23 Cdo 3505/2021-541
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce D. R., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Martinem Zídkem, advokátem se sídlem v Praze, Heleny Malířové 272/17, proti žalované K., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, o zaplacení 129.650,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 12/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2021, č. j. 6 Cmo 336/2019-505, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.986 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II., III. a IV.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva: a) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud; b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o.
s. ř. K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka v prvé řadě namítá nesprávné právní posouzení v otázce pasivní věcné legitimace žalované s tím, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však není v rozporu s výše zmíněným rozsudkem, v němž Nejvyšší soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti (šlo o písemně uzavíranou smlouvu) zdůraznil, že bylo třeba, aby jednající osoba projevila v daném případě, zda jednala svým jménem, nebo jménem právnické osoby, jejímž je statutárním orgánem.
V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž v kontraktačním procesu za žalovanou jednal její jediný společník a současně jednatel p. Z. (původně druhý žalovaný). Tvrdí-li, že v řízení nikdy nebylo prokázáno a ani nebylo tvrzeno, že by p. Z. jakožto statutární orgán kdykoli během kontraktačního procesu projevil, že jedná jménem žalované, že veškeré právní služby nebyly objednané pouze ve prospěch žalované, kdy část poskytnutých právních služeb byla ve prospěch samotného p.
Z., zpochybňuje skutkové závěry, ze kterých odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“). Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). Spatřuje-li dovolatelka nesprávné právní posouzení odvolacím soudem v jeho závěru, že smluvní vztah mezi účastníky byl založen platně uzavřenou mandátní smlouvou, kdy dovolatelka zastává názor opačný, a to že smlouva o poskytování právních služeb nebyla platně uzavřena pro nedodržení sjednané písemné formy ve smyslu § 272 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), pak ani v tomto závěru se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 19. 2. 1998, sp. zn. 2 Odon 76/97, uveřejněný pod č. 100 v sešitě č.
14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že z toho, že navrhovatel předložil návrh smlouvy písemně, nelze bez dalšího usuzovat, že projevil vůli uzavřít smlouvu v písemné formě, jinými slovy, samotný písemný návrh smlouvy v sobě bez dalšího nezahrnuje požadavek písemné formy smlouvy […]. Je nutno zjišťovat, v závislosti na konkrétních okolnostech případu, zda účastníci projevili vůli k písemnému uzavření smlouvy. V projednávané věci přitom odvolací soud vyšel ze zjištění, že písemnou formu smlouvy si žádný z účastníků nevymínil.
Za dané situace je tak jeho závěr o platném uzavření smlouvy v souladu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu a zároveň není ani v rozporu s rozsudkem téhož soudu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 32 Odo 397/2005, na nějž dovolatelka odkazuje v dovolání, ve kterém dovolací soud za situace, kdy ze skutkového stavu vyplynulo, že ve faxové objednávce na přepravu žalovaná požadovala od žalobkyně písemné potvrzení objednávky, učinil závěr, že zasílatelská smlouva uzavřená mezi účastníky ke své platnosti písemnou formu vyžadovala, neboť žalovaná v objednávce přepravy svou vůli na písemné uzavření smlouvy výslovně projevila.
V souvislosti se závěrem o skutkovém stavu ve vazbě na provedené dokazování Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a ani že by skutková zjištění odvolacího soudu byla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Nebylo tak zasaženo do dovolatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16. Dovolatelka dále v souvislosti s námitkou, že žalobce v řízení neprokázal, že skutečně poskytl právní služby v rozsahu, v jakém je žalované fakturoval, odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně vytýká, že k její námitce správnosti předložených listin (faktur) nepřihlédl a ve věci rozhodl tak, jako by tato skutečnost nebyla vůbec sporována, a posoudil předložené faktury „de facto jako listiny veřejné a nikoli soukromé, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“, která se týká otázky rozložení důkazního břemene při popření správnosti soukromé listiny.
Ani tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud k námitce správnosti faktur přihlédl a vyhodnotil ji jako zcela nedůvodnou, když mj. uvedl, že žalobcem poskytované právní služby žalovaná konzumovala a první ze čtyř faktur, jejichž přílohou byl vždy podrobný výkaz prací, částečně zaplatila, z ostatních faktur nezaplatila ničeho, aniž by však srozumitelně odmítnutí plateb odůvodnila, popř. částečně zaplatila alespoň v rozsahu, v němž nenamítala rozsah a časovou náročnost prací.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu zároveň není v rozporu s dovolatelkou odkazovanou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 947/2012, či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn.
33
Cdo 2077/2007), neboť dovolatelka přehlíží, což ostatně plyne i z jí odkazovaných rozhodnutí, že závěr, zda správnost soukromé listiny (v projednávané věci předložených faktur) byla prokázána, či nikoliv, zcela podléhá volnému hodnocení v řízení provedených důkazů. Odvolací soud, respektive soud prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů se odvolací soud ztotožnil, provedl důkaz listinami, zejména fakturami žalobce, jejichž přílohou byl rozpis (výkaz) provedených právních služeb pro žalovanou, účastníky nepodepsanou listinou označenou jako smlouva o poskytování právních služeb, výslechem jednak samotného žalobce, tak čtyř svědků a další důkazy a tyto důkazy pak zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
Na základě provedeného dokazování pak dospěl k závěru, že žalobce požadované služby vykonal a náleží mu za to odměna ve vymáhané výši. Odvolací soud se tak neodchýlil od dovolatelkou odkazované rozhodovací praxe v otázce rozložení důkazního břemene při popření správnosti soukromé listiny. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak dovoláním nelze úspěšně napadnout (srov. již výše cit. R 4/2014, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3840/2020). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejími námitkami obsaženými v odvolání, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné (zejména pokud jde o způsob, jakým dospěl ke skutkovým závěrům), dále nedostatek poučení podle § 118a o. s. ř. vedoucí k překvapivosti rozhodnutí, nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o.
s. ř., nesprávný procesní postup, když odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušit, uplatňuje vady řízení. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem - § 241a odst. 1 o. s. ř. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016). V poměrech projednávané věci nelze dovodit, že by případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí (či rozsudku soudu prvního stupně) dovolatelce bránily v uplatnění jejích práv. Zbývá dodat, že z § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení.
Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.