23 Cdo 1282/2023-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce: M. D., nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem nám. Míru 142/88, 568 02 Svitavy, proti žalované: H. A. D., nar. XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Evou Ambrož Benešovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha, o zaplacení částky 21.470 EUR, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 EVC 1/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 11. 2022, č. j. 23 Co 253/2022-217, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 12.874,40 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II. a III.) a vůči státu (výrok IV.).
K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též
„dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku (v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4.
10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016), kdo z účastníků nese důkazní břemeno o prokázání pravdivosti či pravosti soukromé listiny za situace, kdy druhá strana pravost či pravdivost listiny popírá, přípustnost dovolání nezakládá. V citovaném usnesení se Nejvyšší soud zabýval otázkou, který z účastníků řízení nese důkazní břemeno ohledně pravosti a pravdivosti soukromé listiny. Rozhodnutí odvolacího soudu s tímto usnesením není v rozporu. V projednávané věci odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně procesně korektním způsobem provedl navržené důkazy, a to jak výslechy jednotlivých svědků, účastníků, tak i účastníky předložené listiny, velmi pečlivě hodnotil jednotlivá skutková zjištění z těchto důkazů učiněná, a to i ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy a v zásadě, vyjma hodnocení emailové komunikace mezi účastníky, k těmto dílčím hodnocením nemá žádných námitek, sdílí je a ve výsledku i on sám na nich postavil své vlastní závěry.
Dále uvedl, že pokud jde o vzájemnou emailovou komunikaci mezi žalovanou a žalobcem, která měla předcházet, případně pak následovat převodu finančních prostředků z účtu žalobce u společnosti AKCENTA CZ a.s. na účet peněžního ústavu žalované v Lotyšsku ze dne 22. 12. 2015 ve výši 21.470 EUR, tak považuje odvolací soud za důvodnou námitku žalobce, že listiny prokazující tuto emailovou komunikaci nemají povahu listin veřejných, tj. listin ve smyslu § 134 o. s. ř., které by bez dalšího prokazovaly pravdivost toho, co je v nich osvědčováno.
V takovém případě je třeba na takové listiny nahlížet jako na listiny soukromé, ve vztahu k nimž postačí formální popření správnosti k tomu, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež mají být právě těmito listinami prokazovány. Za situace, kdy žalobce popřel, že by v rozhodném období v prosinci 2015 používal mailovou adresu, z níž měl údajně s žalovanou komunikovat, současně žalobce popřel, že vůbec s žalovanou tímto způsobem komunikoval, tak je dle odvolacího soudu zjevné, že jen na těchto listinách nemůže být postavena skutková argumentace žalované.
Námitka dovolatele, že odvolací soud rozhodl v rozporu s výše citovaným usnesením sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, „když své rozhodnutí založil na důkazu – soukromé listině, v daném případě emailové komunikaci, kterou žalobce učinil spornou“, nemůže obstát, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud se s touto námitkou žalobce vypořádal způsobem neodporujícím citovanému usnesení. Odvolací soud naopak považoval námitku žalobce za důvodnou, přičemž výslovně uvedl, že je zjevné, že jen na těchto listinách (listiny prokazující emailovou komunikaci) nemůže být postavena skutková argumentace žalované.
Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu, že odvolací soud neměl (a nemohl) přihlížet ani k listinám, které mají dokládat finanční transakce v prosinci 2015, neboť žalobce tyto listiny neuznával, označil je za sporné jak z hlediska pravosti, tak z hlediska pravdivosti, pak otázkou pravosti a správnosti těchto konkrétních listin se odvolací soud nezabýval.
Touto námitkou dovolatel ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Námitka vad řízení (je-li skutečně dána) sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud dodává, že jednak závěr, zda správnost soukromé listiny byla prokázána, či nikoliv, zcela podléhá volnému hodnocení v řízení provedených důkazů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3505/2021), a jednak provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2511/2020). Odvolací soud přitom zejména uvedl, že skutková verze žalované o roli žalobce jako určitého prostředníka při zajišťování převodu finančních prostředků z Vietnamu pro potřeby žalované v Lotyšsku je nejen uvěřitelná, ale především je potvrzena i dalšími důkazy včetně výslechu svědků (o způsobu transakcí finančních prostředků z Vietnamu do ČR), ale i vlastním stanoviskem samotného žalobce, který svoji roli na těchto transakcích v obecné poloze potvrdil.
Do skutkové verze žalované zapadá i dokladovaný transfer finančních prostředků ve Vietnamu dne 16. 12. 2015, a to nejen z hlediska času, ale i z hlediska výše dokladovaného převodu i adresáta, který se měl podílet na celé transakci. Do popisu transakce zapadá vysvětlení žalované o výši transakce z České republiky do Lotyšska ve výši 21.470 EUR, tedy částky po srážce provize z původní částky 22.000 EUR. Dále též uvedl, že to, že je verze žalované možná, resp. dokonce pravdivá, pak vlastně potvrzuje i sám žalobce.
Ten totiž nebyl schopen vysvětlit k listině o příkazu k úhradě z 22. 12. 2015 údaj o důvodu platby popsaný jako „Loan from Vietnam“, v překladu půjčka z Vietnamu. Odvolací soud uzavřel, že není jiného rozumného vysvětlení, než že právě tímto je dokladován zdroj finančních prostředků zasílaných na účet žalované do Lotyšska. Odvolací soud tedy na základě v řízení provedených důkazů (a jejich zhodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů) dospěl ve shodě se soudem prvého stupně k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by s žalovanou uzavřel smlouvu o zápůjčce na částku 21.470 EUR, a že se naopak žalované podařilo prokázat její skutkovou verzi o převodu finančních prostředků v původní výši 22.000 EUR prostřednictvím žalobce.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak dovoláním nelze úspěšně napadnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3840/2020).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.