32 Odo 1091/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně Č. a.s., proti žalovanému R. O.,
zastoupenému advokátkou, o 65 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 246/2000, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2006, č.j. 12 Cmo
356/2005-130, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala po žalovaném úhrady částky 65 000,- Kč
s 18% úrokem z prodlení p. a. od 6. července 1999 do zaplacení za provedení
mezinárodní silniční nákladní přepravy zboží.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 3. září
2001, č.j. 12 Cm 246/2000-51, zamítl žalobu v celém rozsahu a rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2002, č.j.
12 Cmo 304/2001-64, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 65 000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 7.
července 1999 do zaplacení a potvrdil ho v zamítnutí zbývajícího úroku z
prodlení. Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Na základě dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
24. února 2004, č.j. 32 Odo 532/2003-80, zrušil rozsudek odvolacího soudu v
měnícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo
167/2004-87, po odstranění vad vytčených dovolacím soudem, zrušil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé v rozsahu
částky 65 000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 7. července 1999 do zaplacení a
ve výroku o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Na základě důkazů provedených soudem prvního stupně nevzal (na rozdíl od soudu
prvního stupně) za prokázané objednání přepravy žalovaným v zastoupení pana
Tuby, jak tvrdil žalovaný, nýbrž za aplikace § 33 odst. 2 občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“) dovodil, že žalovaný jako příkazce objednal přepravu
sám. Podání žalovaného ze dne 17. března 1999 je podle posouzení odvolacího
soudu zasílatelským příkazem, neboť obsahuje jeho podstatné části ve smyslu §
601 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přičemž jeho přijetím
žalobkyní došlo ke vzniku zasílatelské smlouvy. S ohledem na jiné skutkové
závěry, které shledal pro právní posouzení věci podstatnými, dospěl k závěru,
že nejsou splněny podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu
prvního stupně. Proto rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu zrušil s
tím, že při novém projednání věci soud prvního stupně posoudí výši zasílatelské
úplaty, která nebyla mezi účastníky dohodnuta a na kterou vzniklo žalobkyni
právo podle ustanovení § 601 odst. 1 a § 607 odst. 1 obch. zák., přičemž po
doplnění důkazů a tvrzení znovu rozhodne i o požadovaném příslušenství, jelikož
veden jiným právním názorem než odvolací soud žalobu v původním řízení zamítl,
aniž se zabýval výší zasílatelské úplaty a právem na úroky z prodlení.
Soud prvního stupně dospěl v novém řízení na základě opakování některých
listinných důkazů k závěru, že zasílatelská úplata ve výši 65 000,- Kč
požadovaná žalobkyní za provedení přepravy byla v době jejího provedení částkou
obvyklou, přičemž ze žádného důkazu nevyplynulo, že žalobkyně jako zasílatel
byla povinna zajistit zpětné vytížení dopravního prostředku. Proto rozsudkem (v
pořadí druhým) ze dne 21. února 2005, č.j. 12 Cm 246/2000-113, žalovanému
uložil zaplatit žalobkyni částku 65 000,- Kč s 8,2% úrokem z prodlení p. a. z
této částky od 7. července 1999 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v
rozsahu zbývajícího požadovaného úroku z prodlení ve výši 9,8 % p. a. z částky
65 000,- Kč od 7. července 1999 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o
nákladech řízení (bod III. výroku).
Odvolací soud, vycházeje při přezkoumání odvolání žalovaného proti rozsudku
soudu prvního stupně ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, se
ztotožnil i s právními závěry, které z nich soud prvního stupně
dovodil. Proto rozsudkem ze dne 16. února 2006, č.j. 12 Cmo 356/2005-130,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. února 2005 v bodech I. a III.
výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž soudům obou stupňů
vytýká, že jejich rozhodnutí jsou nesprávná a nepřezkoumatelná. Dovolatel
setrval na tvrzení, že úkon obsažený v listině ze dne 17. března 1999 neučinil
vlastním jménem, nýbrž v zastoupení pana T., s nímž žalobkyně před dojitím této
listiny i po jejím dojití zjevně komunikovala. Závěr odvolacího soudu o
neexistenci zmocnění, založený na pouhém odkazu na obsah listiny o plné moci a
na obsah jím podepsané listiny ze dne 17. března 1999, pokládá za nedostatečný.
