U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Vladimíra
Mikuška v exekuční věci oprávněných a) J. D., a b) L. G., obou zastoupených
JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4,
proti povinnému B. L., zastoupenému JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem
v Brně, Veveří 57, pro 97.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Šumperku pod sp. zn. 14 Nc 1849/2006, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. října 2011, č. j. 40
Co 730/2011 - 225, takto:
Dovolání se o d m í t á.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 7. 6. 2011, č.
j. 14 Nc 1849/2006 - 205, jímž Okresní soud v Šumperku zamítl návrh povinného
na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j.
14 Nc 1849/2006 - 12, odůvodněný tvrzením, že vymáhanou pohledávku i s
příslušenstvím již uhradil k rukám dřívějšího pověřeného soudního exekutora
JUDr. B. K., , což doložil ověřenými kopiemi potvrzení ze dne 3. 10. 2006 a
vyrozumění ze dne 17. 3. 2009, které mu exekutor předal (založené v přílohové
obálce čl. 165 spisu). Protože oprávnění v podání ze dne 21. 1. 2011 pravdivost
tvrzení povinného o úhradě vymáhané pohledávky s příslušenstvím popřeli s tím,
že předložené fotokopie listin nemají žádnou důkazní hodnotu, provedl soud
prvního stupně obsáhlé dokazování a po zhodnocení provedených důkazů dospěl k
závěru, že povinný své tvrzení o zániku vymáhané pohledávky a jejího
příslušenství splněním neprokázal a že tedy předpoklady pro zastavení exekuce
podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nebyly splněny. Krajský soud vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žádná z listin není
obsahem exekutorského spisu sp. zn. 127 EX 556/06, že vyrozumění nebylo zasláno
katastrálnímu úřadu, že v účetnictví exekutora není povinným tvrzená platba
(ani doklady o ní) obsažena, že správnost obsahu listin byla vyvrácena
svědeckou výpovědí pozůstalé manželky K., že podle odborného vyjádření z oboru
kriminalistiky, založeného ve spise Policie ČR, nelze z předložených kopií
určit, zda byly do originálů sporných listin provedeny nějaké neoprávněné či
dodatečné zásahy, ani jakým způsobem jsou zhotoveny otisky razítek a podpisy v
podpisových doložkách, takže o pravosti sporných podpisů na předložených
materiálech nelze rozhodnout, když byly předloženy jen v kopiích, a že tvrzení
povinného neprokázal ani obsah úředního záznamu ve spise policie o podání
vysvětlení R. D., který jen uvedl, že byl přítomen při předání finanční částky
JUDr. K., avšak bez znalostí o tom, o jakou částku se jednalo a za jakým účelem
mu byla povinným předána. Dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obě
listiny, které posoudil jako soukromé, byly vystaveny pro účely výmazu zápisu
poznámky o nařízení exekuce v katastru nemovitostí (aniž by se jednalo o
kvitanci, kterou by soudní exekutor vystavil o tom, že peníze k uspokojení
pohledávky oprávněných skutečně převzal, že je zaevidoval do svého účetnictví a
že je vyplatil oprávněným). V podrobnostech pak odvolací soud odkázal na úplné
a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k
závěru, že povinný jako dlužník neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání
existence právní skutečnosti, která měla mít za následek zánik dluhu, byť
nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu ověřovací knihou Městského úřadu
Šumperk a výslechem pracovnice, která ověření obou soukromých listin provedla,
neboť i když vidimace má charakter veřejné listiny, nebyla v řízení prokázána
pravdivost těchto listin, a provedení navržených důkazů bylo proto zcela
nadbytečné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 238a odst. 1 písm.
c) o. s. ř., neboť má za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu, přičemž je třeba najisto postavit otázku, „co je veřejnou listinou
vystavenou soudním exekutorem, kdy tato listina pak je bez dalšího
nepřezkoumatelná a o jejím obsahu a existenci nelze vést spor na rozdíl od
listiny, kterou by případně vydal v téže věci exekutor a měla by být soukromou
listinou, sice opatřenou malým znakem a podpisem exekutora, jejichž pravost a
účelnost by byl její držitel povinen prokázat jinými důkazy“. Opětovně
poukazuje na skutečnost, že soudní exekutor JUDr. K. vydal dne 3. 10. 2006
potvrzení o zaplacení vymáhané částky včetně nákladů exekuce povinným v
hotovosti, které jím bylo podepsáno a opatřeno razítkem exekutora; jedná se
tedy o potvrzení o plnění a o úředně vydanou listinu, která má charakter
veřejné listiny, o „jejíž pravomoci a zejména i obsahu nelze vést žádnou
polemiku či dokonce soudní řízení“; stejně tak to platí i o listině vydané dne
17. 3. 2009. Podle dovolatele „tak z jeho strany došlo k uhrazení částky ve
výši 417.697,- Kč k rukám exekutora jako jediné osoby, které je možno v rámci
exekuce dluh hradit“. Dále namítá, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly
předložené listiny jako soukromé, byť odvolací soud na str. 3 svého usnesení
uvedl, že „nemá pochybnosti o tom, že jde o veřejné listiny“. Nesouhlasí ani s
názorem krajského soudu, že listiny byly vystaveny pro účely výmazu zápisu
poznámky z katastru nemovitostí, aniž by se jednalo o kvitanci, neboť z jejich
obsahu výslovně vyplývá, že soudní exekutor pohledávku zcela vymohl, přičemž
oprávněného vyzval, aby bez zbytečného odkladu sdělil číslo účtu, na nějž má
být částka poukázána. Konečně poukazuje na skutečnost, že obě listiny obsahují
otisk kulatého razítka s malým státním znakem, z čehož s odkazem na § 9 a 13
zákona č. 120/2001 Sb. a na § 2 zákona č. 352/2001 Sb. dovozuje, že bez dalšího
mají charakter veřejné listiny, jelikož byly vydány při výkonu zákonem
stanovené působnosti. Za nerozhodné současně považuje to, že listiny nejsou
součástí exekutorského spisu, že přijaté peníze nejsou zaevidovány v účetní
evidenci exekutora ani že exekutor listiny neodeslal katastrálnímu úřadu.
Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání
napadeného usnesení odvolacího soudu k závěru, že dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR
ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012,
přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp.
zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.
prosince 2012 i nadále použitelné) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c), odst.
2 o. s. ř. a s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř.
platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci
posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti
potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.
3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními
orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními
předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení
orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v
nich osvědčeno nebo potvrzeno.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že zákon pozitivně vymezuje veřejné listiny;
listiny, které nemají povahu listin veřejných, jsou listinami soukromými.
Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a o exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), od své účinnosti až do
současné doby prohlašuje za veřejnou listinu (a to v § 79 odst. 7) pouze
exekutorský zápis (jenž je upraven v § 77 až 86 a který je takovou listinou jen
tehdy, obsahuje-li všechny formální náležitosti podle tohoto zákona, i když je
opatřen otiskem úředního (kulatého razítka) exekutora - k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004).
Podle § 77 exekučního řádu exekutor osvědčuje na žádost skutkové děje a stav
věci, například splnění dluhu, stav nemovitostí, bytů a nebytových prostor,
jestliže jimi mohou být prokázány nároky v řízení před soudem nebo jiným
státním orgánem a jestliže se skutkový děj udál v přítomnosti exekutora nebo
jestliže se exekutor přesvědčil o stavu věci.
Podle § 78 exekučního řádu v rámci další činnosti exekutor sepíše na žádost
exekutorský zápis a) o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo
jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž
svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí nebo
exekuce, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní, nebo b) o osvědčení
skutkového děje a stavu věci podle § 77.
Z uvedeného vyplývá, že listiny předložené povinným soudu [potvrzení ze dne 3.
10. 2006, v němž se mj. uvádí, že „soudní exekutor….rozhodl o provedení exekuce
proti povinnému: L. B.…tímto potvrzuje, že pohledávka oprávněného, která byla
předmětem exekučního řízení, byla dnešního dne povinným zaplacena v hotovosti k
rukám soudního exekutora…v plném rozsahu včetně příslušenství a nákladů exekuce
vymožena a z toho důvodu exekutor upustil od dalšího provádění exekuce“ a že
„tím pominuly důvody pro zápis poznámky o nařízení exekuce…v katastru
nemovitostí vedeném katastrálním úřadem u veškerých nemovitostí povinného“, ani
vyrozumění ze dne 17. 3. 2009, v němž je mj. uvedeno, „soudní exekutor…při
provádění exekuce…zcela vymohl pohledávku oprávněného…její příslušenství a
náklady exekuce“, „že žádáme o zastavení exekučního příkazu prodejem
nemovitostí sp. zn. 127 EX 556/06 - 5 ze dne 17. 5. 2006 na těchto
nemovitostech povinného…“, že „zaniklo ve smyslu § 51 písm. c) e.ř. ex lege
pověření soudního exekutora k provedení exekuce a exekutor je povinen upustit
od provedení exekuce“, a že „vyzývá oprávněného, aby bez zbytečného odkladu
poskytl soudnímu exekutorovi součinnost a sdělil mu číslo účtu, na který má být
částka poukázána…“] nejsou exekutorskými zápisy podle § 78 exekučního řádu a
tudíž ani veřejnými listinami, byť jsou opatřeny otiskem kulatého razítka
exekutora a jeho podpisem, jak nesprávně namítá povinný.
Zásadní rozdíl mezi veřejnou a soukromou listinou spočívá v jejich důkazní
síle. U soukromé listiny stačí „formální“ popření její správnosti druhým
účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka,
který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou. U veřejné
listiny důkazní břemeno leží naopak na tom, kdo popírá její správnost (srov.
Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 929).
Rovněž Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že v
případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé listiny, platí,
že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a
břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že
se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny. Oproti
listině veřejné, kde důkazní břemeno leží na tom, kdo popírá její správnost, u
soukromé listiny stačí „formální“ popření její správnosti druhým účastníkem,
aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil
skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1997, pod číslem 22, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007).
Nejsou-li listiny předložené povinným veřejnými listinami, hodnotí je soud v
rámci volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. jako kterýkoli jiný důkaz.
Jelikož hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem (stejně jako soudem
prvního stupně) vyústilo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost
skutkového tvrzení povinného, že vymáhanou pohledávku včetně příslušenství
zaplatil k rukám tehdy pověřeného soudního exekutora a že tedy tato pohledávka
zanikla splněním, povinný své důkazní břemeno neunesl a předpoklady pro
zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tak nebyly splněny. Pak
ovšem další námitky povinného v dovolání jsou pro posouzení dané věci zcela
bezpředmětné.
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že uvedl-li odvolací soud na str. 3 svého
usnesení, že „nemá pochybnosti o tom, že jde o veřejné listiny“, mínil tím, jak
z kontextu předposledního odstavce na této straně vyplývá, ověřovací doložky
Městského úřadu Šumperk podle § 3 zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody
opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními
úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, (mající povahu
veřejné listiny - § 134 o. s. ř., pokud splňují zákonné požadavky), který jimi
potvrdil, že předložené kopie souhlasí doslovně s předloženými listinami, z
nichž byly pořízeny (vidimace). Podle § 3 odst. 1 tohoto zákona při vidimaci
není úřad odpovědný za obsah, správnost a pravost údajů uvedených v listině.
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání
proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání
povinného podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle § 87
a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu