32 Odo 532/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně Č. a.s. p. n. d. a m. z., proti
žalovanému R. O., zastoupenému, advokátkou, o 65.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 12 Cm 246/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 30. září 2002, č.j. 12 Cmo 304/2001-64, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2002, č.j. 12 Cmo
304/2001-64, se ve výrocích I., III. a VI. zrušuje a věc se vrací v
tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. září 2001,
č.j. 12 Cm 246/2000-51, zamítl žalobu o zaplacení 65.000,- Kč s
18 % úrokem z prodlení p. a. od 6. července 1999 do zaplacení (bod I.
výroku) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení (bod II. výroku).
V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalovaném úhrady
faktury za mezinárodní silniční nákladní přepravu zboží z provozu
K. do M., kterou podle zjištění soudu prvního stupně provedla v režimu Úmluvy o
přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR),
uveřejněné ve Sbírce zákonů vyhl. č. 11/1975 Sb. (dále též jen
„CMR“). Na základě provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za
prokázané, že žalobkyně navázala smluvní vztah s panem J. T. sídlícím v M.,
tj. s osobou odlišnou od žalovaného. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani
to, že žalobkyně popřela pravost plné moci předložené žalovaným v průběhu
řízení, v níž ho společnost K., Ltd. M., jednající panem J. T., zmocnila k
jednání a podepisování jejím jménem ve všech věcech týkajících se zajištění
dopravy zboží od firmy K. S., s.r.o., K. do M. Podle skutkového zjištění soudu
prvního stupně totiž žalobkyně v průběhu celého vztahu jednala jako s obchodním
partnerem s panem T., takže je na ní, aby prokázala, proč a z jakého titulu
požaduje plnění po žalovaném. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že žalobkyně toto důkazní břemeno neunesla, a proto žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2002, č.j. 12 Cmo 304/2001-64, k
odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku změnil
tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 65.000,- Kč s 11 %
úrokem z prodlení od 7. července 1999 do zaplacení (první výrok) a ve
zbývajícím rozsahu požadovaného úroku z prodlení jeho zamítavý výrok potvrdil
(druhý výrok). Odvolací soud dále změnil bod II. výroku rozsudku soudu prvního
stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení (třetí
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok,
který je v rozsudku odvolacího soudu začíslován jako výrok VI.).
Odvolací soud z obsahu odvolání, dovodil, že bylo podáno podle § 205 odst. 2
písm. g) o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení. Se zjištěním soudu
prvního stupně, že žalobkyně provedla přepravu v režimu CMR, se
neztotožnil. Podle jeho názoru je třeba vztah mezi účastníky hodnotit podle §
601 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) o smlouvě
zasílatelské. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl totiž k závěru,
že přípis ze dne 17. března 1999 s přílohou (jedná se o přípis, ve kterém
žalovaný uvedl, že v zastoupení pana T. z M. objednává u žalobkyně
dopravu zboží z K. do P. dle dispozic jednak v tomto přípisu a jednak v
připojeném faxu, který mu pan T. v důsledku problémy se spojením zaslal a
požádal ho o jeho předání žalobkyni) je podle jeho obsahu zasílatelským
příkazem, neboť splňuje veškeré jeho náležitosti v souladu s citovaným zákonným
ustanovením.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že z dokazování
provedeného soudem prvního stupně zjistil, že žalobkyně na základě
zasílatelského příkazu ze dne 17. března 1999 obstarala pro žalovaného
dopravu zboží dle zadaných dispozic, o čemž svědčí příslušný
mezinárodní nákladní list. Ze znění plné moci ze dne 5. března 1999 zjistil, že
ji měla udělit firma K., Ltd., M., nikoli pan T., přičemž podpisy na
uvedené listině jsou neověřené a nečitelné. Podle odvolacího soudu žalovaný své
tvrzení, že dopravu u žalobkyně zajistil pro pana T. z M. v jeho zastoupení,
uvedenou plnou mocí neprokázal a ani k tomuto svému tvrzení nenavrhl žádné
relevantní důkazy. Protože žalovaný neunesl důkazní břemeno, že by za pana T.
jednal na základě plné moci, je ve smyslu § 33 odst. 2 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) zavázán vůči žalobkyni sám, neboť pan T., o
kterém žalovaný tvrdí, že za něho jednal, právní úkon učiněný žalovaným vůči
žalobkyni neschválil. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že
žalovaný zajistil předmětnou přepravu u žalobkyně vlastním jménem a na vlastní
účet ve smyslu § 601 a násl. obch. zák. a je proto povinen zaplatit za
její obstarání podle § 607 odst. 1 a 3 obch. zák. zasílatelskou úplatu obvyklou
v době sjednávání smlouvy, za kterou, vycházeje z jiných případů, shledal
žalovanou částku 65.000,- Kč. Odvolací soud tak posoudil žalobou uplatněný
nárok na zaplacení zasílatelské odměny jako důvodný, a proto napadený rozsudek
podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobě vyhověl a to včetně
zákonného úroku z prodlení od 7. července 1999 do zaplacení.
