28 Cdo 4586/2017-126
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Společenství
vlastníků Březinova 973, 974, Kolín II, IČO 26756447, se sídlem v Kolíně II,
Březinova 974, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v
Kolíně, Sladkovského 13, proti žalované ČEZ Prodej, a.s., IČO 27232433, se
sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, o zaplacení 121.922,45 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 265/2015, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2017, č. j. 72
Co 28/2017-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 19. října 2016, č. j. 8 C 265/2015-86, kterým soud prvního
stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 121.922,45
Kč, uložil žalobci nahradit náklady státu – znalečné ve výši 12.641,80 Kč a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud rovněž žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího
soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém žel neuvedl,
v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nevymezil přitom ani
žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně které by
ohlašoval, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel, a jejíhož
vyřešení by se prostřednictvím podaného dovolání domáhal. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podané dovolání, aniž nařizoval jednání (243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání neobsahuje
vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento
nedostatek pokračovat. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak,
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní
stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního
soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze
dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015,
sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či
důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS
3717/16. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v
posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže v dovolání výslovně neoznačil
žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by
oznamoval, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která dle jeho mínění v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající
rozhodovací praxi posouzena jinak. Vznesení uvedených otázek přitom nelze
dovodit ani z obsahu dovolání. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O
uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k
doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3, věta první, o. s. ř.). Vytýká-li dovolatel, cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, že nebyl zjištěn skutkový stav a že za takové situace
nemohou obstát ani právní závěry odvolacího soudu, neboť tento měl „věc právně
posoudit tak, že došlo k vadnému měření spotřeby elektrické energie“, dlužno
nad rámec výše uvedeného dodat, že v posuzovaném případě soudy nižšího stupně
založily své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, jenž je
zcela určitě a srozumitelně popsán v odůvodnění jejich rozhodnutí. Za situace, kdy mezi účastníky řízení ani nebylo sporu o tom, že žalovaná
dodávala na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektrickou energii
žalobci, a zároveň nebyla prokázána (po náležitém znaleckém zkoumání) porucha
elektroměru (jenž byl řádně zaplombován), jíž žalobce zvýšený odběr elektrické
energie na svém odběrném místě vysvětloval, a bylo naopak prokázáno, že
žalovaná žalobci příslušný objem elektrické energie skutečně dodala,
jednoznačný skutkový závěr soudů nižšího stupně plně odůvodňuje jejich právní
závěr, že částka 121.922,45 Kč nebyla žalobcem žalované vyplacena bez právního
důvodu [§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč.
zák.“), který je se zřetelem k okamžiku poskytnutí
předmětného peněžitého plnění (prosinec 2012) nutno použít i na posuzovaný
případ (srov. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
účinného od 1. 1. 2014)], nýbrž na základě sjednané smlouvy. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, jenž stojí na závěru, že z
odůvodnění rozsudku nelze seznat skutková zjištění odpovídající hypotéze
aplikované právní normy, a na nějž žalobce odkazuje, tedy se zřetelem k výše
uvedenému na projednávanou věc zjevně nedopadá. Námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, by přípustnost
dovolání ostatně ani nebylo lze založit, neboť důvodem podání dovolání může být
pouze nesprávný právní názor odvolacího soudu, na němž spočívá jeho rozhodnutí
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.); skutkový stav, z něhož rozhodnutí vychází, přezkumu
dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké
skutečnosti lze mít za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k
prokázání relevantních skutečností, pak s ohledem na zásadu volného hodnocení
důkazů (§ 132 o. s. ř.) není způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, ani z
něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, publikovaný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 9036, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze
dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo
1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015,
sp. zn. 33 Cdo 1189/2015, či závěry vyjádřené ve výše citovaném nálezu
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3717/16). Brojí-li dovolatel taktéž proti úvaze odvolacího soudu o možném neoprávněném
odběru elektrické energie za elektroměrem, kteroužto hypotézu vyslovil znalecký
ústav ve svém posudku, je nutné podotknout, že tuto domněnku (a z ní
vyplývající úvahu o případné odpovědnosti dovolatele za škodu způsobenou
neoprávněným odběrem elektrické energie) odvolací soud uvádí pouze jako obiter
dictum a jeho rozhodnutí na ní není žádným způsobem založeno. Cituje-li tudíž
dovolatel nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 726/10 (jenž
se zabývá primárně naplněním podmínek objektivní odpovědnosti za neoprávněný
odběr elektrické energie ve smyslu § 22 odst. 1 písm. d/ zákona č. 222/1994
Sb., navíc výlučně z pohledu hodnocení provedeného dokazování), jde v poměrech
posuzované věci o odkaz zcela nepřiléhavý. Napadá-li pak dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladovém
výroku, neuplatňuje ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku v rozporu s
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. ani žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv
rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v
dovolání - § 242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s.
ř.),
neshledal Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu „projednatelným“ (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci,
kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované, která se k dovolání
nevyjádřila, za dovolacího řízení náklady nevznikly. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.