20 Cdo 1232/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra
Mikuška ve věci exekuce oprávněné H. F., zastoupené advokátem, proti povinnému
I. K., za účasti manželky povinného J. K., zastoupené advokátem, o nařízení
exekuce, pro 2.910.000.-Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 69 Nc 1869/2003, o dovolání manželky povinného proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2003, č.j. 20 Co 655/2003 – 15 ve
znění opravného usnesení ze dne 17. června 2004 č.j. 20 Co 655/2003-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud svým rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně jen
tak, že nařídil exekuci pro 2.235.000.-Kč s dohodnutou smluvní pokutou ve výši
0,7 % z částky 2.235.000.- Kč za každý den prodlení od 23.1.2002 do zaplacení a
pro 675.000.-Kč s dohodnutou smluvní pokutou ve výši 0,7 % z částky 675.000.-Kč
za každý den prodlení od 27.1.2002 do zaplacení, jinak potvrdil usnesení soudu
I.stupně, pokud nařídil exekuci podle exekutorského zápisu ze dne 13.12.2002 č.
EZ 07/02 sepsaného v B. soudním exekutorem Mgr. P. K. a kterým byl tentýž
exekutor pověřen provedením exekuce.
Dovolání proti takovému odvolacímu rozhodnutí podává manželka
povinného. Má za to, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a že
řeší otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud vyřešena;
domnívá se též, že rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud podle jejího názoru pominul námitku relativní neplatnosti úkonů
smluv o půjčce podepsaných jejím manželem jakož i exekutorského zápisu; o
těchto úkonech nebyla dovolatelka informována, ač k nim byl nezbytný její
souhlas. Krom toho, jak uvádí, marně vůči odvolacímu soudu poukazovala na
rozpor smluv o půjčce (v jejich ujednáních o výši smluvní pokuty) s dobrými
mravy.
Podle § 130 zák. 120/2001Sb. tam, kde se ve zvláštních právních
předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se
tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř zde platí obdobně (odstavec 2 téhož
ustanovení).
Z toho plyne, že dovolání proti usnesení může být přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není svým výrokem (navzdory užití výrazu o
změně prvostupňového) obsahově měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani
potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé
po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně
pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je
dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda
rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek
obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v rozhodnutí
odvolacího soudu v tom, že je jím řešena otázka dosud dovolacím soudem
neřešená, nad to měla být taková otázka rozhodnuta v rozporu s hmotným právem.
Tento dovolací důvod však v souzené věci naplněn není.
Dovolatelkou zpochybněný (výslovně uvedený) závěr odvolacího soudu, dle
kterého odvolací soud při přezkumu prvostupňového rozhodnutí o nařízení exekuce
posuzuje, zda odvolatel namítá ty skutečnosti, které jsou rozhodné pro nařízení
exekuce ( § 44 odst. 10 zák. č. 120/2001Sb.) a že pokud odvolatelka nedůvodně
zpochybňovala exekuční titul pro jeho „neplatnost“, je její námitka nevýznamná
(takový důsledek z odůvodnění rozhodnutí i bez jeho výslovného vyjádření
odvolací soud zjevně aplikuje), totiž přímo vyplývá z úpravy exekučního řízení
a v jednotné praxi soudů nečiní tato otázka, jež by měla být podrobena
dovolacímu přezkumu, potíže. Podle ustanovení § 44 odst. 2, věty první, zákona
č. 120/2001 Sb. totiž soud nařídí exekuci, jestliže jsou splněny všechny
zákonem stanovené (věcné) předpoklady pro její nařízení (tj. existence
vykonatelného podkladového rozhodnutí /exekučního titulu/ přiznávajícího právo,
jež není prekludováno, věcná legitimace účastníků a okolnost, že rozsah, v
jakém je navrhována, postačí k uspokojení oprávněného). Způsob provedení
exekuce stanoví až po nařízení exekuce exekuční příkaz (srov. § 44 odst. 2,
větu druhou, § 48 písm. f/ a § 58 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb.), podle
kterého se exekuce po právní moci usnesení o jejím nařízení provede (§ 47 odst.
2 zákona č. 120/2001 Sb.).
Exekutorský zápis je podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. d/ zák. č. 120/2001Sb
exekučním. titulem , jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro
sepisování exekutorských zápisů uvedené zejména v § 78 a násl. zákona č.
120/2001Sb. Dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v exekutorském zápisu se
svolením k vykonatelnosti, nemá obdobně jako dohoda obsažená v notářském
zápisu se svolením k vykonatelnosti, ohledně jehož povahy co by titulu pro
výkon rozhodnutí rozhodoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10.října 2000
sp.zn. 21 Cdo 267/2000, hmotněprávní povahu. Jde o jednu z náležitostí, kterou
musí exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl z
materiálního hlediska vykonatelný. Dohoda oprávněné a povinné osoby tedy sama
o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků
právního vztahu. I když je exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti
titulem pro nařízení exekuce, není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s
rozhodnutím spojuje. Má povahu veřejné listiny (srov. § 79 odst. 7 zák. č.
120/2001Sb.) a není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a
pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském
soudním řízení (srov. § 159 o.s.ř.). Skutečnost, že se osoba povinná zavázala
poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění a že dohoda o tom byla uvedena v
exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti, rovněž nepředstavuje
překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do
jehož pravomoci náleží projednání takové věci. Z uvedeného vyplývá, že
exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter, neboť
obsahuje takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro
nařízení exekuce vykonatelný; exekutor jej sepíše na základě dohody oprávněné
a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a
na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti. Pro
nařízení výkonu rozhodnutí podle exekutorského zápisu se svolením k
vykonatelnosti je - obdobně jako u jiných titulů - podstatné, zda obsahuje
všechny náležitosti stanovené pro jeho vykonatelnost, a nikoliv to, zda
odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky; věcnou správností se
soud při nařízení výkonu rozhodnutí nemůže zabývat. Skutečnost, že exekutorský
zápis se svolením k vykonatelnosti je takovým titulem pro výkon rozhodnutí,
který sám o sobě oprávněnému nezakládá právní důvod pro přijetí vymáhaného
plnění, musí být zohledněna i v řízení o výkon rozhodnutí. Vymáhání plnění, na
něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po jeho přijetí z důvodu
bezdůvodného obohacení povinnému vrátit, nelze považovat za přípustné. Nařídí-
li soud podle exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon
rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva
nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení §
268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Nařízený výkon rozhodnutí lze z tohoto důvodu
zastavit na návrh nebo i bez návrhu (srov. § 269 odst. 1 o.s.ř.).
Pro procesní povahu rozhodování odvolacího soudu nemůže jít o rozhodnutí v
rozporu s hmotným právem ve smyslu dovolatelčina poukazu na údajný rozpor
předmětných právních úkonů (ujednání o výši smluvní pokuty ve smlouvách o
půjčce, příp.exekutorského zápisu). Ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“) stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Hovoří-li
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o výkonu práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování
uskutečňované v občanskoprávních vztazích (jichž jsou práva a povinnosti
obsahem) účastníky těchto vztahů. Občanskoprávním vztahem je přitom právní
vztah, jehož předmět je upravován občanským zákoníkem a dalšími předpisy
občanského práva hmotného. Rozhodování o návrhu na nařízení exekuce je
rozhodováním o úkonu procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního)
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými
mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec
namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-
li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu, a
to ustanovení § 251 o.s.ř., podle něhož nesplní-li povinný dobrovolně, co mu
ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.listopadu 2002 sp.zn. 20
Cdo 535/2002); toto ustanovení je ve smyslu § 52 odst. 1 zák. č. 120/2001Sb.
procesně právní podstatou i pro nařízení a provedení exekuce dle cit. zákona.
Nejsou tak v projednávaném případě podmínky pro vyslovení přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. splněny.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího
ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud jej bez jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/
o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., oprávněné však ve stádiu dovolacího
řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2004
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu