33 Cdo 472/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobce A. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., o
zaplacení částky 45.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 17 C 282/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 7. září 2006, č.
j. 23 Co 192/2006-77, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne
7. září 2006, č. j. 23 Co 192/2006-77, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce na základě smlouvy ze
dne
17. 1. 2002 půjčil žalovanému částku 78.000,- Kč, kterou měl žalovaný vrátit
do 17. 1. 2003. Žalobce zmocnil k inkasování splátek dluhu svědka S. Š., jenž
pro něho přebíral od žalovaného splátky půjčky a příjmovými doklady dopředu
podepsanými žalobcem potvrzoval převzetí peněz od dlužníka. Konkrétní datum a
částku tento svědek potvrdil podle toho, kolik mu žalovaný předal. Soud prvního
stupně neuvěřil žalovanému, že dne 16. 9. 2004 doplatil žalobci částku 45.000,-
Kč přesto, že na tuto částku zní příjmový pokladní doklad ze stejného dne,
jehož správnost žalobce popřel. Vycházeje ze svědecké výpovědi J. P., jenž
potvrzoval, že v době od 21.00 hod. do 22.00 hod., kdy mělo dojít k předání
sporné částky mezi účastníky, byl se žalobcem a ten tudíž nemohl od žalovaného
převzít v P. u P. marketu spornou částku, dospěl k závěru, že se žalovanému
nepodařilo prokázat zánik jeho závazku doplatit zbytek půjčky ve výši 45.000,-
Kč.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. září 2006, č. j.
23 Co 192/2006-77, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl;
zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování
dokazování výslechem svědka S. Š. a obsahem listiny ze dne 16. 9. 2004 uzavřel,
že soud prvního stupně nesprávně hodnotil obsah příjmového dokladu ze dne 16.
9. 2004, jenž je podepsán žalobcem, přičemž slyšený svědek Š. vyloučil ztrátu
této listiny. Žalobci se tak nepodařilo zpochybnit věrohodnost písemného
potvrzení o zaplacení dluhu.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 podst. 1 písm. a) o. s. ř.,
žalobce (dále též „dovolatel“) odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí
vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Vycházeje z příjmového pokladního dokladu a
výpovědi svědka S. Š., dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že žalobce
převzal od žalovaného na úhradu dluhu částku 45.000,- Kč; pominul přitom
výpověď svědka J. P., jenž potvrdil, že žalobce nemohl v době tvrzené žalovaným
spornou částku převzít.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly obsahově vymezeny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). I když žalobce avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle
§ 241a odst. 1 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu obsahově (§
41 odst. 2 o. s. ř.) vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy uplatňuje jen
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) a že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ] v otázce rozložení
důkazního břemene.
Domáhá-li se žalobce zaplacení zažalované částky z titulu smlouvy o půjčce,
bylo pro rozhodnutí o tomto nároku rozhodující zjištění, zda žalovaný půjčku
žalobci vrátil. Tvrdí-li žalovaný, že pohledávku žalobce splatil dne 16. 9.
2004 platbou ve výši 45.000,- Kč, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení a
zásadní skutková otázka, zda byl dluh splněn, se neodvíjí jen od příjmového
pokladního dokladu z téhož data, ale především od zjištění, zda se žalobci
dostalo jím požadovaného plnění, tedy zda
k zaplacení půjčky skutečně došlo.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba
rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování
provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že žalovaný žalobci
zbytek dluhu zaplatil 16. 9. 2004. Tento závěr učinil na základě příjmového
pokladního dokladu ze dne 16. 9. 2004 a výpovědi svědka S. Š.
Hodnocení důkazů odvolacím soudem ovšem nelze považovat za odpovídající zákonu,
neboť nehodnotil všechny důkazy provedené u soudu prvního stupně a v řízení
odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti). Do procesu
hodnocení důkazů nezahrnul svědeckou výpověď J. P., která závěru odvolacího
soudu nenasvědčuje, a nevypořádal se s ní.
Jelikož odvolací soud pominul rozhodnou skutečnost zpochybňující převzetí
žalované částky žalobcem, která vyplývá z uvedeného důkazu provedeného před
soudem prvního stupně, a protože při hodnocení důkazů pominul poznatky, které
jinak za řízení vyšly najevo, neodpovídá výsledek takto vadného a neúplného
hodnocení důkazů soudem postupu stanovenému v ustanovení § 132 o. s. ř.
Skutkové zjištění odvolacího soudu, že „žalobce od žalovaného částku 45.000,-
Kč na zaplacení půjčky
ze dne 17. 1. 2002 obdržel“, proto dosud nemá oporu v provedeném dokazování,
a nemohou tak zatím obstát ani právní závěry odvolacího soudu, které byly na
tomto skutkovém zjištění založeny.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud vyšel z chybného závěru, že žalobce tíží důkazní břemeno
o nesprávnosti (či nepravosti) příjmového pokladního dokladu ze dne 16. 9.
2004,
na základě kterého změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Podle § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy
k prokázání svých tvrzení. Podle § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li
účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při
zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v
důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst.1 větou
první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy
tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o
pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
Z hmotněprávní úpravy vyplývá, že k půjčce dochází na základě smlouvy, podle
níž věřitel poskytne (předá) peníze dlužníku, který se zavazuje vrátit je po
uplynutí dohodnuté doby (§ 657 obč. zák.). Ve sporu o vrácení půjčené částky má
žalobce břemeno tvrzení, že se žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že
mu poskytl finanční prostředky a že žalovaný dluh řádně a včas nezaplatil.
Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že podle
ní bylo dlužníku plněno, spočívá na věřiteli. Jsou-li tyto skutečnosti
prokázány, pak věřitel unesl důkazní břemeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, uveřejněný pod C 946/13
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR). Důkazní břemeno ohledně existence
právní skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, leží na dlužníkovi. V
posuzované věci se žalovaný bránil tvrzením, že částku 45.000,- Kč (nesplacený
zbytek půjčky) žalobci předal. Tuto skutečnost prokazuje příjmovým pokladním
dokladem ze dne 16. 9. 2004.
Již v rozsudku ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněném
v časopise Soudní judikatura pod SJ 22/1997, dovolací soud zaujal názor, že v
případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé litiny, pak
platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní
povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé
následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé
listiny. Rovněž v odborné právní literatuře v souvislosti se srovnáním důkazní
síly veřejné listiny, která je vymezena v § 134 o. s. ř., a listiny soukromé
(tj. té, která povahu listiny veřejné nemá) je zastáván názor, že oproti
listině veřejné, kde důkazní břemeno leží na tom, kdo popírá její správnost, u
soukromé listiny stačí „formální“ popření její správnosti druhým účastníkem,
aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil
skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou (srovnej Bureš, J.,
Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7.
vydání, Praha : C. H. Beck, 2006, str. 618.).
Ve smyslu této ustálené judikatury, od níž není důvod se odchylovat ani v této
věci, měl žalovaný, dovozující ze skutečnosti obsažené v příjmovém pokladním
dokladu ze dne 16. 9. 2004 pro sebe příznivé právní důsledky (splnění dluhu),
důkazní povinnost a břemeno důkazní prokázat správnost obsahu této soukromé
listiny, kterou předložil
k důkazu. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud neposoudil otázku rozložení
důkazního břemene v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a s tím, jak
je tato otázka pojímána v odborné literatuře.
Dovolateli se tak podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a
Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s.
ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu