29 Cdo 12/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně Anterax a. s., se sídlem v Praze 9 - Kyjích, Vajgarská 1141, PSČ 198
00, identifikační číslo osoby 25349643, zastoupené Mgr. Jiřím Strejčkem,
advokátem, se sídlem v Mníšku pod Brdy, Ke Škole 901, PSČ 252 10, proti
žalovaným 1) Paseka, zemědělská a. s., se sídlem v Babicích 80, pošta
Mladějovice, PSČ 783 95, identifikační číslo osoby 25356411, 2) J. K., oběma
zastoupeným Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem, se sídlem v Praze 4 - Nuslích,
Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00 a 3) Ing. K. K., o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod
sp. zn. 6 Cm 206/2011, o dovolání první a druhé žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2014, č. j. 7 Cmo 316/2013-404,
I. Dovolání se odmítají.
II. První a druhá žalovaná jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně
žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 50.640 Kč, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. září 2011, č.
j. 6 Cm 206/2011-89, ponechal ve vztahu k první a druhé žalované v platnosti
směnečný platební rozkaz ze dne 22. dubna 2011, č. j. 6 Cm 206/2011-16, kterým
uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku
15.000.000 Kč s 6% úrokem od 29. března 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu
50.000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 896.480 Kč, (výrok I.) a rozhodl o
nákladech námitkového řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání první a druhé
žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl ve
vztahu k první a druhé žalované ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti
ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení co do částky 724.548,80
Kč, a dále ve výroku II. (první výrok); ve zbývající části výroku I. jej změnil
tak, že směnečný platební rozkaz se ve výroku o nákladech řízení zrušuje
ohledně částky 171.931,20 Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb.,
zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – přitakal soudu
prvního stupně v závěru, podle něhož první a druhá žalovaná neunesly důkazní
břemeno ohledně tvrzení, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci
domáhala (dále jen „sporná směnka“), byla na žalobkyni indosována až „po
splatnosti“, popř. že žalobkyně jednala při nabývání směnky vědomě ke škodě
dlužníků. Žalovaným proto nenáleží kauzální námitky, kterými se bránily
povinnosti směnku zaplatit ve včas podaných námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu.
Opodstatněnou pak odvolací soud neshledal ani výhradu první a druhé žalované,
že indosament na směnce je pouhým prokuraindosamentem. K tomu zdůraznil, že
úvahy první a druhé žalované o skutečné vůli stran při převodu směnky jsou jen
jejich spekulací, která „nejenže z provedených důkazů nevyplývá, ale je jimi
vyvrácena“.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podaly
první a druhá žalovaná dovolání, jež mají za přípustné podle ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a
požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení.
Otázkou, která nebyla podle mínění dovolatelek dosud dovolacím soudem vyřešena,
je, zda ve smyslu ustanovení čl. I. § 18 odst. 1 směnečného zákona lze za
prokuraindosament považovat pouze indosament, který byl takovým způsobem
označen, nebo zda prokuraindosamentem je i indosament, který sice takto
výslovně označen nebyl, avšak z chování stran vyplývá, že jejich záměrem nebylo
převést na nabyvatele všechna práva a povinnosti se směnkou spojená.
Dovolatelky dále argumentují ve prospěch závěru, že v posuzovaném případě
nebyla směnka převedena indosamentem, neboť (jak podle dovolatelek jednoznačně
vyplynulo z provedeného dokazování) šlo ve skutečnosti pouze o
prokuraindosament. První a druhá žalovaná proto mohly i nadále vznášet proti
žalobkyni všechny námitky, jež měly proti indosantovi.
Odvolacímu soudu dovolatelky konečně vytýkají, že nepřihlížel k jimi
navrhovaným důkazům a „z důvodu tvrzené opožděnosti“ se jimi (nesprávně) vůbec
nezabýval.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, neshledávajíc jej podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným. Napadené rozhodnutí není na řešení
dovoláním předestírané otázky založeno a její posouzení tak nemůže správnost
rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit. Obsahem dovolání je podle žalobkyně ve
skutečnosti polemika se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry nalézacích
soudů, jež v dovolacím řízení zpochybnit nelze.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího
soudu (jímž byl směnečný platební rozkaz zrušen ve výroku o nákladech řízení co
do částky 171.931,20 Kč), není dovolání subjektivně přípustné, neboť touto
částí rozhodnutí odvolacího soudu nebyla dovolatelkám v jejich poměrech
způsobena žádná újma (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn.
29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003 uveřejněného v
časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod číslem 158). Nejvyšší soud
proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 a § 218 písm. b) o.
s. ř.
Dovolání proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší
soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolatelky mu
(oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Na řešení otázky, zda lze za prokuraindosament považovat pouze indosament,
který byl takovým způsobem označen, zjevně rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá. V poměrech dané věci totiž pro závěr o (ne)přípustnosti kauzálních
námitek první a druhé žalované odvolací soud neměl za rozhodné, jakým způsobem
byl na sporné směnce vyznačen indosament, nýbrž skutečnost, že v řízení nebyl
prokázán převod směnky až po její splatnosti, ani vědomé jednání žalobkyně při
nabývání směnky ke škodě dlužníků, přičemž tvrzení dovolatelek, podle kterého
bylo skutečnou vůlí „stran“ umístit na směnce namísto běžného indosamentu jen
prokuraindosament, bylo provedeným dokazováním „vyvráceno“.
Ostatními námitkami (polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a
výhradou, podle níž odvolací soud „nepřihlížel“ k žalovanými navrženým důkazům)
dovolatelky nevystihují způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k
jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
K výhradám dovolatelek k hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů
Nejvyšší soud poznamenává, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného
pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam
zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud
hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího
důvodu, který s účinností od 1. ledna 2013 již dovolatelky k dispozici nemají
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu k třetímu výroku napadeného rozhodnutí dovolatelky neuplatňují žádnou
dovolací argumentaci a neotevírají tak ohledně něj ani žádnou otázku procesního
nebo hmotného práva, jež by měla vliv na správnost této části napadeného
rozhodnutí (jinak řečeno, právní posouzení věci, na kterém napadené rozhodnutí
v této části spočívá, dovolání nezpochybňuje). Ani v tomto rozsahu proto
dovolání přípustná nejsou.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání první a druhé žalované
bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost hradit žalobkyni její náklady
řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení
advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 21. dubna
2015), která podle ustanovení § 7 bodu 7., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z
tarifní hodnoty ve výši 15.050.000 Kč) částku 50.340 Kč a z paušální částky
náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu).
Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 50.640 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda
senátu