Za tohoto stavu brojí proti názoru odvolacího soudu o vzniku smlouvy mezi ním a
žalobkyní.
Dovolatel považuje závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobkyní uzavřel
zasílatelskou smlouvu podle § 601 a násl. obch. za neopodstatněný a
nepřezkoumatelný, když tvrdí, že ze zjištěného skutkového stavu takový závěr
dovodit nelze. Nepřezkoumatelným je podle dovolatele napadené rozhodnutí i v
otázce určení počátku prodlení s úhradou žalované částky, resp. určení doby
její splatnosti. Pakliže se soudy nevypořádaly s otázkou určení, podle jakého
právního předpisu má být věc posuzována, zůstává podle dovolatele otevřenou i
otázka věcné příslušnosti soudu pro řízení o žalobě.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. dubnem 2005 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v
této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části
první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění
občanského soudního řádu.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé (v pořadí druhým
rozsudkem) jinak než v dřívějším (v pořadí prvním) rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, není však
důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním, s výjimkou tvrzené
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, namítány nejsou a dovolací soud je
z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o.
s. ř.).
Námitky dovolatele lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále pod
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele o nepřezkoumatelnosti
rozsudku odvolacího soudu, kterou by bylo možné podřadit pod dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. uvede soud v odůvodnění rozsudku podstatný obsah
přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které
nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný
skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil (k tomu srov. dále
ustanovení § 132 o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a
to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě
přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci). Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba
promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který stručně a výstižně vyjadřuje
zjištěný skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), který je rozhodný pro
právní posouzení věci.
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem,
zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a
spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních
práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást
práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve
svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. Tato situace však
v souzené věci nenastala, jelikož odvolací soud napadené rozhodnutí podrobně
odůvodnil a uvedl, z jakých skutkových závěrů vycházel a jakými úvahami se při
hodnocení důkazů a právním posouzení věci řídil. Lze tak uzavřít, že dovolací
námitka o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je neopodstatněná a že k
naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nedošlo.
Dovolací soud se dále zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem.
Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona
nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil
zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají
účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve
vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud ustanovení § 601
obch. zák. a § 33 odst. 2 obč. zák., jimiž poměřoval svá skutková zjištění,
správně vyložil a rovněž správně aplikoval, dospěl-li k závěru, že mezi
účastníky řízení byla uzavřena zasílatelská smlouva, obsahující podstatné části
vymezené základním ustanovením § 601 obch. zák., a že z této smlouvy je podle §
33 odst. 2 obč. zák. zavázán žalovaný. Na tomto závěru nic nemění námitka
dovolatele, že žalobkyně s panem T. komunikovala, stejně jako nesprávný názor
dovolatele, že k závěru o neexistenci zmocnění nestačí pouhý odkaz na obsah
listiny o plné moci a listiny ze dne 17. března 1999, jelikož důkazní břemeno o
svém tvrzení, že jednal v zastoupení pana T., totiž snáší žalovaný.
Dovolací soud neshledal ani tvrzené pochybení odvolacího soudu, které dovolatel
spatřoval ve stanovení počátku prodlení žalovaného s úhradou vymáhané částky.
Touto otázkou se podrobně zabýval soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne
21. února 2005, č.j. 12 Cm 246/2000-113, když vycházeje ze zjištěného
skutkového stavu a z ustanovení § 607 odst. 3 obch. zák. dovodil, že
faktura obsahující vyúčtování přepravy byla splatná dne 6. července 1999.
Požadovala-li proto žalobkyně úroky z prodlení od 7. července 1999 a odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) jí tento nárok přiznal, nelze mu žádné
právní pochybení vytýkat.
Lze proto uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
nebyl v souzené věci naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.
s. ř.), dovolání žalovaného pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2,
část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., když
dovolání žalovaného bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by
žalobkyni v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu