30 Cdo 4111/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně SILMET Příbram, a. s., se sídlem v Příbrami III 168, PSČ 261 01,
zastoupené JUDr. Jiřinou Lužovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dušní 22,
proti žalovaným 1) J. K., a 2) M. K., zastoupeným JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem
se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, o zaplacení částky
414.840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7
C 12/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. července 2009, č.j. 15 Co
288/2009-225, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.
července 2009, č.j. 15 Co 288/2009-225, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze
dne 26. února 2009, č.j. 7 C 12/2006-188, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Okresní soud v Táboře (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 26. února 2009, č.j. 7 C 12/2006-188, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala vydání rozsudku, „aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalobci částku 414.840,- Kč, úrok z prodlení 16.200,- Kč spolu se
zákonným úrokem z prodlení ve výši 2% z částky 119.184,- Kč od 17.10. 2006 do
zaplacení, dále s 2,5% p.a. úrokem z prodlení z částky 295.656,- Kč od 14.7.
2004 do zaplacení“ (výrok I.), uložil žalobkyni jednak povinnost zaplatit
žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 81.484,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku k rukám advokáta žalovaných (výrok II.) a dále povinnost v téže
pariční lhůtě zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 15.843,70 Kč na
účet soudu prvního stupně. Odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu
prvního stupně dílčí skutková zjištění z provedených důkazů, z nichž soud měl
čerpat zjištění zásadně významná pro právní posouzení věci, neobsahuje. Závěr o
skutkovém stavu věci, v němž se prolíná zčásti i právní posouzení věci, je
obsažen na str. 4 rozsudku v tomto znění:
„Po přezkoumání a zhodnocení provedených důkazů postupem podle § 132 o. s. ř.
dospěl soud k těmto závěrům.
Listinné důkazy – výpis z katastru nemovitostí a kupní smlouva č.
3/2003 prokazují, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, tvořící(ch) čerpací
stanici pohonných hmot v S., když tyto nemovitosti – budovy stojí na pozemcích
ve vlastnictví žalovaných. To je mezi účastníky nesporné, užívání pozemků ve
vlastnictví žalovaných pak žalobce realizuje na základě smluvního vztahu –
nájemní smlouvy z roku 1996, kterou jako pronajímatelé uzavřeli žalovaní s
původním nájemcem, který se dostal do úpadku a v rámci konkurzního řízení byly
tedy uzavřeny příslušné kupní smlouvy správcem konkurzní podstaty Ing. R. R.
Tyto skutečnosti jsou opět prokázány listinami včetně toho, že žalobce si
nemohl nějak pouze „vybrat“ v rámci majetku nabízeného v konkurzním řízení a
musel respektovat podmínky stanovené správcem konkurzní podstaty. Žalobce musel
tedy i respektovat nájemní smlouvu z roku 1996, byť ji sám neuzavíral a nešlo
tedy o jeho projev vůle. Je pak možné zmínit, že SEZOOZ OIL, a. s. se dostal do
úpadku – ten pak mohl být mj. způsoben jeho špatným hospodařením a chybnými
podnikatelskými záměry i ve vztahu k čerpací stanici pohonných hmot v S., což
by se pak mohlo vztahovat i na otázku sjednání nájemní smlouvy na pozemky
žalovaných. To by byla záležitost nějakých velmi hlubokých ekonomických
rozborů, které však soudu dle jeho názoru nepřísluší. K okolnostem uzavření
nájemní smlouvy se ve spise 7 C 78/2004 vyjadřoval žalovaný J. K., svědci Ing.
Ch. a H. – ti tvrdili, že dohodnuté nájemné bylo oboustranným kompromisem, ale
je pravda, že i při zběžném laickém pohledu se jeví dosti „štědré“ a mohly zde
tedy být i další pohnutky. K ekonomické stránce věci se za žalobce vyjadřoval
Ing. Ch., žalobce k tomu předložil další ekonomické rozbory a údaje o dalších
ČS, které vlastní a provozuje, ale z žádného z těchto důkazů nelze dojít ke
zcela jednoznačnému závěru. Stěžejní otázkou zde totiž je, zda nájemné,
sjednané nájemní smlouvou v roce 1996 a následně dle příslušných ustanovení
této nájemní smlouvy ročně valorizované o inflaci je obvyklým nájemným a jeho
výše není v rozporu s dobrými mravy, jak tvrdí žalobce.“ Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že „nájemné, sjednané v původní nájemní smlouvě z roku 1996 a
následně žalobcem žalovaným zaplacené ve valorizované výši ve dvou splátkách v
roce 2004 je sice nájemné, které není obvyklým tržním nájemným v daném místě a
čase a tedy obvyklou cenou, ale nejde ještě o tak výrazný rozpor, který by se
již příčil dobrým mravům ve smyslu ust. § 3 OZ v oblasti podnikatelské
činnosti.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka
v Táboře (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219
o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí.
Odvolací soud se v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vypořádal s
jednotlivými odvolacími námitkami (procesní pochybení týkající se hodnocení
předloženého znaleckého posudku, neprovedení navržených důkazů, nesprávné
právní posouzení věci). K posledně uvedenému odvolacímu důvodu odvolací soud
uvedl, že veškerá argumentace žalobkyně opírající se o změnu poměrů, jež
nastala poté, co vstoupila do práv a povinností své právní předchůdkyně (tj.
to, že nemohla výši nájemného nikterak ovlivnit nebo že v důsledku neúměrně
vysokého nájemného dosahuje špatných hospodářských výsledků), je pro posouzení
platnosti nájemní smlouvy bez významu a otázku souladu smlouvy s dobrými mravy
je nutno zkoumat výlučně z hlediska okolností, které zde byly v době jejího
uzavření. S odkazem na závěry právní doktríny a judikatury se ztotožnil s
právním posouzením věci soudem prvního stupně, tedy, že „z hlediska okolností
existujících v době, kdy byla nájemní smlouva uzavřena, její obsah neodporuje
dobrým mravům a že tudíž tuto smlouvu nelze považovat za neplatnou podle § 39
obč. zákoníku.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v
něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky
rozhodnutí odvolacího soudu řeší několik právních otázek kardinálního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. První ze zásadních právních otázek v předmětném sporu je
posouzení, zda je možné považovat kupní smlouvu za smlouvu o prodeji části
podniku ve smyslu § 487 obch. zák. ve spojení s § 476 a násl. téhož zákona, tj. za smlouvu, u níž zákon výslovně stanoví, že s prodávaným podnikem, resp. částí
podniku tvořící samostatnou organizační složku, přecházejí i veškeré závazky
spojené s podnikem, resp. jeho prodávanou částí. Dovolatelka má za to, že výše
specifikovaná kupní smlouva nemůže být právně kvalifikována jako smlouva o
prodeji části podniku ve smyslu § 487 obch. zák. a v důsledku jejího uzavření
tudíž nemohlo bez dalšího dojít také k přechodu závazků z nájemní smlouvy na
dovolatelku. V další části dovolání pak dovolatelka podrobně argumentuje ve
prospěch takto jí zaujatého právního názoru. Druhou zásadní otázku dovolatelka spatřuje v posouzení, zda
uzavřením kupní smlouvy, jejímž předmětem je koupě budovy postavené na pozemku
ve vlastnictví třetí osoby pronajatém prodávajícímu budovy, dojde bez dalšího
ke vstupu nabyvatele budovy (kupujícího) do právního postavení nájemce pozemku,
na němž je převáděná budova postavena, namísto prodávajícího, tj. k přechodu
práv a povinností (závazků) z příslušné nájemní smlouvy z prodávajícího jako
nájemce na kupujícího. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že za situace, kdy z
výše uvedených důvodů na kupní smlouvu nelze aplikovat § 476 a násl. obch. zák., je třeba tuto kupní smlouvu právně kvalifikovat ve smyslu § 588 a násl. obč. zák. Posledně uvedené ustanovení ani jiná ustanovení občanského zákoníku,
ani jakékoli jiné aplikovatelné zákonné ustanovení však nestanoví, že by v
důsledku uzavření kupní smlouvy a nabytí vlastnického práva k nemovitostem
přecházely na kupujícího veškeré závazky prodávajícího, které se převáděné
nemovitosti jakkoli dotýkají, tedy např. nájemní právo k pozemku, který byl
prodávajícímu dříve pronajat. Ani z příslušných ustanovení týkajících se
nájemní smlouvy podle přesvědčení dovolatelky nelze v žádném případě dovodit,
že by při převodu vlastnického práva k budově (stavbě) docházelo současně
automaticky a bez dalšího též ke změně v osobě nájemce pozemku, na kterém je
budova (stavba) umístěna. Dovolatelka má za to, že v důsledku uzavření kupní
smlouvy, která nemá náležitosti smlouvy o prodeji části podniku, nemohlo dojít
k přechodu práv a povinností vzniklých na základě nájemní smlouvy z
prodávajícího na dovolatelku a dovolatelka tak není nájemní smlouvou (a tedy
ani v ní sjednanou výší nájemného) nikterak vázána bez ohledu na případnou
platnost či neplatnost nájemní smlouvy. V této souvislosti dovolatelka také
uvedla, že v daném případě nelze ve smyslu § 120 odst.
4 vycházet v otázce
případného přechodu práv a závazků vzniklých na základě nájemní smlouvy z
prodávajícího na dovolatelku a s tím spojenou otázkou právní kvalifikace kupní
smlouvy, z dřívějších nesprávných shodných tvrzení účastníků sporu, neboť tato
otázka je otázkou právní a nikoli otázkou skutkovou. Účastníci tak mohou učinit
nespornými pouze skutkové okolnosti, nikoli však již jejich právní hodnocení. Soud prvního stupně i soud odvolací vycházely ze shodného právního názoru,
totiž že dovolatelka vstoupila do práv a povinností nájemce podle nájemní
smlouvy, a na tomto právním názoru je založeno rozhodnutí obsažené v rozsudku
soudu prvního stupně, tak i rozhodnutí odvolacího soudu. Podle dovolatelky
tento právní názor není správný.
Pro případ, že by dovolací soud nepřisvědčil právnímu názoru
dovolatelky shora, dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu
rovněž otázku, zda ujednání o výši nájemného sjednaného v příslušné nájemní
smlouvě (byť se jedná o nájem věci k podnikatelským účelům) ve výši
několikanásobně převyšující výši obvyklého (tržního) nájemného, lze považovat
za ujednání, jež se příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., a zda nájemní
smlouva, jejíž obsah tvoří i ujednání o nájemném v takové výši, je platným
právním úkonem nepříčícím se dobrým mravům, či zda toto ujednání naopak
způsobuje neplatnost příslušné nájemní smlouvy, a to ať už celého právního
úkonu, případně pouze částečnou neplatnost (ve vztahu k ujednání o výši
nájemného). V tomto směru dovolatelka namítá, že oba soudy nesprávně právně
posoudily ujednání o výši nájemného obsažené v předmětné nájemní smlouvě jako
neodporující dobrým mravům, a svůj opačný právní názor v další části svého
dovolání blíže rozvádí (v jeho prospěch argumentuje). Ze vše uvedených důvodů
dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší
soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky
odmítli uplatněnou dovolací argumentaci, když žalobou uplatněný nárok na vydání
bezdůvodného obohacení považují za nedůvodný. Sama dovolatelka v žalobě o
vydání bezdůvodného obohacení tvrdí, že nabyla vlastnictví k čerpací stanici
pohonných hmot na základě kupní smlouvy uzavřené s předmětným správcem
konkursní podstaty dne 3. července 2003, že souborem kupních smluv odkoupila
všechny čerpací stanice v konkursní podstatě úpadce SEZOOZ OIL a.s. a že
uzavřením těchto smluv, které mají charakter smlouvy o prodeji části podniku,
vstoupila do původních práv a povinností prodávajícího. Dále uvedla, že
vstoupila i do práv a povinností vyplývajících ze shora uvedené nájemní
smlouvy. Z provedených důkazů před soudem prvního stupně plyne, že dovolatelka
byla seznámena správcem konkursní podstaty před koupí předmětné čerpací stanice
pohonných hmot s existencí předmětné nájemní smlouvy včetně sjednané výše
nájmu, když podmínkou přechodu nájmu akceptovala a sama plnila povinnost platit
nájemné ve sjednané výši. Žalovaní mají dále za to, že v případě eventuální
neplatnosti přechodu nájmu došlo ke konkludentnímu uzavření nové nájemní
smlouvy při akceptaci původně sjednaných podmínek (o čemž svědčí dobrovolné
placení nájemného dovolatelkou v roce 2004) a proto i v tomto případě by
žalobou uplatněný nárok nebyl důvodný. Dovolatelka až v dovolacím řízení přišla
s (novou) námitkou, že v důsledku uzavření kupní smlouvy nemohlo dojít k
přechodu práv a povinností vzniklých na základě nájemní smlouvy z prodávajícího
na dovolatelku a dovolatelka tak není nájemní smlouvou nikterak vázána. Podle
názoru žalovaných nemůže dovolací soud při rozhodování o dovolání přihlížet k
tvrzením či námitkám, jež mohla dovolatelka uplatnit v průběhu celého řízení
před soudy obou stupňů.
Stejně tak považují žalovaní za bezdůvodnou námitku
dovolatelky, zda ujednání o výši nájemného v příslušné nájemní smlouvě ve výši
několikanásobně převyšující výši obvyklého (tržního) nájemného, lze považovat
za ujednání, jež se příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák. a zda nájemní
smlouva je (ne)platným právním úkonem. Závěrem žalovaní navrhli, aby Nejvyšší
soud dovolání dovolatelky zamítl a přiznal žalovaným vůči dovolatelce náhradu
nákladů dovolacího řízení. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
dovolatelkou podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., tedy
oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud se zabýval
otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Dospěl poté k závěru, že dovolání je ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, a to
z následujících důvodů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo
677/2010 (in www.nsoud.cz), zaujal právní názor, že závěr o skutkovém stavu
věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových
zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na
sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový
obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud
vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci
aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu
kterou právní normu. Dále judikoval, že jestliže soudem učiněný závěr o
skutkovém stavu věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, která jsou
zásadně významná pro právní posouzení věci, projeví se tento nedostatek
zpravidla nejen coby vada písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak
naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při
posuzování relevantnosti námitky ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b), založené na
tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. A to tím způsobem, že se poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který
odvolací soud po zopakování či doplnění dokazování (§ 213 odst. 2, 4 o.s.ř.)
učinil či se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud
prvního stupně, s aplikovanou příslušnou právní normou anebo s právně
kvalifikačním závěrem o absenci (hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané
právní normy. Přitom esenciálním pramenem pro verifikaci takto učiněného právně
kvalifikačního závěru o zjištěném skutkovém stavu je nejen ta část odůvodnění
soudního rozsudku, v níž je vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale
i tomuto závěru předcházející dílčí skutková zjištění, která ovšem nemohou být
protichůdná, resp. rozporná.
Zaujal též právní názor, že nelze-li z odůvodnění
rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost
či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost
dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci)
předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval,
případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu
neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak
je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud
posoudil věc po právní stránce nesprávně. Uvedené právní závěry lze přiměřeně vztáhnout na posuzovanou věc
potud, že v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně –
jenž slouží jako relevantní podklad k přezkoumání meritorního rozhodnutí soudu
a primární zdroj skutkových zjištění, z nichž při meritorním rozhodování
vycházel odvolací soud – absentuje jak výčet právně rozhodných skutkových
zjištění z té množiny v řízení provedených důkazů, které podle nalézacího soudu
byly z hlediska zjišťování skutkového stavu relevantní, tak i precizovaný závěr
o skutkovém stavu (tzv. skutková právní věta), na jehož základě soud posuzuje,
zda výčet zjištěných skutečností je subsumovatelný (podřaditelný) pod tu kterou
(hmotněprávní) normu příslušného právního předpisu, či nikoliv. Pokud je
předmětem dokazování kupní smlouva, která byla uzavřena v písemné formě, a soud
spatřuje v tomto důkazním prostředku relevantní pramen pro zjištění právně
rozhodné (rozhodných) skutečnosti (skutečností), je nezbytné výsledek takové
důkazní verifikace promítnout do dílčího skutkového zjištění, a to v těch
podstatných okolnostech, jež přispějí ke zjištění skutkového stavu. V
podmínkách daného případu to tedy konkrétně znamenalo podrobit důkazní
verifikaci žalobní tvrzení dovolatelky mimo jiné o tom, že „Žalobce souborem
kupních smluv odkoupil všechny čerpací stanice v konkursní
podstatě...Uzavřeních (správně uzavřením) těchto smluv (které měly charakter
smlouvy o prodeji části podniku) vstoupil žalobce do původních práv a
povinností prodávajícího.“ V obdobném směru se pak nabízela důkazní verifikace
předmětné nájemní smlouvy vzhledem k dalšímu žalobnímu tvrzení dovolatelky, že
„v souvislosti s provozováním předmětné čerpací stanice pohonných hmot v S. užívá pozemky ...a to na základě Smlouvy o pronájmu pozemků ze dne 3.8. 1996,
uzavřené původně mezi žalovanými a společností SEZOOZ OIL a.s. Vzhledem k tomu,
že žalobce na základě kupních smluv uzavřených se správcem konkursní podstaty
společnosti SEZOOZ OIL a. s. Ing. R. R. vstoupil do původních práv a povinností
prodávajícího, vstoupil i do práv a povinností vyplývajících ze shora uvedené
nájemní smlouvy.“ Soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění při
rozhodování vycházel odvolací soud, však k verifikaci těchto žalobních tvrzení
nepřistoupil, když v uvedeném směru primárně vycházel ze shodných tvrzení
účastníků a jejich závěru o právní povaze předmětného závazku. Přitom Nejvyšší
soud např. již v rozsudku ze dne 29.července 2003, sp. zn.
32 Odo 931/2002 (in
www.nsoud.cz) judikoval, že „shodné tvrzení účastníků" o právní povaze jejich
závazkového vztahu (sjednaném typu smlouvy), jenž mezi nimi vznikl, nemůže soud
bez dalšího přijmout. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z jehož skutkových
zjištění při rozhodování vycházel odvolací soud, tedy absentují skutková
zjištění a závěr o skutkovém stavu věci coby důsledek zverifikovaných žalobních
tvrzení o existenci uzavření zmíněných právních úkonů, které měly založit,
případně změnit obsah daných právních vztahů mezi účastníky tohoto řízení. Tato
absence právně rozhodných skutečností (již z povahy věci) vylučuje právní
posouzení věci, neboť bez skutkového základu věci není pochopitelně možné činit
(žádný) právně kvalifikační závěr. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru,
totiž, že neúplné, rozporné, případně zcela absentující dílčí skutková
zjištění, nebo jim zcela nebo zčásti rozporný anebo absentující závěr o
skutkovém stavu věci, by při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a při uplatněném dovolacím důvodu ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. b) téhož zákona (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci), byl zcela bez významu. Nesprávným právním posouzením
je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění),
přičemž o mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry. Skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je
vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími
skutkovými zjištění anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně
významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci),
případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta)
tedy (objektivně) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního
závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního
posouzení věci. Jinými slovy řečeno, bez skutkového podkladu není možné činit
jakýkoli právně kvalifikační závěr v meritu věci; byl-li přesto učiněn, není
zde právně relevantního podkladu k jeho přezkumu a v takovém případě nezbývá,
než uzavřít, že právní posouzení takového „skutku“ je nesprávné. V takovém
(výjimečném) případě, i když jinak výše uvedené naplňuje dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), který ovšem, vyjma
posuzování zásadních procesních otázek, nelze jako dovolací důvod použít při
posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
bude nutno dovolání, jež zpochybňuje správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem, shledat přípustným. O takový případ se jedná i v posuzované
věci. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud takové – dvě - jiné vady zatěžující prvoinstanční řízení, na
které nebylo reagováno v odvolacím řízení, zjistil. Jednou z esenciálních podmínek vydaného soudního rozsudku je jeho
řádné odůvodnění písemného vyhotovení podle § 157 odst. 2 o.s.ř., ať již jde o
rozsudek soudu prvního stupně nebo rozsudek odvolacího soudu.
Podle § 153 odst. 1 o.s.ř. soud rozhoduje na základě zjištěného
skutkového stavu věci. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. uvede soud v odůvodnění rozsudku podstatný
obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a
které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se
při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný
skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil (k tomu srov. dále
ustanovení § 132 o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a
to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě
přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci). Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba
promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který stručně a výstižně vyjadřuje
zjištěný skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), jenž je rozhodný pro
právní posouzení věci. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to
způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a
spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv
a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva
na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2
o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo
1091/2006, in www.nsoud.cz). Je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné
formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově
nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce
nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání
úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu
věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah
nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů,
jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních
prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či
korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. [k tomu srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2006, sp. zn. 10 Co 277/2005, in systém ASPI (dále již „ASPI“)]. Jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je
soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z
dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout
do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a
výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) a který je
východiskem pro právní posouzení věci.
Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr
o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti,
neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o
jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení
provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál,
ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např. usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2004, sp. zn. 10 Co
830/2003, in ASPI, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, in [2]www.nsoud.cz, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck,
2009, s. 1081). Rozsudek soudu prvního stupně výše uvedené požadavky – jak již
bylo shora při posuzování přípustnosti dovolání uvedeno – zjevně nesplňuje,
přičemž v odvolacím řízení na tuto procesní okolnost nebylo reagováno. Soud
prvního stupně nedostál své povinnosti uložené mu § 157 odst. 2 o. s. ř. na
řádné odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku. Z pohledu dovolacího řízení je
tedy nutno konstatovat, že uvedený rozsudek je zatíženou jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř.]. Další vadu, zatěžující prvoinstanční řízení, shledal dovolací
soud při způsobu dokazování listinnými důkazy. To, zda vůbec, a pokud ano, jakým způsobem, soud provedl v řízení
(při jednání) dokazování, vyplývá z protokolu o jednání. Dokazování v občanském
soudním řízení je nezbytné provádět v souladu s platným procesním kodexem –
občanským soudním řádem. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích
zdůraznil, že důkaz listinou se při jednání provádí tak, že předseda senátu
(samosoudce) listinu nebo její část přečte anebo že sdělí obsah listiny (§ 129
odst. 1 o.s.ř.). Přitom způsob provádění dokazování tzv. „konstatováním“
listiny občanský soudní řád neupravuje. Stejně nesprávné je „čtení obsahu“ nebo
„stručné přednesení obsahu“ listiny, neboť buď se listina nebo její část k
důkazu čte anebo se sdělí její obsah. V protokolu o jednání je třeba vždy
uvést, jakou listinou byl proveden důkaz a jakým způsobem byl důkaz proveden,
tj. zda byla listina nebo její část přečtena nebo zda byl sdělen obsah listiny
(srov. Drápal, L.: Příprava jednání a projednání věci samé ve sporném řízení
před soudem prvního stupně po novele občanského soudního řádu, mimořádná
příloha časopisu Právní rozhledy č. 5/2002, str. 25). Jestliže je důkaz
listinou proveden jiným - zákonem nepředvídaným - způsobem, je třeba
konstatovat, že takové dokazování nebylo učiněno v souladu s § 129 odst. 1 o. s. ř. a že zjištění, která soud jako zásadně významná pro právní posouzení věci
činil z takto vadně provedených důkazů, nelze při rozhodování využít (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, in
www.nsoud.cz). V posuzované věci soud prvního stupně se při dokazování listinnými
důkazy výše uvedenými hledisky zcela neřídil (viz protokol o jednání ze dne 22.
března 2007 na č.l. 29 – arg.: „přečten obsah listinných důkazů předložených do
spisu žalobcem při dnešním jednání a dále stručně přednesen obsah připojeného
spisu 7 C 78/2004“, protokol o jednání ze dne 12. července 2007 na č.l. 45 –
arg.: „Dále byl stručně přednesen obsah listinných důkazů“, protokol o jednání
ze dne 16. října 2008 na č.l. 123 – arg.: „Ze spisu pak stručně byl přednesen
obsah prvního znaleckého posudku na č.l. 55-70“, protokol o jednání ze dne 15. ledna 2009 na č.l. arg.: „ze spisu podrobněji přečtena kupní smlouva na čl. 142-143“, protokol o jednání ze dne 23. února 2009 na č.l. 182 verte – arg.:
„Právní zástupce žalovaných...navrhl, aby byly znovu přečteny ze spisu 7 C
78/2004 výpovědi Ing. Ch., pana H. a pana K. Tyto důkazní návrhy žalovaných
byly tedy ze spisu 7 C 78/2004 provedeny.“). Lze tedy konstatovat, že shora popsaný způsob dokazování
představuje rovněž jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když tyto vady dovolatelka v podaném dovolání neuplatnila. (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn důvodně, jakož i s přihlédnutím ke shora
uvedeným jiným vadám, Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také i
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán
právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.