Do prvního, třetího a čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových
zjištění nemajících podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především namítl, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým
zjištěním v otázce, jménem koho bylo předmětným zasilatelským příkazem
jednáno, neboť z provedených důkazů vyplývá, že dovolatel jednal v
zastoupení společnosti K. Ltd., za níž s ním jednal pan T.
Právního pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud posouzením
listiny ze dne 17. března 1999 jako zasílatelského příkazu vzhledem k
absenci některých podstatných náležitostí. Konkrétně v ní postrádá údaje o tom,
na čí účet má zasílatel obstarat příkazci přepravu, které věci mají být
přepraveny, jakož i závazek příkazce zaplatit za obstarání
přepravy zasílateli odměnu; v žádném případě z ní pak nevyplývá, že by měla být
přeprava zajištěna na jeho účet. V listině uvedené určení zboží, že nákladem
mají být kuchyňská dvířka, považuje za nedostatečné, neboť není konkretizováno
množství tohoto nákladu. Podle dovolatele tak ke vzniku smlouvy nedošlo, takže
žalobou uplatněný nárok nemůže být nárokem ze smlouvy, ale bylo by ho možné
případně posuzovat pouze jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Protože
jemu však žádný prospěch nevznikl, namítá nedostatek pasivní věcné legitimace.
Dovolatel rovněž poukázal na to, že pro možnost přezkoumatelnosti
rozhodnutí o obvyklosti požadované výše nároku je nepostačující pouhé
konstatování odvolacího soudu o znalosti takové okolnosti z jiných případů,
aniž některé z nich výslovně zmínil např. odkazem na jejich spisovou značku.
Pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud i v otázce příslušenství
přiznaného nároku; jeho rozsudek je v této části nepřezkoumatelný, neboť z něho
není zřejmé, k jakým tvrzením žalobkyně jsou činěna skutková zjištění a z
jakých důkazů jsou tato zjištění dovozována. Namítl, že soud v této otázce
rozhodl, aniž měl k dispozici tvrzení žalobkyně, proč, z jakého důvodu, za
jakou dobu a v jaké výši požaduje určité příslušenství.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a aby
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s
body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1.
ledna 2001.
Dovolání směřující do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jím byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř. (k tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Dovolací soud zjistil, že
řízení těmito vadami trpí.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že odvoláním napadený
rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal bez nařízení jednání podle § 214 odst.
3 o. s. ř.
Výjimky ze zásady, že odvolací řízení se provádí s jednáním (srov. § 214 odst.
1 o. s. ř.), jsou taxativně vypočteny v § 214 odst. 2 a odst. 3 o. s.
ř.
Podle ustanovení § 214 odst. 2 o. s. ř. není třeba jednání nařizovat v
případech, jestliže
a) se odmítá odvolání;
b) se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení;
c) odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle
zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé;
d) se zrušuje rozhodnutí podle § 221 odst. 1;
e) odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné
vykonatelnosti.
Podle § 214 odst. 3 o. s. ř. jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li
odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se
práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím
věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací
soud postupuje podle § 213.
V posuzované věci odvolací soud pochybil, pokud z obsahu odvolání dovodil, že
bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Z obsahu
odvolání vyplývá, že výhrady odvolatelky směřovaly nejen do právního posouzení
věci, ale i do skutkových zjištění soudu prvního stupně, což výslovně zmiňuje
již ve druhém odstavci svého odvolání. Konkrétně uvádí, že podle předmětné plné
moci je zmocnitelem společnost K. Ltd., jejíž existencí se soud prvního stupně
nezabýval ani k námitce žalobkyně. Dále odvolatelka v odvolání popírá skutková
zjištění soudu prvního stupně o tom, že jednala s panem T., přičemž současně
zpochybňuje i jeho existenci.
Vzhledem k tomu, že podmínky ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř. nebyly
naplněny a ani se nejedná o žádný z případů taxativně uvedených v
ustanovení § 214 odst. 2 o. s. ř., za nichž není třeba jednání
nařizovat, bylo povinností odvolacího soudu nařídit podle § 214 odst. 1 o. s.
ř. k projednání odvolání jednání.
Tím, že odvolací soud nenařídil k projednání odvolání žalobkyně jednání, odňal
účastníkům řízení tímto nesprávným postupem možnost jednat před soudem, čímž
zatížil řízení zmatečností vadou podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k
přípustnosti podaného dovolání k ní dovolací soud přihlédl, i když ji dovolatel
neuplatnil (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
I když existence zmatečnostní vady je bez dalšího dostatečným podkladem pro
zrušení napadeného rozhodnutí podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.
s. ř., Nejvyšší soud považuje za potřebné, zejména pro účely dalšího řízení,
poukázat ještě na jiné vady odvolacího řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud v závěru rozhodnutí uvedl, že vzhledem k důvodnosti žalobou
uplatněného nároku rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř.
změnil.
Jednou ze základních zásad, na nichž je zbudováno občanské soudní řízení, je
zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. Odvolací soud přezkoumává správnost
skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci,
k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl,
jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně
předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně
věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud změní
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv
správně zjistil skutkový stav věci (§ 220 odst. 1 o. s. ř.), nebo jestliže po
doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že
je možno ve věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 odst. 2 o. s. ř.). Nejsou-li
podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně,
odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1, věta první, o. s. ř.); učiní tak zejména
v případech uvedených v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) až d) o. s. ř. Zruší-
li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení,
nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě
postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 221 odst. 2 o. s. ř.).
Zásada neúplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje
potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po
doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či
změnu napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.
Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových
zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §
213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z
rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu
názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho
právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a
významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Takovýmto
postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by totiž
odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť
by účastníkům řízení odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z
pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných skutkových zjištění.
Rozhodnutí odvolacího soudu by tak ve svých důsledcích bylo rozhodnutím
vydaným v jediném stupni (přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje
porušení zásady obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod –
dále též jen „Listina“).
Z uvedeného vyplývá, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí
podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která
neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která tento soud učinil, ale vzhledem
k nesprávnému právnímu závěru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil,
nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu
prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný
pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud však v posuzované věci v souladu se shora uvedenými zásadami
nepostupoval. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ze
skutečností v něm popsaných vzal za prokázané navázání smluvního vztahu
žalobkyně s panem T., aniž považoval za rozhodné skutkové zjištění o popření
pravosti plné moci ze dne 5. března 1999 žalobkyní, které z této
listiny učinil. Odvolací soud naopak své rozhodnutí založil na tom, že tato
listina nesvědčí tvrzení žalovaného, že dopravu u žalobce zajistil pro
pana T. v jeho zastoupení, a proto je ve smyslu § 33 odst. 2 obč. zák. zavázán
vůči žalobkyni sám.
Odvolací soud tak k jinému právnímu posouzení věci nedospěl na základě
skutkových zjištění soudu prvního stupně, nýbrž na základě jiných, svých
skutkových závěrů, které učinil z téhož důkazu, přičemž z hlediska právního
posouzení věci odvolacím soudem šlo přitom o skutková zjištění, která
byla pro rozhodnutí podstatná.
Za této situace nebyly – jak vyplývá z výše uvedeného – podmínky ani pro
potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl
proto tento rozsudek podle § 221 odst. 1, věty první, o. s. ř. zrušit a věc
vrátit soudu prvního stupně podle odstavce 2 písm. a) téhož
ustanovení se závazným právním názorem (§ 226 o. s. ř.) k dalšímu řízení. Pokud
tak nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobě vyhověl, přičemž své rozhodnutí opřel o svá zásadní skutková zjištění
učiněná z předmětné plné moci, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí
nezaložil, odepřel žalovanému možnost nechat správnost takových zjištění
přezkoumat v rámci odvolacího řízení a zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvede, které
skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková
zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o
skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž dbá o to, aby
odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem,
zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a
spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny a z článku 1
Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces.
Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Odvolací soud však takto nepostupoval. Jak se podává z odůvodnění napadeného
rozhodnutí, „dospěl k závěru, že přípis ze dne 17.3.1999 s přílohou je podle
jeho obsahu zasílatelským příkazem, neboť splňuje veškeré jeho náležitosti v
souladu s citovaným usnesením“ (správně mělo být uvedeno „ustanovením“). Tímto
ustanovením je míněn § 601 a násl. obch. zák., který cituje v
předchozí větě a podle kterého je třeba podle jeho názoru vztah mezi účastníky
hodnotit. Pokud jde o obvyklost zasílatelské úplaty, uvedl, že mu „je z jiných
případů známo, že takovou obvyklou cenou je cena 65.000,- Kč, kterou žalobce
vyúčtoval žalovanému fakturou č. 869700750 ze dne 22.6.1999, splatnou dne
6.7.1999“. Z citovaného odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací
soud zformuloval uvedené závěry, aniž uvedl, jaké náležitosti zasílatelského
příkazu měl na mysli a jak jsou tyto náležitosti v listině vyjádřeny, a aniž
jiné případy, z nichž je mu obvyklost vyúčtované zasílatelské úplaty známa,
jakkoli konkretizoval a aniž v odůvodnění rozhodnutí uvedl, proč vzal tuto
skutečnost za zjištěnou. Z tohoto důvodu jsou oba jeho závěry
nepřezkoumatelné a řízení před odvolacím soudem tak trpí jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku dále uvedl, že žalovaný
neprokázal, že dopravu zajistil u žalobkyně pro pana T. v jeho zastoupení a že
k tomuto svému tvrzení nenavrhl žádné relevantní důkazy.
Podle ustanovení § 120 odst. 1, věty první, o. s. ř. jsou účastníci povinni
označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle ustanovení § 120 odst. 3, věty
druhé, o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých
tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly
provedeny.
Ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. určuje, že zjistí-li předseda senátu v
průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech
svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného
odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to,
že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být
rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit
soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost,
významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v
důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1,
větou první, o. s. ř. ) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy,
jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3, věta
druhá, o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti
tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. Důkazní povinnost
uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o z ní
vyplývajícím důkazním břemenu je proto soud účastníky povinen poučit (§ 5 o. s.
ř.) a poučovací povinnost v tomto směru má podle § 211 o. s. ř. i odvolací soud
(shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp.
zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Jestliže soud zamítá žalobu proto, že účastník neunesl důkazní břemeno, pak jen
tehdy, jestliže účastník byl takovým způsobem poučen a pomocí jím označených
důkazů se nepodařilo jeho tvrzení prokázat.
Odvolací soud svou shora uvedenou poučovací povinnost nesplnil. Z důvodu
neunesení důkazního břemene rozhodl v neprospěch žalovaného, aniž by ho v
intencích ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. řádně poučil. Tím rovněž zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení,
jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné
skutečnosti.
Podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem tvrzení
doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Povinnost tvrzení (stejně jako povinnost důkazní) je procesní povinností, o
které je soud povinen, je-li to třeba, účastníky řízení poučit (§ 5
o. s. ř.). Občanské soudní řízení směřuje ke spravedlivé ochraně práv a
oprávněných zájmů účastníka (§ 1, § 6 o. s. ř.). Proto v případě, že účastník
uplatňuje v řízení jasně vymezené subjektivní právo, avšak netvrdí skutkové
okolnosti, potřebné pro posouzení existence tohoto práva, je povinností soudu
jej o povinnost tvrdit tyto skutečnosti (a nabídnout k nim důkazy) poučit
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci přiznal odvolací soud úrok z prodlení za určitou dobu
prodlení (konkrétně za období od 7. července 1999 do zaplacení), aniž žalobkyně
v žalobě, či v průběhu řízení rozhodné skutečnosti pro posouzení
takového nároku tvrdila a aniž ji vyzval k doplnění tvrzení a k označení
důkazů, kterými by tyto skutečnosti (vznik prodlení žalovaného, dobu prodlení,
atd.) prokázala. Tím porušil povinnost, kterou mu občanský soudní řád ukládá (§
118a odst. 1). Také tímto nesprávným postupem odvolací soud zatížil řízení
vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší
soud ho proto v dovoláním dotčeném rozsahu, tj. v prvním výroku a v
závislém třetím výroku a čtvrtém výroku bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.) zrušil (§ 243b odst. 2, části věty za
středníkem a § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř.) a věc vrátil v tomto rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.). O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. února 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu