechny případy loupeží kamionů. Takové mechanické hodnocení důkazů by
bylo zcela v rozporu se zásadou promítnutou do ustanovení § 132 o. s. ř. V
řízení bylo podle žalobkyně prokázáno, že žalobkyně naplánovala přepravu s
dostatečnou časovou rezervou, a pokud osádka na místo dorazila v době, kdy již
byl areál příjemce zavřený, bylo to zapříčiněno pouze nestandardními kontrolami
na německém území. Pokud posádka kamionu poté, co shledala všechna střežená
parkoviště obsazena, zaparkovala na rušném a osvětleném místě před vchodem do
areálu kasáren, učinila tím maximum pro zabezpečení nákladu. Pokud za těchto
okolností kladla odpor přesile útočníků, v důsledku čehož jeden z řidičů utrpěl
vážná zranění, je zřejmé, že se v tomto případě jednalo o naplnění liberačního
důvodu podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Rozhodné přitom je, že řidiči
nezaparkovali na místě, které by snad svým charakterem mohlo budit dojem, že je
zde vyšší míra ohrožení. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je
dovolání přípustné.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť
rozsudkem odvolacího soudu bylo v napadeném rozsahu změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1 a §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. , popřípadě jinými vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu se
takové vady nepodávají.
Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením ( § 242 odst. 3 o. s. ř.)
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
podle něhož lze namítat, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou
ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí
zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací
lhůty.
Podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR je dopravce zproštěn odpovědnosti, jestliže
ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno
oprávněným, příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce,
vlastní vadou zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž
následky odstranit není v jeho moci.
Odvolací soud nesprávně vyložil podmínky zproštění odpovědnosti dopravce podle
článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR, když dospěl k závěru, že sám skutek loupežného
přepadení a ozbrojeného útoku je liberačním důvodem ve smyslu článku 17 odst. 2
Úmluvy CMR a není proto třeba dále zkoumat, zda tento skutek mohla či nemohla
žalobkyně jako dopravce odvrátit.
Podle citovaného článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR je dopravce zproštěn
odpovědnosti, jestliže mj. ztráta zásilky byla zaviněna okolnostmi, které
dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit není v jeho moci.
Okolnostmi rozhodnými pro posouzení zdali dopravce mohl ztrátu zásilky odvrátit
či nikoli jsou kromě okolností samotného skutku, při němž ke ztrátě zásilky
došlo, také okolnosti spočívající v jednání dopravce, zejména plnění jeho
povinností rizikům ztráty zásilky předcházet.
Povinnost péče o zásilku ve smyslu ustanovení článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR
znamená, že dopravce je povinen starat se o zásilku po dobu, po níž se u něj
zásilka nachází, tedy v době od jejího převzetí k přepravě až do okamžiku
jejího vydání příjemci. Zásilka je dopravci svěřena za účelem uskutečnění
přepravy, proto je dopravce povinen učinit všechny předpokládané činnosti,
které představují řádnou péči o zásilku a řádné nakládání s ní v zájmu
zabránění škodě na této zásilce, tedy činnosti, které jsou zpravidla s
přepravou spojeny. Dopravce musí vyvinout v rámci této povinnosti veškeré úsilí
k tomu, aby zásilka nebyla vystavena nebezpečí její ztráty nebo poškození. Musí
tak učinit všechny kroky k tomu, aby nedošlo k její ztrátě nebo poškození.
Jedná se tedy o zabránění všem nebezpečím, které mohou zpravidla při přepravě
nastat. Dopravce je profesionálním podnikatelem a musí možná rizika ztráty či
poškození zásilky při přepravě předvídat a činit taková prevenční opatření, aby
tato rizika minimalizoval. V praxi tato opatření zpravidla spočívají v
naplánování co možná nejbezpečnějšího způsobu dopravy, zejména odpovídající
trasy a časového rozvrhu přepravy, řádné naložení a zabezpečení nákladu,
ostraha nákladu, volba způsobilého vozidla i jeho osádky. Uvedené povinnosti
dopravce mohou představovat takové okolnosti, které v případě jejich dodržení
mohou vést k odvrácení ztráty či poškození zásilky. Naopak porušení těchto
povinností může podle okolností případu výrazně přispět ke zvýšení rizika
ztráty zásilky krádeží nebo loupeží.
Pokud tedy odvolací soud dospěl k tomu, že „není třeba dále zkoumat, zda skutek
loupežného přepadení mohla či nemohla žalobkyně jako dopravce odvrátit“, je
tento jeho závěr nesprávný.
V této souvislosti není zcela případný odkaz odvolacího soudu na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2004, sp. zn. 32 Odo 1186/2003. V citovaném
rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za okolnosti, které dopravce
nemůže odvrátit, a jejichž následky odstranit není v jeho moci ve smyslu článku
17 odst. 2 Úmluvy CMR, lze považovat, vedle událostí přírodního charakteru, též
okolnosti mající původ v lidském jednání (např. přepadení, ozbrojený útok).
Nejvyšší soud v této věci shledal toliko nesprávným závěr odvolacího soudu, že
liberačním důvodem ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR mohou být jen
okolnosti vzniklé tzv. vyšší mocí a dovodil, že nelze vyloučit, aby okolností,
kterou dopravce nemůže odvrátit a jejíž následky odstranit není v jeho moci
byla vedle událostí přírodního charakteru i okolnost mající původ v lidském
jednání (např. loupežné přepadení, ozbrojený útok apod.). Odvolacímu soudu v
této souvislosti vytkl, že se dostatečně nevěnoval zjišťování skutkového stavu
vztahujícího se k tvrzením účastníka o přepadení posádky. Nejvyšší soud tedy v
citovaném rozhodnutí nedovodil, jak nesprávně argumentoval odvolací soud v
projednávané věci, že loupežné přepadení či ozbrojený útok je vždy tzv. bez
dalšího liberačním důvodem ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR.
Dovolací soud dodává, že uvedené závěry o významu plnění povinností dopravce
pro posouzení, zdali nastaly takové dopravcem neodvratitelné okolnosti při
ztrátě zásilky ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR, jsou shodné se závěry
publikovanými např. in : Sedláček, P. Úmluva CMR (komentář) Mezinárodní
silniční nákladní doprava. 1. VOX a. s. – Nakladatelství, 2009, s. 258 – 331).
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
dovolacích důvodů uplatněných dovolatelkou správný. Nejvyššímu soudu proto
podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. nezbylo, než
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v
novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu